9 C 237/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 335,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 200 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 7 335,62 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 10 641,66 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 002,43 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 335,62 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 18. 7. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 12 335,62 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , Anonymizováno, , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 28. 11. 2022. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a úrok. Na základě dodatku k úvěrové smlouvě byla splatnost úvěru prodloužena do 13. 1. 2023 a poplatky za poskytnutí úvěru byly sníženy na částku 6 589 Kč. Žalovaný však v ujednané lhůtě své platební povinnosti nesplnil, když na svůj dluh ze smlouvy uhradil pouze 10 000 Kč. Tuto částku právní předchůdce žalobkyně započetl v rozsahu 2 664,38 Kč na jistinu své pohledávky, ve zbývajícím rozsahu pak na zákonný úrok z prodlení, smluvní pokuty a poplatky za upomínky. Od 14. 1. 2023 se tak žalovaný dostal do prodlení s úhradou částky 18 924,62 Kč, kterou tvořil nedoplatek jistiny úvěru ve výši 12 335,62 Kč a nedoplatek poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 589 Kč. V důsledku jeho prodlení s vrácením úvěru vznikla zároveň žalovanému dle čl. VIII. odst. 1 písm. a), c) a d) smlouvy o úvěru povinnost uhradit smluvní úrok z úvěru, účelně vynaložené náklady na vymáhání pohledávky a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 12 335,62 Kč a dále položky označené v žalobě jako „kapitalizovaný úrok“, jejíž výše činila 10 641,66 Kč. Zmíněnou položku tvořil jednak nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 589 Kč, dále kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 552,66 Kč odpovídající sazbě ve výši 36 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 335,62 Kč za období od 14. 1. 2023 do 2. 11. 2023, a konečně poplatek za odeslání písemných upomínek ve výši 500 Kč. Vedle těchto částek si žalobkyně v žalobě nárokovala rovněž kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 002,43 Kč odpovídající zákonné roční sazbě z dlužné jistiny za dobu od 14. 1. 2023 do 13. 2. 2024 a dále běžící zákonný úrok z prodlení z částky 12 335,62 Kč od 23. 2. 2024 do zaplacení.

2. Přípisem soudu došlým dne 12. 9. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila a upřesnila podanou žalobu v tom smyslu, že její právní předchůdce před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit, a to na základě žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které žalovaný uvedl číslo svého občanského průkazu a také další údaje, požadovanou částku úvěru, údaje o svém zaměstnání a své měsíční příjmy a výdaje. Měl přitom povinnost uvést o své osobě údaje pravdivé, správné a úplné. Na základě takto zjištěných údajů byla s odbornou péčí posouzena jeho schopnost úvěr splatit. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru právní předchůdce žalobkyně vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru ve výši 15 000 Kč a tento mu poskytl. Dle údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěru mu totiž pravidelně měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků přibližně 21 218 Kč a bylo tedy možné dovozovat, že jeho tehdejší finanční situace žalovanému umožňovala splácet i další závazky, neboť měl k tomu dostatečnou finanční rezervu.

3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 27. 9. 2024, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, žalovaný se pak ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto jeho souhlas s tímto postupem ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

5. Z listiny označené jako „Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, “ se podává, že žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč. V rámci této žádosti uvedl, že je zaměstnán u společnosti Šafler Production cz s.r.o., kde pobírá čistý měsíční příjem ve výši 34 718 Kč. Jeho celkové měsíční výdaje měly činit 13 500 Kč, z toho částka 2 500 Kč představovala splátky nebankovních úvěrů, 8 000 Kč náklady na bydlení a 3 000 Kč ostatní výdaje, jmenovitě náklady na telefon, internet, jízdenky, apod.

6. Z listiny označené jako „Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, “ se podává, že ze strany právního předchůdce žalobkyně mělo dojít ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, ověření jeho identity, výše příjmů a účtu. Mělo být zjištěno, že žalovaný není v seznamu blokovaných osob, není politicky exponovanou osobou, není na sankčním seznamu či v databázi hledaných osob, byla zkontrolována platnost jeho občanského průkazu, měl být lustrován v insolvenčním rejstříku (s jednou nalezenou, již odškrtnutou věcí), Centrální evidenci exekucí (kde neměl žádný záznam) a databázi EUCB (kde byly zjištěny celkem tři čerpané půjčky). Maximální limit poskytovaného úvěru byl právním předchůdcem žalobkyně stanoven na částku 19 096,20 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, uzavřené dne 28. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a dále zaplatí úrok ve výši 443,84 Kč, který měl odpovídat úrokové sazbě ve výši 36 % ročně, a poplatek za sjednání úvěru ve výši 1 229,03 Kč. Celkem měl tedy uhradit 16 672,87 Kč, a to ve lhůtě do 28. 12. 2022. Pro případ překročení splatnosti úvěru mělo dojít k navýšení poplatku za sjednání úvěru na částku 6 145,16 Kč, čímž by došlo k navýšení celkové částky, kterou měl žalovaný uhradit, na 21 589 Kč. V čl. VIII. odst. 1 bylo ujednáno, že v případě prodlení žalovaného se splacením úvěru bude mít právní předchůdce žalobkyně dále právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, náhradu účelně vynaložených nákladů tak, jak byly tyto specifikovány v sazebníku právního předchůdce žalobkyně, a na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení s tím, že dále byly stanoveny limity pro maximální výši smluvních pokut, které mohl právní předchůdce žalobkyně po žalovaném požadovat. Dle sazebníku, který byl součástí předmětné smlouvy, činil poplatek za odeslání doporučené upomínky, který mimo jiné tvořil účelně vynaložené náklady vzniklé v důsledku prodlení žalovaného s vrácením úvěru, 500 Kč.

8. Z dodatku ke shora uvedené smlouvě o úvěru uzavřeného dne 3. 1. 2023 bylo zjištěno, že smluvní strany původní smlouvy o úvěru se dohodly na tom, že žalovaný splatí k datu uzavření dodatku poplatek za prodloužení doby splatnosti úvěru ve výši 2 070,05 Kč, úrok za dobu prodloužení ve výši 147,95 Kč a veškeré sankce, které souvisejí s jeho prodlením s vrácením úvěru ve výši 718,30 Kč, přičemž mu bude prodloužena doba splatnosti dlužné jistiny do 13. 1. 2023. Celkově měl žalovaný k novému datu splatnosti uhradit částku 21 589 Kč.

9. Ze sdělení , právnická osoba, . z 11. 9. 2024 a z potvrzení o provedení transakce vystaveného dne 20. 2. 2024 , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyplatil dne 28. 11. 2022 ve prospěch bankovního účtu žalovaného 15 000 Kč.

10. Z upomínek z 2. 1. 2023, 18. 1. 2023, 23. 1. 2023, 2. 2. 2023 a 12. 2. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně žalovaného opakovaně písemně upomínal o zaplacení dluhu z předmětné smlouvy o úvěru.

11. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 7. 2022, jakož i z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 22. 2. 2024 a z přiloženého seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 2. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni.

13. Z předžalobní výzvy z 10. 6. 2024, jakož i z přiloženého poštovního podacího archu bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu v celkové výši 26 977,28 Kč s příslušenstvím v dodatečné lhůtě do 24. 6. 2024 s upozorněním, že v případě neuhrazení dluhu v uvedené lhůtě bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

14. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 28. 11. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že poskytnuté prostředky uhradí ve lhůtě do 28. 12. 2022 a současně zaplatí úrok ve výši 443,84 Kč a 1 229,03 Kč. Ve smlouvě byla obsažena ujednání o dodatečných platebních povinnostech žalovaného v případě, že se dostane do prodlení s vrácením úvěru. Dne 3. 1. 2023 byl k uvedené smlouvě uzavřen dodatek, jímž byla splatnost úvěru prodloužena do 13. 1. 2023 v závislosti na tom, že žalovaný zaplatil některé s tím související platby. Žalovaný byl následně opakovaně právním předchůdcem žalobkyně písemně vyzýván k doplacení dlužné částky z předmětné úvěrové smlouvy, načež právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z této smlouvy na žalobkyni. Ta žalovaného rovněž písemně vyzvala k zaplacení jeho dluhu.

15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Jakkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou této smlouvy, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek (rámcovou + dílčí), na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství.

20. Právní vztah mezi stranami smlouvy o úvěru se vedle shora citovaného § 2395 o. z. řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál a neobstaral si dostatečné podklady potřebné k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a pokud ano, pak se tato skutečnost žalobkyni v řízení nepodařila prokázat.

21. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto nástupce poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

22. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

23. V posuzované věci žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného v podstatě vycházel, pokud jde o jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry, z tvrzení žalovaného uvedených v žádosti o poskytnutí úvěru. To ostatně koresponduje i s obsahem samotné žádosti, kterou žalobkyně soudu předložila. Z této žádosti, ale ani z dalších žalobkyní předložených listin rozhodně nevyplývá, že by si právní předchůdce žalobkyně jakkoliv ověřoval byť jen základní žalovaným sdělené údaje, například informace týkající se jeho pracovní pozice a dosahovaného výdělku, ale i údaje o jím tvrzených pravidelných výdajích, například výši nákladů na bydlení. Soud má přitom za to, že alespoň uvedené základní údaje je třeba v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti ověřit vždy a že by si poskytovatel úvěru měl vždy od svého klienta vyžádat přinejmenším doklad o tom, na jaké pozici je zaměstnán a kolik činí jeho průměrný čistý měsíční výdělek, stejně jako by měl požadovat předložení výpisu z bankovního účtu alespoň za poslední tři měsíce předcházející datu posouzení úvěruschopnosti, neboť právě z pohybu na běžném účtu si lze učinit velmi dobrý obrázek o tom, jaká je finanční situace spotřebitele, struktura jeho příjmů a výdajů, případně i jeho platební morálka.

24. Žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně nějakými takovými doklady disponoval, a to ani přesto, že jí soud v usnesení ze dne 23. 8. 2024, č.j. 9 C 237/2024-42, sdělil, že neunáší ve věci jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní stran procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy, a vyzval ji k zjednání nápravy, přičemž jí současně za tímto účelem poskytl dodatečnou lhůtu a také poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaké bude mít důsledky, pokud žalobkyně nevyhoví výzvě soudu k doplnění rozhodných skutečností a označení příslušných důkazů k jejich prokázání požadovaným způsobem. Žalobkyně na zmíněnou výzvu reagovala podáním z 12. 9. 2024 a předložením žádosti o poskytnutí úvěru a listiny označené jako „Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, “. Ze zmíněného podání však rozhodně nevyplývají všechny rozhodné skutečnosti, k jejichž doplnění soud žalobkyni vyzval, a především, dva listinné důkazy, které žalobkyně dodatečně soudu k jeho žádosti předložila, nemají podle názoru soudu v podstatě žádnou důkazní hodnotu. Žádost o poskytnutí úvěru není vůbec podepsána žalovaným a není zřejmé, zda se nejedná o dokument vyhotovený účelově právním předchůdcem žalobkyně. Pokud jde o druhou shora uvedenou listinu, zde se naopak prokazatelně jedná o interní dokument vypracovaný právním předchůdcem žalobkyně. Relevanci údajů v něm uvedených však není možné jakkoliv ověřit. Přitom pokud by skutečně byla provedena například lustrace osoby žalovaného v insolvenčním rejstříku nebo Centrální evidenci exekucí, pro žalobkyni by neměl být problém předložit výstupy z těchto lustrací, které by jednoznačně prokázaly například to, že ve vztahu k osobě žalovaného nebyly v inkriminované době v těchto evidencích žádné negativní informace. To samé lze konstatovat i ohledně deklarované lustrace osoby žalovaného v databázi EUCB. V neposlední řadě lze poukázat i na to, že sám právní předchůdce žalobkyně v uvedené listině deklaroval existenci několika dalších nesplacených dluhů žalovaného, aniž by se však již podrobněji věnoval tomu, o jaké dluhy se jedná, jaká je jejich výše a zda jsou žalovaným řádně spláceny.

25. Za situace, kdy soudu nebyla předložena žádná listina skutečně prokazující výši příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy nebo fakt, že bylo provedeno jakékoliv šetření ohledně jeho dosavadní platební morálky, soud uzavřel, že žalobkyně neunesla přinejmenším důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že její právní předchůdce splnil svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ZSÚ. Soud tedy musel vycházet z toho, že žalovanému byl úvěr poskytnut v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, přičemž dle § 87 odst. 1 ZSÚ je v takovém případě smlouva o úvěru absolutně neplatná a žalovaný jako spotřebitel je povinen toliko k vrácení poskytnuté jistiny úvěru, nadto v době, která je přiměřená jeho možnostem.

26. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že by v souvislosti s předmětnou smlouvou o úvěru uhradil žalobkyni či jejímu právnímu předchůdci více, než v žalobě tvrzených 10 000 Kč. Soud proto vyšel z toho, že jeho úhrady celkem činily právě zmíněných 10 000 Kč, a uzavřel, že žalovanému zbývá z poskytnuté jistiny 15 000 Kč uhradit po odečtení těchto úhrad ještě 5 000 Kč. Žalovaného tedy zavázal k úhradě částky ve výši 5 000 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 200 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný však byl v řízení po celou dobu zcela nečinným a se soudem nekomunikoval. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 200 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaný svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak za 25 měsíců, což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že ze strany jejího právního předchůdce došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

27. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

28. Ve zbývající části, tedy co do částky 7 335,62 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

29. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 12 335,62 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 5 000 Kč, naopak co do částky 7 335,62 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 41 % ku 59 % ve prospěch žalovaného, kterému by tak ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. mělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 18 %. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným a žádné náklady řízení mu zjevně nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.