9 C 229/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; název žalobkyně sídlem adresa, anonymizována dvě slova, země zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 1 091 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 091 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 10. 11. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 126 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 1 091 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 11. 2019 do zaplacení z titulu dlužného jízdného a přirážky k němu. Žalobu zdůvodnila tím, že žalovaná jako cestující bez platné jízdenky využila dne 9. 11. 2019 přepravních služeb společnosti právnická osoba, IČO (dále jen„ anonymizováno“), čímž anonymizováno vznikl nárok na zaplacení jízdného ve výši 91 Kč a přirážky za porušení přepravního řádu ve výši 1 000 Kč. Pohledávku na zaplacení obou zmíněných částek anonymizováno postoupily na žalobkyni. Žalovaná doposud svůj shora uvedený dluh neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud věc posoudil a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud předpokládal, neboť se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalovaná byla dne 9. 11. 2019 ve vlaku anonymizováno číslo mezi stanicemi obec a obec – část obce podrobena přepravní kontrole provedené pověřenou osobou anonymizováno, při níž se této osobě na její výzvu neprokázala platným jízdním dokladem. Totožnost žalované byla ověřena z jejího občanského průkazu. Žalované bylo vystaveno potvrzení o nedodržení smluvních přepravních podmínek, podle něhož byla povinna k úhradě jízdného ve výši 91 Kč a přirážky k němu ve výši 1 000 Kč. Žalovaná tyto částky na místě pověřené osobě anonymizováno neuhradila. anonymizováno postoupily pohledávku na úhradu zmíněných částek na žalobkyni smlouvou z 28. 5. 2020.

5. Po právní stránce hodnotil soud věc jako spor ze smlouvy o přepravě osob podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

6. Podle § 2550 o. z. se smlouvou o přepravě osoby dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné.

7. Mezi anonymizováno a žalovanou došlo tím, že žalovaná využila ke své přepravě vlakového spoje provozovaného anonymizováno, ke konkludentnímu uzavření smlouvy o přepravě osoby ve smyslu § 2550 o. z. Na jejím základě anonymizováno poskytly žalované přepravu svým vozem, přičemž žalovaná byla povinna za tuto přepravu uhradit jízdné dle tarifu anonymizováno. Tuto svou povinnost však prokazatelně porušila, což bylo zjištěno při provedené přepravní kontrole. Žalované tím podle § 37 odst. 4 písm. d) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách v účinném znění, vznikla povinnost vedle dlužného jízdného zaplatit anonymizováno též přirážku k jízdnému, jejíž výše byla stanovena v tarifu anonymizováno na částku 1 000 Kč. Takto vysoká přirážka nepřesahuje maximální možnou přirážku uvedenou v § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., žalovaná tedy nepochybně byla povinna ji uhradit.

8. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o přepravě, svou aktivní legitimaci ve věci prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky na úhradu dlužného jízdného a přirážky k němu. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná doposud dlužné jízdné a přirážku k němu ani částečně neuhradila. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že se tak stalo, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Vzhledem k tomu, že tak žalovaná neučinila a že z obsahu spisu žádnou úhradu z její strany nelze dovodit, vycházel soud, pokud jde o aktuální výši dluhu, z podané žaloby.

9. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba je oprávněná. Proto jí v plném rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 091 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení. Nárok na jeho zaplacení se opírá o § 1970 občanského zákoníku, výše úroku se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaná dostala do prodlení s úhradou svého dluhu.

10. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná a svědčí jí tak vůči žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 726 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 200 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 200 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 cit. vyhl., dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 126 Kč dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 126 Kč, a to k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Pouze pro úplnost soud dodává, že ačkoliv žalobkyně nesplnila povinnost uvedenou v § 142a odst. 1 o. s. ř. a nezaslala žalované 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení výzvu k plnění, přesto jí v řešeném případě svědčí právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na závěry obsažené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatoval, že jelikož pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o. s. ř. zaplatit (resp. jinak„ zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. § 71a zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)), není dán sebemenší důvod sankcionovat„ pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. V posuzované věci přitom žalovaná zůstala v řízení nečinnou a svůj dluh ani po podání žaloby dobrovolně žalobkyni neuhradila, na věc tedy dopadají shora uvedené judikatorní závěry.

11. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.