9 C 253/2020

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , IČO sídlem adresa žalobce zastoupený advokátkou Mgr. jméno celé jméno žalobce sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 65 326 Kč s příslušenstvím <b>I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 326 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 10. 2017 do zaplacení, zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 10. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 30 129 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5. 10. 2020 se žalobce původně domáhal po žalovaném zaplacení 65 326 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 25. 10. 2017 do zaplacení, a to z titulu nároku na náhradu škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobci tím, že dne 25. 10. 2017 z jeho provozovny v obci [ulice] odcizil finanční hotovost ve výši 65 326 Kč, která se nacházela v neuzamčené příruční pokladně. Žalovaný byl pro tento skutek trestně stíhán, nicméně trestní řízení bylo s poukazem na ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1964 Sb., trestního řádu v účinném znění (dále jen„ tr. řád“), zastaveno, neboť trest, který žalovanému v tomto trestním řízení hrozil, byl bez významu vedle trestu, který již byl žalovanému uložen v rámci jiného trestního řízení. Žalobce, který v rámci trestního řízení z pozice poškozeného řádně uplatnil vůči žalovanému nárok na náhradu škody, byl s tímto nárokem trestním soudem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ačkoliv následně žalobce písemně vyzval žalovaného k zaplacení žalobou požadované částky, žalovaný tak doposud ani částečně neučinil.

2. Přípisem soudu došlým dne 24. 11. 2020 vzal žalobce podanou žalobu částečně zpět co do částky 326 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že tato částka odpovídala hodnotě kovových mincí, které v pokladně, na rozdíl od papírových bankovek, zůstaly.

3. Žalovaný nesporoval, že hotovost z provozovny žalobce odcizil, důrazně se však ohradil proti žalobcem tvrzené výši této hotovosti a uvedl, že odnesl pouze přibližně 35 000 Kč. Žalobce podle jeho názoru pouze chce zneužít situace a jím nárokovaná částka je nesmyslně vysoká. Žalovaný žalobce okradl již v minulosti, tentokrát se však jednalo jen o náhodu. Žalovaný jel kolem provozovny žalobce a chtěl se pouze ujistit, jestli si ji žalobce od poslední krádeže již řádně zabezpečil. To se ovšem nestalo, žalobce tedy žalovanému jeho čin velmi usnadnil. Žalovaný v rámci své argumentace rovněž zdůraznil, že přišel o nohu, je invalidní ve III. stupni, od ledna 2021 pobírá plný invalidní důchod, nicméně jeho výše nedosahuje ani tzv. nepostižitelné částky, takže z důchodu nemohou být prováděny exekuční srážky. Aktuálně vykonává trest odnětí svobody, jehož konec je naplánován až na rok 2023. Navíc má další nesplacené závazky. Je tedy zřejmé, že aktuálně rozhodně není schopen žalovanou částku uhradit. Náklady řízení požadované žalobcem jsou navíc podle žalovaného nemravně vysoké.

4. Z výpisu z daňové evidence vedené žalobcem za měsíc říjen 2017, žalobcem předložených účetních dokladů vztahujících se k uvedenému období, jakož i ze záznamu o stavu hotovosti v jeho pokladně k 30. 9. 2017, který je rovněž součástí daňové evidence žalobce, bylo zjištěno, že v pokladně v provozovně žalobce se k 30. 9. 2017 nacházela částka 85 477 Kč. Následně v průběhu měsíce října docházelo k průběžnému navyšování a snižování stavu hotovosti v pokladně v závislosti na tom, kdy žalobce obdržel peněžní prostředky za provedené zakázky, případně jak vynakládal výdaje v hotovosti na nákup materiálu či pohonných hmot. K datu 24. 10. 2017 se v pokladně nacházela hotovost ve výši 65 326 Kč.

5. Z protokolu o výslechu žalovaného v pozici obviněného ze dne 29. 12. 2017, č.j. KRPE-84163-31/TČ-2017-170971, který byl pořízen v rámci trestního řízení vedeného orgánem Policie ČR, KŘP Pardubického kraje, oddělením obecné kriminality SKPV, ÚO Svitavy, soud zjistil, že žalovaný se při výslechu na policii doznal k tomu, že dne 25. 10. 2017 okolo 10:00 hod z autoservisu žalobce v obci Borová odcizil finanční hotovost. Poměrně detailně popsal, jak ke krádeži došlo, přičemž uvedl, že si po krádeži odcizené peníze spočítal a zjistil, že odcizil celkem 35 500 Kč Tyto peněžní prostředky následně použil pro vlastní potřebu.

6. Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 4. 2018, č.j. 1 T 11/2018-136, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2018, soud zjistil, že trestní stíhání žalovaného pro jeho shora popsané jednání, v němž byl obžalobou spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, bylo podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno. Z odůvodnění tohoto usnesení bylo zjištěno, že žalovanému byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 1. 2018, č.j. 2 T 4/2018-87, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č.j. 11 To 77/2018-105, uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Poté byl žalovaný odsouzen ještě rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 3. 2018, č.j. 3 T 17/2018-197, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Trest, který by žalovanému hrozil v rámci trestního řízení vedeného Okresním soudem ve Svitavách, tudíž byl bez významu vedle trestu, který již byl žalovanému uložen Okresním soudem v Nymburce. Proto bylo trestní stíhání žalovaného zastaveno.

7. Z přípisu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 4. 2018 soud zjistil, že žalobci jakožto poškozenému ve shora uvedeném trestním řízení bylo zasláno usnesení uvedené v předchozím odstavci a byl poučen o možnosti domáhat se svého nároku na náhradu škody v občanskoprávním řízení.

8. Z předžalobní výzvy z 15. 10. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl žalobcem písemně vyzván k zaplacení náhrady škody ve výši 65 000 Kč. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána dne 16. 10. 2019 na adresu, kde je žalovaný hlášen k trvalému pobytu ([ulice a číslo], [obec]).

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. Pokud jde o žalovaným předložené doklady, jimiž měly být prokazovány jeho aktuální výdělkové poměry a zdravotní stav, tyto soud k důkazu neprováděl, neboť ani výdělkové poměry, ani zdravotní stav žalovaného nemohou být jakkoliv podstatně pro rozhodnutí ve věci samé. Jedná se o okolnosti, které samy o sobě rozhodně nemohly zbavit žalovaného jeho případné odpovědnosti za způsobenou škodu.

10. Ze shora uvedených důkazů vzal soud za prokázané, že žalovaný dne 25. 10. 2017 v dopoledních hodinách odcizil z provozovny žalobce v obci [ulice] peněžní hotovost ve výši 65 000 Kč. Pro toto jednání bylo zahájeno trestní stíhání žalovaného a vůči jeho osobě byla dokonce podána obžaloba, nicméně trestní stíhání žalovaného bylo usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. 4. 2018, č.j. 1 T 11/2018-136, které nabylo právní moci dne 8. 5. 2018, podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 2 z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu zastaveno, neboť trest, který žalovanému v rámci uvedeného trestního řízení hrozil, byl bez významu vedle trestu, jež mu byl uložen v jiné trestní věci. Žalobce v rámci uvedeného trestního řízení z pozice poškozeného uplatnil nárok na náhradu škody, trestním soudem byl však s tímto nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobce následně žalovaného písemně vyzval k zaplacení částky 65 000 Kč.

11. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor o náhradu škody vzniklé porušením právní povinnosti ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“).

12. Podle § 2910 o. z. nahradí škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

13. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

14. Soud v prvé řadě s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby, tedy co do částky 326 Kč včetně příslušného zákonného úroku z prodlení, zastavil. Učinil tak, aniž by se dotazoval na stanovisko žalovaného k navrhovanému zpětvzetí, neboť k tomu došlo ještě před započetím jednání ve věci. Stanovisko žalovaného tak nebylo ve smyslu § 96 odst. 3 a 4 o. s. ř. pro rozhodnutí o zastavení řízení podstatné.

15. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný odcizil finanční hotovost z provozovny žalobce. Pro závěr o tom, zda je žaloba oprávněná v celém rozsahu, však bylo třeba vyřešit rozpor mezi tvrzeními obou účastníků o tom, jak vysokou částku žalovaný odcizil. Žalobce k prokázání výše odcizené hotovosti předložil soudu výpis ze své daňové evidence, záznam o stavu pokladny ke konci měsíce září 2017 a rovněž množství daňových dokladů, jimiž prokazoval uskutečnění jednotlivých hotovostních transakcí zaznamenaných v jeho daňové evidenci. Soud tyto důkazy považuje za dostatečné pro závěr, že dne 25. 10. 2017 v dopoledních hodinách, kdy žalovaný navštívil provozovnu žalobce, se v pokladně skutečně nacházela hotovost ve výši 65 326 Kč. Lze si jen obtížně představit nějaké další důkazní prostředky, kterými by žalobce mohl prokazovat výši hotovosti v pokladně v době krádeže, snad jen účastnický výslech žalobce. Ten však z jeho strany k důkazu navrhován nebyl, navíc by jeho důkazní hodnota nebyla příliš významná, neboť nelze předpokládat, že by se žalobce v rámci takového výslechu nějak odchýlil od svých tvrzení obsažených v žalobě. Listinné důkazy, které byly soudu předloženy, slouží zároveň i jako účetní podklady pro daňové účely, a jestliže v řízení nebylo tvrzeno, natožpak prokázáno, že by ze strany příslušných orgánů finanční správy byly vůči pravosti a úplnosti těchto podkladů vznášeny nějaké výhrady, nemá soud jakýkoliv důvod nevěřit tomu, že tyto podklady skutečně odrážejí pohyb hotovosti v pokladně žalobce v průběhu měsíce října 2017.

16. Žalovaný sice doznává odcizení mnohem nižší částky, než jaká se dle předložených účetních dokladů nacházela v inkriminovanou dobu v pokladně žalobce, soudu se však nejeví jako věrohodné, že by žalovaný, který zjevně do provozovny žalobce vstoupil s úmyslem odcizit zde dostupné finanční prostředky, odnesl z pokladny pouze část finanční hotovosti, která se zde v tu chvíli nacházela, a ponechal značnou část bankovek v pokladně. Soud naopak uvěřil tvrzení žalobce, že žalovaný odcizil z pokladny veškeré bankovky, které se v tu dobu v pokladně nacházely (celkem v hodnotě 65 000 Kč), a ponechal na místě pouze drobné mince v celkové hodnotě 326 Kč, neboť tato verze, která je podepřena předloženými listinnými důkazy, se jeví jako mnohem pravděpodobnější. Nedávalo by totiž žádnou logiku, aby žalovaný vzal z pokladny pouze část finančních prostředků, když z ničeho nevyplývá, že by byl při svém činu někým vyrušen nebo existoval nějaký jiný důvod, proč by neměl odnést všechny peníze. Hodnota kovových mincí, které v pokladně zůstaly, byla oproti hodnotě bankovek pouze nepatrná, což opět posiluje věrohodnost tvrzení žalobce o tom, že žalovaný tyto mince v pokladně ponechal a že se tedy celý incident odehrál tak, jak tvrdí žalobce.

17. Ze všech popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovaný žalobci odcizil částku 65 000 Kč. Tím zjevně porušil svou zákonnou povinnost nezasahovat do vlastnického práva žalobce, která je v právním řádu zakotvena na mnoha místech, a contrario pak vyplývá například z ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku, jež obsahuje skutkovou podstatu trestného činu krádeže a z něhož vyplývá, že jednání spočívající v tom, že si někdo přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní za podmínek uvedených v citovaném ustanovení, je zakázáno a sankcionováno prostředky trestního práva.

18. V příčinné souvislosti se shora popsaným protiprávním jednáním žalovaného pak žalobci prokazatelně vznikla škoda ve výši 65 000 Kč. Žalovaného jakožto škůdce tudíž podle § 2910 o. z. stíhá povinnost tuto škodu žalobci nahradit. Proto soud dospěl k závěru, že žaloba je v rozsahu po jejím částečném zpětvzetí důvodná, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 65 000 Kč. Současně jej zavázal i k zaplacení požadovaného zákonného úroku z prodlení, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti prodlení žalovaného nastalo.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Řízení bylo původně vedeno o zaplacení 65 326 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 65 000 Kč (v tomto rozsahu bylo žalobě vyhověno), co do částky 326 Kč bylo řízení zastaveno, přičemž v této části řízení měl procesní úspěch ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. žalovaný, neboť žalobce zavinil, že řízení muselo být v této části zastaveno. Z ničeho totiž nevyplývá, že by ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného a že žaloba v uvedeném rozsahu byla podána důvodně. Žalobce naopak vysvětlil, že žalobu vzal zpět proto, že částka 326 Kč odpovídala hodnotě kovových mincí, které v pokladně zůstaly. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činil 99,5 % ku 0,5 %. Je tedy zjevné, že neúspěch žalobce se týkal pouze nepatrné části předmětu řízení. Proto soud v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že žalobci svědčí vůči převážně neúspěšnému žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu.

20. Náklady řízení žalobce sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 267 Kč a z nákladů jeho zastoupení ve výši 26 862 Kč Náklady zastoupení tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna zástupkyně žalobce ve výši 18 500 Kč za pět úkonů právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, sepis písemného podání ve věci samé ze dne 24. 11. 2020, a účast zástupkyně žalobce u jednání soudu konaných dne 17. 12. 2020 a 11. 2. 2021, kdy při výpočtu výše odměny bylo vycházeno ve smyslu § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty 65 000 Kč a výše odměny za každý z uvedených úkonů právní služby činila podle § 7 bodu 5 AT 3 700 Kč. Dále jsou náklady zastoupení žalobce tvořeny pěti paušálními náhradami hotových výdajů spojenými se shora uvedenými úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, náhradou za promeškaný čas zástupkyně žalobce cestou ke dvěma jednáním soudu z místa jejího sídla v Praze do Svitav a zpět v rozsahu 22 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek ve výši 4 662 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení v celkové výši 30 129 Kč, a to k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Žalobce si z titulu náhrady nákladů řízení účtoval rovněž odměnu své zástupkyně za písemné podání ze 17. 1. 2021 ve výši 3 700 Kč a související paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Soud však dospěl k závěru, že v tomto rozsahu mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží, neboť zmíněné podání nelze považovat za podání ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) AT, protože žalobce jeho prostřednictvím soudu pouze zaslal důkazy, k jejichž předložení byl soudem vyzván, přičemž podání neobsahovalo jakoukoliv jeho právní argumentaci, žalobce navíc jeho prostřednictvím pouze plnil povinnost, kterou měl ideálně splnit již v rámci podané žaloby ve věci, tj. označit a předložit důkazy dostatečné k prokázání jeho žalobních tvrzení.

22. Při rozhodování o stanovení lhůty k plnění soud nepominul argumentaci žalovaného, že má být až do roku 2023 ve výkonu trestu odnětí svobody a že v současnosti nemá peněžní prostředky na to, aby žalobci požadovanou částku uhradil. Žalovaný přislíbil, že žalobci dluh bude splácet podle svých možností poté, kdy bude propuštěn z výkonu trestu. Soudu předložil několik listin, z nichž vyplývá, že je invalidním ve III. stupni, aktuálně pobírá invalidní důchod ve výši 6 649 Kč měsíčně a pro svůj nepříznivý zdravotní stav není a nebude schopen ve věznici pracovat. Rovněž je vůči němu ze strany různých orgánů veřejné moci vymáháno množství nesplacených pohledávek. Jakkoliv je zjevné, že žalovaný skutečně aktuálně nemá prostředky k úhradě žalobci přiznané částky a reálnou možnost si je v dohledné době obstarat, soud nevyhověl jeho návrhu na odložení splatnosti žalované částky a stanovil mu k plnění obecnou třídenní lhůtu podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Učinil tak především proto, že za dané situace a dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalovaného nelze předpokládat, že by byl schopen uhradit svůj dluh alespoň v dohledné době po svém propuštění z výkonu trestu. Je takřka jisté, že žalobce se bude muset uspokojení svého nároku domáhat cestou vykonávacího řízení a je otázkou, zda vůbec jeho pohledávka bude alespoň zčásti reálně vymahatelná. Obecně přitom platí, že žalovaný by měl mít právo na úhradu své pohledávky pokud možno bez zbytečného odkladu. Jestliže k odcizení hotovosti došlo již v roce 2017, nelze připustit odklad splatnosti dlužné částky až někam do roku 2023, tj. na dobu takřka šesti let od zmíněné krádeže, navíc za situace, kdy nelze reálně předpokládat, že žalovaný dluh bude schopen dobrovolně uhradit. Za daných okolností by tedy navrhované odložení splatnosti představovalo příliš výrazný zásah do práv žalobce, který svůj nárok na vrácení odcizených peněz uplatnil již v rámci trestního řízení a není zcela jeho vinou, že se jej s úspěchem domohl až nyní.