9 C 158/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 87 294,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 69 041,15 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 16 951 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen některé splátky řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 18 253,03 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 15 715,71 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 84 999,44 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 837,35 Kč a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 87 294,18 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 3. 2024 domáhala po žalované zaplacení 87 294,18 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 12. 2022. Tvrdila, že na základě této smlouvy umožnila žalované čerpat revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 85 000 Kč. Žalovaná tímto způsobem v průběhu trvání smluvního vztahu účastnic celkem vyčerpala 94 841,15 Kč, porušila však sjednané podmínky splácení úvěru a na svůj dluh z předmětné smlouvy celkem žalobkyni uhradila pouze 25 800 Kč. S ohledem na prodlení žalované se splácením úvěru žalobkyně dne 21. 12. 2023 celý úvěr zesplatnila. Po tomto zesplatnění již žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 84 999,44 Kč, z úhrady za sjednané pojištění schopnosti žalované úvěr splácet ve výši 694,74 Kč, smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč účtovaných za prodlení žalované s úhradou dvou splátek úvěru a z nákladů na vymáhání v celkové výši 600 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala ke dni sepisu žaloby (25. 3. 2024) kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 15 715,71 Kč, dále smluvní úrok ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 84 999,44 Kč ode dne následujícího dni sepisu žaloby (tj. od 26. 3. 2024) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z celkové žalované částky, který rovněž zčásti kapitalizovala ke dni sepisu žaloby.

2. Přípisem soudu došlým dne 2. 7. 2024 žalobkyně popsala, jakým způsobem před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřovala schopnost žalované úvěr splatit. Žalobkyně na základě jí dostupných podkladů vypočítala limit nejvyšší měsíční splátky jak pro samotnou žalovanou, tak i pro její domácnost. Do výše limitu pro samotnou žalovanou započítala částku životního minima žalované, eventuálně jí vyživovaných dětí, spolu se splátkovou zátěží žalované včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalované pak kromě splátky schváleného úvěru započítávala i tzv. minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj zahrnující součet životních minim členů domácnosti, splátky žalované a očekávané minimální náklady na bydlení (tyto jsou stanoveny na základě statistických dat publikovaných ČSÚ a MSPV), kdy bylo vycházeno z počtu osob v domácnosti žalované. Při výpočtu limitu měsíční splátky samotné žalované žalobkyně vycházela z toho, že její příjem představuje rodičovský příspěvek ve výši 12 000 Kč měsíčně, na výdajové straně pak zohlednila životní minimum samotné žalované ve výši 4 250 Kč, životní minimum na jedno jí vyživované dítě ve výši 1 450 Kč, splátky jiným úvěrovým společnostem ve výši 902 Kč a výši splátky schváleného úvěru u žalobkyně ve výši 1 531 Kč. Takto dospěla žalobkyně k tomu, že žalované by mělo i po uhrazení splátky sjednaného úvěru zbývat k dispozici ještě 3 867 Kč a že tedy žalovaná je úvěruschopná. Při výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalované pak žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalované činí 12 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti (které žalobkyně konkrétně nespecifikovala) dalších 25 000 Kč, mezi výdaje domácnosti pak byly zahrnuty splátky jiným úvěrovým společnostem ve výši 902 Kč, normativní náklady na bydlení ve výši 15 099 Kč, součet životních minim členů domácnosti ve výši 10 990 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 1 531 Kč. Při zohlednění těchto položek mělo domácnosti žalované po uhrazení splátky sjednaného úvěru podle žalobkyně zůstat k dispozici 8 478 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal do její datové schránky, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

4. Soud nařídil k projednání věci jednání na den 25. 9. 2024. Žalovaná, ač řádně a s dostatečným předstihem předvolána, se k tomuto jednání nedostavila. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal v její nepřítomnosti. Zástupkyně žalobkyně, která se k jednání dostavila, sdělila, že žalovaná v mezidobí po podání žaloby na svůj dluh ničeho neuhradila. K dotazu soudu nebyla zástupkyně žalobkyně schopna konkretizovat, s kým konkrétně měla žalovaná v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy žít ve společné domácnosti a kdo měl tedy pobírat příjem ve výši 25 000 Kč zohledněný v rámci výpočtu výše limitu minimální splátky provedeného žalobkyní, respektive o jaký příjem se jednalo. Současně potvrdila, že žalobkyně v rámci procesu ověření úvěruschopnosti žalované vycházela z toho, že žalovaná má jediný dluh u jiného poskytovatele úvěru, který splácí ve splátkách po 902 Kč. Pokud jsou v úvěrové zprávě předložené žalobkyní zmíněny i jiné dluhy žalované, žalobkyně při výpočtu výše limitu minimální měsíční splátky vycházela z toho, že tyto dluhy jsou již uhrazeny.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastnicemi dne 1. 12. 2022, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč při sjednané úrokové sazbě ve výši 27,90 % ročně s tím, že žalovaná se zavázala k úhradě měsíčních splátek úvěru ve výši 3,061 % z úvěrového rámce, tj. ve výši 1 531 Kč, které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Pro případ, že se žalovaná opozdí s úhradou některé splátky úvěru, bylo ve smlouvě sjednáno, že žalobkyně může žalované účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání spojené s upomínáním, jejichž paušální výše ke dni uzavření smlouvy činila 300 Kč za měsíc vymáhání (dle smlouvy se tato částka mohla v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč, popřípadě ve výši dlužné částky, pokud tato bude nižší než 500 Kč, a úrok z prodlení dle platných právních předpisů. Nedílnou součást smlouvy tvořil rovněž Sazebník poplatků a odměn, z něhož vyplývala povinnost žalované k úhradě poplatků souvisejících s úvěrem, např. poplatku za dotaz na zůstatek v bankomatu ve výši 19 Kč za každé zobrazení. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila se svým přistoupením ke skupinové pojistné smlouvě č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti žalované úvěr splácet. Měsíční úhrada za toto pojištění činila dle smlouvy 8,9 % z minimální splátky úvěru.

6. Z úvěrové zprávy z registru NRKI předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy celkem tři existující dluhy u úvěrových společností.

7. Z potvrzení ÚP ČR – Krajské pobočky v , adresa, z 28. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná v době uzavření úvěrové smlouvy pobírala rodičovský příspěvek na dceru , jméno FO, ve výši 12 000 Kč měsíčně.

8. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má jedno dítě, je svobodná a bydlí v podnájmu. Zároveň dle uvedené listiny mělo ze strany žalobkyně dojít k lustraci osoby žalované v systémech Japonská půjčka, NRKI, SOLUS, v Centrální evidenci exekucí a v registru Ministerstva vnitra, a to bez jakýchkoliv negativních zjištění.

9. Z přehledu pohybů na účtu žalované č. , č. účtu, za období od 1. 9. 2022 do 30. 11. 2022 bylo mimo jiné zjištěno, že z uvedeného účtu byla dne 23. 9. 2022 provedena odchozí platba ve výši 5 512 Kč s poznámkou „Kamali“, dne 11. 10. 2022 odchozí platba ve výši 10 330 Kč se stejnou poznámkou, dne 24. 10. 2022 odchozí platba ve výši 5 165 Kč se stejnou poznámkou a dne 11. 11. 2022 další odchozí platba se stejnou poznámkou. Dne 30. 11. 2022 pak byla provedena odchozí platba ve výši 5 216 Kč s poznámkou „kamali.cz“. Dále byly ve prospěch uvedeného účtu připsány následující příchozí platby – dne 26. 9. 2022 platba ve výši 10 000 Kč od žalobkyně, dne 16. 10. 2022 platba ve výši 5 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , dne 25. 10. 2022 platba ve výši 5 000 Kč od žalobkyně, dne 14. 11. 2022 platba ve výši 5 000 Kč od žalobkyně. Dále byly z účtu provedeny dvě odchozí platby s poznámkou „, adresa, Nájem“, a to dne 3. 10. 2022 platba ve výši 6 800 Kč a dne 22. 11. 2022 platba ve výši 13 600 Kč. Ve zprávě pro příjemce bylo u platby z 22. 11. 2022 uvedeno, že se jedná o úhradu nájemného.

10. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalované byl v průběhu trvání smluvního vztahu účastníků navýšen úvěrový rámec na částku 85 000 Kč. Žalovaná vyčerpala prostřednictvím revolvingu v období od 1. 12. 2022 do 25. 3. 2024 celkem částku 94 841,15 Kč, na svůj dluh pak uhradila 25 800 Kč.

11. Z dopisu ze dne 21. 12. 2023, který byl dle přiloženého poštovního podacího archu odeslán žalované dne 22. 12. 2023, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky vzniklé z titulu předmětného revolvingového úvěru ve výši 97 006,10 Kč ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu s upozorněním na možnost zahájení soudního řízení v případě nezaplacení.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 11. 1. 2024, která byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalované dne 12. 1. 2024, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého zástupce žalovanou k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 98 615,06 Kč ve lhůtě 7 dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude přistoupeno k soudnímu vymáhání.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi účastnicemi byla dne 1. 12. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem, který postupně činil až částku ve výši 85 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vyčerpané formou revolvingu splatit žalobkyni spolu se sjednaným úrokem ve výši 27,90 % ročně v měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 531 Kč a jež byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná byla povinna hradit žalobkyni rovněž poplatky související s poskytnutým úvěrem uvedené v sazebníku žalobkyně, mimo jiné poplatek za pojištění její schopnosti úvěr splácet, ke kterému uzavřením úvěrové smlouvy přistoupila. Pro případ prodlení žalované s úhradou některé splátky úvěru stíhala žalovanou povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady na vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč (případně ve výši dlužné splátky, pokud tato bude činit méně než 500 Kč) a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splatit. Vycházela přitom z toho, že jediným pravidelným příjmem žalované je její rodičovský příspěvek ve výši 12 000 Kč měsíčně, že žalovaná má jednu vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, že žije v domácnosti ještě s další blíže neupřesněnou osobou, která má další příjem ve výši 25 000 Kč, že má jediný dluh vůči jiným úvěrovým společnostem, který splácí ve splátkách po 902 Kč měsíčně, a že po započtení nezbytných měsíčních výdajů, jejichž výši žalobkyně odvozovala od výše životního minima jednotlivce, žalované i při zohlednění předpokládané splátky shora uvedeného úvěru zůstane k dispozici částka 3 867 Kč. Žalovaná celkem prostřednictvím revolvingu vyčerpala částku 94 841,15 Kč, žalobkyni pak na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila celkem 25 800 Kč. Žalobkyně celý úvěr jednorázově zesplatnila dopisem z 21. 12. 2023 a vyzvala žalovanou opakovaně k úhradě celého jejího dluhu z předmětné smlouvy.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastnicemi se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Současně lze z pohledu soudu konstatovat, že i na základě žalobkyní dostupných podkladů existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná je úvěruschopná.

19. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

20. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

21. V posuzované věci žalobkyně předložila listinu, z níž má vyplývat, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalovanou lustrovala v databázích NRKI, SOLUS a v Centrální evidenci exekucí. Za skutečně prokázané však z pohledu soudu lze považovat toliko provedení lustrace v databázi NRKI, neboť žalobkyně předložila i konkrétní výstup této lustrace, kterým je úvěrová zpráva založená na č.l. 22 spisu. K ostatním údajně provedeným lustracím žádné výstupy předloženy nebyly. Interní listinu označenou jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“, kterou zjevně vyhotovili zaměstnanci žalobkyně, soud za dostatečně relevantní důkaz o tom, jaké konkrétní lustrace žalobkyně ohledně osoby žalované před uzavřením smlouvy o úvěru provedla, nepovažuje. I kdyby však vycházel z toho, že žalobkyně skutečně všechny tvrzené lustrace provedla a nezjistila žádné negativní skutečnosti ohledně dosavadní platební morálky žalované, neodstranilo by to důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet splátky revolvingového úvěru sjednaného smlouvou z 1. 12. 2022.

22. Žalobkyně postupuje v rámci ověřování úvěruschopnosti svých klientů tak, že na základě předem definovaných vstupních údajů vypočítá tzv. maximální limit měsíční splátky, kterou by měl být klient bez problémů schopen v rámci svých pravidelných příjmů a výdajů splácet. Z pohledu soudu však žalobkyně nepostupuje správně, pokud na výdajové straně automaticky zohledňuje nikoliv skutečně zjištěné výdaje klienta, nýbrž pouze paušalizovanou částku odvíjející se od životního minima jednotlivce stanoveného obecně závaznými právními předpisy. V daném případě žalobkyně vycházela z toho, že pravidelné výdaje žalované tvoří životní minimum jí samé (4 250 Kč), životní minimum jí vyživovaného dítěte (1 450 Kč), splátky splácené na úhradu dluhu jiným úvěrovým společnostem (902 Kč) a současně předpokládaná splátka sjednávaného úvěru u žalobkyně (1 531 Kč). Přitom z jí předloženého výpisu z bankovního účtu žalované bylo bez problémů možné zjistit, že žalovaná hradí jen na nájemném mnohem vyšší částku než žalobkyní zohledňované životní minimum. V měsíci říjnu totiž z účtu bylo hrazeno nájemné ve výši 6 800 Kč, v měsíci listopadu pak dokonce ve výši 13 600 Kč. Je sice pravdou, že s částkou označenou jako „normativní náklady na bydlení“ žalobkyně pracovala v rámci výpočtu maximální výše splátky pro domácnost žalované, nicméně zde byl současně zohledněn příjem další osoby, s níž pravděpodobně měla žalovaná sdílet společnou domácnost (toto nebylo ze strany žalobkyně ani tvrzeno, natožpak prokázáno), aniž by výše tohoto příjmu (na rozdíl od výše příjmu samotné žalované) byla jakkoliv ze strany žalobkyně ověřována. V obecné rovině lze tedy konstatovat, že z žalobkyní předložených podkladů lze mít za prokázaný pravidelný příjem žalované ve výši 12 000 Kč, který by však žalované například v měsíci listopadu 2022, tedy v měsíci bezprostředně předcházejícím uzavření posuzované úvěrové smlouvy, nepostačoval ani k zaplacení nájemného. Rozhodně tedy nebylo možné bez dalšího dospět k závěru, že žalované zůstane i po splacení dohodnuté splátky revolvingového úvěru k dispozici takřka 4 000 Kč, jak uzavřela žalobkyně. Navíc z již zmiňovaného výpisu z účtu vyplývá, že jen za měsíc listopad 2022 činil souhrn výdajů na účtu žalované více než 74 000 Kč. I tato částka násobně převyšuje životní minimum, které žalobkyně u žalované zohledňovala na straně pravidelných výdajů. Z úvěrové zprávy pak lze mít za prokázané, že žalovaná navíc v době uzavření úvěrové smlouvy měla další tři nesplacené dluhy ze spotřebitelských úvěrů, přičemž žalobkyně vycházela z toho, že má dluh pouze jediný. I tento fakt nepochybně zkreslil výsledná zjištění učiněná žalobkyní.

23. Ze všech shora popsaných skutečností podle názoru soudu jednoznačně vyplývají přinejmenším důvodné pochybnosti o tom, že v prosinci 2022, kdy byla mezi účastnicemi uzavřena předmětná úvěrová smlouva, žalované její osobní, majetkové a výdělkové poměry umožňovaly bez větších obtíží splácet dohodnuté splátky úvěru. Spíše však lze na základě žalobkyní předložených důkazů dospět k závěru, že žalovaná neměla dostatek prostředků k tomu, aby sjednanou měsíční splátku ve výši 1 531 Kč spolu s dohodnutým pojistným žalobkyni řádně splácela. Žalobkyně tedy v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti žalované pochybila a poskytla žalované úvěr i v situaci, kdy o její úvěruschopnosti existovaly důvodné pochybnosti. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované.

24. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná v řízení netvrdila, natož aby prokázala, že na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila více než v žalobě tvrzených 25 800 Kč. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně uhradila pouze tuto částku. Celkem přitom prostřednictvím revolvingu prokazatelně načerpala peněžní prostředky ve výši 94 841,15 Kč. Soud proto shora uvedené úhrady ve výši 25 800 Kč odečetl od celkově vyčerpané jistiny ve výši 94 841,15 Kč a dospěl k závěru, že žalované zbývá uhradit 69 041,15 Kč. Uložil tedy žalované povinnost tuto částku žalobkyni uhradit, přičemž jí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, a to včetně náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalované uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalované a v jaké době by tedy měla být žalovaná reálně schopna dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaná však byla v řízení po celou dobu zcela nečinnou a se soudem nekomunikovala. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalované určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalované, v jejichž silách by podle názoru soudu mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaná svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 70 měsíců (za 86 měsíců včetně nákladů řízení), což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z její strany došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

25. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

26. Ve zbývající části, tedy co do částky 18 253,03 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný smluvní úrok a rovněž ani zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení.

27. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 87 294,18 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 69 041,15 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 18 253,03 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tak činí 79 % ku 21 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 58 % (79 – 21 = 58).

28. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 492 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 25 734 Kč. Tyto náklady zastoupení tvoří předně mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně ve výši 18 480 Kč za celkem čtyři jím v řízení vykonané úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žalobu a účast zástupce žalobkyně u jednání dne 25. 9. 2024, kdy každý z těchto úkonů je podle § 7 bodu 5 AT ve spojení s § 8 odst. 1 AT honorován sazbou odměny ve výši 4 620 Kč (tj. 4*4 620 Kč = 18 480 Kč). Dále náklady zastoupení tvoří čtyři paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně související s vykonanými úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT (tj. 4*300 Kč = 1 200 Kč), náhrada cestovních výdajů ve výši 987,92 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání soudu na trase , adresa, a zpět, při které bylo ujeto celkem 136 km osobním vozem tov. zn. Škoda Octavia Kombi s kombinovanou spotřebou nafty 4,3 l/100 km, kdy při výpočtu výše cestovních náhrad bylo vycházeno ze sazby paušální náhrady za použití silničního motorového vozidla (5,60 Kč/1 km jízdy) a průměrné ceny pohonných hmot (38,70 Kč/l motorové nafty) stanovených ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb., náhrada za promeškaný čas zástupce žalobkyně cestou k jednání v trvání šesti půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT (tj. 6*100 Kč= 600 Kč) a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 21 267,92 Kč) ve výši 4 466,26 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem DPH. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 16 951 Kč (58 % z celkových nákladů řízení ve výši 29 226 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) rovněž ve shora uvedených splátkách.