9 C 252/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 640,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 100 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 863 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 5 540,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 263 Kč od 20. 11. 2023 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 8. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 17 640,70 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být mezi účastníky uzavřena 20. 9. 2023. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 100 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě do 19. 11. 2023. V téže lhůtě měl žalovaný uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 390 Kč, poplatek za doplňkovou službu „Klidné spaní“ ve výši 220 Kč, poplatek za doplňkovou službu „Presto“ ve výši 495 Kč a poplatek za informační SMS servis ve výši 58 Kč. Tento svůj závazek ze smlouvy však porušil a žalobkyni doposud na svůj dluh z ní neuhradil ničeho. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 12 100 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 390 Kč a poplatků za shora uvedené doplňkové služby v celkové výši 773 Kč. Dále požadovala s odkazem na čl. 6.4. svých všeobecných obchodních podmínek a čl. 3 svého sazebníku po žalovaném smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky odpovídající dlužné jistině úvěru, poplatku za jeho poskytnutí a poplatkům za sjednané doplňkové služby, tj. z částky 16 263 Kč, a to ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 20. 11. 2023, do 18. 2. 2024. Smluvní pokuta za uvedené období měla činit 1 377,70 Kč. V neposlední řadě si žalobkyně nárokovala též zákonný úrok z prodlení z částky 16 263 Kč za dobu od 20. 11. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud tedy jeho souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním uzavřené mezi účastníky dne 20. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky až do výše 12 100 Kč bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátí nejpozději do 20. 10. 2023 a současně zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 270 Kč. Nedílnou součást uzavřené smlouvy tvořily všeobecné obchodní podmínky žalobkyně platné od 1. 8. 2020 (dále jen „VOP“) a její sazebník. Žalovaný si při uzavření smlouvy zvolil doplňkovou službu „Informační SMS servis“ s poplatkem 29 Kč měsíčně, dále doplňkovou službu „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč měsíčně a konečně doplňkovou službu „Presto“ za poplatek 165 Kč měsíčně. V čl. 6.

4. VOP byl pro případ prodlení žalovaného zakotven nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru až do zaplacení. Dle čl. 2 sazebníku byl žalovaný oprávněn požádat o odklad splatnosti úvěru o 7, 14 nebo 30 kalendářních dnů od původního data splatnosti, za což si žalobkyně mohla účtovat poplatek ve výši dle sazebníku.

5. Z listiny nazvané „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, “ ze dne 20. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že žalovaný žije ve společné domácnosti s ještě jednou další osobou, jeho čistý měsíční příjem činí 45 072 Kč. Má pravidelné výdaje v částce 6 000 Kč měsíčně na bydlení, v částce 15 000 Kč měsíčně na půjčky v částce 1 000 Kč měsíčně na další nezbytné výdaje. Dalších 5 000 Kč pak vynaloží na zbytné výdaje.

6. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že dne 20. 9. 2023 žalobkyně pod variabilním symbolem , var. symbol, vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě částku 5 300 Kč, téhož dne další platbou částku ve výši 5 400 Kč a konečně dne 1. 11. 2023 částku ve výši 1 400 Kč.

7. Ze zprávy , jméno FO, a.s. bylo zjištěno, že majitelem bankovního účtu uvedeného v úvěrové smlouvě, na který byly ve třech tranších (viz předchozí odstavec) vyplaceny peněžní prostředky v celkové výši 12 100 Kč, je žalovaný.

8. Z předžalobní výzvy ze 7. 6. 2024, která byla žalovanému dle podacího lístku odeslána téhož dne, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 19 426,74 Kč vzniklého z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy a nákladů řízení ve lhůtě 3 dnů a upozornila jej, že v případě nezaplacení bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dluhu.

9. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 20. 9. 2023 smlouvu o úvěru, na jejímž podkladě vyplatila žalovanému postupně ve třech tranších peněžní prostředky ve výši 12 100 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 270 Kč ve lhůtě do 20. 10. 2023. Žalovaný si při uzavření smlouvy zvolil doplňkovou službu „Informační SMS servis“ s poplatkem 29 Kč měsíčně, doplňkovou službu „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 110 Kč měsíčně a doplňkovou službu „Presto“ za poplatek 165 Kč měsíčně. Podle čl. 6.

4. VOP měl být žalovaný v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou dlužné splátky úvěru, povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení. Dopisem ze 7. 6. 2024 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého zástupce žalovaného k zaplacení dluhu ze shora uvedené úvěrové smlouvy ve výši 19 426,74 Kč a nákladů řízení ve lhůtě tří dnů a upozornila žalovaného, že pokud dluh ve stanovené lhůtě neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

15. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, resp. jejího právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

16. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

17. V posuzované věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že před uzavřením smlouvy o úvěru lustrovala osobu žalovaného v databázích NRKI a BRKI, v centrální evidenci exekucí, v insolvenčním rejstříku, v registru neplatných dokladů, přičemž současně vycházela z informací získaných od žalovaného prostřednictvím licence AISP, případně z předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek. Dále tvrdila, že vycházela z toho, že žalovaný žije sám, má pravidelné čisté měsíční příjmy 45 072 Kč a že takové příjmy mu umožňují bezproblémové splácení úvěru. Tato tvrzení však nijak neprokázala, nepředložila soudu jediný důkaz, který by svědčil o tom, že shora zmiňované lustrace skutečně provedla, respektive jaký byl jejich výsledek, a to ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. prostřednictvím usnesení ze dne 21. 8. 2024, č.j. 9 C 252/2024-34, které bylo zástupci žalobkyně doručeno do datové schránky dne 29. 8. 2024, nicméně žalobkyně na něj nijak nereagovala.

18. Za dané situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění své povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

19. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně neuhradil ničeho, jak se podává z podané žaloby. Uložil tedy žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 12 100 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, a to včetně náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný však byl v řízení po celou dobu zcela nečinným a se soudem nekomunikoval. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaný svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 13 měsíců (včetně náhrady nákladů řízení), což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z její strany došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

20. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

21. Ve zbývající části, tedy co do částky 5 540,70 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

22. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 17 640,70 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 12 100 Kč, naopak co do částky 5 540,70 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 69 % ku 31 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 38 % (69 % - 31 % = 38 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a nákladů jejího zastoupení ve výši 1 270,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 750 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, a dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 863 Kč (38 % z celkových nákladů ve výši 2 270,50 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).