9 C 170/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 72 668,84 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 46 420,98 Kč s</b> <b>-) úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019,</b> <b>-) úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 35 653,33 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020,</b> <b>-) úrokem ve výši 9,81 % ročně z částky 34 653,33 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 10. 2019 dosáhne částky 200 664 Kč,</b> <b>-) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 38 242,90 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019,</b> <b>-) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 442,90 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020,</b> <b>-) úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 442,90 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení,</b> <b>a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 26 247,02 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 30. 7. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 72 668,84 Kč s úrokem ve výši 62,46 % ročně z částky 50 092,24 Kč od 24. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 10. 2019 dosáhne částky 200 664 Kč, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 58 782 Kč od 24. 10. 2019 do 19. 12. 2019, z částky 57 982 Kč od 20. 12. 2019 do 30. 4. 2020 a z částky 56 982 Kč od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla dle žaloby uzavřena mezi účastníky. Podle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému dne 24. 1. 2019 peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok, jehož sjednaná výše činila 83,83 % ročně, to vše ve sjednaných měsíčních splátkách. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek, kdy na svůj dluh ze smlouvy uhradil v období od 26. 2. 2019 do 17. 10. 2019 pouze 17 222 Kč. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou k 22. 10. 2019 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila. Tímto zesplatněním přirostly doposud nezaplacené úroky k nesplacené jistině úvěru a žalovaný tudíž k okamžiku zesplatnění dlužil na jistině celkem 57 384,59 Kč. Po zesplatnění úvěru pak žalovaný na svůj dluh uhradil ještě dne 19. 12. 2019 částku 800 Kč a dne 30. 4. 2020 částku 1 000 Kč Tyto částky žalobkyně započetla na jistinu dluhu. Žalovaná částka sestává ze zbývající dlužné jistiny ve výši 55 584,59 Kč, smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru v celkové výši 998 Kč účtovaných dle bodu 6.1. smlouvy, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou těchto splátek úvěru v celkové výši 400 Kč účtované dle bodu 6.2. smlouvy a ze smluvní pokuty účtované dle bodu 6.5. smlouvy v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 57 384,59 Kč od 24. 10. 2019 do data vyhotovení žaloby, tj. do 27. 7. 2020, kdy žalobkyně při výpočtu absolutní výše nárokované smluvní pokuty zohlednila shora uvedené platby žalovaného v celkové výši 1 800 Kč a požadovala tedy smluvní pokutu v celkové výši 15 686,84 Kč. Žalobkyně si dále nárokovala smluvní úrok v nominální sazbě dle smlouvy (62,46 % ročně) z původní jistiny úvěru za dobu od prvního dne následujícího po dni, kdy se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou zesplatněného dluhu ze smlouvy (tj. od 24. 10. 2019) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 56 982 Kč odpovídající zesplatněné jistině, smluvní pokutě dle bodu 6.1. smlouvy a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného za dobu od 24. 10. 2019 do zaplacení, kdy i v tomto případě žalobkyně zohlednila žalovaným provedené úhrady.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 12. 1. 2021. Zástupce žalobkyně při tomto jednání na podané žalobě setrval a navrhl, aby jí soud v plném rozsahu vyhověl. Uvedl, že žalovaný po podání žaloby na svůj dluh ani částečně neplnil. Žalovaný, ač řádně a včas soudem předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v jeho nepřítomnosti.

4. Z formuláře„ Hodnocení klienta“ z 23. 1. 2019, potvrzení ČSSZ o výši vypláceného starobního důchodu z 28. 12. 2018, výpisu z Nebankovního registru klientských informací, jakož i z výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru shromáždila množství podkladů za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného. S ohledem na to, že následně došlo k uzavření smlouvy, žalobkyně evidentně na základě uvedených podkladů dospěla k závěru, že žalovaný úvěruschopný je.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 24. 1. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč jako bezúčelový úvěr. Žalovaný se zavázal uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně jí zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila 83,83 % ročně, to vše v 60 měsíčních splátkách po 2 787 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude úvěr vyplacen. Celkem tak byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 167 220 Kč. V bodě 6.1. smlouvy si účastníci sjednali, že žalovaný bude v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru či její části trvajícího 30 dnů povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do takového prodlení, přičemž tyto smluvní pokuty bude žalobkyně moci účtovat žalovanému jen do zesplatnění úvěru. Smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy měly být splatné v každém jednotlivém případě ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalovaného k jejich zaplacení, přičemž souhrn těchto smluvních pokut nesměl přesáhnout částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.2. smlouvy pak bylo sjednáno, že žalobkyně bude mít v případě jeho prodlení s úhradou splátek vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s tímto prodlením, a to ve výši 200 Kč u každé splátky, s jejíž úhradou se žalovaný dostane do prodlení v trvání alespoň 15 dnů. Dle bodu 6.3. písm. b) smlouvy pak v případě, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části trvajícího 65 dnů, mimo jiné automaticky mělo dojít k zesplatnění úvěru, měly se tedy okamžitě stát splatnými veškeré pohledávky žalobkyně z úvěrové smlouvy – pohledávka na zaplacení jistiny úvěru a veškerých úroků za poskytnutí úvěru, které ke dni zesplatnění úvěru dle citovaného ustanovení přirůstaly k jistině, dále veškerých smluvních pokut a veškerých nákladů dle bodu 6.2. písm. b) smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou bude žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Z této nové jistiny úvěru byla také žalobkyně dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení, a to až do doby úplného zaplacení nové jistiny úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, bude povinen žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky odpovídající nové jistině úvěru za každý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky, a to ode dne následujícího dni zesplatnění až do úplného zaplacení nové jistiny. Dle bodu 2.2. smlouvy v případě zesplatnění úvěru měla i nadále trvat povinnost žalovaného k zaplacení úroku v ujednané výši, přičemž tento úrok měl i nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně byla dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat na úrocích maximálně částku ve výši 200 664 Kč.

6. Z částečného výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně dne 24. 1. 2019 vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] uvedeného v úvěrové smlouvě částku 51 000 Kč.

7. Z karty klienta předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru uhradil 26. 2. 2019 částku 2 787 Kč, 25. 3. 2019 částku 2 787 Kč, 25. 4. 2019 částku 2 787 Kč, 21. 5. 2019 částku 2 787 Kč, 20. 6. 2019 částku 2 787 Kč, 23. 7. 2019 částku 2 787 Kč, 17. 10. 2019 částku 500 Kč, 19. 12. 2019 částku 800 Kč a 30. 4. 2020 částku 1 000 Kč Celkem tedy činily jím provedené úhrady 19 022 Kč, z čehož 17 222 Kč bylo uhrazeno před zesplatněním úvěru, 1 800 Kč po zesplatnění.

8. Ze dvou výzev ze dne 18. 9. 2019 a 21. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru splatných dne 18. 8. 2019, 18. 9. 2019 a 18. 10. 2019 a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru z 22. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem oznámila žalovanému, že z důvodu jeho prodlení s úhradou splátky úvěru delším než 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků žalovaného ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky ve výši 58 782 Kč, která sestávala z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 50 092,24 Kč, úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 7 292,35 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč. Žalovanému byla k úhradě dluhu poskytnuta lhůta 10 dnů od data odeslání oznámení a byl poučen o tom, že v případě nezaplacení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 7. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobkyně opětovně vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalovanému dne 9. 7. 2020.

11. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila dle smlouvy 83,83 % ročně, to vše v 60 měsíčních splátkách po 2 787 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 18. 2. 2019. Celková žalovaným splatná částka činila dle smlouvy 167 220 Kč. Dle bodu 6.1. smlouvy byl žalovaný pro případ svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru nebo její části povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou včas neuhrazenou splátku, přičemž žalobkyně z titulu uvedeného ustanovení mohla za jeden kalendářní rok uplatnit nárok na zaplacení smluvních pokut maximálně ve výši 2 999 Kč. Pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky trvající alespoň 15 dnů, byla dle čl. 6 smlouvy sjednána jeho povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku. Dle čl. 6 písm. b) smlouvy v případě, kdy by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou některé splátky či její části trvajícího 65 dnů, mělo dojít k automatickému zesplatnění celého poskytnutého úvěru a žalovaný by pak byl povinen uhradit žalobkyni veškeré nároky plynoucí z předmětné smlouvy, mimo jiné i tzv. novou jistinu úvěru zahrnující původní jistinu a k datu zesplatnění přirostlé smluvní úroky. Pokud by žalovaný ke dni zesplatnění úvěru neuhradil žalobkyni tuto novou jistinu, byl by dle čl. 6 smlouvy povinen jí dále hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z této dlužné nové jistiny denně. Na úrocích mohla žalobkyně dle smlouvy celkem požadovat maximálně částku 220 664 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru, na svůj dluh ze smlouvy uhradil přede dnem 22. 10. 2019 celkem pouze 17 222 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného dvěma písemnými výzvami z 18. 9. 2019 a 21. 10. 2019 k zaplacení dlužných splátek. Následně mu dopisem z 22. 10. 2019 oznámila, že v důsledku jeho prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k uvedenému datu k zesplatnění celého dluhu žalovaného z předmětné smlouvy, vyzvala jej k zaplacení dlužné částky ve výši 58 782 Kč v dodatečné lhůtě 10 dnů od odeslání předmětného oznámení a poučila jej o možnosti soudního vymáhání dluhu v případě nezaplacení. Žalovaný byl následně vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou z 8. 7. 2020. Po zesplatnění uhradil žalovaný na svůj dluh celkem 1 800 Kč.

12. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení nesmí uplatněná smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení nesmí souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákona a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 24. 1. 2019, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 51 000 Kč. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný v řízení nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že nesplácel řádně a včas dohodnuté splátky úvěru. Z žaloby i karty klienta předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaný do zesplatnění úvěru uhradil na svůj dluh 17 222 Kč, po zesplatnění 1 800 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný neprokázal, že by na svůj dluh žalobkyni uhradil více, vycházel soud, pokud jde o výši jeho úhrad, z těchto částek.

20. Ve smlouvě byla sjednána efektivní zápůjční úroková sazba ve výši 83,83 % ročně. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že reálně činil smluvní úrok při poskytnuté jistině 51 000 Kč, sjednané době trvání úvěru 60 měsíců a celkové splatné částce 167 220 Kč nikoliv uvedených 83,83 % ročně, nýbrž pouze 62,46 % ročně (nominální úroková sazba uvedená v žalobě). To však nic nemění na tom, že i takovou výši úrokové sazby soud vyhodnotil jako zjevně rozpornou s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů.

21. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

22. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v lednu 2019, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,81 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož reálná výše činila 62,46 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

23. Soud nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. Znamenalo to pro něj nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

24. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 9,81 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 22 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

25. Při úrokové sazbě 9,81 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 51 000 Kč by za dobu ode dne následujícího dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (25. 1. 2019) do dne zesplatnění úvěru (22. 10. 2019) při zohlednění úhrad provedených žalovaným před zesplatněním úvěru (celkem 17 222 Kč – všechny tyto úhrady byly započteny nejprve na úroky, následně pak na jistinu) činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 36 453,33 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 391,57 Kč Tyto částky v souhrnné výši 36 844,90 Kč tedy tvořily tzv. novou jistinu úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh po zesplatnění uhradil více než v žalobě uvedených 1 800 Kč Tyto úhrady soud stejně jako žalobkyně započetl na novou jistinu úvěru a dospěl k závěru, že po tomto započtení žalovanému zbývá uhradit jistinu ve výši 35 044,90 Kč. V tomto rozsahu je žaloba nepochybně oprávněná.

26. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru po 499 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalovaného se zaplacením stejných splátek po 200 Kč za každou z těchto splátek. Uvedené nároky se opírají o ustanovení čl. 6, respektive čl. 6 smlouvy, zároveň se jedná o nároky zahrnuté do taxativního výčtu uvedeného v ust. § 122 odst. 1 ZSÚ, který obsahuje nároky, jichž se může poskytovatel úvěru domáhat po spotřebiteli v případě vzniku jeho prodlení s vrácením spotřebitelského úvěru. Požadovaná výše smluvních pokut nepřesahuje limity stanovené v § 122 odst. 2 ZSÚ. Částku 200 Kč pak lze považovat za účelně vynaložené náklady v souvislosti s každou jednotlivou dlužnou splátkou již jen z toho důvodu, že žalobkyně prokazatelně vyzývala žalovaného k plnění písemnými upomínkami. Je nasnadě, že s jejich vyhotovením a odesláním jí musely určité náklady vzniknout. Zmíněná požadovaná částka se soudu v tomto světle jeví jako přiměřená. Soud proto neshledal důvod, proč uvedené nároky žalobkyni nepřiznat.

27. Žalobkyni dále nepochybně vzniklo též právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy o úvěru, neboť z ničeho nelze dovodit, že by žalovaný v den zesplatnění zaplatil žalobkyni novou jistinu úvěru. Žalobkyně si tuto smluvní pokutu nárokovala za období od 24. 10. 2019 do 27. 7. 2020, jako základ pro výpočet výše smluvní pokuty však použila novou jistinu, na kterou by měla nárok, pokud by smluvní úrok činil 62,46 % ročně. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvním úroku však bylo třeba vycházet z toho, že tzv. nová jistina úvěru činila 36 844,90 Kč. Za shora uvedené období by smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 36 844,90 Kč při zohlednění dvou úhrad provedených žalovaným po zesplatnění úvěru činila celkem 9 978,08 Kč. Pouze v tomto rozsahu tedy shledal soud žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty, jako důvodnou.

28. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovaný aktuálně dluží žalobkyni jistinu úvěru ve výši 35 044,90 Kč, smluvní pokuty dle č. 6 smlouvy v souhrnné výši 998 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného dle čl. 6 smlouvy v souhrnné výši 400 Kč a smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši 9 978,08 Kč, celkem tedy 46 420,98 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku ve výši 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč odpovídající dlužné jistině úvěru ke dni jeho zesplatnění od 24. 10. 2019 do zaplacení, přičemž současně ve výroku I. tohoto rozsudku zohlednil úhrady provedené žalovaným po zesplatnění úvěru a v souladu se žalobním petitem také„ zastropoval“ výši běžícího úroku částkou 200 664 Kč. Žalovaného dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající nové jistině úvěru, smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy a nákladům dle čl. 6 smlouvy (tj. z částky 38 242,90 Kč), a to za požadované období od 24. 10. 2019 do zaplacení při zohlednění úhrad po zesplatnění úvěru. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

30. Předmětem řízení bylo ke dni vydání tohoto rozsudku, tj. ke 12. 1. 2021, zaplacení částky v celkové výši 117 926,08 Kč (pohledávka ve výši 72 668 Kč, úrok ve výši 38 230,89 Kč odpovídající sazbě 62,46 % ročně z částky 50 092,24 Kč od 24. 10. 2019 do 12. 1. 2021 a úrok z prodlení ve výši 7 027,19 Kč odpovídající zákonné roční sazbě z částky 58 782 Kč od 24. 10. 2019 do 12. 1. 2021 při zohlednění úhrad po zesplatnění). Žalobkyně měla úspěch co do částky v celkové výši 55 155,59 Kč (pohledávka ve výši 46 420,98 Kč, úrok ve výši 4 217,13 Kč odpovídající sazbě 9,81 % ročně z částky 36 453,33 Kč od 24. 10. 2019 do 12. 1. 2021 při zohlednění úhrad po zesplatnění a úrok z prodlení ve výši 4 517,48 Kč odpovídající zákonné roční sazbě z částky 38 242,90 Kč od 24. 10. 2019 do 12. 1. 2021, opět při zohlednění úhrad po zesplatnění). Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a za procesně úspěšného účastníka je tedy třeba v této části předmětu řízení považovat žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tedy činil 47 % ku 53 % ve prospěch žalovaného. Vzhledem k tomu, že oba účastníci měli v řízení takřka totožný úspěch, soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

31. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.