9 C 146/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25 240 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 17 465 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 13 239 Kč od 25. 9. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 7 775 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 752,63 Kč a s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 13 239 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 031 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 29. 4. 2021 domáhala po žalované zaplacení 25 240 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 16 752,63 Kč odpovídajícím sazbě 19,98 % ročně z částky 13 239 Kč za dobu od 24. 10. 2013 do 20. 1. 2020, úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 13 239 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 375,23 Kč z částky 13 239 Kč za dobu od 25. 9. 2012 do 20. 1. 2020 a zákonným úrokem z prodlení z částky 13 239 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 29. 8. 2012. Na základě zmíněné smlouvy byly dle žalobních tvrzení žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 12 540 Kč. Porušila však sjednaný splátkový kalendář a dostala se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na svůj dluh z předmětné smlouvy celkem uhradila pouze 2 300 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Po tomto postoupení již žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila. Žalobou požadovaná částka sestává z dlužné jistiny ve výši 13 239 Kč a z dlužného poplatku ve výši 12 001 Kč.

2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádná z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 29. 8. 2012 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti při uzavření smlouvy peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 12 540 Kč, který sestával z úroku ve výši 1 915 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 459 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá další pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdne. Výpůjční úroková sazba půjčky činila dle čl. 3 smluvních podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy o půjčce, 19,98 % ročně, RPSN pak dle čl. 2 podmínek 63,91 %.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20. 1. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i z přílohy č. 1 k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek soud zjistil, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o půjčce včetně příslušenství byla s účinností k datu uzavření postupní smlouvy postoupena na žalobkyni.

6. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, které bylo dle přiloženého poštovního podacího archu dne 14. 2. 2020 odesláno na adresu žalované, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalované skutečnost, že došlo k postoupení žalobou uplatněné pohledávky, a vyzval ji, aby ode dne doručení oznámení plnila na svůj dluh z předmětné smlouvy již pouze výhradně ve prospěch žalobkyně.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 4. 2020, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku dne 24. 4. 2020 odeslána žalované, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 50 317,79 Kč vzniklé z titulu předmětné smlouvy o půjčce ve lhůtě do 30. 4. 2020 a upozornila ji na skutečnost, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

8. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a žalovanou dne 29. 8. 2012 poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které se žalovaná zavázala právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 12 540 Kč, jenž sestával z úroku ve výši 1 915 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách po 459 Kč. Pohledávka z této smlouvy byla s účinností k 20. 1. 2020 postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně písemně informována. Žalobkyně sama následně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy o půjčce.

9. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), posoudil soud věc po právní stránce jako spor ze smlouvy o půjčce uzavřené dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť posuzovaná smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti citovaného předpisu. Smlouva současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 1 věty druhé zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů účinného do 30. 11. 2016.

10. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

11. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.

12. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 cit. ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

13. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

14. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o půjčce, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 524 odst. 1 a 2 obč. zák. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě uzavřené smlouvy o půjčce závazkový právní vztah ve smyslu § 657 obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, když žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovaná pak svůj závazek ze smlouvy porušila, neboť nesplácela řádně a včas dohodnuté splátky půjčky. V řízení nevyvrátila tvrzení žalobkyně o tom, že na svůj dluh uhradila pouze 2 300 Kč. Bylo přitom na ní, aby případně tvrdila a zejména pak prokázala, že dluh uhradila zcela či v širším než žalobou tvrzeném rozsahu.

15. Právnímu předchůdci žalobkyně podle § 657 obč. zák. v souvislosti s uzavřenou smlouvou o půjčce nepochybně svědčilo právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků ve výši 15 000 Kč, a ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. rovněž na zaplacení sjednaného úroku. Jeho výše činila dle smlouvy 1 915 Kč. Žalovaná se však ve smlouvě zavázala také k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč. Tento poplatek sice dle smlouvy představuje samostatnou platbu, v podstatě je však třeba jej rovněž považovat za jakousi skrytou podobu úroku, neboť jde jen o další plnění požadované právním předchůdcem žalobkyně za poskytnutí půjčky. Smysl tohoto poplatku se totiž v podstatě překrývá s účelem smluvních úroků, neboť, stejně jako sjednaný úrok, i poplatek za administrativní činnost sloužil na jedné straně k pokrytí nákladů právního předchůdce žalobkyně souvisejících s poskytnutím peněžních prostředků, na straně druhé přinejmenším částečně i k dosažení jeho obchodního zisku. Z uvedených důvodů soud zmíněný poplatek za administrativní činnost hodnotil jako součást úplaty za poskytnutí půjčky a jeho výši posuzoval společně s výší sjednaného úroku. Dospěl přitom k závěru, že částku 4 765 Kč, která odpovídá součtu smluvního úroku a poplatku za administrativní činnost, nelze považovat za nepřiměřenou úplatu ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším podmínkám, za kterých byla půjčka žalované poskytnuta. Právnímu předchůdci žalobkyně a následně logicky i žalobkyni proto na základě předmětné smlouvy ze dne 29. 8. 2012 vznikl nárok i na úhradu této částky.

16. Předmětem smlouvy bylo dále i ujednání o povinnosti žalované zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč. Soud i toto smluvní ujednání hodnotil z hlediska jejich přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek půjčky formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, že mnohé bankovní domy již delší dobu podobné platby provádí bez jakýchkoliv poplatků, je evidentní, že náklady vzniklé právnímu předchůdci žalobkyně při bezhotovostní formě splácení půjčky by oproti shora uvedeným poplatkům byly naprosto minimální. Obecně lze samozřejmě konstatovat, že bylo zcela na vůli smluvních stran, jakou formu splácení půjčky si ve smlouvě sjednají. V řešené věci však byla mezi účastníky uzavřena smlouva formulářového typu, přičemž soud nepochybuje o tom, že některé její předem právním předchůdcem žalobkyně nastavené parametry žalovaná reálně neměla možnost jakkoliv ovlivnit, a to mimo jiné právě i formu, jakou bude právnímu předchůdci žalobkyně hradit sjednané splátky půjčky. Těžko si lze totiž představit, že by si žalovaná dobrovolně zvolila formu hotovostního splácení za situace, kdy je tato výrazně zpoplatněna a přitom bezhotovostní forma splácení by pro ni byla v podstatě beznákladová. Soudu je navíc z úřední činnosti známo, že ve smlouvách právního předchůdce žalobkyně je hotovostní forma splácení naprosto standardním ujednáním. Soud doposud rozhodoval již desítky či spíše stovky sporů vzniklých ze smluv o půjčkách a zápůjčkách poskytnutých právním předchůdcem žalobkyně, přičemž se doposud snad pouze v jediném případě setkal s tím, že ve smlouvě byl ujednán bezhotovostní způsob splacení (zá) půjčky. V každém případě rozhodně nelze akceptovat, aby poplatek za hotovostní inkaso splátek činil více než polovinu částky, která byla žalované fakticky poskytnuta, a flagrantně tak navyšoval celkové náklady žalované v souvislosti s poskytnutím půjčky. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 775 Kč se zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž absolutně neplatné ve smyslu § 39 obč. zák.

17. S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žalované dle smlouvy o půjčce ze dne 29. 8. 2012 vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné jistinu půjčky ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 1 915 Kč a poplatek za administrativní činnost ve výši 2 850 Kč, celkem tedy částku 19 765 Kč. Žalovaná přitom uhradila právnímu předchůdci žalobkyně celkem pouze 2 300 Kč. K doplacení jí tedy aktuálně zbývá ještě 17 465 Kč. V tomto rozsahu proto soud podané žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 517 odst. 2 obč. zák., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. Co do zbývající požadované částky ve výši 7 775 Kč pak soud ze shora popsaných důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani nárok na zaplacení požadovaného smluvního úroku ve výši 19,98 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 24. 10. 2013 do zaplacení, který žalobkyně částečně kapitalizovala za dobu od 24. 10. 2013 do 20. 1. 2020 na částku 16 752,63 Kč. Žalobkyně tento svůj nárok dle žaloby dovozovala z textu smluvních podmínek svého právního předchůdce, konkrétně z jejich čl. 3, podle nějž činila sjednaná výpůjční úroková sazba dané zápůjčky 19,98 % ročně. Ve vlastní smlouvě však byl úrok ujednán v absolutní částce 1 915 Kč, který uvedené zápůjční sazbě neodpovídá. Je tedy zjevné, že existoval rozpor mezi výší úroku sjednanou ve smlouvě a v obchodních podmínkách. Za této situace soud upřednostnil výklad příznivější pro žalovanou jakožto spotřebitele a uzavřel, že sjednaný úrok v daném případě činil právě 1 915 Kč. Jestliže se tedy žalobkyně domáhala ještě procentního ročního úroku dle obchodních podmínek, pak tento její nárok nemohl být hodnocen jako oprávněný.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 25 240 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 17 465 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 7 775 Kč byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tak činí 69 % ku 31 % ve prospěch žalobkyně, což odpovídá rozdílu ve výši 38 %. Z toho vyplývá, že převážně procesně úspěšné žalobkyni svědčí dle shora citovaného ustanovení vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 38 %. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 262 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 452 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl., dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) náklady řízení ve výši 1 031 Kč (38 % z celkových nákladů řízení ve výši 2 714 Kč).

20. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.