9 C 15/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 64 948,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 990 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 56 958,80 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 258,47 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 17 644,14 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 443,06 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 237,49 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 533,88 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 6 599,78 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 026,16 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 25. 2. 2025 domáhala po žalované předně zaplacení 45 700 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 10. 12. 2022. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované úvěr ve výši 27 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit spolu s dalšími ve smlouvě sjednanými platbami v souhrnné výši 23 190 Kč v ujednaných splátkách, dostala se však do prodlení s jejich úhradou, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně následně svou pohledávku z předmětné smlouvy s účinností k datu 25. 10. 2024 postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 17 644,14 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 593,35 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 8 440 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 398,22 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti žalované ve výši 3 124,29 Kč a smluvní pokuty ve výši 13 500 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny za období od 11. 2. 2024 do 1. 9. 2024 ve výši 1 258,47 Kč, běžícího smluvního úroku ve výši 8 % ročně z částky 17 644,14 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 2 443,06 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky 18 237,49 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení částky 19 248,80 Kč s příslušenstvím z titulu nároků vzniklých na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 13. 9. 2022. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky vrátit spolu s dalšími ve smlouvě sjednanými platbami v souhrnné výši 12 888 Kč v ujednaných splátkách, dostala se však do prodlení s jejich úhradou, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně následně svou pohledávku z předmětné smlouvy s účinností k datu 25. 10. 2024 postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 6 599,78 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 154,85 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 3 066 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 890,23 Kč, úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v bydlišti žalované ve výši 1 157,14 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 380,80 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku z dlužné jistiny za období od 14. 11. 2023 do 1. 9. 2024 ve výši 533,88 Kč, běžícího smluvního úroku ve výši 8 % ročně z částky 6 599,78 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 1. 9. 2024 ve výši 1 026,16 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky 6 754,63 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení.

3. Usnesením ze dne 18. 3. 2025, č.j. 9 C 15/2025-39, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětných smluv o úvěru její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost její právní předchůdce skutečně splnil. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by její právní předchůdce před poskytnutím obou úvěrů dostatečně prověřil schopnost žalované tyto úvěry řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

4. Přípisem soudu došlým 8. 4. 2025 žalobkyně v reakci na shora uvedenou výzvu soudu sdělila, že její právní předchůdce posoudil před poskytnutím obou úvěrů s odbornou péčí schopnost žalované požadované úvěry splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětných smluv, ověření dokladů vyžádaných od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům, které si od ní právní předchůdce žalobkyně vyžádal. V žádosti o poskytnutí úvěru sjednaného ve smlouvě z 10. 12. 2022 žalovaná uvedla, že je ve starobním důchodu, výše jejích měsíčních příjmů činí celkem 13 100 Kč, výše jejích měsíčních výdajů pak 5 000 Kč. Dále uvedla, že bydlí u rodinného příslušníka a nemá žádnou vyživovací povinnost. Tvrzenou situaci žalované si právní předchůdce žalobkyně ověřil z jí předloženého důchodového výměru, výdaje pak zkoumal z výpisu z bankovního účtu žalované. Po tomto přezkoumání dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna požadovaný úvěr splatit. Obdobným způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval před uzavřením smlouvy z 13. 9. 2022. V žádosti o poskytnutí tohoto úvěru žalovaná uvedla, že je ve starobním důchodu, výše jejích měsíčních příjmů činí 14 320 Kč, výše měsíčních výdajů pak 6 672 Kč. Dále sdělila, že bydlí u rodinného příslušníka a nemá žádnou vyživovací povinnost. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si právní předchůdce žalobkyně ověřil z jí předložených složenek, výdaje byly zkoumány z výpisu z bankovního účtu. Právní předchůdce žalobkyně i v tomto případě dospěl k závěru, že žalovaná je úvěruschopná.

5. Žalovaná se k žalobě, která jí byla zaslána na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

6. Soud nařídil k projednání věci jednání na den 28. 4. 2025. Toto jednání se ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), konalo v nepřítomnosti žalované, která, ač řádně a včas předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Zástupce žalobkyně, který se jednání zúčastnil, sdělil, že žalovaná celkem na svůj dluh ze smlouvy uzavřené 13. 9. 2022 uhradila 16 020 Kč, na svůj dluh ze smlouvy uzavřené 10. 12. 2022 pak 17 990 Kč.

7. Z žádosti o poskytnutí úvěru z 13. 9. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy z 13. 9. 2022, že je starobní důchodkyní, pobírá důchod v měsíční výši 14 320 Kč a její celkové měsíční výdaje činí 6 672 Kč, přičemž sestávají z nákladů na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobních nákladů ve výši 1 000 Kč, srážek z důchodu ve výši 1 672 Kč a měsíčních splátek stávajících půjček ve výši 3 000 Kč. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že je vdova, má základní vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost.

8. Z ústřižků poštovních složek předložených žalobkyní bylo zjištěno, že žalované za období od 12. 6. 2022 do 11. 7. 2022 náležel starobní důchod ve výši 14 142 Kč, z něhož však byly provedeny srážky ve výši 1 717 Kč, žalované tedy za uvedené období bylo vyplaceno pouze 12 425 Kč. Za období od 12. 7. 2022 do 11. 8. 2022 jí pak náležel nárok na důchod ve výši 14 142 Kč, z něhož byly provedeny srážky ve výši 1 696 Kč, žalované byl vyplacen důchod ve výši 12 446 Kč.

9. Z oznámení , právnická osoba, ze 17. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyni od září 2022 byl přiznán starobní důchod ve výši 14 675 Kč, po provedení srážek jí měla být vyplácena částka ve výši 13 100 Kč měsíčně.

10. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 13. 9. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl před podpisem smlouvy žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Ty se mu žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 761 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 2 700 Kč. Celkem měla žalovaná dle smlouvy uhradit částku 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč.

11. Z transakční historie k úvěrové smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradila v období od 14. 9. 2022 do 18. 4. 2023 celkem 16 020 Kč.

12. Z žádosti o poskytnutí úvěru z 9. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy z 10. 12. 2022, že je starobní důchodkyní, pobírá důchod v měsíční výši 13 100 Kč a její celkové měsíční výdaje činí 5 000 Kč, přičemž sestávají z nákladů na bydlení a energie ve výši 2 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobních nákladů ve výši 2 000 Kč a splátek stávajících půjček ve výši 1 000 Kč. Žalovaná dále v žádosti uvedla, že je vdova, má základní vzdělání, nemá žádnou vyživovací povinnost.

13. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 10. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl před podpisem smlouvy žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč. Ty se mu žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 1 369 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 13 230 Kč, poplatkem za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 731 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 4 860 Kč. Celkem měla žalovaná dle smlouvy uhradit částku 50 190 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 585 Kč.

14. Z transakční historie k úvěrové smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná v souvislosti s uvedenou smlouvou uhradila v období od 11. 12. 2022 do 18. 4. 2023 celkem 17 990 Kč.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, dne 14. 10. 2024, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek a z potvrzení o zaplacení kupní ceny za postupované pohledávky z 29. 10. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky z obou úvěrových smluv uzavřených se žalovanou s účinností k 25. 10. 2024 na žalobkyni.

16. Z oznámení o postoupení pohledávky z 11. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o tom, že došlo k postoupení pohledávek z předmětných úvěrových smluv na žalobkyni.

17. Z předžalobní výzvy z 24. 1. 2025 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou v souvislosti s oběma úvěrovými smlouvami k zaplacení 72 483,13 Kč ve lhůtě do 8. 2. 2025 a upozornila ji na možnost případného soudního vymáhání dluhu.

18. Na podkladě uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Dne 13. 9. 2022 žalovaná požádala právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč. V žádosti uvedla, že je starobní důchodkyní, pobírá důchod ve výši 14 320 Kč měsíčně, že její měsíční výdaje činí celkem 6 672 Kč a sestávají z nákladů na bydlení a energie ve výši 1 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobních nákladů ve výši 1 000 Kč, srážek z důchodu ve výši 1 672 Kč a měsíčních splátek stávajících půjček ve výši 3 000 Kč. Rovněž sdělila, že je vdova, má základní vzdělání a nemá žádnou vyživovací povinnost. V dané době žalovaná pobírala starobní důchod, z něhož jí byly prováděny exekuční srážky, za období od 12. 6. 2022 jí byl fakticky vyplacen důchod ve výši 12 425 Kč, za období od 12. 7. 2022 do 11. 8. 2022 pak ve výši 12 446 Kč. Od září 2022 jí pak měla být vyplácena částka ve výši 13 100 Kč. Žalovaná uzavřela dne 13. 9. 2022 s právním předchůdcem žalobkyně úvěrovou smlouvu č. , hodnota, . Ještě před jejím podpisem jí byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a dále zaplatit úrok ve výši 761 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 2 700 Kč, celkem tedy 27 888 Kč, a to ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč. V souvislosti s uvedenou smlouvou právnímu předchůdci žalobkyně celkem uhradila 16 020 Kč. Dne 9. 12. 2022 požádala žalovaná právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí dalšího úvěru, tentokrát ve výši 27 000 Kč. V žádosti o úvěr uvedla velmi podobné informace, jako když žádala o první úvěr, pouze upravila tvrzenou výši pobíraného starobního důchodu na částku 13 100 Kč a výši pravidelných výdajů na částku 5 000 Kč měsíčně, která měla sestávat z nákladů na bydlení a energie ve výši 2 000 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobních nákladů ve výši 2 000 Kč a splátek stávajících půjček ve výši 1 000 Kč. Dne 10. 12. 2022 byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně uzavřena úvěrová smlouva č. , hodnota, . Ještě před jejím podpisem žalovaná obdržela finanční prostředky ve výši 27 000 Kč. Ve smlouvě se zavázala, že tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně mu zaplatí úrok ve výši 1 369 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 13 230 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 731 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 4 860 Kč, tedy celkem 50 190 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 3 585 Kč. V souvislosti s uvedenou smlouvou žalovaná uhradila právnímu předchůdci žalobkyně celkem 17 990 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností k datu 25. 10. 2024 své pohledávky z obou uzavřených úvěrových smluv na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informoval. Žalobkyně sama pak žalovanou vyzvala k úhradě dluhů z obou uvedených smluv předžalobní výzvou z 24. 1. 2025.

19. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), které zároveň vykazují znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „ZSÚ“), tedy ve znění účinném v době uzavření předmětných úvěrových smluv.Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětných smluv o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. vstoupila do práv a povinností svého právního předchůdce týkajících se obou těchto smluv.

21. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly dne 13. 9. 2022, respektive 10. 12. 2022, uzavřeny smlouvy o úvěru, které vykazovaly znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak v obou případech mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smluv stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelských úvěrů. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalované spotřebitelské úvěry pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěry splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti ani v jednom případě nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalované oba úvěry splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení neprokázala.

22. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

23. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

24. V posuzované věci žalobkyně ani po výzvě soudu obsahující poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. náležitým způsobem nepopsala rozhodné skutečnosti týkající se procesu ověření úvěruschopnosti žalované a především pak nepředložila dostatek důkazů, z nichž by bylo možné dovodit, že dostála své zákonné povinnosti a v obou případech si obstarala dostatek podkladů k tomu, aby mohla relevantně posoudit osobní, majetkové a výdělkové poměry žalované a její schopnost splácet dohodnuté splátky úvěrů. V této souvislosti soud připomíná, že poskytovatel úvěru rozhodně nemůže bezvýhradně spoléhat na informace, které mu sdělí žadatel o úvěr, musí pravdivost těchto informací ověřovat z relevantních zdrojů a teprve na základě takto zjištěných skutečností učinit s odbornou péčí závěr o tom, zda žadatel o úvěr je či není úvěruschopný.

25. V daném případě žalobkyně prokazovala ověření úvěruschopnosti žalované pouze předloženými žádostmi o poskytnutí úvěru a dále dokumenty, které prokazovaly výši starobního důchodu žalované. Tyto podklady byly pro náležité posouzení finanční situace žalované v době uzavření předmětných smluv zcela nedostatečné, především je však třeba zdůraznit, že již jen z nich jednoznačně vyplývají pochybnosti ohledně toho, že žalovaná bude schopna poskytnuté úvěry splácet. U první ze smluv uzavřené v září 2022 lze konstatovat, že žalovaná v této době měla jediný příjem tvořený starobním důchodem, ze kterého jí však ještě byly prováděny exekuční srážky. Žalovaná tak měla měsíčně k dispozici částku menší než 13 000 Kč. Z ní musela uhradit veškeré své životní náklady a ještě splácet další závazky, jejichž tvrzená výše činila 3 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně přitom ani v situaci, kdy žalovaná tyto závazky zmínila v žádosti o úvěr, evidentně vůbec nepátral po původu ani aktuální výši těchto závazků, stejně tak nijak nezohledňoval, že žalovaná evidentně nebyla schopna svým dřívějším závazkům dostát, pokud tyto již vůči ní byly přinejmenším zčásti vymáhány exekučně (prostřednictvím srážek z důchodu). Stěží si rovněž lze představit, že by žalovaná za bydlení a energie hradila měsíčně pouze 1 000 Kč a stejná částka by jí stačila rovněž k nákupům jídla, úhradě nákladů na dopravu a jiných osobních nákladů. Tyto částky jsou na první pohled zcela podhodnocené a nemají žádnou relevanci. Právní předchůdce žalobkyně zcela rezignoval na ověření jejich pravdivosti, byť by se nabízelo přinejmenším vyžádat si od žalované důkazy o výši jejich nákladů na bydlení, jejichž doložení by pro žalovanou nemělo představovat jakýkoliv problém (nájemní smlouva, vyúčtování za energie, složenky, apod.).

26. U druhé z posuzovaných smluv uzavřené v prosinci 2022 pak měsíční výdaje uváděné žalovanou klesly až na částku 5 000 Kč, která nadto ještě zahrnovala splátky jiných závazků žalované. Pomine-li soud, že i tato částka je zcela zjevně podhodnocená, nelze ponechat stranou, že právní předchůdce žalobkyně zcela ignoroval fakt, že jen měsíční splátka úvěru sjednaná ve smlouvě ze 13. 9. 2022 činila 1 992 Kč. Tato splátka se přitom na výši pravidelných výdajů žalované nijak neprojevila. Žalobkyně nedoložila, že by její právní předchůdce ověřoval dřívější platební morálku žalované například lustracemi v dostupných veřejných registrech, vzhledem k tomu, že soud se u žádné ze žalob opírajících se o smlouvy uzavřené právním předchůdcem žalobkyně, jichž už posuzoval desítky, ne-li stovky, nesetkal s tím, že by žalobkyně důkazy obdobného ražení předložila, je přesvědčen o tom, že žádné takové lustrace právní předchůdce žalobkyně neprovádí, a že tedy flagrantně porušuje svou povinnost uloženou v § 86 ZSÚ.

27. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k jednoznačnému závěru, že právní předchůdce žalobkyně porušil povinnost uvedenou v § 86 odst. 1 ZSÚ, neboť neposoudil na základě relevantních podkladů schopnost žalované splatit poskytnuté úvěry, a pokud se tak přece jen stalo, pak se žalobkyni tuto skutečnost nepodařilo prokázat. Za této situace soud neměl jinou možnost, než obě předmětné smlouvy úvěru posoudit jako neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ, přičemž v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované.

28. Důsledkem neplatnosti obou smluv je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnuté jistiny obou úvěrů, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Na základě smlouvy z 13. 9. 2022 bylo žalované poskytnuto 15 000 Kč, sama žalobkyně přitom potvrdila, že tuto částku již žalovaná v souvislosti s předmětnou smlouvou zaplatila, neboť uhradila celkem 16 020 Kč. Lze tedy konstatovat, že nejenže vůči žalobkyni svou povinnost vrátit poskytnutou jistinu bezezbytku splnila, ale dokonce jí uhradila o 1 020 Kč více, než k čemu byla povinna. Tuto částku soud proto zohlednil v rámci úhrad žalované na další z uzavřených úvěrových smluv, tedy na smlouvu z 10. 12. 2022. Na základě této smlouvy obdržela žalovaná peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč, podle žalobkyně uhradila 17 990 Kč, spolu s částkou 1 020 Kč tedy celkem 19 010 Kč. Zbývá jí tedy uhradit ještě 7 990 Kč. V tomto rozsahu soud podané žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 7 990 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Soud nepominul, že ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je žalovaná povinna vrátit dlužnou jistinu v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení zcela nečinnou a se soudem vůbec nekomunikovala, ten proto neměl žádnou možnost zkoumat její aktuální poměry a zhodnotit, jaká lhůta k plnění by odpovídala současným možnostem žalované. Proto žalované uložil obecnou třídenní lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

30. Předmětem řízení bylo zaplacení 64 948,80 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 7 990 Kč, naopak co do zbývajících 56 958,80 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu tedy měla procesní úspěch žalovaná. Té by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo náležet právo na náhradu poměrné části jí účelně vynaložených nákladů řízení v závislosti na míře procesního úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k předmětu řízení. Žalovaná však, jak již soud konstatoval, byla v řízení zcela nečinnou a žádné náklady jí tedy nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.