9 C 187/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 228 496,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 68 895 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 159 601,67 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 92,32 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 228 496,67 Kč od 5. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 9 215 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 6. 2024 domáhala po žalované předně zaplacení 137 358,75 Kč s příslušenstvím (v žalobě označeno jako nárok č. 1). Žalobu zdůvodnila tím, že se žalovanou dne 19. 4. 2022 uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalované umožnila čerpat revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 140 000 Kč. Žalovaná touto cestou vyčerpala celkem částku ve výši 145 000 Kč, porušila však sjednané podmínky splácení úvěru a na svůj dluh z předmětné smlouvy celkem žalobkyni uhradila pouze 76 105 Kč. S ohledem na prodlení žalované se splácením úvěru žalobkyně dne 20. 5. 2024 celý úvěr zesplatnila. Po tomto zesplatnění již žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 135 928,75 Kč, smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč účtovaných za prodlení žalované s úhradou dvou splátek úvěru a z nákladů na vymáhání v celkové výši 430 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala ke dni sepisu žaloby (4. 6. 2024) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 55,50 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné částky za dobu od 5. 6. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení 91 137,92 Kč s příslušenstvím (v žalobě označeno jako nárok č. 2), a to z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené se žalovanou dne 12. 1. 2019. V této smlouvě byl sjednán úvěrový rámec 95 000 Kč, přičemž žalovaná celkem po dobu trvání smluvního vztahu účastnic prostřednictvím revolvingu vyčerpala částku 230 453,17 Kč, i v tomto případě se však dostala do prodlení s vrácením úvěru a na svůj dluh ze smlouvy uhradila pouze 285 640,92 Kč. Žalobkyně zesplatnila úvěr rovněž k datu 20. 5. 2024 a podanou žalobou se domáhala úhrady dlužné jistiny úvěru ve výši 89 560,92 Kč, dlužných poplatků za vedení účtu v celkové výši 147 Kč (3 * 49 Kč), smluvních pokut za prodlení s úhradou dvou splátek úvěru ve výši 1 000 Kč a nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč. Dále si nárokovala zákonný úrok z prodlení z dlužné částky kapitalizovaný k datu 4. 6. 2024 na částku 36,82 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné částky za dobu od 5. 6. 2024 do zaplacení.

3. V přípisu soudu došlém dne 10. 9. 2024 žalobkyně popsala, jakým způsobem před uzavřením úvěrové smlouvy z 12. 1. 2019 ověřovala schopnost žalované úvěr splatit. Žalobkyně na základě jí dostupných podkladů vypočítala limit nejvyšší měsíční splátky jak pro samotnou žalovanou, tak i pro její domácnost. Do výše limitu pro samotnou žalovanou započítala částku životního minima žalované, eventuálně jí vyživovaných dětí, spolu se splátkovou zátěží žalované včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalované pak kromě splátky schváleného úvěru započítávala i tzv. minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj zahrnující součet životních minim členů domácnosti, splátky žalované a očekávané minimální náklady na bydlení (tyto jsou stanoveny na základě statistických dat publikovaných ČSÚ a MSPV), kdy bylo vycházeno z počtu osob v domácnosti žalované. Při výpočtu limitu měsíční splátky samotné žalované žalobkyně vycházela z toho, že její příjem tvoří mzda ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, ve výši 19 000 Kč měsíčně, na výdajové straně pak zohlednila životní minimum samotné žalované ve výši 3 140 Kč, životní minimum na jedno jí vyživované dítě ve výši 1 210 Kč a výši splátky schváleného úvěru u žalobkyně ve výši 1 120 Kč. Takto dospěla žalobkyně k tomu, že žalované by mělo i po uhrazení splátky sjednaného úvěru zbývat k dispozici ještě 13 530 Kč a že tedy žalovaná je úvěruschopná. Při výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalované pak žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalované činí 19 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti (které žalobkyně konkrétně nespecifikovala) dalších 0 Kč, mezi výdaje domácnosti pak byly zahrnuty minimální náklady na bydlení ve výši 2 235 Kč, součet životních minim členů domácnosti ve výši 8 390 Kč, buffer domácnosti ve výši 787 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 1 120 Kč. Při zohlednění těchto položek mělo domácnosti žalované po uhrazení splátky sjednaného úvěru podle žalobkyně zůstat k dispozici 6 468 Kč. Stejným způsobem postupovala žalobkyně i při uzavření smlouvy z 19. 4. 2022. V tomto případě vycházela z toho, že příjem žalované činí 25 000 Kč měsíčně, na výdajové straně pak zohlednila její životní minimum ve výši 3 910 Kč, životní minima na dvě jí vyživované děti ve výši 1 335 Kč, splátky jiným společnostem zjištěné z registru NRKI ve výši 8 834,08 Kč, jiné splátky splácené samotné žalobkyni ve výši 4 800 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 3 255 Kč. Takto dospěla k závěru, že samotné žalované by mělo zůstat k dispozici po splacení dohodnuté splátky úvěru ještě 2 865,92 Kč. Při výpočtu výše limitu měsíční splátky domácnosti pak žalobkyně vycházela z toho, že příjem žalované činí 25 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti 57 000 Kč měsíčně, na straně výdajů pak zohledňovala splátky jiným společnosti zjištěné z NRKI ve výši 8 834,08 Kč, jiné splátky žalobkyni ve výši 4 800 Kč, minimální výdaje na bydlení ve výši 6 936,60 Kč, součet životních minim všech členů domácnosti ve výši 10 110 Kč a výši splátky schváleného úvěru ve výši 3 255 Kč. Tímto způsobem bylo vypočteno, že by domácnosti žalované i po uhrazení dohodnuté splátky úvěru mělo zůstat k dispozici ještě 48 064,32 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením obou zmiňovaných smluv lustrovala žalovanou v registrech , Anonymizováno, , výši příjmů žalované ověřovala z výpisu z jejího bankovního účtu, jehož prostřednictvím si ověřila rovněž pravidelné výdaje žalované. Před uzavřením druhé úvěrové smlouvy žalobkyně mimo jiné vycházela též z toho, že žalovaná splátky sjednané v první smlouvě z 12. 1. 2019 řádně hradila po dobu pěti let. Také splátky sjednané ve smlouvě z 19. 4. 2022 byla schopna hradit po dobu delší než rok a půl, což dle žalobkyně svědčí o tom, že úvěruschopná v době uzavření obou smluv byla.

4. Žalovaná žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznala. Označila za nesporné, že mezi ní a žalobkyní došlo k uzavření předmětné smlouvy o úvěru ze dne 19. 4. 2022, nicméně namítla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy neposoudila řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), její schopnost poskytnutý úvěr splatit. Proto je smlouva z pohledu žalobkyně neplatná. Žalobkyně po žalované může požadovat pouze vrácení poskytnutých částek, a nikoliv uhrazení dalších poplatků. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

5. Soud nařídil k projednání věci jednání na den 23. 10. 2024. Žalovaná i její právní zástupce se z tohoto jednání omluvili, přičemž souhlasili s tím, aby soud projednal a rozhodl věc v jejich nepřítomnosti. Soud tak proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), učinil. Zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, setrval na podané žalobě, uvedl, že žalovaná po podání žaloby na svůj dluh neplnila ani částečně.

6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastnicemi dne 12. 1. 2019, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 28 000 Kč při sjednané úrokové sazbě ve výši 26,28 % ročně s tím, že žalovaná se zavázala k úhradě měsíčních splátek úvěru ve výši 4 % z dlužné částky, které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Pro případ, že se žalovaná opozdí s úhradou některé splátky úvěru, bylo ve smlouvě sjednáno, že žalobkyně může žalované účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání spojené s upomínáním, jejichž paušální výše ke dni uzavření smlouvy činila 100 Kč za měsíc vymáhání (dle smlouvy se tato částka mohla v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč, popřípadě ve výši dlužné částky, pokud tato bude nižší než 500 Kč, a úrok z prodlení dle platných právních předpisů. Nedílnou součást smlouvy tvořil rovněž Sazebník poplatků a odměn, z něhož vyplývala povinnost žalované k úhradě poplatků souvisejících s úvěrem. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila se svým přistoupením ke skupinové pojistné smlouvě č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, /, Anonymizováno, uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti žalované úvěr splácet. Měsíční úhrada za toto pojištění činila dle smlouvy 8,9 % z aktuální splátky úvěru. Ze smlouvy dále vyplynulo, že žalovaná je zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , kde její čistý měsíční příjem činí 19 000 Kč.

7. Z úvěrové zprávy z registru NRKI předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaná neměla v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy žádný existující dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru.

8. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při ověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením shora uvedené úvěrové smlouvy z toho, že žalovaná má jedno dítě, je vdaná, má vlastní bydlení, je zaměstnaná, výše jejího příjmu činí 19 000 Kč měsíčně, ostatní členové její domácnosti nemají žádný další příjem a měsíční výdaje její domácnosti činí 5 000 Kč. Zároveň dle uvedené listiny mělo ze strany žalobkyně dojít k lustraci osoby žalované v systémech Japonská půjčka, NRKI, SOLUS, insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registru Ministerstva vnitra, a to bez jakýchkoliv negativních zjištění.

9. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastnicemi dne 19. 4. 2022, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 140 000 Kč při sjednané úrokové sazbě ve výši 21,88 % ročně s tím, že žalovaná se zavázala k úhradě měsíčních splátek úvěru ve výši 2,325 % z úvěrového rámce, tj. ve výši 3 255 Kč, které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Pro případ, že se žalovaná opozdí s úhradou některé splátky úvěru, bylo ve smlouvě sjednáno, že žalobkyně může žalované účtovat účelně vynaložené náklady na vymáhání spojené s upomínáním, jejichž paušální výše ke dni uzavření smlouvy činila 100 Kč za měsíc vymáhání (dle smlouvy se tato částka mohla v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace), smluvní pokutu ve výši 500 Kč, popřípadě ve výši dlužné částky, pokud tato bude nižší než 500 Kč, a úrok z prodlení dle platných právních předpisů. Nedílnou součást smlouvy tvořil rovněž Sazebník poplatků a odměn, z něhož vyplývala povinnost žalované k úhradě poplatků souvisejících s úvěrem, např. poplatku za dotaz na zůstatek v bankomatu ve výši 19 Kč za každé zobrazení. Podpisem smlouvy žalovaná souhlasila se svým přistoupením ke skupinové pojistné smlouvě č. , Anonymizováno, uzavřené mezi žalobkyní jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem, jejímž předmětem bylo pojištění schopnosti žalované úvěr splácet. Měsíční úhrada za toto pojištění činila dle smlouvy 8,9 % z minimální splátky úvěru.

10. Z úvěrové zprávy z registru , Anonymizováno, předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavření úvěrové smlouvy z 19. 4. 2022 celkem pět nesplacených dluhů ze smluv o spotřebitelských úvěrech. Se splácením jednoho z nich byla v prodlení.

11. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela při ověření úvěruschopnosti žalované úvěrové smlouvy z 19. 4. 2022 z toho, že žalovaná má jedno dítě, je vdaná, má vlastní bydlení, je zaměstnaná, výše jejího příjmu činí 25 000 Kč měsíčně, ostatní členové její domácnosti mají další příjem ve výši 57 000 Kč a měsíční výdaje její domácnosti činí 8 000 Kč. Zároveň dle uvedené listiny mělo ze strany žalobkyně dojít k lustraci osoby žalované v systémech Japonská půjčka, NRKI, SOLUS, insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registru Ministerstva vnitra, a to bez jakýchkoliv negativních zjištění.

12. Z výpisu z bankovního účtu žalované za měsíc březen 2022 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na tomto účtu byl k datu 1. 3. 2022 záporný (- 5 954,05 Kč), stejně jako konečný zůstatek k datu 31. 3. 2022 (- 4 585,86 Kč). V průběhu měsíce března byla ve prospěch účtu připsána mzda od společnosti , právnická osoba, ve výši 24 360 Kč. Z účtu byla dne 17. 3. 2022 uhrazena splátka blíže nespecifikovaného úvěru ve výši 4 010,73 Kč, úhrada za pojištění k úvěru vše výši 795 Kč, dne 23. 3. 2022 pak další splátka úvěru ve výši 1 666,65 Kč.

13. Z transakční historie ke smlouvě uzavřené dne 12. 1. 2019 bylo zjištěno, že žalovaná na základě této smlouvy poprvé čerpala úvěr právě 12. 1. 2019 v částce 7 068 Kč. Celkem za období od 12. 1. 2019 do 4. 6. 2024 vyčerpala 230 453,17 Kč, na svůj dluh ze smlouvy pak za totéž období uhradila žalobkyni 285 640,92 Kč.

14. Z transakční historie ke smlouvě uzavřené dne 19. 4. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná na základě této smlouvy poprvé čerpala úvěr 25. 4. 2022 v částce 140 000 Kč. Celkem za období od 25. 4. 2022 do 4. 6. 2024 vyčerpala 145 000 Kč, na svůj dluh ze smlouvy pak za totéž období uhradila žalobkyni 76 105 Kč.

15. Z výzvy ke splacení úvěru z 20. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala k zaplacení celé zbývající dlužné částky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve výši 98 207,06 Kč ve lhůtě 14 dnů od sepisu výzvy, a to s ohledem na prodlení žalované s úhradou jejích závazků z předmětné smlouvy. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla výzva odeslána žalované 21. 5. 2024.

16. Z výzvy ke splacení úvěru z 20. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala k zaplacení celé zbývající dlužné částky ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve výši 146 704,56 Kč ve lhůtě 14 dnů od sepisu výzvy, a to s ohledem na prodlení žalované s úhradou jejích závazků z předmětné smlouvy. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla výzva odeslána žalované 21. 5. 2024.

17. Z předžalobní výzvy z 23. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ze dvou shora uvedených úvěrových smluv v celkové výši 245 349,52 Kč ve lhůtě do 30. 5. 2024 a upozornila ji na to, že pokud v této lhůtě nebude dluh uhrazen, bude přistoupeno k jeho vymáhání.

18. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi účastnicemi byla dne 12. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě umožnila žalobkyně žalované čerpat revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem, který činil 28 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vyčerpané formou revolvingu splatit žalobkyni spolu se sjednaným úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách, jejichž výše činila 4 % z dlužné částky a jež byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná byla povinna hradit žalobkyni rovněž poplatky související s poskytnutým úvěrem uvedené v sazebníku žalobkyně, mimo jiné poplatek za pojištění její schopnosti úvěr splácet, ke kterému uzavřením úvěrové smlouvy přistoupila. Pro případ prodlení žalované s úhradou některé splátky úvěru stíhala žalovanou povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady na vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč (případně ve výši dlužné splátky, pokud tato bude činit méně než 500 Kč) a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splatit. Vycházela přitom z toho, že jediným pravidelným příjmem žalované je její mzda ve výši 19 000 Kč, že žalovaná má jednu vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, že má vlastní bydlení a měsíční výdaje její domácnosti činí 5 000 Kč. Žalovaná na základě uvedené smlouvy celkem vyčerpala peněžní prostředky ve výši 230 453,17 Kč, žalobkyni splatila 285 640,92 Kč. Mezi účastnicemi byla dále dne 19. 4. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě umožnila žalobkyně žalované čerpat revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem, který činil 140 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vyčerpané formou revolvingu splatit žalobkyni spolu se sjednaným úrokem ve výši 21,88 % ročně v měsíčních splátkách, jejichž výše činila 3 255 Kč a jež byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Žalovaná byla povinna hradit žalobkyni rovněž poplatky související s poskytnutým úvěrem uvedené v sazebníku žalobkyně, mimo jiné poplatek za pojištění její schopnosti úvěr splácet, ke kterému uzavřením úvěrové smlouvy přistoupila. Pro případ prodlení žalované s úhradou některé splátky úvěru stíhala žalovanou povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady na vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč (případně ve výši dlužné splátky, pokud tato bude činit méně než 500 Kč) a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila schopnost žalované úvěr splatit. Vycházela přitom z toho, že jediným pravidelným příjmem žalované je její mzda ve výši 25 000 Kč, že žalovaná je vdaná, má jedno dítě, příjem ostatních členů její domácnosti činí 57 000 Kč a měsíční výdaje její domácnosti činí 8 000 Kč. Žalovaná celkem na základě uvedené smlouvy vyčerpala peněžní prostředky ve výši 145 000 Kč, žalobkyni pak uhradila 76 105 Kč. Oba předmětné úvěry žalobkyně jednorázově zesplatnila dopisy z 20. 5. 2024 a vyzvala opakovaně žalovanou k úhradě dlužných částek z těchto smluv.

19. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), které zároveň vykazují znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „ZSÚ“).

20. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

22. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl ve dvou případech závazkový právní vztah založený úvěrovými smlouvami uzavřenými ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastnicemi se tak v obou případech mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěrů před uzavřením obou předmětných smluv stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky úvěrů. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti ani v jednom případě nedostála, neboť si před uzavřením obou posuzovaných smluv neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěry splácet. Současně lze z pohledu soudu konstatovat, že i na základě žalobkyní dostupných podkladů existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná je úvěruschopná.

24. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

25. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

26. V řešené věci je třeba proces posouzení úvěruschopnosti žalované hodnotit ve vztahu ke každé z uzavřených smluv jednotlivě. Pokud jde o časově první úvěrovou smlouvu uzavřenou 12. 1. 2019, ve vztahu k ní žalobkyně předložila listinu, z níž má vyplývat, že před uzavřením smlouvy lustrovala žalovanou v databázích NRKI, SOLUS, insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí. Za skutečně prokázané však z pohledu soudu lze považovat toliko provedení lustrace v databázi NRKI, neboť žalobkyně předložila i konkrétní výstup této lustrace, kterým je úvěrová zpráva založená na č.l. 19 spisu. K ostatním údajně provedeným lustracím žádné výstupy předloženy nebyly. Interní listinu označenou jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“, kterou zjevně vyhotovili zaměstnanci žalobkyně, soud za dostatečně relevantní důkaz o tom, jaké konkrétní lustrace žalobkyně ohledně osoby žalované před uzavřením smlouvy o úvěru provedla, nepovažuje. I kdyby však vycházel z toho, že žalobkyně skutečně všechny tvrzené lustrace provedla a nezjistila žádné negativní skutečnosti ohledně dosavadní platební morálky žalované, neodstranilo by to důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet splátky revolvingového úvěru sjednaného smlouvou z 12. 1. 2019.

27. Žalobkyni lze předně nepochybně vytknout, že si žádným relevantním způsobem neověřila výši žalovanou tvrzených příjmů (19 000 Kč), neboť si zjevně neobstarala před uzavřením smlouvy z 12. 1. 2019 ani potvrzení zaměstnavatele žalované o výši její mzdy, ani výpis z bankovního účtu žalované, z něhož by teoreticky rovněž bylo možné výši její mzdy ověřit, pokud by na tento účet byla vyplácena. Pokud některé z těchto dokumentů žalobkyně měla k dispozici, soudu je nepředložila, tomu tudíž nezbylo než vycházet z toho, že si zmíněné podklady žalobkyně neobstarala.

28. Žalobkyně postupuje (alespoň dle svých tvrzení) v rámci ověřování úvěruschopnosti svých klientů tak, že na základě předem definovaných vstupních údajů vypočítá tzv. maximální limit měsíční splátky, kterou by měl být klient bez problémů schopen v rámci svých pravidelných příjmů a výdajů splácet. Z pohledu soudu však žalobkyně nepostupuje správně, pokud na výdajové straně automaticky zohledňuje nikoliv skutečně zjištěné výdaje klienta, nýbrž pouze paušalizovanou částku odvíjející se od životního minima jednotlivce stanoveného obecně závaznými právními předpisy (konkrétně na základě zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). V daném případě žalobkyně vycházela z toho, že pravidelné výdaje žalované tvořilo před uzavřením smlouvy z 12. 1. 2019 životní minimum jí samotné (3 140 Kč), životní minimum jí vyživovaného dítěte (1 210 Kč), a současně předpokládaná splátka sjednávaného úvěru u žalobkyně (1 120 Kč). Částka odpovídající životnímu minimu jednotlivce však sama o sobě bez dalšího rozhodně nemůže sloužit jako jediný podklad pro stanovení pravidelných měsíčních výdajů žadatele o úvěr, neboť se jedná pouze o společensky uznanou minimální hranici příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze a která slouží pouze k dočasnému zajištění základních životních potřeb na velmi skromné úrovni (srov. Beck, P., Grunerová, I., Pavelková, M., Zákon o pomoci v hmotné nouzi: Zákon o životním a existenčním minimu: praktický komentář (online). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, konkrétně komentář k § 2 zákona o životním a existenčním minimu). Pouhé převzetí životního minima podle § 2 a § 3 zák. č. 110/2006 Sb. tedy samo o sobě nemůže být považováno za přiměřené stanovení a zohlednění životních nákladů spotřebitele v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti, neboť v naprosté většině případů by vyžadovalo takové omezení výdajů, že by již bylo oprávněně možné hovořit o nepřiměřeném strádání spotřebitele. Z uvedených částek lze toliko vyjít, pokud budou přiměřeným způsobem navýšeny (srov. komentář k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017). To se ovšem v daném případě nestalo, žalobkyně nijak blíže nezkoumala strukturu a výši pravidelných výdajů žalované, naopak učinila přesně to, na co naráží shora uvedená komentářová literatura, tedy automaticky vycházela z toho, že výdaje žalované odpovídají životnímu minimu jí samotné a jí vyživovaného dítěte. Takovou praxi však soud odmítá akceptovat.

29. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně před uzavřením smlouvy z 12. 1. 2019 nedostála své zákonné povinnosti stanovené v § 86 ZSÚ a neobstarala si dostatečné podklady potřebné pro závěr, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr řádně splácet.

30. K témuž závěru lze z pohledu soudu dospět i ve vztahu k druhé z posuzovaných smluv, která byla uzavřena 19. 4. 2022. Je sice pravdou, že ve vztahu k této smlouvě žalobkyně doložila alespoň výpis z bankovního účtu žalované za měsíc březen 2022, z něhož lze mít za ověřené, že v uvedeném měsíci žalované byla vyplacena mzda ve výši 24 360 Kč. I pokud by soud pominul fakt, že k náležitému ověření výše pravidelných příjmů žalované jistě nemůže postačovat výpis prokazující výši její mzdy za jediný měsíc předcházející uzavření smlouvy (za relevantní soud považuje prokázání mzdy alespoň za období tří měsíců předcházejících uzavření smlouvy), stejně by bylo třeba uzavřít, že žalobkyně opět řádně neověřila výši pravidelných výdajů žalované. Lze přitom využít naprosto shodné argumenty, jaké jsou popsány již v předchozím textu tohoto odůvodnění ve vztahu ke smlouvě z 12. 1. 2019, navíc lze dodat, že žalobkyně měla k dispozici z jí předložené úvěrové zprávy z databáze NRKI informace o tom, že žalovaná se již nachází v prodlení s úhradou jiného svého dluhu ze spotřebitelského úvěru a že zůstatek na jejím bankovním účtu byl poslední měsíc před uzavřením smlouvy poměrně výrazně záporný. I přesto žalobkyně úvěr žalované poskytla, přičemž nadto byl v předmětné smlouvě z 19. 4. 2022 sjednán vysoce nadstandardní úvěrový rámec 140 000 Kč. Za těchto okolností rozhodně nemůže obstát argumentace žalobkyně, podle níž považovala žalovanou za úvěruschopnou již jen z toho důvodu, že dlouhou dobu řádně splácela dluh z první úvěrové smlouvy. Žalobkyně tak ani ve vztahu k druhé z posuzovaných úvěrových smluv nedodržela povinnost dle § 86 ZSÚ a i před uzavřením této smlouvy tedy existovaly důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované.

31. Vzhledem k tomu, že v obou případech žalobkyně žalované poskytla úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ a že žalovaná neplatnost obou smluv namítla, soudu nezbylo, než tyto smlouvy hodnotit jako neplatné ve smyslu § 87 odst. 1 ZSÚ. Důsledkem této neplatnosti je přitom podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnuté jistiny obou úvěrů, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná v řízení netvrdila, natož aby prokázala, že na svůj dluh z předmětných smluv uhradila více, než kolik je tvrzeno v žalobě a než odpovídá žalobkyní předloženým transakčním historiím. Soud tedy vycházel z toho, že z titulu první úvěrové smlouvy z 12. 1. 2019 vyčerpala celkem částku 230 453,17 Kč, přičemž na svůj dluh z této smlouvy uhradila 285 640,92 Kč. To znamená, že svou povinnost dle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ již bezezbytku splnila, ba dokonce žalobkyni zaplatila ještě více, než kolik byla povinna. Pokud jde o druhou smlouvu uzavřenou dne 19. 4. 2022, na jejím základě žalovaná čerpala celkem 145 000 Kč, na svůj dluh uhradila 76 105 Kč. Zbývá jí tedy doplatit ještě 68 895 Kč. Právě k úhradě této částky proto soud žalovanou ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal, přičemž jí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalované uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalované a v jaké době by tedy měla být žalovaná reálně schopna dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaná však soudu své aktuální poměry nepopsala a nařízeného jednání ve věci se nezúčastnila. Soud tedy neměl reálnou možnost, jak její aktuální poměry zjistit. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalované určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalované, v jejichž silách by podle názoru soudu mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaná svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak 69 měsíců, což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z její strany došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

32. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

33. Ve zbývající části, tedy co do částky 159 601,67 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z dlužné jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení.

34. Pouze pro úplnost soud dodává, že na nesplacenou část jistiny ze smlouvy uzavřené 19. 4. 2022 nemohl započítat „přeplatek“ žalované z první smlouvy uzavřené 12. 1. 2019, neboť k takovému započtení by bylo třeba výslovného právní jednání ze strany žalované (§ 1982 a násl. o. z.). Proto byla žalobkyni přiznána celá dlužná jistina ze smlouvy uzavřené 19. 4. 2022.

35. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 228 496,67 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 68 895 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 159 601,67 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tak činí 30 % ku 70 % ve prospěch žalované, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 40 % (70 – 30 = 40).

36. Náklady řízení žalované představují náklady jejího zastoupení, konkrétně pak mimosmluvní odměna advokáta za dva úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a písemné vyjádření ve věci samé z 12. 8. 2024, kdy každý z těchto úkonů je podle § 7 bodu 6 AT honorován sazbou odměny ve výši 9 220 Kč vypočtenou podle § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty odpovídající předmětu sporu bez příslušenství (228 496,67 Kč), dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 19 040 Kč) ve výši 3 998,40 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., neboť zástupce žalované je plátcem DPH. Soud tak uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 215 Kč (40 % z celkových nákladů řízení ve výši 23 038,40 Kč), a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).