9 C 142/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 18 650 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 289 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude právní moci tento rozsudek, a to pod ztrátou výhody splátek.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14. 6. 2023 domáhala po žalované zaplacení 16 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 251 Kč od 16. 6. 2022 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, a to z titulu smlouvy o zápůjčce, která měla být mezi účastnicemi uzavřena 6. 4. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat, že žalobkyni uvedenou částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 251 Kč, obojí ve lhůtě do 15. 6. 2022. Tento svůj závazek však nesplnila řádně a včas, neboť na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila pouze 711 Kč. V důsledku prodlení s vrácením zápůjčky vznikla žalované dle žalobkyně povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny a poplatku rovněž zákonný úrok z prodlení, účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s jejím prodlením (poplatky za celkem pět odeslaných písemných výzev po 500 Kč) v celkové výši 2 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 899 Kč, která odpovídala smluvní sazbě sjednané v čl. 2 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné částky (10 000 Kč) denně za období od 16. 6. 2022 do 12. 6. 2023, kdy žalobkyně ponížila celkovou smluvní pokutu za uvedené období, která činila 3 610 Kč, o provedené úhrady žalované ve výši 711 Kč a v žalobě si tak nárokovala smluvní pokutu ve výši 2 899 Kč Vedle celkové dlužné částky ve výši 16 150 Kč odpovídající dlužné jistině, poplatku a smluvní pokutě žalobkyně požadovala rovněž zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky, jejichž výše odpovídala shora uvedeným poplatkům za písemné výzvy (2 500 Kč), a zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině zápůjčky a poplatku za dobu ode dne následujícího sjednanému dni splatnosti zápůjčky do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 10. 10. 2023, č.j. 9 C 142/2023-38, soud písemně vyzval žalobkyni, aby mu ve stanovené lhůtě předložila důkazy k prokázání v žalobě uvedeného tvrzení, že před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce, respektive následným navýšením poskytnuté zápůjčky ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), řádně posoudila schopnost žalované poskytnuté peněžní prostředky včetně dalších ve smlouvě sjednaných plateb splatit a že dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně na výzvu reagovala přípisem soudu došlým dne 19. 10. 2023, v němž sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalované nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a že si je vědoma toho, že tato skutečnost zřejmě povede k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy o zápůjčce. Proto požádala soud, aby uložil žalované povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky včetně zákonného úroku z prodlení a nahradit žalobkyni náklady řízení.

3. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 22. 11. 2023. Žalobkyně i její zástupkyně se z tohoto jednání omluvily, přičemž souhlasily s tím, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v jejich nepřítomnosti. Žalovaná, která se k jednání dostavila, nesporovala, že došlo k uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce a následnému poskytnutí v žalobě uvedených peněžních prostředků. Uvedla, že v době uzavření smlouvy pobírala starobní důchod, jehož výši si již přesně nepamatuje, a dále měla příjem z dohod o provedení práce, na jejichž základě prováděla distribuci reklamních letáků a novin pro pana [příjmení] z [obec] a dále společnosti Ka a [anonymizováno]. Výše její odměny za tuto činnost činila cca 25 000 Kč měsíčně. V uvedené době bydlela v podnájmu v [obec], kde hradila nájemné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Dále musela každý měsíc vynaložit cca 4 000 Kč na nákup pohonných hmot do vozidla, které využívala při rozvozu letáků. Jinak měla běžné životní náklady. V době uzavření smlouvy měla asi osm dalších závazků vůči nejrůznějším poskytovatelům úvěrů v celkové výši cca 160 000 Kč, které nebyla schopna splácet. Situaci se snažila řešit tak, že v říjnu 2022 podala insolvenčnímu soudu insolvenční návrh spojený s žádostí o povolení oddlužení, ten však byl zamítnut. Aktuálně s ohledem na svůj špatný zdravotní stav nepracuje, jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši 16 500 Kč. Tento důchod jí byl v nedávné době navýšen, v době uzavření smlouvy o zápůjčce byl tedy nepochybně nižší. Svůj dluh by žalobkyni ráda uhradila, není však schopna dlužnou částku zaplatit najednou, proto požádala, aby jí soud umožnil dluh splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč. Pokud žalobkyně uvádí, že na dluh z předmětné smlouvy bylo uhrazeno 711 Kč, pak dle žalované toto tvrzení je asi pravdivé, žalovaná není schopna sdělit, jakou částku přesně na svůj dluh již uhradila.

4. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastnicemi dne 6. 4. 2022, jakož i z dodatku k této smlouvě z 14. 4. 2022 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku, jejíž výše nejprve měla činit 8 500 Kč, následně byla zápůjčka po uzavření shora uvedeného dodatku navýšena o dalších 1 500 Kč na částku 10 000 Kč. Ta měla být dle smlouvy vyplacena žalované na její bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala, že za poskytnutí zápůjčky uhradí žalobkyni poplatek, jehož celková výše po uzavření dodatku ke smlouvě činila 3 251 Kč. Zápůjčka včetně sjednaného poplatku byla splatná k datu 6. 5. 2022. Dle čl. 2 smlouvy okamžikem prodlení žalované se splacením zápůjčky i jakékoliv její části veškeré doposud vyúčtované poplatky měly přirůst k jistině a stát se její součástí. Zároveň byla pro případ prodlení žalované v uvedeném ustanovení sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále povinnost žalované uhradit zákonný úrok z prodlení a účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s prodlením žalované. Mezi ty byl dle smlouvy řazen mimo jiné poplatek za písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč.

5. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalované ve prospěch jejího bankovního účtu uvedeného ve smlouvě dne 6. 4. 2022 částku 8 500 Kč a dne 14. 4. 2022 částku ve výši 1 500 Kč.

6. Z písemných upomínek z 22. 6. 2022, 29. 6. 2022, 6. 7. 2022, 15. 7. 2022 a 30. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně celkem v pěti případech vyzývala žalovanou k úhradě jejího dluhu z předmětné smlouvy o zápůjčce.

7. Z předžalobní výzvy z 24. 4. 2023 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ze smlouvy o zápůjčce rovněž prostřednictvím zástupce žalobkyně, přičemž byla upozorněna na to, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

8. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně poskytla na základě smlouvy uzavřené mezi účastnicemi 6. 4. 2022 a dále na základě následně uzavřeného dodatku k této smlouvě ze dne 14. 4. 2022 žalované dvěma platbami peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedené prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 251 Kč ve lhůtě do 6. 5. 2022. Současně si účastníce v čl. 2 smlouvy sjednaly pro případ prodlení žalované s vrácením zápůjčky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a povinnost žalované zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady související s prodlením žalované, konkrétně mimo jiné též poplatek za každou písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč. V tomtéž ustanovení smlouvy pak bylo sjednáno i to, že okamžikem prodlení žalované se splacením zápůjčky nebo jakékoliv její části veškeré dosud vyúčtované poplatky přirostou k jistině a stanou se její součástí. Žalobkyně celkem pětkrát písemně upomínala žalovanou o zaplacení jejího dluhu z předmětné smlouvy, následně pak žalované prostřednictvím své zástupkyně zaslala ještě předžalobní výzvu.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen„ ZSÚ“), tedy ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce, neboť žalobkyně předmětnou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele, zatímco žalovaná při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejednala, byla tedy v pozici spotřebitele. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejném druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 588 věty prvé o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v dané věci plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

11. K uvedenému je nutno dále doplnit, že § 86 a 87 ZSÚ jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

12. Ust. § 86 ZSÚ pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ust. § 86 odst. 1 ZSÚ výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, příp. je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, příp. domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky).

13. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o zápůjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi účastnicemi se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splatit poskytnutou zápůjčky včetně souvisejících ve smlouvě ujednaných plateb. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalované zápůjčku pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované zápůjčku splatit.

14. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované zápůjčku splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele zápůjčky (spotřebitelského úvěru). Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C -449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

15. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Dále je samozřejmostí, že poskytovatel úvěru by měl ověřit výši příjmů spotřebitele, přičemž ani v tomto případě by neměl spoléhat pouze na tvrzení svého klienta, nýbrž by si tato tvrzení měl ověřit, a to například z pracovní smlouvy, potvrzení orgánu státní správy o výši vyplácených dávek, výplatní pásky, výpisu z bankovního účtu spotřebitele, apod.

16. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že svým zákonným povinnostem při uzavření smlouvy dostála a posouzením úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy se skutečně zabývala. Uzavřená smlouva, stejně jako ostatní žalobkyní předložené listiny, neobsahuje jakoukoliv informaci o tom, že by se žalobkyně schopností žalované splatit sjednanou zápůjčku zabývala. Soud vyzval žalobkyni k doplnění jejích důkazních návrhů stran procesu ověřování úvěruschopnosti žalované a současně i k předložení relevantních důkazů, které by prokazovaly, že žalobkyně svým zákonným povinnostem v tomto ohledu dostála. Žalobkyně však této výzvě nevyhověla. Tím, že se následně omluvila z jednání, které ve věci bylo nařízeno, se připravila o možnost, aby jí soud poskytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k jednání ve věci dostavila, pokusil se soud zjistit, jaké byly její poměry v době uzavření smlouvy o zápůjčce, alespoň od ní. Ze sdělení žalované vyplynulo, že v době uzavření předmětné smlouvy měla žalovaná sice poměrně vysoký pravidelný příjem ze starobního důchodu a odměny za jí vykonávaný rozvoz reklamních letáků, zároveň však již v uvedené době měla množství závazků, jejichž celková výše měla činit cca 160 000 Kč a které dle svých slov nebyla schopna splácet. Z uvedených skutečností vyplývají jednoznačné pochybnosti o tom, zda byla žalovaná schopna splatit zápůjčkou poskytnutou žalobkyní. Jakkoliv je třeba zohlednit, že uvedená tvrzení žalované nelze mít bez dalšího za prokázaná, byla to žalobkyně, koho ve věci tížilo důkazní břemeno stran prokázání toho, že žalované její tehdejší poměry umožňovaly řádné plnění povinností ze smlouvy o zápůjčce. Jestliže žalobkyně nepředložila soudu jediný důkaz, který by pravdivost tvrzení žalované vyvracel, neshledal soud důvod, proč žalované nevěřit, že v době uzavření smlouvy skutečně nebyla schopna svůj závazek z ní řádně splnit a zápůjčku splatit.

18. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované předmětnou zápůjčku (spotřebitelský úvěr) v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, neboť řádně neověřila schopnost žalované zápůjčku splatit. Předmětnou smlouvu o zápůjčce je tudíž třeba ve světle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ, § 588 o. z. a shora uvedených judikatorních závěrů považovat za absolutně neplatné právní jednání. Žalovanou tak podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ stíhá povinnost toliko k vrácení poskytnuté jistiny, a to v době přiměřené jejím možnostem. Tuto povinnost soud žalované uložil ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná sdělila, že aktuálně nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby nesplacenou část jistiny ve výši 9 289 Kč (ze zapůjčených 10 000 Kč žalovaná doposud uhradila jen 711 Kč, zbývá jí tedy uhradit právě 9 289 Kč) zaplatila žalobkyni jednorázově. Soud jí proto v souladu se shora citovaným ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výši s ohledem na současné schopnosti a možnosti žalované stanovil na částku 1 500 Kč měsíčně, kterou by žalovaná dle svých slov měla být bez problémů schopna hradit. Současně vyslovil doložku ztráty výhody splátek, což v praxi znamená, že pokud by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou byť jen jediné stanovené splátky, mohla by se žalobkyně vůči ní domáhat úhrady celé zbývající nesplacené části dluhu najednou.

19. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v té části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 6 861 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, respektive zákonného úroku z prodlení z částky 13 251 Kč od 16. 6. 2022 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Sluší se poznamenat, že žalobkyni nepřiznal požadovaný zákonný úrok z prodlení ani z částky odpovídající nesplacené části jistiny, a to s ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle nichž ust. § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, kdy dle tohoto ustanovení má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z uvedeného plyne, že v tuto chvíli žalobkyni nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny nenáleží a nelze jí ho tedy přiznat, mohl by jí náležet pouze v budoucnu, ovšem pouze za předpokladu, že žalovaná nebude hradit řádně a včas stanovené splátky jejího dluhu.

20. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve v celkové výši 18 650 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 9 289 Kč, ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 9 361 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba za procesně úspěšnou považovat žalovanou. Lze tedy konstatovat, že obě účastnice měly v řízení takřka totožný procesní úspěch, pročež soud s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o tom, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.