9 C 184/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 43 042 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 723,69 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 995,20 Kč od 24. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 728,49 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 41 318,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 23 884,80 Kč od 24. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 433,51 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 31. 3. 2023 domáhala po žalované zaplacení 43 042 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 24 880 Kč od 24. 12. 2018 do zaplacení a z částky 18 162 Kč od 31. 3. 2023 do zaplacení, a to z titulu dluhu vzniklého ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce, která měla být mezi účastnicemi uzavřena dne 22. 12. 2017. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem, administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v ujednaných splátkách. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 61 080 Kč. Uhradila však pouze 30 splátek po 1 174 Kč, na v pořadí 31. splátku uhradila pouze 980 Kč a další splátky již neuhradila ani částečně. Proto jí dle žalobkyně zbývá uhradit ještě 24 880 Kč Vedle zaplacení uvedené dlužné částky žalobkyně dále s odkazem na čl. IV. bod 5 smlouvy požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 18 162 Kč, a to za prodlení žalované s úhradou splátek zápůjčky. V uvedeném ustanovení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení, žalobkyně však požadovala po žalované pouze smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 24 880 Kč za dobu od 24. 12. 2018 do 24. 12. 2020, jejíž výše činila právě shora uvedených 18 162 Kč. V neposlední řadě se domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z jednotlivých dlužných částek tak, jak je tento specifikován shora.

2. Žalovaná byla v žalobě označena mimo jiné i svým identifikačním číslem a sídlem, neboť předmětnou smlouvu o zápůjčce měla uzavřít z pozice podnikatele. Soud však z aktuálního výpisu z živnostenského rejstříku zjistil, že žalovaná s účinností od 28. 11. 2018 oznámila přerušení provozování živnosti ve vztahu k oběma svým živnostenským oprávněním zapsaným v živnostenském rejstříku, aktuálně ji tedy nelze považovat za osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění. Proto soud podanou žalobu spolu s výzvou, aby se k ní žalovaná vyjádřila, zaslal žalované na adresu, na níž je dle výpisu z centrální evidence obyvatel hlášena k trvalému pobytu. Žalovaná na podanou žalobu a výzvu soudu nijak nereagovala a k žalobě se nevyjádřila.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastnic s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádná z nich ve stanovené lhůtě nevyjádřila k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., jejímž prostřednictvím byly obě účastnice vyzvány ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a poučeny o tom, že pokud se k výzvě nevyjádří, bude soud vycházet z toho, že s navrženým postupem souhlasí.

4. Ze smlouvy o podnikatelské zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní (tehdy podnikající pod obchodní firmou [právnická osoba]) a žalovanou jakožto podnikatelem dne 22. 12. 2017 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalované v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 12 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 6 240 Kč a odměnu za hotovostní inkaso jednotlivých splátek (dále jen„ inkasní poplatek“) ve výši 6 240 Kč, to vše v 52 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 1 174 Kč, respektive 1 206 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy, každá další pak vždy v týdenním intervalu od splatnosti předchozí splátky. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy byla výše administrativního poplatku za poskytnutí zápůjčky stanovena s ohledem na náklady žalobkyně související se sjednáním jejího závazku poskytnout zápůjčku, a to zejména na náklady související se zpracováním a vyhodnocením žádosti, vyhotovením, doručením a uzavřením smlouvy, zajištěním peněžních prostředků ze strany žalobkyně a jejich vyplacením žalované. Hotovostní inkaso splátek pak mělo dle čl. III. odst. 7 smlouvy představovat volitelnou, nadstandardní a zpoplatněnou službu žalobkyně poskytovanou žalované na její výslovné přání, přičemž žalovaná měla možnost zvolit si i bezhotovostní režim splácení, který nebyl jakkoliv zpoplatněn (čl. III. odst. 4 smlouvy). V čl. IV. odst. 5 smlouvy pak bylo sjednáno, že v případě prodlení s úhradou dohodnuté splátky bude žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky denně.

5. Z předžalobní výzvy z 23. 3. 2023, která byla dle přiložené poštovní stvrzenky téhož dne odeslána žalované na adresu jejího sídla, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala prostřednictvím svého zástupce žalovanou k zaplacení 63 468,88 Kč s příslušenstvím ve lhůtě do 30. 3. 2023 a upozornila ji, že v případě nezaplacení bude zahájeno soudní vymáhání nároku žalobkyně.

6. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 22. 12. 2017 uzavřena smlouva o podnikatelské zápůjčce, na jejímž podkladě žalobkyně poskytla žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 36 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 12 600 Kč, administrativní poplatek ve výši 6 240 Kč a inkasní poplatek ve výši 6 240 Kč, celkem tedy 61 080 Kč, a to v 52 týdenních splátkách, jejichž výše činila 1 174 Kč, respektive 1 206 Kč, pokud jde o poslední splátku, a které byly splatné v týdenních intervalech s tím, že první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. V té byla pro případ prodlení žalované se zaplacením některé splátky zápůjčky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky denně. Předžalobní upomínkou z 23. 3. 2023 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce.

7. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“).

8. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

13. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl na základě předmětné smlouvy o podnikatelské zápůjčce uzavřené ve smyslu § 2390 o. z. závazkový právní vztah. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy prokazatelně splnila, neboť poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Podle příslušných ustanovení smlouvy a rovněž podle citovaného § 2390 o. z. jí tak vůči žalované nepochybně vzniklo právo na vrácení těchto prostředků a ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z. rovněž na zaplacení smluvního úroku. Ten byl ve smlouvě ujednán absolutní částkou ve výši 12 600 Kč, která při sjednané délce trvání zápůjčky 52 týdnů (1 rok) odpovídá zápůjční úrokové sazbě ve výši 35 % z poskytnuté jistiny zápůjčky ve výši 36 000 Kč. Soud má za to, že takto vysoký úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na to, že ve smlouvě sjednaná zápůjční úroková sazba mnohonásobně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu, kterou byly úročeny bankovní podnikatelské úvěry v době uzavření smlouvy. Z databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách České národní banky (tabulka B1 .1.3 – Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami nefinančním podnikům v ČR – nové obchody) totiž vyplývá, že průměrná úroková sazba nebankovních podnikatelských úvěrů činila v prosinci 2017, tedy v době, kdy byla uzavřena posuzovaná smlouva, 3,32 % ročně. Ve smlouvě sjednaný úrok tuto sazbu převyšuje více než desetkrát, což z pohledu soudu rozhodně nelze akceptovat. Soud nepominul, že žalovaná při uzavření smlouvy vystupovala v pozici podnikatele a nevztahují se tedy na ni mnohá ochranná ustanovení obsažená např. v § 1810 a násl. o. z., případně v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění, to však neznamená, že by jednotlivá ustanovení předmětné smlouvy o zápůjčce nebylo možné hodnotit z hlediska jejich (ne) souladnosti s dobrými mravy. Tak vysoký úrok, jakým žalobkyně úročila zápůjčku poskytnutou žalované, je přitom s ohledem na shora uvedené jednoznačně ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a ustanovení, které žalovanou zavazuje k jeho zaplacení, je tedy třeba považovat ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. za neplatné, přičemž soud k této neplatnosti v souladu s § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu žalované.

14. Vzhledem k tomu, že předmětná zápůjčka zjevně byla sjednána jako úplatná (§ 2392 odst. 1 věta prvá o. z.), je v situaci, kdy bylo ujednání o smluvním úroku za poskytnutí zápůjčky posouzeno jako absolutně neplatné, třeba na věc aplikovat § 1802 o. z. Dle tohoto ustanovení platí, že pokud mají být úroky plněny, nicméně jejich výše nebyla ujednána, má dlužník platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky stanoveny nejsou, pak obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště či sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. S ohledem na citovanou právní úpravu a fakt, že žádný právní předpis autoritativně nestanoví výši úroků z úvěru pro případ, kdy tato není ve smlouvě platně sjednána, dospěl soud k závěru, že žalovanou stíhala povinnost zaplatit vedle dlužné jistiny úvěru rovněž úrok ve výši obvyklé sazby uplatňované bankami v době uzavření smlouvy, tedy ve shora uvedené výši 3,32 % ročně.

15. Posuzovaná smlouva o podnikatelské zápůjčce dále obsahovala ujednání, podle něhož se žalovaná zavázala vedle zaplacení úroku též k úhradě poplatku za administrativní činnost ve výši 6 240 Kč. Zmíněný poplatek dle smlouvy představoval samostatnou platbu, která měla být určena na úhradu nákladů žalobkyně vzniklých v souvislosti se zpracováním a vyhodnocením žádosti o zápůjčku, vyhotovením, doručením a uzavřením samotné smlouvy, zajištěním peněžních prostředků ze strany žalobkyně a jejich vyplacením žalované. Všechny uvedené administrativní úkony žalobkyně nepochybně provádí opakovaně u každého jednotlivého obchodního případu, nehledě na to, že většinu z nich lze již v dnešní době obsáhnout pomocí příslušného počítačového programu. Posuzovaná smlouva je přitom evidentně smlouvou formulářovou, jejíž základní podmínky jsou nastaveny dopředu bez ohledu na osobu vydlužitele, přičemž v konkrétním případě dochází vždy pouze k vyplnění příslušných identifikačních údajů a ke specifikaci výše zápůjčky, respektive plateb s ní spojených, ostatní smluvní ujednání zůstávají pro všechny smlouvy stejná. Sama žalobkyně uvádí, že žalované byly v řešené věci poskytnuty peněžní prostředky v hotovosti, jen těžko si lze tedy představit, že by s takovou transakcí žalobkyni vznikaly nějaké podstatné dodatečné náklady. Za daných okolností by byl soud ochoten akceptovat, pokud by si žalobkyně z titulu administrativního poplatku účtovala částku v řádu stovek korun, jestliže však sjednaná výše administrativního poplatku odpovídá více než 17 % z poskytnuté jistiny zápůjčky, pak ujednání, které zakládá nárok žalobkyně na zaplacení takového poplatku, je nutné posoudit jako zcela nepřiměřené a zjevně rozporné s dobrými mravy, tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z. Soud je přitom i v tomto případě ve smyslu § 588 o. z. povinen k takové neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované.

16. Předmětem smlouvy o podnikatelské zápůjčce bylo dále i ujednání o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni inkasní poplatek ve výši 6 240 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek zápůjčky formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. Tuto možnost ostatně výslovně zmiňovala i smlouva, která poukazovala na to, že tento způsobem splácení není nijak zpoplatněn (viz čl. III. odst. 4), zatímco hotovostní inkaso splátek jakožto„ volitelná a nadstandardní služba“ byla zpoplatněna částkou 6 240 Kč. Obecně lze samozřejmě konstatovat, že je zcela na vůli smluvních stran, jakou formu splácení závazku si ve smlouvě sjednají. Posuzovaná smlouva však je, jak již soud uvedl shora, smlouvou formulářového typu, jejíž parametry určovala výlučně žalobkyně bez jakékoliv ingerence žalované. Soud tedy pochybuje o tom, že žalovaná měla skutečně reálnou možnost zvolit si způsob splacení svého dluhu, jakkoliv by se to z textu smlouvy mohlo zdát. Těžko si lze totiž představit, že by si dobrovolně zvolila formu hotovostního splacení zápůjčky za situace, kdy je tato výrazně zpoplatněna a přitom existuje možnost bezhotovostního splácení, která by pro žalovanou byla absolutně beznákladová. V každém případě však nelze akceptovat, aby poplatek za hotovostní režim splátek činil opět více než 17 % z částky, která byla žalované fakticky poskytnuta, a flagrantně tak navyšoval její celkové náklady vzniklé v souvislosti s poskytnutím zápůjčky. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o poplatku za hotovostní režim splátek ve výši 6 240 Kč se rovněž zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., přičemž podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti.

17. Předmětná zápůjčka měla být splacena prostřednictvím 52 týdenních splátek. Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena 22. 12. 2017, nastala splatnost poslední 52. splátky zápůjčky 21. 12. 2018. K tomuto datu tak měla žalovaná (s ohledem na shora uvedené závěry přijaté soudem) z titulu předmětné smlouvy zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 36 000 Kč a úrok ve výši 1 195,20 Kč, který odpovídá zápůjční úrokové sazbě ve výši 3,32 % ročně z částky 36 000 Kč za dobu od 22. 12. 2017 do 21. 12. 2018. Celkem tedy žalovaná měla uhradit 37 195,20 Kč. Z podané žaloby vyplývá, že k uvedenému datu zaplatila pouze 36 200 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila, natož aby prokázala, že by na svůj dluh uhradila více, soud proto vycházel z toho, že údaje o výši jejích úhrad poskytnuté žalobkyní jsou pravdivé. Po započtení úhrad provedených žalovanou proto dospěl k závěru, že k datu 21. 12. 2018, kdy nejpozději měla být zápůjčka splacena, zbývalo žalované na její dluh uhradit ještě 995,20 Kč. V tomto rozsahu je tedy žaloba nepochybně oprávněná.

18. Pokud jde o žalobkyní nárokovanou smluvní pokutu, zde je možné žalobu považovat za důvodnou pouze zčásti. Žalovaná se zjevně dostala do prodlení s úhradou sjednaných splátek zápůjčky, porušila tedy svou smluvní povinnost, jejíž splnění bylo utvrzeno sjednáním smluvní pokuty v čl. IV odst. 5 smlouvy. Výši sjednané smluvní pokuty (0,2 % z dlužné částky denně) soud v situaci, kdy žalovaná uzavírala smlouvu v pozici podnikatele, nehodnotí jako nepřiměřenou, žalobkyně navíc v žalobě požadovala smluvní pokutu v nižší sazbě, než jaká byla sjednána ve smlouvě (pouze ve výši 0,1 % denně). Potud by tedy bylo možné nárok žalobkyně považovat za oprávněný. Při výpočtu výše smluvní pokuty, na jejíž zaplacení žalobkyni svědčí právo, je však třeba zohlednit shora popsané závěry soudu týkající se neplatnosti smluvních ujednání o poplatcích souvisejících s poskytnutím zápůjčky. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu za období od 24. 12. 2018 do 24. 12. 2020, počítala ji však z dlužné částky ve výši 18 162 Kč. Žalovaná však k datu 24. 12. 2018 dlužila pouze 995,20 Kč, proto soud výši smluvní pokuty přepočetl za shora uvedené období tak, že základem pro její výpočet byla právě částka 995,20 Kč. Dospěl přitom k závěru, že žalované vznikla za uvedené období povinnost k úhradě smluvní pokuty v celkové výši 728,49 Kč (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 995,20 Kč za dobu od 24. 12. 2018 do 24. 12. 2020). Žaloba je tedy, co se týká smluvní pokuty, oprávněná pouze co do této částky.

19. Ze shora popsaných důvodů soud podané žalobě vyhověl pouze částečně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 723,69 Kč, kdy tato částka sestává z dlužné jistiny ve výši 995,20 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 728,49 Kč. Žalovanou dále s odkazem na § 1970 o. z. zavázal i k úhradě zákonného úroku z prodlení z uvedených dlužných částek za žalobkyní požadovaná období, a to vzhledem k tomu, že žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho neplyne, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Předmětem řízení bylo zaplacení 43 042 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky 1 723,69 Kč s příslušenstvím (4 % předmětu řízení), naopak co do částky 41 318,31 Kč byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu tedy měla procesní úspěch žalovaná (96 % předmětu řízení). Teoreticky by tedy měla mít žalovaná podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu, neboť její procesní neúspěch se týkal pouze velmi nepatrné části předmětu řízení. Žalovaná však v řízení zůstala zcela nečinnou a žádné náklady jí nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

22. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.