9 C 229/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 13 800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 000 Kč a nahradit jí náklady řízení ve výši 999 Kč, tyto k rukám zástupce žalobkyně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při prodlení s úhradou byť jen jediné z nich.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 3 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 800 Kč od 6. 11. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 14. 8. 2023 domáhala po žalované zaplacení 13 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 6. 11. 2022 do zaplacení, a to z titulu neuhrazeného dluhu vzniklého ze smlouvy o zápůjčce, která měla být uzavřena dne 6. 10. 2022 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce na základě této smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč ve lhůtě do 5. 11. 2022, tuto svou povinnost však nesplnila a na svůj dluh neuhradila ničeho. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny zápůjčky ve výši 10 000 Kč, poplatku za její poskytnutí ve výši 3 800 Kč a úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 13 800 Kč za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti zápůjčky do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 9. 11. 2023, č.j. 9 C 229/2023-33, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost skutečně splnila. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by před poskytnutím úvěru dostatečně prověřila schopnost žalované tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění její povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Žalobkyně na shora uvedenou výzvu soudu reagovala přípisem, který byl soudu doručen 10. 1. 2024. V něm sdělila, že žádné další důkazy k prokázání ověření schopnosti žalované splácet zápůjčku navrhovat nehodlá, její právní předchůdce úvěruschopnost žalované ověřil, přičemž zjistil, že žalovaná se nenachází v insolvenčním rejstříku a registru exekucí, a dospěl k závěru, že s ohledem na výši zápůjčky, která byla nižší než minimální měsíční mzda v inkriminované době, mohla žalovaná zápůjčku splatit, pokud by k tomu měla vůli. Žalobkyně i její zástupce se dále omluvili z jednání, které soud k projednání věci nařídil na den 10. 1. 2024. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a věc projednal v jejich nepřítomnosti.

4. Žalovaná, která se k jednání dostavila, učinila nesporným, že předmětnou smlouvu o zápůjčce s právním předchůdcem uzavřela a že jí byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Současně potvrdila, že svůj dluh z předmětné smlouvy doposud ani zčásti neuhradila, což vysvětlovala tím, že se dostala do druhotné platební neschopnosti a neměla dostatečné finanční prostředky k úhradě dluhu. Ten by aktuálně měla být schopna uhradit do 30 dní. Podobných smluv, jako byla smlouva posuzovaná v této věci, uzavřela vícero, někdy po ní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů požadovali doložení jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrů, jindy nikoliv, již si nepamatuje, jak to bylo při jednání s právním předchůdcem žalobkyně. Pokud ve spise nejsou založeny žádné listiny vztahující se k tomuto procesu, pak podle žalované pravděpodobně právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy doložení poměrů žalované nepožadoval. V říjnu 2022, kdy byla uzavřena předmětná smlouva, žalovaná splácela dva již dříve poskytnuté úvěry, konkrétně podnikatelský úvěr u [právnická osoba], jehož nesplacená část v uvedené době činila asi 100 000 Kč, a dále úvěr na financování kupní ceny jejího vozidla u [právnická osoba], na který zbývalo doplatit asi 250 000 Kč. Žalovaná měsíčně na úhradu těchto dluhů platila 10 000 Kč, chtěla uvedené dluhy zkonsolidovat, proto si vzala úvěr u [právnická osoba], který byl zajištěn zástavním právem váznoucím na jejím domě. Musela však splácet 20 000 Kč měsíčně, což se jí nějakou dobu dařilo, než uhradila v jednom případě pouze část splátky a [anonymizováno] jí v důsledku toho splátky navýšila až na 40 000 Kč měsíčně. To už žalovaná přestala zvládat a postupně přestala být schopna své závazky hradit. V době uzavření posuzované smlouvy o zápůjčce bydlela ve vlastním domě, kde hradila náklady na energie ve výši 5 000 Kč měsíčně. Podnikala jako OSVČ v odvětví řemeslná výroba, její měsíční příjmy činily i spolu s invalidním důchodem, který pobírá, cca 25 000 Kč až 30 000 Kč měsíčně. Žalovaná se starala a doposud stará o svého nezletilého syna, s nímž bydlí a na kterého pobírá výživné od jeho otce ve výši 4 000 Kč měsíčně. Jejich tehdejší výdaje vedle shora uvedených nákladů na energie tvořily náklady na telefon a internet ve výši 2 500 Kč měsíčně, na nákupy potravin a dalších věcí ve výši 4 000 Kč měsíčně, na nákup krmiva pro zvířata ve výši 2 000 Kč měsíčně a na nákup pohonných hmot ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná u jednání požádala soud o možnost splácet dluh ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, přičemž uvedla, že vyšší částku by byla aktuálně schopna splácet jen obtížně.

5. Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že dne 6. 10. 2022 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž podkladě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč ve lhůtě do 5. 11. 2022, což ani částečně neučinila. Na svůj dluh z předmětné smlouvy doposud právnímu předchůdci žalobkyně a žalobkyni samotné neuhradila ničeho.

6. Z rámcové smlouvy o úplatném postoupení pohledávek z 1. 1. 2023, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky z 9. 6. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.

7. Z předžalobní výzvy z 9. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 13 800 Kč s příslušenstvím vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy o zápůjčce v dodatečně poskytnuté lhůtě a upozornila žalovanou na to, že v případě dobrovolného neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

8. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů a nesporných tvrzení obou účastnic učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 6. 10. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž podkladě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 800 Kč ve lhůtě do 5. 11. 2022, což nesplnila. Na svůj dluh z předmětné smlouvy doposud neuhradila ničeho. Žalobkyně svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu předmětné smlouvy o zápůjčce postoupila na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informovala. Žalovaná byla vyzvána k úhradě svého dluhu předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z 9. 6. 2023.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

10. Podle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o zápůjčce, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek a současně písemným oznámením o tomto postoupení, které bylo zasláno žalované. Na podkladě těchto listin vzal soud za prokázané, že se žalobkyně ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství.

12. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 6. 10. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele spotřebitelského úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet.

13. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C -449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

14. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

15. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla jejím právním předchůdcem jakkoliv ověřována schopnost žalované zápůjčku za sjednaných podmínek splatit. Žalobkyně svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy v tomto ohledu nedoplnila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu pouze sdělila, že nebude navrhovat provedení žádných dalších důkazů k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením posuzované smlouvy o zápůjčce. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění její povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o zápůjčce tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalované. Výše uvedený závěr platí tím spíše, že z popisu osobních, majetkových a výdělkových poměrů tak, jak jej žalovaná poskytla soudu při jednání ve věci, z pohledu soudu důvodné pochybnosti o její úvěruschopnosti v době uzavření předmětné smlouvy vyplývají.

16. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitel je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu zápůjčky, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná uvedla při jednání, které se ve věci konalo, že aktuálně není schopna uhradit celou dlužnou částku jednorázově, je schopna splácet měsíční splátky maximálně ve výši 2 000 Kč měsíčně. Soud má za to, že takto vysoké splátky lze s ohledem na výši dlužné částky (10 000 Kč) akceptovat, neboť pokud žalovaná bude splátky splácet řádně a včas, dojde k úhradě jejího dluhu ve lhůtě 5 měsíců. Takto dlouhá lhůta pro splacení dluhu dle názoru soudu nepředstavuje nepřiměřený zásah do právního postavení žalobkyně, a to tím spíše, pokud je rozložení splatnosti dluhu žalované přímým důsledkem zjevného porušení zákonné povinnosti, jehož se dopustil právní předchůdce žalobkyně.

17. Soud tak uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu zápůjčky ve výši 10 000 Kč, přičemž jí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 větou třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

18. Ve zbývající části, tedy co do požadovaného poplatku ve výši 3 800 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny zápůjčky, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalované stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaná se tak doposud nemohla ocitnout v prodlení.

19. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 000 Kč, co do částky 3 800 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu je tedy třeba za procesně úspěšného účastníka považovat žalovanou. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k předmětu řízení tak činí 72 % ku 28 % ve prospěch žalobkyně, které tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží právo na náhradu poměrné části jí účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 44 % (72 – 28 = 44).

20. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů jejího právního zastoupení ve výši 1 270,50 Kč Tyto jsou tvořeny mimosmluvní odměnou zástupce žalobkyně ve výši 750 Kč počítanou podle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, dále třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhradou za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tedy činily náklady řízení žalobkyně 2 070,50 Kč, přičemž soud s ohledem na závěry uvedené v předchozím odstavci uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 999 Kč, tedy v rozsahu 44 % z jejích celkových nákladů řízení. I náhradu nákladů řízení, stejně jako vymáhanou jistinu, pak žalované umožnil zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách tak, jak bylo podrobně rozvedeno v odstavci 17 tohoto odůvodnění, a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).