9 C 227/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 16 280 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 999 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 539 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 6 281 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 210,52 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 16 280 Kč od 3. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 7. 2024 domáhala po žalované zaplacení 16 280 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 11. 2023. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč v sjednaných měsíčních splátkách. Ve smlouvě byly sjednány rovněž další poplatky, konkrétně poplatek za expres výplatu úvěru ve výši 199 Kč, poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně. Současně byla žalovaná v rámci druhé až osmé splátky povinna uhradit úrok ve výši 490 Kč. Žalovaná si v průběhu trvání smluvního vztahu účastnic v jednom případě prodloužila splatnost aktuálně splatné splátky o jeden měsíc prostřednictvím služby tzv. korunového odkladu, tedy uhrazením částky 1 Kč. Tato služba byla zpoplatněna poplatkem ve výši 990 Kč. Žalovaná nesplácela poskytnutý úvěr včetně příslušenství řádně a včas. Celkem na svůj dluh ze smlouvy uhradila pouze 1 Kč, a to dne 11. 1. 2024. Žalobkyně se po ní domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 9 999 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku v celkové výši 396 Kč, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti tzv. korunovým odkladem ve výši 990 Kč, úroků v celkové výši 1 470 Kč, účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč. Poplatky za tzv. bezpečnou splátku byly účtovány za splátky splatné k datu 28. 1. 2024, 28. 2. 2024, 28. 3. 2024 a 19. 4. 2024, a to vždy v částce 99 Kč, poplatky za SMS servis byly účtovány k týmž splátkám, a to vždy v částce 49 Kč. Smluvní pokuta v celkové výši 1 500 Kč sestávala ze tří smluvních pokut po 500 Kč účtovaných za prodlení s úhradou tří splátek úvěru. Účelně vynaložené náklady vymáhání pak byly účtovány za celkem čtyři měsíce po 300 Kč. Žalobkyně se vedle shora uvedených dlužných částek domáhala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 16 280 Kč, a to zčásti v kapitalizované výši za období od 1. 6. 2024 do 2. 7. 2024, za které úrok z prodlení činil 210,52 Kč, zčásti jako běžícího úroku z prodlení z dlužné částky od 3. 7. 2024 do zaplacení.

2. Již v rámci podané žaloby žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy hodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. V rámci tohoto procesu zkoumala, zda má žalovaná úvěry i u některé další společnosti a zda tyto úvěry splácí, a to prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Provedla také důsledný „credit scoring“ žalované, posuzovala její příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala mimo jiné její věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiná kritéria. Následně na základě tohoto posouzení dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná.

3. Usnesením ze dne 22. 8. 2024, č.j. 9 C 227/2024-37, soud vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení zmíněného usnesení písemně doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě týkající se procesu ověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy, a dále aby předložila důkazy k prokázání těchto tvrzení. Současně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni o tom, jak konkrétně by měla být její žalobní tvrzení doplněna a jaké důkazy by měly být soudu předloženy. Žalobkyně byla touto cestou poučena rovněž o tom, že pokud žalobní tvrzení ve stanovené lhůtě řádně nedoplní a současně nepředloží soudu požadované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Zmíněné usnesení bylo doručeno zástupci žalobkyně 2. 9. 2024.

4. Na shora uvedenou výzvu reagovala žalobkyně přípisem soudu došlým dne 5. 9. 2024, ve kterém popsala, jakým způsobem před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřovala schopnost žalované úvěr splatit. Žalobkyně na základě jí dostupných podkladů vypočítala limit nejvyšší měsíční splátky jak pro samotnou žalovanou, tak i pro její domácnost. Do výše limitu pro samotnou žalovanou započítala částku životního minima žalované, eventuálně jí vyživovaných dětí, spolu se splátkovou zátěží žalované včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalované pak kromě splátky schváleného úvěru započítávala i tzv. minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj zahrnující součet životních minim členů domácnosti, splátky žalované a očekávané minimální náklady na bydlení (tyto jsou stanoveny na základě statistických dat publikovaných ČSÚ a MPSV), kdy bylo vycházeno z počtu osob v domácnosti žalované. Žalobkyně sdělila, že obě vypočtené limitní částky následně porovnala a využila ten limit, který je nižší. Při výpočtu limitu měsíční splátky samotné žalované žalobkyně vycházela z toho, že její příjem činí 30 000 Kč, součet životních minim dospělých členů její domácnosti 5 995 Kč, splátky jiným společnostem zjištěné z registru NRKI 20 536,67 Kč, splátky jiných úvěrů sjednaných u žalobkyně 1 641 Kč, dále byl zohledňován tzv. „buffer“ žalované ve výši 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 1 094 Kč. Při zohlednění těchto částek žalobkyně dospěla k závěru, že i při splácení sjednané splátky úvěru bude žalované zbývat měsíčně k dispozici částka 633,33 Kč. Při výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti pak bylo vycházeno z toho, že měsíční příjem žalované činí 30 000 Kč, příjem ostatních členů její domácnosti 40 000 Kč, splátky jiným společnostem zjištěné z registru NRKI 23 974,67 Kč, splátky jiných úvěrů sjednaných u žalobkyně 1 641 Kč, součet životních minim členů domácnosti žalované 11 560 Kč, výše výdajů na bydlení 8 000 Kč a výše splátky schváleného úvěru 1 094 Kč. Při zohlednění uvedených částek dospěla žalobkyně k závěru, že po uhrazení všech nezbytných výdajů by i při řádném splácení sjednaného úvěru mělo zůstat domácnosti žalované k dispozici 23 730,33 Kč. Žalobkyně dále opětovně poukázala na provedené lustrace v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR s tím, že z těchto registrů nebyly ohledně žalované zjištěny žádné negativní informace. Na základě zmíněného procesu pak žalobkyně i s ohledem na výši úvěru a výši sjednané měsíční splátky uzavřela, že žalovaná bude schopna poskytnutý úvěr splácet.

5. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena do vlastních rukou dne 3. 9. 2024, nijak konkrétně nevyjádřila. V reakci na to, že soud nařídil k projednání věci jednání na den 30. 10. 2024, pak žalovaná pouze dne 29. 10. 2024 prostřednictvím e-mailu sdělila, že se z uvedeného jednání omlouvá z pracovních důvodů, a požádala soud o možnost uhradit dluh prostřednictvím splátek s poukazem na to, že je matkou samoživitelkou a hradí dluhy svého bývalého partnera. Rovněž žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce z nařízeného jednání omluvila, přičemž souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Proto bylo postupováno podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a soud věc skutečně projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastnic.

6. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto prostředky žalobkyni vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, úrok, jakož i další poplatky sjednané v souvislosti s poskytnutím některých doplňkových služeb žalované. Účastnice si sjednaly v prvé řadě službu expresní výplaty peněžních prostředků, která byla zpoplatněna jednorázově částkou 199 Kč. Díky této službě měl být úvěr vyplacen ve prospěch bankovního účtu žalované nejpozději do 60 minut od chvíle, kdy žalobkyni doloží, že účet je skutečně její, a bude ověřena totožnost žalované prostřednictvím občanského průkazu. Dále byla sjednána služba Bezpečná splátka. Ta dle příslušného smluvního ustanovení umožňovala žalované, aby si v případě, že nastane některá z ve smlouvě vyjmenovaných životních situací (např. nemoc, hospitalizace nebo ztráta zaměstnání), odložila splátku úvěru o měsíc od původního data splatnosti. Za tuto možnost se žalovaný zavázal hradit žalobkyni měsíční poplatek ve výši 99 Kč. Dále byla sjednána rovněž doplňková služba SMS servis, na jejímž základě se žalobkyně zavázala zasílat žalované SMS s informacemi o všech významných událostech, které se týkají smlouvy a jejího plnění, např. o odeslání peněz na bankovní účet žalované, o blížícím se termínu splatnosti splátky, atd. Tato služba byla zpoplatněna částkou 49 Kč měsíčně. Ve smlouvě byla konečně sjednána ještě služba tzv. Korunového odkladu, díky níž si mohla žalovaná posunout dobu splatnosti splátky úvěru o jeden měsíc od původního data splatnosti, a to tak, že nejpozději 15 dnů po splatnosti splátky zaplatí žalobkyni 1 Kč. Dle smlouvy mělo být za využití zmíněné služby považováno i to, když žalovaná zaplatí žalobkyni jakoukoliv částku nižší, než kolik bude činit aktuálně splatná měsíční splátka. Korunový odklad žalovaná mohla využít maximálně dvakrát za dobu trvání smlouvy, přičemž každé využití služby bylo zpoplatněno částkou 990 Kč. Žalovaná byla rovněž dle smlouvy povinna uhradit žalobkyni úrok v celkové výši 3 430 Kč, který byl splatný v rámci v pořadí druhé až osmé splátky úvěru. Celková dlužná částka nezahrnující poplatky za sjednané doplňkové služby činila dle smlouvy 13 760 Kč, žalovaná se zavázala ji uhradit prostřednictvím 24 měsíčních splátek. Všechny splátky byly splatné vždy ke každému 28. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 28. 12. 2023. Ve smlouvě byla dále v části označené jako „Náklady úvěru“ sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč, kterou byla žalobkyně oprávněna účtovat žalované za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky. Žalobkyně měla rovněž právo v případě jejího prodlení s úhradou splátek účtovat žalované účelně vynaložené náklady na vymáhání, jejichž paušální výše k datu uzavření smlouvy činila 300 Kč za měsíc vymáhání, současně však bylo sjednáno, že tato částka se může v budoucnu měnit podle reálných nákladů vstupujících do kalkulace.

7. Z žalobkyní předložených potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že dne 28. 11. 2023 byly ve prospěch bankovního účtu žalované č. , č. účtu, vyplaceny peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

8. Z transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo zjištěno, že žalovaná na svůj dluh z ní uhradila celkem 1 Kč.

9. Z dopisů ze dne 4. 3. 2024 a 19. 4. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně nejprve žalovanou písemně vyzvala k úhradě dlužné splátky úvěru ve výši 5 039 Kč, následně pak s ohledem na prodlení žalované s úhradou splátek úvěru celý její dluh z předmětné úvěrové smlouvy jednorázově zesplatnila.

10. Z předžalobní výzvy ze 17. 5. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky ve výši 16 280 Kč ve lhůtě do 31. 5. 2024 s upozorněním, že v případě nezaplacení dluhu dobrovolně bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

11. Z dopisu ze dne 4. 3. 2024, který byl dle přiloženého poštovního podacího archu odeslán žalované dne 22. 12. 2023, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky vzniklé z titulu předmětného revolvingového úvěru ve výši 97 006,10 Kč ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu s upozorněním na možnost zahájení soudního řízení v případě nezaplacení.

12. Z listiny označené jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik“ bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná má jedno dítě, je zaměstnána, výše jejího čistého měsíčního příjmu činí 30 000 Kč, výše příjmů ostatních členů její domácnosti 40 000 Kč a že splácí jiným úvěrovým společnostem 7 500 Kč měsíčně.

13. Z úvěrové zprávy z registru NRKI předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy celkem jedenáct nesplacených dluhů ze spotřebitelských úvěrů, přičemž výše jejích měsíčních splátek činila jen u splátkových úvěrů více než 34 000 Kč. S úhradou jednoho úvěru byla v prodlení.

14. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi účastnicemi byla dne 28. 11. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč převodem na její bankovní účet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala jednak poskytnutou jistinu úvěru vrátit, jednak zaplatit úrok v celkové výši 3 430 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a množství dalších poplatků za sjednané doplňkové služby. Celkem měla žalovaná bez poplatků za doplňkové služby uhradit žalobkyni 13 760 Kč, a to ve 24 měsíčních splátkách. Dopisy ze 4. 3. 2024 a 19. 4. 2024 žalobkyně písemně vyzvala žalovanou nejprve k zaplacení dlužných splátek úvěru, následně pak k úhradě celé zbývající dlužné částky vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy, neboť s ohledem na prodlení žalované se splácením úvěru přistoupila k jeho jednorázovému zesplatnění. Žalobkyně byla následně vyzvána k úhradě dluhu ještě předžalobní výzvou ze 17. 5. 2024.

15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastnicemi se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet. Současně lze z pohledu soudu konstatovat, že i na základě žalobkyní dostupných podkladů existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaná je úvěruschopná.

20. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

21. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

22. V posuzované věci žalobkyně předložila listinu, z níž má vyplývat, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalovanou lustrovala v databázích NRKI, SOLUS a v Centrální evidenci exekucí. Za skutečně prokázané však z pohledu soudu lze považovat toliko provedení lustrace v databázi NRKI, neboť žalobkyně předložila i konkrétní výstup této lustrace, kterým je úvěrová zpráva založená na č.l. 47 spisu. K ostatním údajně provedeným lustracím žádné výstupy předloženy nebyly. Interní listinu označenou jako „Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“, kterou zjevně vyhotovili zaměstnanci žalobkyně, soud za dostatečně relevantní důkaz o tom, jaké konkrétní lustrace žalobkyně ohledně osoby žalované před uzavřením smlouvy o úvěru provedla, nepovažuje. Již jen z doloženého výpisu z NRKI pak vyplývá, že v době před uzavřením smlouvy měla žalovaná množství jiných dluhů ze spotřebitelských úvěrů, přičemž se splácením přinejmenším jednoho z nich byla v prodlení a celková výše měsíčních splátek úvěrů činila 34 488 Kč. Žalobkyně přitom dle shora uvedeného Potvrzení vycházela z toho, že žalovaná splácí jiným společnostem 7 500 Kč. Výše měsíčních splátek uvedená ve výpisu z NRKI pak dokonce nekoresponduje ani s tvrzeními žalobkyně obsaženými v jejím doplňujícím přípise z 5. 9. 2024, v němž žalobkyně sdělovala, že v rámci ověření úvěruschopnosti žalované bylo vycházeno z toho, že výše splátek úvěrů poskytnutých jinými poskytovateli činila 23 974,67 Kč.

23. Žalobkyně dále soudu ani na základě příslušného procesního poučení nepředložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že si jakkoliv ověřovala žalovanou údajně uvedenou výši jejích pravidelných příjmů (30 000 Kč), respektive výši příjmů ostatních členů domácnosti žalované (40 000 Kč). Přitom v tomto směru rozhodně nelze akceptovat, pokud žalobkyně bez dalšího vycházela z tvrzení žalobkyně a neobstarala si alespoň ty nejzákladnější podklady k jejich ověření. Za takové poklady by jistě bylo možné považovat potvrzení zaměstnavatele o jejím pracovním zařazení a výši čisté mzdy žalované, respektive případně výpis z bankovního účtu žalované alespoň za tři kalendářní měsíce předcházející uzavření smlouvy, z něhož by rovněž bylo možné ověřit výši průměrné čisté mzdy žalované, pokud by na tento účet byla vyplácena.

24. Žalobkyně dle jejích tvrzení postupuje v rámci ověřování úvěruschopnosti svých klientů tak, že na základě předem definovaných vstupních údajů vypočítá tzv. maximální limit měsíční splátky, kterou by měl být klient bez problémů schopen v rámci svých pravidelných příjmů a výdajů splácet. Z pohledu soudu však žalobkyně nepostupuje správně, pokud na výdajové straně automaticky zohledňuje nikoliv skutečně zjištěné a ověřené výdaje klienta, nýbrž pouze paušalizovanou částku odvíjející se od životního minima jednotlivce stanoveného obecně závaznými právními předpisy. V daném případě si žalobkyně zjevně neobstarala žádné podklady, ani pokud jde o ověření výše pravidelných výdajů žalované, byť například doložení výše nákladů na bydlení ze strany žalované by mělo být v rámci žádosti o poskytnutí úvěru z pohledu soudu považováno za samozřejmost a ze strany žalobkyně by mělo být vyžadováno.

25. Ze všech shora popsaných skutečností podle názoru soudu jednoznačně vyplývají přinejmenším důvodné pochybnosti o tom, že v listopadu 2023, kdy byla mezi účastnicemi uzavřena předmětná úvěrová smlouva, žalované její osobní, majetkové a výdělkové poměry umožňovaly bez větších obtíží splácet dohodnuté splátky úvěru. To lze konstatovat již jen proto, že pouze splátky úvěrů, které byly v inkriminované době poskytnuty žalované jinými poskytovateli, přesahovaly výši jí tvrzených příjmů (nadto nijak neprokázaných). Žalobkyně tedy v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti žalované pochybila a poskytla žalované úvěr i v situaci, kdy o její úvěruschopnosti existovaly důvodné pochybnosti. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované.

26. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná v řízení netvrdila, natož aby prokázala, že na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila více než v žalobě tvrzenou 1 Kč. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně uhradila pouze tuto částku. Celkem jí přitom bylo žalobkyní poskytnuto 10 000 Kč. Soud proto shora uvedenou úhradu ve výši 1 Kč odečetl od celkově vyčerpané jistiny ve výši 10 000 Kč a dospěl k závěru, že žalované zbývá uhradit 9 999 Kč. Uložil tedy žalované povinnost tuto částku žalobkyni uhradit, přičemž jí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč, a to včetně náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalované uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalované a v jaké době by tedy měla být žalovaná reálně schopna dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaná však byla v řízení po celou dobu v podstatě nečinnou, k nařízenému jednání se nedostavila a jedinou její procesní aktivitou bylo zaslání omluvy z jednání a žádost o poskytnutí splátkového kalendáře. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalované určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalované, v jejíchž silách by podle názoru soudu i při velmi nízkých příjmech mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 400 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaná svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 27 měsíců (včetně náhrady nákladů řízení), což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z její strany došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

27. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

28. Ve zbývající části, tedy co do částky 6 281 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení.

29. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 16 280 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 9 999 Kč, naopak co do částky 6 281 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci tak činí 61 % ku 39 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 22 % (61 – 39 = 22).

30. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 452 Kč. Tyto náklady zastoupení tvoří předně mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně ve výši 900 Kč za tři jím v řízení vykonané úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, a žalobu, kdy každý z těchto úkonů je podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT ve spojení s § 8 odst. 1 AT honorován sazbou odměny ve výši 300 Kč (tj. 3*300 Kč = 900 Kč). Dále náklady zastoupení tvoří tři paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně související s vykonanými úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT (tj. 3*100 Kč = 300 Kč) a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tedy z částky 1 200 Kč) ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 539 Kč (22 % z celkových nákladů ve výši 2 452 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) rovněž ve shora uvedených splátkách.