9 C 18/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 85 957 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 16 789,78 Kč s úrokem ve výši 9,92 % ročně z částky 12 174,93 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 227 052 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 794,02 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 69 167,39 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2020 domáhala po žalované zaplacení částky v celkové výši 85 957,17 Kč s úrokem ve výši 70,11 % ročně z částky 61 377,73 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 227 052 Kč, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 74 370 Kč od 28. 4. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla dle žaloby uzavřena mezi účastnicemi. Podle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované dne 22. 11. 2018 peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok, jehož sjednaná výše činila 97,67 % ročně, to vše ve sjednaných měsíčních splátkách. Dostala se však do prodlení s úhradou těchto splátek, kdy na svůj dluh ze smlouvy uhradila v období od 19. 12. 2018 do 19. 2. 2020 pouze 63 070 Kč. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou k 26. 4. 2020 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila. Tímto zesplatněním přirostly doposud nezaplacené úroky k nesplacené jistině úvěru a žalovaná tudíž k okamžiku zesplatnění dlužila na jistině celkem 71 972,67 Kč. Po zesplatnění úvěru již žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalovaná částka sestává ze zbývající dlužné jistiny ve výši 71 972,67 Kč, smluvních pokut za prodlení žalované s úhradou dvou splátek úvěru v celkové výši 998 Kč účtovaných dle bodu 6.1. smlouvy, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s úhradou celkem sedmi splátek úvěru v celkové výši 1 400 Kč účtované dle bodu 6.2. smlouvy a ze smluvní pokuty účtované dle bodu 6.5. smlouvy v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 71 972,67 Kč od 28. 4. 2020 do data vyhotovení žaloby, tj. do 5. 10. 2020, kdy celková výše nárokované smluvní pokuty činila 11 587,17 Kč. Žalobkyně si dále nárokovala smluvní úrok v nominální sazbě dle smlouvy (70,11 % ročně) z původní jistiny úvěru za dobu od prvního dne následujícího po dni, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou zesplatněného dluhu ze smlouvy (tj. od 28. 4. 2020) do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 74 370 Kč odpovídající zesplatněné jistině, smluvní pokutě dle bodu 6.1. smlouvy a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované za dobu od 28. 4. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 11. 3. 2021. Zástupce žalobkyně při tomto jednání na podané žalobě setrval a navrhl, aby jí soud v plném rozsahu vyhověl. Uvedl, že žalovaná po podání žaloby na svůj dluh ani částečně neplnila. Žalovaná, ač řádně soudem předvolána, se k jednání bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v její nepřítomnosti.

4. Z formuláře„ Hodnocení klienta“ z 21. 11. 2018, pracovní smlouvy žalované z 28. 7. 2009, jejích výplatních pásek za měsíce září a říjen 2018, z výpisů z běžného účtu žalované, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 11. 2015, č.j. Nc 114/2015-32, kterým byla schválena dohoda žalované a [jméno] [příjmení], [datum narození], týkající se výkonu jejich rodičovské odpovědnosti k nezletilému [jméno] [příjmení], [datum narození], a stanovení výživného na dobu do i v době po rozvodu jejich manželství, soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru shromáždila množství podkladů za účelem posouzení úvěruschopnosti žalované. S ohledem na to, že následně došlo k uzavření úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru, žalobkyně evidentně na základě těchto podkladů dospěla k závěru, že žalovaná je schopna úvěr dle dohodnutých podmínek splácet.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 22. 11. 2018 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Úvěr byl žalované poskytnut za účelem úhrady jejích dluhů z jiných dříve uzavřených smluv se žalobkyní (smlouvy [číslo]) s tím, že případný zbytek úvěru je poskytován bezúčelově. Žalovaná se zavázala shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně jí zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila 96,67 % ročně, to vše ve 42 měsíčních splátkách po 4 505 Kč splatných vždy k 19. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude úvěr vyplacen. Celkem tak byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 189 210 Kč. V bodě 6.1. smlouvy si účastnice sjednaly, že žalovaná bude v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru či její části trvajícího 30 dnů povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do takového prodlení, přičemž tyto smluvní pokuty bude žalobkyně moci účtovat žalované jen do zesplatnění úvěru. Smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy měly být splatné v každém jednotlivém případě ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalované k jejich zaplacení, přičemž souhrn těchto smluvních pokut nesměl přesáhnout částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.2. smlouvy pak bylo sjednáno, že žalobkyně bude mít v případě jejího prodlení s úhradou splátek vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s tímto prodlením, a to ve výši 200 Kč u každé splátky, s jejíž úhradou se žalovaná dostane do prodlení v trvání alespoň 15 dnů. Dle bodu 6.3. písm. b) smlouvy pak v případě, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části trvajícího 65 dnů, mimo jiné automaticky mělo dojít k zesplatnění úvěru, měly se tedy okamžitě stát splatnými veškeré pohledávky žalobkyně z úvěrové smlouvy – pohledávka na zaplacení jistiny úvěru a veškerých úroků za poskytnutí úvěru, které ke dni zesplatnění úvěru dle citovaného ustanovení přirůstaly k jistině, dále veškerých smluvních pokut a veškerých nákladů dle bodu 6.2. písm. b) smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou bude žalovaná povinna zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Z této nové jistiny úvěru byla také žalobkyně dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení, a to až do doby úplného zaplacení nové jistiny úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, bude povinna žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky odpovídající nové jistině úvěru za každý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky, a to ode dne následujícího dni zesplatnění až do úplného zaplacení nové jistiny. Dle bodu 2.2. smlouvy v případě zesplatnění úvěru měla i nadále trvat povinnost žalované k zaplacení úroku v ujednané výši, přičemž tento úrok měl i nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně byla dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat na úrocích maximálně částku ve výši 227 052 Kč.

6. Z potvrzení o vyplacení úvěru předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně dne 22. 11. 2018 vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalované č. [bankovní účet] uvedeného v úvěrové smlouvě částku 66 348 Kč, částky ve výši 2 599 Kč a 1 053 Kč pak byly připsány ve prospěch jiného bankovního účtu žalobkyně.

7. Z karty klienta předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru uhradila v období od 19. 12. 2018 do 19. 2. 2020 celkem 14 splátek po 4 505 Kč, celkem tedy 63 070 Kč.

8. Ze dvou výzev ze dne 23. 3. 2020 a 20. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek úvěru splatných dne 19. 2. 2020, 19. 3. 2020 a 19. 4. 2020 a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru z 26. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem oznámila žalované, že z důvodu jejího prodlení s úhradou splátky úvěru delším než 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků žalované ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě částky ve výši 74 370 Kč, která sestávala z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 61 377,73 Kč, úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 10 594,94 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 400 Kč. Žalované byla k úhradě dluhu poskytnuta lhůta 10 dnů od data odeslání oznámení a byla poučena o tom, že v případě nezaplacení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 9. 2020 soud zjistil, že žalovaná byla ze strany žalobkyně opětovně vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalované dne 17. 9. 2020.

11. Z provedených důkazů vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 22. 11. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě žalobkyně téhož dne poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 70 000 Kč, a to zčásti bezhotovostním převodem ve prospěch bankovního účtu žalované uvedeného ve smlouvě, zčásti byly z těchto prostředků uhrazeny dluhy žalované z již dříve uzavřených smluv se žalobkyní. Žalovaná se zavázala shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila dle smlouvy 97,67 % ročně, to vše v 42 měsíčních splátkách po 4 505 Kč splatných vždy k 19. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 19. 12. 2018. Celková žalovanou splatná částka činila dle smlouvy 189 210 Kč. Dle bodu 6.1. smlouvy byla žalovaná pro případ svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru nebo její části povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou včas neuhrazenou splátku, přičemž žalobkyně z titulu uvedeného ustanovení mohla za jeden kalendářní rok uplatnit nárok na zaplacení smluvních pokut maximálně ve výši 2 999 Kč. Pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky trvající alespoň 15 dnů, byla dle čl. 6 smlouvy sjednána její povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku. Dle čl. 6 písm. b) smlouvy v případě, kdy by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou některé splátky či její části trvajícího 65 dnů, mělo dojít k automatickému zesplatnění celého poskytnutého úvěru a žalovaná by pak byla povinna uhradit žalobkyni veškeré nároky plynoucí z předmětné smlouvy, mimo jiné i tzv. novou jistinu úvěru zahrnující původní jistinu a k datu zesplatnění přirostlé smluvní úroky. Pokud by žalovaná ke dni zesplatnění úvěru neuhradila žalobkyni tuto novou jistinu, byla by dle čl. 6 smlouvy povinna jí dále hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z této dlužné nové jistiny denně. Na úrocích mohla žalobkyně dle smlouvy celkem požadovat maximálně částku 227 052 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru, na svůj dluh ze smlouvy uhradila přede dnem 26. 4. 2020 celkem pouze 63 070. Žalobkyně vyzvala žalovanou dvěma písemnými výzvami z 23. 3. 2020 a 20. 4. 2020 k zaplacení tří dlužných splátek. Následně jí dopisem z 26. 4. 2020 oznámila, že v důsledku jejího prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k uvedenému datu k zesplatnění celého dluhu žalované z předmětné smlouvy, vyzvala ji k zaplacení dlužné částky ve výši 74 370 Kč v dodatečné lhůtě 10 dnů od odeslání předmětného oznámení a poučila ji o možnosti soudního vymáhání dluhu v případě nezaplacení. Žalovaná byla následně vyzvána k plnění ještě předžalobní výzvou z 16. 9. 2020.

12. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení nesmí uplatněná smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení nesmí souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákona a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 22. 11. 2018, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalované tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaná v řízení nevyvrátila tvrzení žalobkyně, že nesplácela řádně a včas dohodnuté splátky úvěru. Z žaloby i karty klienta předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaná do zesplatnění úvěru uhradila na svůj dluh celkem 63 070 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že by na svůj dluh žalobkyni uhradila více, vycházel soud, pokud jde o výši jejích úhrad, z této částky.

20. Ve smlouvě byla sjednána efektivní zápůjční úroková sazba ve výši 97,67 % ročně. Je třeba dát za pravdu žalobkyni, že reálně činil smluvní úrok při poskytnuté jistině 70 000 Kč, sjednané době trvání úvěru 42 měsíců a celkové splatné částce 189 210 Kč nikoliv uvedených 97,67 % ročně, nýbrž pouze 70,11 % ročně (nominální úroková sazba uvedená v žalobě). To však nic nemění na tom, že i takovou výši úrokové sazby soud vyhodnotil jako zjevně rozpornou s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů.

21. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

22. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v listopadu 2018, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,92 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož reálná výše činila 70,11 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než sedmkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

23. Soud nepominul, že žalovaná získala předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádala, a to bez nutnosti zajištění. Větší část z poskytnutých prostředků navíc nebyla nijak účelově vázána. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musela žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měla žalovaná skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalované de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalované při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaná přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měla žalovaná jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované.

24. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaná měla za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalované vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 9,92 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 22 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

25. Při úrokové sazbě 9,92 % ročně z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč by za dobu ode dne následujícího dni poskytnutí peněžních prostředků žalovanému (23. 11. 2018) do dne zesplatnění úvěru (26. 4. 2020) při zohlednění úhrad provedených žalovanou před zesplatněním úvěru (celkem 63 070 Kč – všechny tyto úhrady byly započteny nejprve na úroky, následně pak na jistinu) činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 12 174,93 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 221,09 Kč Tyto částky v souhrnné výši 12 396,02 Kč tedy tvořily tzv. novou jistinu úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na svůj dluh po zesplatnění ještě plnila. Soud tedy dospěl k závěru, že jí aktuálně zbývá uhradit jistinu ve výši 12 396,02 Kč. V tomto rozsahu je žaloba nepochybně oprávněná.

26. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut za prodlení žalované s úhradou dvou splátek úvěru po 499 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalované se zaplacením celkem sedmi splátek úvěru po 200 Kč za každou z těchto splátek. Uvedené nároky se opírají o ustanovení čl. 6, respektive čl. 6 smlouvy, zároveň se jedná o nároky zahrnuté do taxativního výčtu uvedeného v ust. § 122 odst. 1 ZSÚ, který obsahuje nároky, jichž se může poskytovatel úvěru domáhat po spotřebiteli v případě vzniku jeho prodlení s vrácením spotřebitelského úvěru. Požadovaná výše smluvních pokut nepřesahuje limity stanovené v § 122 odst. 2 ZSÚ. Částku 200 Kč pak lze považovat za účelně vynaložené náklady v souvislosti s každou jednotlivou dlužnou splátkou již jen z toho důvodu, že žalobkyně prokazatelně vyzývala žalovanou k plnění písemnými upomínkami. Je nasnadě, že s jejich vyhotovením a odesláním jí musely určité náklady vzniknout. Zmíněná požadovaná částka se soudu v tomto světle jeví jako přiměřená. Soud proto neshledal důvod, proč uvedené nároky žalobkyni nepřiznat.

27. Žalobkyni dále nepochybně vzniklo též právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy o úvěru, neboť z ničeho nelze dovodit, že by žalovaná v den zesplatnění zaplatila žalobkyni novou jistinu úvěru. Žalobkyně si tuto smluvní pokutu nárokovala za období od 28. 4. 2020 do 5. 10. 2020, jako základ pro výpočet výše smluvní pokuty však použila novou jistinu, na kterou by měla nárok, pokud by smluvní úrok činil 70,11 % ročně. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvním úroku však bylo třeba vycházet z toho, že tzv. nová jistina úvěru činila 12 396,02 Kč. Za shora uvedené období by smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 12 396,02 Kč činila celkem 1 995,76 Kč. Pouze v tomto rozsahu tedy shledal soud žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty, jako důvodnou.

28. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovaná aktuálně dluží žalobkyni jistinu úvěru ve výši 12 396,02 Kč, smluvní pokuty dle č. 6 smlouvy v souhrnné výši 998 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalované dle čl. 6 smlouvy v souhrnné výši 1 400 Kč a smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši 1 995,76 Kč, celkem tedy 16 789,78 Kč. Uložil proto žalované povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku ve výši 9,92 % ročně z částky 12 174,93 Kč odpovídající dlužné jistině úvěru ke dni jeho zesplatnění od 28. 4. 2020 do zaplacení, přičemž současně ve výroku I. tohoto rozsudku v souladu se žalobním petitem„ zastropoval“ výši běžícího úroku částkou 227 052 Kč. Žalovanou dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající nové jistině úvěru, smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy a nákladům dle čl. 6 smlouvy (tj. z částky 14 794,02 Kč), a to za požadované období od 28. 4. 2020 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

30. Předmětem řízení bylo ke dni vydání tohoto rozsudku, tj. k 11. 3. 2021, zaplacení částky v celkové výši 129 833,66 Kč (pohledávka ve výši 85 957,17 Kč, úrok ve výši 37 410,94 Kč odpovídající sazbě 70,11 % ročně z částky 61 377,73 Kč od 28. 4. 2020 do 11. 3. 2021 a úrok z prodlení ve výši 6 465,55 Kč odpovídající zákonné roční sazbě z částky 74 370 Kč od 28. 4. 2020 do 11. 3. 2021). Žalobkyně měla úspěch co do částky v celkové výši 19 125,93 Kč (pohledávka ve výši 16 789,78 Kč, úrok ve výši 1 049,99 Kč odpovídající sazbě 9,92 % ročně z částky 12 174,93 Kč od 28. 4. 2020 do 11. 3. 2021 a úrok z prodlení ve výši 1 286,16 Kč odpovídající zákonné roční sazbě z částky 14 794,02 Kč od 28. 4. 2020 do 11. 3. 2021). Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta a za procesně úspěšného účastníka je tedy třeba v této části předmětu řízení považovat žalovanou. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tedy činil 15 % ku 85 % ve prospěch žalované. Té by tak ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 70 % (85 – 15 = 70). Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou a ani podle obsahu spisu jí žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.