9 C 226/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 99 623 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 288 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 200 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 91 335 Kč- s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 788,03 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 002,94 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 885,09 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- s úrokem ve výši 24,36 % ročně z částky 24 885,09 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 825,24 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 103,01 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 976,13 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- s úrokem ve výši 22,62 % ročně z částky 13 976,13 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 037,73 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 196,09 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 906,78 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,- s úrokem ve výši 22,68 % ročně z částky 19 906,78 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení,zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 28. 6. 2024 domáhala po žalovaném předně zaplacení 44 840,70 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným 20. 8. 2020 (v žalobě označeno jako nárok č. 1). Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení v souhrnné výši 34 063 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas sjednané splátky úvěru, na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec celkem uhradil pouze 19 222,30 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni smlouvou z 29. 1. 2024. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 24 885,09 Kč a dlužné části ve smlouvě sjednaných poplatků ve výši 19 955,61 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 10 002,94 Kč odpovídajícího sjednané úrokové sazbě ve výši 24,36 % ročně z dlužné jistiny úvěru za období od 21. 8. 2022 do 29. 1. 2024, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 788,03 Kč vyčísleného z dlužné jistiny za období od 20. 9. 2022 do 29. 1. 2024, běžícího smluvního úroku ve výši 24,36 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 24 885,09 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru od 30. 1. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení 23 373,32 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným 19. 6. 2020 (v žalobě označeno jako nárok č. 2). Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení v souhrnné výši 23 209 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas sjednané splátky úvěru, na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec celkem uhradil pouze 19 835,68 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni smlouvou z 29. 1. 2024. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 13 976,13 Kč a dlužné části ve smlouvě sjednaných poplatků ve výši 9 397,19 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 6 103,01 Kč odpovídajícího sjednané úrokové sazbě ve výši 22,62 % ročně z dlužné jistiny úvěru za období od 20. 6. 2022 do 29. 1. 2024, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 825,24 Kč vyčísleného z dlužné jistiny za období od 19. 7. 2022 do 29. 1. 2024, běžícího smluvního úroku ve výši 22,62 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 13 976,13 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru od 30. 1. 2024 do zaplacení.

3. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení 31 408,98 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným 13. 3. 2020 (v žalobě označeno jako nárok č. 3). Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení v souhrnné výši 34 063 Kč. Žalovaný nesplácel řádně a včas sjednané splátky úvěru, na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec celkem uhradil pouze 32 654,02 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni smlouvou z 29. 1. 2024. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 19 906,78 Kč a dlužné části ve smlouvě sjednaných poplatků ve výši 11 502,20 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 10 196,09 Kč odpovídajícího ve smlouvě sjednané sazbě 22,68 % ročně z dlužné jistiny úvěru za období od 14. 3. 2022 do 29. 1. 2024, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 037,73 Kč vyčísleného z dlužné jistiny za období od 13. 4. 2022 do 29. 1. 2024, běžícího smluvního úroku ve výši 22,68 % z dlužné jistiny úvěru ve výši 19 906,78 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru od 30. 1. 2024 do zaplacení.

4. V podané žalobě bylo tvrzeno, že před uzavřením všech tří shora uvedených úvěrových smluv právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalovaného. V této souvislosti zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného. Ten měl být dotazován na své rodinné majetkové, pracovní a jiné poměry a jím sdělené informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v této kartě, mezi které patřila zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední tři měsíce předcházející žádosti o poskytnutí úvěru a nájemní či podnájemní smlouva.

5. Usnesením ze dne 15. 10. 2024, č.j. 9 C 226/2024-60, soud vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení zmíněného usnesení písemně doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě týkající se procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného právním předchůdcem žalobkyně před uzavřením všech posuzovaných úvěrových smluv, a dále aby předložila důkazy k prokázání těchto tvrzení. Současně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni o tom, jak konkrétně by měla být její žalobní tvrzení doplněna a jaké důkazy by měly být soudu předloženy. Žalobkyně byla touto cestou poučena rovněž o tom, že pokud žalobní tvrzení ve stanovené lhůtě řádně nedoplní a současně nepředloží soudu požadované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Zmíněné usnesení bylo doručeno zástupci žalobkyně 17. 10. 2024.

6. Přípisem soudu došlým 23. 10. 2024 žalobkyně sdělila, že její právní předchůdce splnil řádně svou povinnost stanovenou v § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „ZSÚ“), tedy ve znění účinném v době uzavření předmětných úvěrových smluv, neboť s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet sjednané splátky úvěru, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smluv. Žalobkyně poukázala na obsah posuzovaných smluv, z nichž vyplývá, že sám žalovaný potvrdil, že jeho úvěruschopnost byla právním předchůdcem žalobkyně posuzována. Současně ze zákaznických karet k jednotlivým smlouvám lze dovodit, na podkladě jakých konkrétních listin k posouzení úvěruschopnosti došlo. U smlouvy z 20. 8. 2020 bylo vycházeno z výplatních pásek žalovaného za měsíce červen a červenec 2020, u smluv z 13. 3. 2020 a 19. 6. 2020 pak ze složenek za měsíce únor, březen, květen a červen 2020. Žalovaný byl dále lustrován v insolvenčním rejstříku. U smlouvy z 20. 8. 2020 právní předchůdce žalobkyně na základě sdělení žalovaného vycházel z toho, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič ve společnosti , právnická osoba, , kde jeho čistá měsíční mzda činí 18 629 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na výši jeho příjmů a výdajů právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že žalovaný bude sjednané splátky úvěru schopen splácet. Ke stejnému závěru dospěl i před uzavřením smluv z 13. 3. 2020 a 19. 6. 2020, kdy bylo vycházeno z toho, že žalovaný pobírá invalidní důchod, jeho měsíční příjem činí 19 235 Kč, respektive 21 637 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě ani úvěr z kreditní karty či zápůjčku u jiné společnosti.

7. Žalovaný se k podané žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

8. Soud věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

9. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 13. 3. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 26 050 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 513 Kč, tedy celkem 64 063 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách, jejichž výše činila 2 670 Kč, respektive 2 653 Kč, pokud jde o poslední splátku. Na straně 2 smlouvy bylo uvedeno, že úroková sazba činí 69 %.

10. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 13. 3. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí shora uvedeného úvěru právnímu předchůdci žalobkyně sdělil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, pobírá invalidní důchod, jeho čistý měsíční příjem činí 7 235 Kč, dalších 12 000 Kč představuje další čistý příjem jeho domácnosti, celkem tedy činí jeho měsíční příjmy 19 235 Kč, že hradí právnímu předchůdci žalobkyně splátky jiného úvěru ve výši 1 938 Kč měsíčně a jeho celkové měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Výše příjmů žalovaného měla být dle uvedené zákaznické karty ověřena z blíže neupřesněné složenky za měsíce únor a březen 2020.

11. Z transakční historie ke smlouvě č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil celkem 32 654,02 Kč.

12. Ze smlouvy o úvěru č. , RČ, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 19. 6. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 17 367 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 342 Kč, tedy celkem částku 43 209 Kč, a to v 24 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 801 Kč, respektive 1 786 Kč, pokud jde o poslední splátku. Na straně 2 smlouvy bylo uvedeno, že úroková sazba činí 69 %.

13. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 19. 6. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí shora uvedeného úvěru právnímu předchůdci žalobkyně sdělil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, pobírá invalidní důchod, jeho čistý měsíční příjem činí celkem 21 637 Kč, že hradí právnímu předchůdci žalobkyně splátky jiného úvěru ve výši 2 670 Kč měsíčně a jeho celkové měsíční výdaje činí 2 500 Kč. Výše příjmů žalovaného měla být dle uvedené zákaznické karty ověřena z blíže neupřesněné složenky za měsíce květen a červen 2020.

14. Z transakční historie ke smlouvě č. , RČ, bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil celkem 19 835,68 Kč.

15. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 20. 8. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 26 050 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 513 Kč, tedy celkem částku 64 063 Kč, a to v 24 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 2 670 Kč, respektive 2 653 Kč, pokud jde o poslední splátku. Na straně 2 smlouvy bylo uvedeno, že úroková sazba činí 69 %.

16. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 20. 8. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný v rámci žádosti o poskytnutí shora uvedeného úvěru právnímu předchůdci žalobkyně sdělil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost, pracuje na plný úvazek jako řidič u společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , přičemž dle uvedené karty měla být výše jeho čistého příjmu ověřena z výplatních pásek za měsíce červen a červenec 2020 a měla činit 18 629 Kč. Žalovaný dále ve zmíněné kartě uvedl, že hradí právnímu předchůdce žalobkyně splátky jiných úvěrů ve výši 4 471 Kč a jeho celkové měsíční výdaje činí 2 500 Kč.

17. Z transakční historie ke smlouvě č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil celkem 19 222,30 Kč.

18. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 29. 1. 2024 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil své pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu shora uvedených úvěrových smluv na žalobkyni.

19. Z dopisu z 29. 1. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalovanému skutečnost, že došlo k postoupení předmětných pohledávek na žalobkyni.

20. Z předžalobní výzvy z 22. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 147 513,10 Kč vzniklého z předmětných úvěrových smluv ve lhůtě do 6. 6. 2024 a upozornila jej, že pokud dluh neuhradí dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

21. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 13. 3. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž podkladě žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně mu zaplatí i úrok ve výši 26 050 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 513 Kč, tedy celkem 64 063 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách, jejichž výše činila 2 670 Kč, respektive 2 653 Kč, pokud jde o poslední splátku. Dále byla mezi týmiž smluvními stranami uzavřena dne 19. 6. 2020 smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se vedle vrácení této částky zavázal k zaplacení úroku ve výši 17 367 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 342 Kč, tedy celkem k úhradě částky 43 209 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 801 Kč, respektive 1 786 Kč, pokud jde o poslední splátku. V neposlední řadě uzavřel právní předchůdce žalobkyně dne 20. 8. 2020 se žalovaným ještě třetí úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž podkladě žalovanému poskytl 30 000 Kč. Podmínky splácení úvěru byly sjednány zcela totožně jako ve shora uvedené smlouvě z 13. 3. 2020. Žalovaný uhradil na svůj dluh ze smlouvy č. , hodnota, celkem 32 654,02 Kč, na dluh ze smlouvy č. , RČ, celkem 19 835,68 Kč a na dluh ze smlouvy č. , hodnota, celkem 19 222,30 Kč. Právní předchůdce žalobkyně své pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu shora uvedených úvěrových smluv postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval dopisem z 29. 1. 2024. Žalobkyně sama následně prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce z 22. 5. 2024 písemně vyzvala žalovaného k zaplacení jeho dluhů ze všech tří uvedených smluv.

22. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), které zároveň vykazují znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení ZSÚ.Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odstavce 4 téhož paragrafu poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

23. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětných úvěrových smluv, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. vstoupila do práv a povinností svého právního předchůdce týkajících se předmětných smluv.

24. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly celkem ve třech případech uzavřeny smlouvy o úvěru, které vykazovaly znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztahy smluvních stran vzniklé z těchto smluv se tak vedle § 2395 a násl. o. z. řídily rovněž příslušnými ustanoveními ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěrů před uzavřením všech tří smluv stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti ani v jednom případě nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěry splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení rozhodně neprokázala.

25. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

26. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

27. V posuzované věci žalobkyně v podané žalobě ani k následné písemné výzvě soudu obsahující poučení podle § 118a o. s. ř. neuvedla žádná skutečně konkrétní tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit, zda vůbec a případně jakým způsobem její právní předchůdce před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru zkoumal schopnost žalovaného splácet v těchto smlouvách dojednané splátky. Žalobkyně v této souvislosti odkazovala na předložené zákaznické karty jakožto de facto jediné listiny, z nichž by snad bylo možné dovodit, že alespoň nějakým způsobem se právní předchůdce žalobkyně zabýval poměry žalovaného před uzavřením posuzovaných úvěrových smluv. Už však až na výjimky týkající se výše příjmů žalovaného nesdělila, jaká konkrétní zjištění na základě těchto zákaznických karet (která obsahují de facto pouze ničím nepodložená tvrzení žalovaného) její právní předchůdce učinil a k jakým závěrům dospěl. Pouhý odkaz na přiložený důkaz přitom žalobkyni nezbavuje povinnosti tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Soud má tedy za to, že žalobkyně neunesla ani břemeno tvrzení, pokud jde o skutečnosti týkající se procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného a splnění zákonné povinnosti uvedené v § 86 ZSÚ. Současně pak žalobkyně zcela nepochybně nepředložila soudu žádné skutečně relevantní důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, že proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením všech tří úvěrových smluv skutečně proběhl a že na jeho základě nevznikly žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného sjednané úvěry řádně splácet. V zákaznických kartách je, pokud jde o výši tvrzených příjmů žalovaného, odkazováno dílem na blíže nespecifikované složenky, v jednom případě pak dokonce i na výplatní pásku žalovaného. Žádná z těchto listin však soudu předložena nebyla, výši příjmů žalovaného tak, jak je tato uvedena v zákaznických kartách, tedy rozhodně nelze mít za prokázanou. Pokud pak jde o tvrzené měsíční výdaje, jejich výše je již na první pohled naprosto podhodnocená, neboť měsíční výdaje žalovaného uváděné v zákaznických kartách se zčásti dokonce nachází pod hranicí částek odpovídajících životnímu minimu jednotlivce dle zvláštních předpisů (výdaje ve výši 2 500 Kč uváděné v zákaznických kartách 19. 6. 2020 a 20. 8. 2020). Navíc se právní předchůdce žalobkyně zcela zjevně spolehl toliko na údaje sdělené žalovaným, aniž by si jejich relevanci a pravdivost jakkoliv prověřil. Zároveň evidentně neproběhly ani žádné lustrace žalovaného v registrech umožňujících ověřit jeho dosavadní platební morálku, neboť pokud by takové lustrace proběhly, bylo by to jistě v zákaznických kartách zaznamenáno, navíc by musely existovat i konkrétní výstupy prokazující výsledek těchto lustrací, a pro žalobkyni by jistě nebyl problém takové výstupy soudu doložit. Ani tvrzená lustrace v insolvenčním rejstříku žalovaného prokázána nebyla, sama o sobě by přitom rozhodně pro závěr o dosavadní dobré platební morálce žalovaného nemohla postačovat.

28. Ze všech shora popsaných okolností dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se ověřením úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením žádné z posuzovaných úvěrových smluv nezabýval a porušil tak povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 a 2 ZSÚ. Jestliže za této situace následně žalovanému ve třech případech poskytl spotřebitelský úvěr, na věc dopadá ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, podle něhož je třeba uzavřené úvěrové smlouvy posoudit jako neplatné, a to i přesto, že žalovaný v průběhu řízení tuto neplatnost nenamítl. V této souvislosti je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Soudního dvora EU, zejména pak na jeho rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C 679/18, podle něhož je třeba ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 vykládat v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS), tedy v tom smyslu, že soud je povinen zkoumat splnění povinnosti poskytovatele úvěru ověřit úvěruschopnost úvěrované osoby z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k námitce úvěrovaného, jakkoliv zákon v citovaném ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném do 28. 5. 2022 stanovoval jako sankci za porušení této povinnosti toliko relativní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy.

29. Soud proto uzavřel, že žalobkyni svědčí podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ toliko právo na vrácení zbývající části poskytnutých jistin všech tří úvěrů, a to nadto ještě v době, která je přiměřená možnostem žalovaného. Na základě smlouvy uzavřené 13. 3. 2020 bylo žalovanému poskytnuto 30 000 Kč, na zmíněnou smlouvu celkem uhradil 32 654,02 Kč, nejenže tedy svou povinnost z této smlouvy již bezezbytku splnil, ale vznikl mu dokonce přeplatek ve výši 2 654,02 Kč. Na základě smlouvy uzavřené 19. 6. 2020 žalovanému bylo poskytnuto 20 000 Kč, uhradil celkem 19 835,68 Kč, zbývá mu tedy doplatit již jen 164,32 Kč. Na základě smlouvy z 20. 8. 2020 mu bylo poskytnuto celkem 30 000 Kč, uhradil celkem 19 222,30 Kč, k úhradě mu tedy zbývá 10 777,70 Kč. Po odečtení přeplatku ze smlouvy uzavřené 13. 3. 2020 mu tak k doplacení zbývá 8 288 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku. Ve zbývajícím rozsahu potom žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení, kdy lhůta k plnění, jak bude uvedeno níže, je žalovanému stanovena teprve tímto rozsudkem v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí ZSÚ, což znamená, že žalovaný se doposud nemohl ocitnout v prodlení a nemohla mu tedy podle § 1970 o. z. vzniknout povinnost k úhradě úroku z prodlení. V této souvislosti lze odkázat na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.

30. Pokud jde o lhůtu k plnění, žalovaný na podanou žalobu nijak nereagoval, se soudem v celém průběhu řízení nekomunikoval a soud tak neměl jakoukoliv možnost zkoumat jeho aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry tak, aby mohl postavit najisto, jakou lhůtu k vrácení dlužné jistiny úvěru lze považovat za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Na stranu druhou lze důvodně předpokládat, že v možnostech žalovaného není uhradit celý dluh žalobkyni najednou. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že rozložení splatnosti dluhu je v daném případě důsledkem porušení zákonné povinnosti ze strany žalobkyně, a tedy i jakousi formou sankce za to, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením hodnocených smluv řádně neověřil úvěruschopnost žalovaného. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že za přiměřenou splátku dluhu žalovaného lze považovat částku 200 Kč měsíčně. Takto vysokou splátku by měl být žalovaný schopen bez problémů hradit i při velmi nízkých příjmech, přičemž zároveň pokud bude dluh splácet řádně a včas, dojde k jeho úplné úhradě za 42 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, což je lhůta, kterou lze považovat ještě za akceptovatelnou. Splatnost jednotlivých splátek soud nastavil vždy k 20. dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, přičemž současně vyslovil doložku o ztrátě výhody splátek, což v praxi znamená, že pokud žalovaný neuhradí některou uloženou splátku řádně a včas, může se žalobkyně domáhat úhrady celého zbývajícího dluhu najednou.

31. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 99 623 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 8 288 Kč, v rozsahu částky 91 335 Kč s příslušenstvím pak byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků vzhledem k předmětu řízení tak činí 8 % ku 92 % ve prospěch žalovaného, jemuž by tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 84 % (92 – 8 = 84). Žalovaný však byl v řízení zcela nečinný a žádné náklady mu tak nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.