9 C 255/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 27 613 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 685 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 17 928 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 25 200 Kč od 12. 6. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 1 830 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 8. 9. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení 25 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 25 200 Kč od 12. 6. 2022 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 413 Kč, a to z titulu smlouvy o zápůjčce, která měla být mezi účastníky uzavřena 12. 5. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat, že žalobkyni uvedenou částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 200 Kč, obojí ve lhůtě do 11. 6. 2022. Tento svůj závazek však nesplnil řádně a včas. V důsledku prodlení s vrácením zápůjčky vznikla žalovanému povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny a poplatku rovněž zákonný úrok z prodlení, účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s jeho prodlením (poplatky za celkem pět odeslaných písemných výzev po 500 Kč) v celkové výši 2 500 Kč a smluvní pokutu dle čl. 2 smlouvy. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil částku 9 127 Kč. Tu žalobkyně zčásti započetla na shora uvedené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného (v rozsahu 87 Kč), ve zbytku pak na smluvní pokutu (v rozsahu 9 040 Kč, kdy uvedená částka odpovídá smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč za dobu od 12. 6. 2022 do 7. 9. 2023, kdy byla vyhotovena žaloba). Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 200 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 413 Kč (neuhrazená část poplatků za odeslané upomínky). Dále požadovala běžící zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině a poplatku (25 200 Kč) za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti zápůjčky (od 12. 6. 2022) do zaplacení.

2. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě učinil nesporným, že mezi účastníky skutečně dne 12. 5. 2022 došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce a že mu žalobkyně poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 200 Kč ve lhůtě do 11. 6. 2022. Současně však poukázal na to, že žalobkyně jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru porušila svou povinnost uvedenou v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), když si řádně nezjistila dostatečné informace o příjmech a výdajích žalovaného a neposoudila tedy jeho schopnost poskytnutou zápůjčku splatit. Za splnění této povinnosti nelze považovat, pokud se žalobkyně zcela spolehla na údaje poskytnuté žalovaným a jejich pravdivost si sama neověřila na základě relevantních podkladů. S ohledem na tuto skutečnost je předmětná smlouva o zápůjčce dle žalovaného neplatná a žalobkyně může po žalovaném požadovat toliko vrácení poskytnutých peněžních prostředků, nikoliv však již další poplatky a úroky sjednané ve smlouvě. S odkazem na uvedenou argumentaci žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady řízení.

3. Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného přípisem z 24. 11. 2023, v němž uvedla, že nesouhlasí s tím, aby byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu, naopak požaduje po žalovaném vrácení poskytnuté jistiny zápůjčky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovanému bylo poskytnuto 20 000 Kč, do současné doby vrátil žalobkyni 10 315 Kč, měl by tedy doplatit přinejmenším zbývající část jistiny ve výši 9 685 Kč.

4. Soud nařídil ve věci jednání na den 10. 1. 2024. Žádný z účastníků ani jejich zástupců se však k jednání nedostavil, soud přitom neobdržel jakoukoliv omluvu z jejich strany. Vzhledem k tomu postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v nepřítomnosti účastníků a jejich zástupců.

5. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že mezi nimi byla dne 12. 5. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž podkladě žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal, že jí tuto částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 200 Kč, obojí ve lhůtě do 11. 6. 2022.

6. Z textu smlouvy o zápůjčce z 12. 5. 2022 soud dále zjistil, že ust. čl. 2 smlouvy obsahovalo ujednání, podle kterého měl být žalovaný v případě jeho prodlení s plněním závazků dle smlouvy povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Zároveň měly okamžikem vzniku prodlení žalovaného se splacením zápůjčky či jakékoliv její části veškeré dosud vyúčtované poplatky přirůst k jistině zápůjčky a stát se její součástí. Žalovaný se rovněž zavázal, že žalobkyni uhradí účelně vynaložené náklady související s jeho prodlením, konkrétně například poplatek za každou písemnou upomínku, jehož výše dle smlouvy měla činit 500 Kč.

7. Z upomínek z 18. 6. 2022, 25. 6. 2022, 2. 7. 2022, 11. 7. 2022 a 26. 7. 2022 soud zjistil, že žalobkyně vystavila v období od 18. 6. 2022 do 26. 7. 2022 žalovanému celkem pět upomínek, jejichž prostřednictvím měl být žalovaný vyzván k úhradě jeho dluhu z předmětné smlouvy o zápůjčce.

8. Z předžalobní výzvy z 8. 8. 2023, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalovanému 8. 8. 2023, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 24 184 Kč a nákladů právního zastoupení v dodatečně poskytnuté lhůtě s upozorněním, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly podstatné pro rozhodnutí ve věci.

10. Na podkladě nesporných tvrzení účastníků a shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně poskytla na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky 12. 5. 2022 žalovanému téhož dne peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedené prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 200 Kč, obojí ve lhůtě do 11. 6. 2022. Současně si účastníci ve smlouvě sjednali pro případ prodlení žalovaného s vrácením zápůjčky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady související s prodlením žalovaného, konkrétně mimo jiné též poplatek za každou písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno i to, že okamžikem prodlení žalovaného se splacením zápůjčky nebo jakékoliv její části veškeré dosud vyúčtované poplatky přirostou k jistině a stanou se její součástí. Žalobkyně vystavila žalovanému celkem pět upomínek k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy, prokazatelně pak žalovaného písemně vyzvala k úhradě jeho dluhu předžalobní výzvou jejího zástupce z 8. 8. 2023.

11. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení ZSÚ, neboť žalobkyně předmětnou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele, zatímco žalovaný při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejednal, byl tedy v pozici spotřebitele. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejném druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

12. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 12. 5. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

13. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C -449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v systému Beck-online).

14. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

15. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla jakkoliv ověřována schopnost žalovaného tuto zápůjčku splatit. Obsah předložené smlouvy o zápůjčce naopak nasvědčuje spíše tomu, že žalobkyně se procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného nevěnovala vůbec, neboť ve smlouvě ani dalších předložených listinách o tom není jediná zmínka. Žalobkyně se tím, že se bez omluvy nezúčastnila jednání nařízeného ve věci, připravila o možnost, aby jí soud poskytl příslušné procesní poučení v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že ve vztahu k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce neunáší nejen důkazní břemeno, ale v podstatě ani břemeno tvrzení, neboť ani z podané žaloby nelze dovodit žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně prověřovala schopnost žalovaného poskytnutou zápůjčku splatit, natož aby bylo zřejmé, z jakých konkrétních informací a údajů v rámci tohoto prověřování vycházela.

16. Za dané situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění její povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o zápůjčce tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. Ačkoliv žalovaný tuto neplatnost v rámci své procesní obrany proti podané žalobě správně namítal, nelze jeho argumentaci přisvědčit v plném rozsahu. Žalovaný totiž navrhl, aby byla žaloba zamítnuta v plném rozsahu, ačkoliv zároveň sám připustil, že jej stíhá povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky, a to s ohledem na ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Dle citovaného ustanovení má žalovaný povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu zápůjčky v době přiměřené jeho možnostem.

17. Z tvrzení žalobkyně lze dovodit, že žalovaný jí doposud vrátil částku ve výši 10 315 Kč. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že by žalobkyni uhradil více. Soud proto vyšel z toho, že aktuálně mu z poskytnuté jistiny úvěru zbývá vrátit ještě 9 685 Kč (20 000 – 10 315 = 9 685). Podané žalobě tedy vyhověl co do této částky, přičemž žalovanému v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. umožnil, aby dluh žalobkyni splácel v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu zápůjčky žalobkyni vrátit. Žalovaný se však bez omluvy nedostavil k jednání, které soud ve věci nařídil, přičemž soud má za to, že by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, aby jednání odročoval a oddaloval tak vydání meritorního rozhodnutí ve věci pouze za účelem zjišťování poměrů žalovaného a stanovení odpovídající lhůty k plnění. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaný svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 10 měsíců, což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z její strany došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

18. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

19. Ve zbývající části, tedy co do částky 17 928 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny zápůjčky, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

20. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 27 613 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 9 685 Kč, naopak co do částky 17 928 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 35 % ku 65 % ve prospěch žalovaného. Tomu tudíž dle § 142 odst. 2 o. s. ř. svědčí jakožto převážně procesně úspěšnému účastníkovi vůči žalobkyni právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 30 % (65 – 35 = 30).

21. Náklady řízení žalovaného tvoří mimosmluvní odměna jeho zástupce ve výši 4 440 Kč za dva úkony právní služby učiněné dle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a písemné vyjádření k podané žalobě, kdy za každý z těchto úkonů náleží zástupci žalovaného podle § 7 bodu 5 AT odměna ve výši 2 220 Kč vypočtená z tarifní hodnoty odpovídající předmětu sporu bez příslušenství (27 613 Kč), dále dvě paušální náhrady hotových výdajů spojených se shora uvedenými úkony po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a náhrada za 21% DPH z uvedených položek (tedy z částky 5 040 Kč) ve výši 1 058,40 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1 830 Kč (30 % z celkových nákladů řízení žalovaného ve výši 6 098,40 Kč), a to k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).