9 C 256/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 10 330 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 5 850 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 480,94 Kč a dále</b> <b>-) s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 850 Kč od 19. 12. 2020 do 31. 12. 2020,</b> <b>-) s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 5 850 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021,</b> <b>-) a s ročním úrokem z prodlení z částky 5 850 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí,</b> <b>to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 4 480 Kč s úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 343 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 20. 8. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 10 330 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce, kterou měl žalovaný uzavřít dne 31. 1. 2007 s [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Dle této smlouvy měly být žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit souhrnný poplatek ve výši 4 480 Kč, obojí v pravidelných týdenních splátkách. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek a celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec uhradil pouze 1 150 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku na vrácení předmětné půjčky a zaplacení souhrnného poplatku s účinností k 5. 1. 2021 na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny půjčky ve výši 6 298,78 Kč a nesplacené části souhrnného poplatku ve výši 4 031,22 Kč. Dále si nárokovala též kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 11 612,58 Kč, který odpovídal zákonnému úroku z prodlení z částky 10 330 Kč za dobu od 21. 2. 2007 (den marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným) do 18. 12. 2020, a rovněž běžící zákonný úrok z prodlení z částky 10 330 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 31. 7. 2007 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a současně zaplatí souhrnný poplatek ve výši 4 480 Kč, obojí ve 40 týdenních splátkách po 287 Kč, kdy první splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 18. 12. 2020, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek a dopisu právního předchůdce žalobkyně z 6. 1. 2021 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy o půjčce na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován prostřednictvím shora uvedeného dopisu.

6. Z předžalobní výzvy zástupce žalobkyně z 29. 7. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluh z předmětné smlouvy ve výši 22 408,57 Kč ve lhůtě do 13. 8. 2021 a upozornila ho, že pokud dluh v této lhůtě nebude uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva žalovanému odeslána dne 30. 7. 2021.

7. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 31. 1. 2007 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a současně zaplatí souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 4 480 Kč Celkem tedy měl dle smlouvy uhradit 11 480 Kč, a to ve 40 týdenních splátkách, jejichž výše činila 287 Kč. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně postoupil smlouvou z 18. 12. 2020 svou pohledávku za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o půjčce na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován dopisem právního předchůdce žalobkyně z 6. 1. 2020. Žalobkyně sama následně žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala k úhradě dlužné částky.

8. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), posoudil soud věc po právní stránce jako spor ze smlouvy o půjčce uzavřené dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť posuzovaná smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti citovaného předpisu.

9. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

10. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.

11. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 cit. ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

12. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o půjčce, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 524 odst. 1 a 2 obč. zák. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl na základě uzavřené smlouvy o půjčce závazkový právní vztah ve smyslu § 657 obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle smlouvy a rovněž dle citovaného § 657 obč. zák. nepochybně vznikla povinnost vrátit v ujednaném termínu poskytnuté peněžní prostředky, tedy částku 7 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo třeba vyhodnotit, jestli byl povinen rovněž k úhradě sjednaného souhrnného poplatku ve výši 4 480 Kč.

14. Při půjčce, jejímž předmětem je peněžité plnění, bylo podle § 658 odst. 1 obč. zák. možné si dohodnout úroky. V daném případě plnil funkci úroku právě sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky. Soud jeho výši hodnotil zejména ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, ale rovněž s ohledem na okolnosti, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena. Dospěl přitom k závěru, že sjednaná výše poplatku za poskytnutí půjčky je zcela nepřiměřená a odporuje dobrým mravům, a to z níže uvedených důvodů:

15. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí půjčky není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

16. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v lednu 2007, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 13,55 % ročně. V posuzované věci byla půjčka splatná ve lhůtě 40 týdnů, přičemž absolutní výše sjednaného souhrnného poplatku činila 4 480 Kč. To odpovídá roční zápůjční úrokové sazbě ve výši 83,20 % (absolutní výše poplatku přepočtená na období 52 týdnů, tj. jednoho roku, činila 5 824 Kč, což odpovídá uvedené sazbě 83,20 % z poskytnuté jistiny 7 000 Kč). Lze tedy konstatovat, že sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky převyšoval úrokovou sazbu obvyklou v době uzavření smlouvy o půjčce více než šestkrát, tedy velmi výrazně.

17. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky v hotovosti hned při podpisu smlouvy, a to v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o půjčku žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti půjčku splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka půjčku vůbec neposkytla. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok, než který by odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Tak vysoký úrok (resp. poplatek), jaký obsahuje smlouva ze dne 31. 1. 2007, však již nelze odůvodnit ani výše uvedenými hledisky, a ujednání, které založilo nárok právního předchůdce žalobkyně na jeho zaplacení, je tak zcela zjevně rozporné s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že celková žalovaným splatná částka byla zřetelným způsobem uvedena na první straně předtištěného formuláře smlouvy, který žalovaný podepsal. Je totiž zřejmé, že autonomie vůle žalovaného byla při vyjednávání o výši souhrnného poplatku velmi omezená, neboť se jedná o smlouvu uzavíranou tzv. adhezním způsobem, jejíž základní podmínky určil právní předchůdce žalobkyně jednostranně, aniž by měl žalovaný možnost je jakkoliv ovlivnit. Možnost volby žalovaného se tak omezila v podstatě pouze na rozhodnutí, zda smlouvu za předem stanovených podmínek uzavře či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by byla žalovanému dána jakákoliv možnost vyjednávání o výši nabízené úrokové sazby. Ze všech popsaných důvodů soud posoudil ujednání o souhrnném poplatku jako absolutně neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy.

18. S ohledem na shora uvedené byl žalovaný z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 31. 1. 2007 povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně a následně i jeho právním nástupcům toliko jistinu ve výši 7 000 Kč. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy uhradil pouze 1 150 Kč. Bylo přitom na žalovaném, aby v případě, že uhradil více, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Ten proto vyšel z toho, že celkem uhradil skutečně pouze 1 150 Kč, a započetl tyto úhrady oproti celkové dlužné částce 7 000 Kč. Po tomto započtení uzavřel, že žalovanému zbývá k úhradě ještě 5 850 Kč. Proto žalovaného zavázal k úhradě této částky a současně mu uložil povinnost zaplatit kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 480,94 Kč (úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny 5 850 Kč za dobu od 21. 2. 2007 do 18. 12. 2020) a dále běžící zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 19. 12. 2020 do zaplacení. Nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení se opírá o § 517 odst. 2 obč. zák., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení.

19. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 4 480 Kč s úrokem z prodlení z částky převyšující přiznanou jistinu ve výši 5 850 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 10 330 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 5 850 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 4 480 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tak činí 57 % ku 43 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 14 % (57 – 43 = 14).

21. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 452 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 900 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 cit. vyhl., dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 252 Kč). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 343 Kč (14 % z celkových nákladů ve výši 2 452 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

22. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.