9 C 15/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno 00 Anonymizováno zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 13 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 911 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 3 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 800 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14. 8. 2023 domáhala po žalované zaplacení 13 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 27. 1. 2023 do zaplacení, a to z titulu neuhrazeného dluhu vzniklého ze smlouvy o zápůjčce, která měla být uzavřena dne 5. 1. 2023 mezi , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce na základě této smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč ve lhůtě do 26. 1. 2023, tuto svou povinnost však nesplnila a na svůj dluh neuhradila ničeho. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny zápůjčky ve výši 10 000 Kč, poplatku za její poskytnutí ve výši 3 800 Kč a úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 13 800 Kč za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti zápůjčky do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 27. 2. 2024, č.j. 9 C 15/2024-43, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost skutečně splnila. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by před poskytnutím úvěru dostatečně prověřila schopnost žalované tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění její povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Žalobkyně na shora uvedenou výzvu soudu reagovala přípisem, který byl soudu doručen 6. 5. 2024. V něm sdělila, že žádné další důkazy k prokázání ověření schopnosti žalované splácet zápůjčku navrhovat nehodlá, její právní předchůdce úvěruschopnost žalované ověřil, přičemž zjistil, že žalovaná se nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí, a dospěl k závěru, že s ohledem na výši zápůjčky, která byla nižší než minimální měsíční mzda v inkriminované době, mohla žalovaná zápůjčku splatit, pokud by k tomu měla vůli. Žalobkyně i její zástupce se dále omluvili z jednání, které soud k projednání věci nařídil na den 6. 5. 2024. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti a současně i v nepřítomnosti žalované, která, ač řádně a včas soudem předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila.

4. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč, obojí ve lhůtě do 26. 1. 2023.

5. Z potvrzení společnosti , právnická osoba, , o provedené platbě, jakož i ze sdělení , právnická osoba, . z 30. 1. 2024 bylo zjištěno, že dne 5. 1. 2023 byla ve prospěch bankovního účtu žalované č. , č. účtu, připsána částka ve výši 10 000 Kč.

6. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek z 1. 1. 2023, z realizační smlouvy o postoupení pohledávek z 30. 5. 2023, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku ze shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 9. 6. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o tom, že došlo k postoupení pohledávky z předmětné smlouvy o zápůjčce na žalobkyni, a vyzval ji, aby napříště na svůj dluh plnila již výhradně ve prospěch žalobkyně.

8. Z předžalobní výzvy z 9. 6. 2023, která byla téhož dne dle přiloženého poštovního podacího lístku zaslána žalované, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 13 800 Kč s příslušenstvím vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce v dodatečně stanovené lhůtě a upozornila žalovanou, že pokud svůj dluh dobrovolně neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 5. 1. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž podkladě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč ve lhůtě do 26. 1. 2023. Žalobkyně svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce postoupila na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informovala. Žalovaná byla vyzvána k úhradě svého dluhu předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z 9. 6. 2023.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

11. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o zápůjčce, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek a současně písemným oznámením o tomto postoupení, které bylo zasláno žalované. Na podkladě těchto listin vzal soud za prokázané, že se žalobkyně ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství.

13. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 5. 1. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet.

14. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

15. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce úvěrovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

16. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla jejím právním předchůdcem jakkoliv ověřována schopnost žalované zápůjčku za sjednaných podmínek splatit. Žalobkyně svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy v tomto ohledu nedoplnila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu pouze sdělila, že nebude navrhovat provedení žádných dalších důkazů k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením posuzované smlouvy o zápůjčce. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění povinnosti jejího právního předchůdce obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Tím, že se žalobkyně ani její zástupce nezúčastnili nařízeného jednání ve věci, připravili se o možnost, aby jim soud poskytl příslušné procesní poučení o neunesení důkazního břemene podle § 118a odst. 3 o. s. ř., nicméně je třeba podotknout, že toto poučení soud žalobkyni poskytl již v písemné výzvě, kterou žalobkyni zaslal ještě předtím, než ve věci nařídil jednání. Předmětnou smlouvu o zápůjčce tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované.

17. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu zápůjčky, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalované bylo poskytnuto 10 000 Kč, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tuto částku již alespoň částečně právnímu předchůdci žalobkyně, případně následně žalobkyni samotné vrátila. Soud proto vycházel z toho, že žalovaná na svůj dluh ze smlouvy skutečně neuhradila ničeho. Proto žalovanou zavázal k zaplacení uvedené částky, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení, kdy lhůta k plnění, jak bude uvedeno níže, je žalované stanovena teprve tímto rozsudkem v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí ZSÚ, což znamená, že žalovaná se doposud nemohla ocitnout v prodlení a nemohla jí tedy ani podle § 1970 o. z. vzniknout povinnost k úhradě úroku z prodlení.

18. Pokud jde o lhůtu k plnění, žalovaná zůstala po celou dobu řízení nečinnou, jednání ve věci se nezúčastnila a soud tedy neměl jakoukoliv možnost zjistit její aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, respektive posoudit, jaká je doba přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, ve které by žalovaná měla vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Proto uložil žalované povinnost dlužnou částku uhradit ve splátkách po 500 Kč. Takto vysoké splátky přitom soud považuje s ohledem na výši dluhu žalované i na to, že rozložení splatnosti je důsledkem porušení zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, za odpovídající, neboť pokud žalovaná splátky bude hradit řádně, bude dluh uhrazen do dvou let, což je doba, kterou lze za daných okolností z pohledu soudu ještě akceptovat. Splatnost jednotlivých splátek soud nastavil vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

19. Ve zbývající části, tedy co do požadovaného poplatku ve výši 3 800 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny zápůjčky, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení.

20. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 000 Kč, co do částky 3 800 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba za procesně úspěšného účastníka považovat žalovanou. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k předmětu řízení tak činí 72 % ku 28 % ve prospěch žalobkyně, které tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží právo na náhradu poměrné části jí účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 44 % (72 – 28 = 44).

21. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů jejího právního zastoupení ve výši 1 270,50 Kč. Tyto jsou tvořeny mimosmluvní odměnou zástupce žalobkyně ve výši 750 Kč počítanou podle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, dále třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhradou za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tedy činily náklady řízení žalobkyně 2 070,50 Kč, přičemž soud s ohledem na závěry uvedené v předchozím odstavci uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 911 Kč, tedy v rozsahu 44 % z jejích celkových nákladů řízení. I náhradu nákladů řízení, stejně jako vymáhanou jistinu, pak žalované umožnil zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách tak, jak bylo podrobně rozvedeno v odstavci 18 tohoto odůvodnění, přičemž náklady řízení je ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. třeba uhradit k rukám zástupce žalobkyně.