9 C 186/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 74 837,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 50 000 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 5 856 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v niž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 24 837,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 74 837,56 Kč od 21. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 27. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 74 837,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení. V žalobě uváděla, že dne 20. 9. 2023 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), se sídlem , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, (dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Tvrdila, že na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v konečné výši 74 837,56 Kč, který měl být splacen nejpozději do 20. 1. 2024. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky do data splatnosti nevrátil a dostal se do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 2. 2024 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky. Dlužná částka činí 74 837,56 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena na adresu jeho trvalého pobytu, přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému na den 30. 10. 2024 se žalobkyně omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač řádně a včas k jednání předvolán, se bez omluvy nedostavil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 9. 2023, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 146,949 % ročně. Žalovaný se zavázal, že bude úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč.

5. Z listin na č. l. 15 - 18 a 43 - 45 spisu soud zjistil, že žalovaný celkem načerpal 50 000 Kč, kdy dne 20. 9. 2023 čerpal částku 20 000 Kč a 13 000 Kč a dne 21. 9. 2023 částku 17 000 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, ve znění dodatků, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, bylo prokázáno, že výše uvedená pohledávka za žalovaným byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na současnou žalobkyni.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 16. 2. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh z úvěrové smlouvy napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.

8. Z předžalobní výzvy z 16. 2. 2024, která byla dle přiloženého podacího lístku odeslána žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě do tří dnů a upozornila jej na to, že pokud dluh nebude v uvedené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné významné skutečnosti.

10. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

11. Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky dne 20. 9. 2023, poskytl žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč. Žalovaný z úvěru načerpal 50 000 Kč. Pohledávku z uvedené smlouvy její právní předchůdce postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně sama následně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy předžalobní upomínkou svého právního zástupce.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

17. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

18. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

19. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně jakkoliv ověřována schopnost žalovaného tento úvěr splatit. Toto neučinila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu pouze sdělila, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ověřoval zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, dále vycházel z prohlášení žalovaného, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen úvěr splácet, a provedl výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Toto své tvrzení však nijak neprokázala. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

20. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně neuhradil ničeho, jak se podává z podané žaloby. Soud tedy uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 50 000 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou, když zjevně nebyl schopen řádně splatit ani úvěr poskytnutý právním předchůdcem žalobkyně. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný byl však po celou dobu řízení zcela nečinným a se soudem nekomunikoval. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč.

21. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 24 837,56 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalobkyní požadovanému úroku z prodlení. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je totiž mimo jiné i to, že soud tímto rozhodnutím nově stanoví lhůtu splatnosti dlužné jistiny úvěru tak, aby tato odpovídala ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, tedy možnostem žalovaného jeho dluh žalobkyni splatit. Za této situace přitom nelze uvažovat o tom, že by se již žalovaný ocitl v prodlení, neboť doposud nenastala splatnost ani první soudem stanovené splátky jistiny úvěru. Žalobkyni tedy logicky nárok na zaplacení úroku z prodlení dosud nemohl vzniknout (srov. § 1970 o. z.).

22. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 74 837,56 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 50 000 Kč, naopak co do částky 24 837,56 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 67 % ku 33 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 34 % (67 % - 33 % = 34 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 742 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 13 491,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 10 250 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 4 100 Kč podle § 7 bodu 5 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 2 050 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst.4 cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 2 341,50 Kč podle § 137 ods.t 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 856 Kč (34 % z celkových nákladů řízení ve výši 17 233,50 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).