9 C 26/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozený dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví I. Zrušuje se podílové spoluvlastnictví žalobce, 1. žalovaného a 2. žalovaného k- pozemku p. č. st. 374, jehož součástí je stavba Hradec nad Svitavou, č. p. 409, rodinný dům,- pozemku p. č. 522/1 a- pozemku p. č. 522/2,zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm Svitavy, a to na listu vlastnictví č. 308, katastrální území Hradec nad Svitavou.II. Nařizuje se prodej nemovitostí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude mezi žalobce, 1. žalovaného a 2. žalovaného rozdělen tak, že každý z účastníků obdrží jednu třetinu výtěžku.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 3. 2025 se žalobce domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 308 pro katastrální území Hradec nad Svitavou, konkrétně k pozemku parc. č. St. 374, jehož součástí je stavba Hradec nad Svitavou, č.p. 409, rodinný dům, k pozemku parc. č. 522/1 a k pozemku parc. č. 522/2. Uvedl, že každý z účastníků vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na uvedených nemovitostech. Vzhledem k tomu, že vůči oběma žalovaným je vedena exekuce, není možné, aby byly předmětné nemovitosti přikázány do jejich výlučného vlastnictví, nemovitosti současně podle žalobce ani nelze rozdělit na tři stejné díly, neboť na pozemcích stojí jeden rodinný dům o jedné bytové jednotce, jehož obytná část je jednopodlažní, jedná se o neudržovaný dům s hospodářskými budovami. Žalobce pak o nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem nemá zájem. Proto navrhl, aby bylo podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem vypořádáno tak, že soud nařídí prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek dražby bude mezi účastníky rozdělen v závislosti na výši jejich spoluvlastnických podílů.2. 1. žalovaný ani 2. žalovaný se k žalobě, kterou jim soud zaslal na adresy, na nichž jsou žalovaní hlášeni k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřili.

3. Soud nařídil ve věci jednání na den 16. 6. 2025. Oba žalovaní byli k tomuto jednání řádně a s dostatečným předstihem předvoláni, bez omluvy se však nedostavili. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), tak, že věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, katastrálním pracovištěm Svitavy, a to konkrétně z listu vlastnictví č. 308, k. ú. Hradec nad Svitavou, soud zjistil, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí vymezených v prvním odstavci tohoto odůvodnění, kdy každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na předmětných nemovitostech. Spoluvlastnické podíly obou žalovaných jsou zatíženy několika exekutorskými zástavními právy, jakož i zástavními právy vzniklými z rozhodnutí správních orgánů, v minulosti rovněž byly vydány exekuční příkazy k prodeji spoluvlastnických podílů obou žalovaných.

5. Z odborného vyjádření Ing. Rudolfa Jungera, soudního znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, se specializací na stavebnictví – stavby obytné z 18. 2. 2022, bylo zjištěno, že obvyklá cena předmětných nemovitostí činí 3 000 000 Kč.

6. Z usnesení Mgr. Petra Jaroše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Chrudim, ze dne 26. 2. 2025, č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že soudní exekutor udělil v rámci dražby spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/3 na předmětných nemovitostech, jehož původním vlastníkem byla společnost , právnická osoba, , příklep žalobci jako vydražiteli. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 3. 2025.

7. Z potvrzení , tituly před jménem, Petra Jaroše z 20. 3. 2025 bylo zjištěno, že žalobce zaplatil částku 381 000 Kč jakožto nejvyšší podání učiněné v rámci shora zmiňované dražby.

8. Z fotografie domu č.p. 409 v Hradci nad Svitavou, jakož i z detailních informací k uvedené stavbě zapsaných v katastru nemovitostí a z náhledu katastrální mapy soud zjistil, že předmětná stavba je rodinným domem, v němž se nachází jedna bytová jednotka. Dům zjevně není v dobrém stavu, přilehlé pozemky p. č. 522/1 a 522/2, které dům obklopují, byly v době pořízení fotografie zarostlé vysokou trávou a evidentně dlouhodobě nebyly udržovány.

9. Na podkladě shora uvedených důkazů vzal soud za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. St. 374, jehož součástí je rodinný dům č.p. 409 v obci Hradec nad Svitavou, pozemku parc. č. 522/1 a pozemku parc. č. 522/2, všech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 308, k. ú. Hradec nad Svitavou, přičemž každý z účastníků vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na předmětných pozemcích. Spoluvlastnické podíly obou žalovaných jsou zatíženy několika exekutorskými zástavními právy a zástavními právy zřízenými z rozhodnutí správních orgánů, v minulosti byly vydány exekuční příkazy k jejich prodeji. Žalobce nabyl svůj spoluvlastnický podíl v dražbě provedené soudním exekutorem Mgr. Petrem Jarošem, Exekutorský úřad Chrudim, od předchozího vlastníka společnosti , právnická osoba, Dům č.p. 409 sestává z jediné bytové jednotky, pozemky parc. č. 522/1 a 522/2 jej obklopují jako zahrada, jak dům, tak přilehlá zahrada nejsou udržovány.

10. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení může každý ze spoluvlastníků kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

11. Podle § 1143 o. z. platí, že nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

12. Podle § 1144 odst. 1 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

13. Podle § 1147 o. z. platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

14. Vzhledem k tomu, že podle § 1140 odst. 1 o. z. nikoho nelze nutit, aby proti své vůli setrvával ve spoluvlastnictví, bylo zcela na rozhodnutí žalobce, aby se případně domáhal vůči žalovaným jakožto ostatním podílovým spoluvlastníkům zrušení a s tím souvisejícího vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, a to tím spíše, že z ničeho nevyplývá, že by žalobce tento svůj nárok vznesl v nevhodnou dobu, případně k újmě některého ze žalovaných (§ 1140 odst. 2 věty druhé o. z.). Jelikož se účastníci na zrušení spoluvlastnictví nedohodli, soud vyhověl návrhu žalobce a v souladu s § 1143 větou prvou o. z. spoluvlastnictví zrušil tímto rozsudkem. Současně se podle § 1143 věty druhé o. z. zabýval způsobem vypořádání účastníků.

15. Právní úprava o. z. jednoznačně preferuje, aby bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno dohodou všech spoluvlastníků (§ 1141 odst. 1 o. z.). V případě, že se spoluvlastníci na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nedohodnou, má na návrh některého z nich spoluvlastnictví zrušit soud, jemuž se současně ukládá, aby rozhodl i o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Zákon pro takový případ stanoví tři různé způsoby, jimiž lze podílové spoluvlastnictví ke společné věci rozhodnutím soudu vypořádat, a současně i jejich pořadí, které je pro soud závazné. Jako primární způsob vypořádání je v § 1144 odst. 1 o. z. uvedeno reálné rozdělení společné věci. K tomu má soud ve smyslu citovaného ustanovení přistoupit vždy, je-li takové rozdělení možné. Současně je stanoveno, že věc nelze rozdělit, pokud by se tím podstatně snížila její hodnota. Není-li rozdělení dobře možné, pak má soud přikázat společnou věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Předpokladem pro tento postup však je, že spoluvlastník, jemuž má být společná věc přikázána, v řízení jednak projeví vůli společnou věc nabýt do svého výlučného vlastnictví, jednak prokáže svoji solventnost, tedy schopnost uhradit zbývajícím spoluvlastníkům odpovídající vypořádací podíl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Pokud o věc nemá zájem žádný ze spoluvlastníků, případně nikdo z nich není schopen uhradit zbývajícím spoluvlastníkům odpovídající vypořádací podíl, pak soud nařídí prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.).

16. Při respektování shora uvedeného závazného pořadí jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví se soud při svém rozhodování nejprve zabýval tím, zda je možné nemovité věci v podílovém spoluvlastnictví účastníků reálně rozdělit. Žalobce tvrdil, že toto možné není, neboť předmět spoluvlastnictví tvoří rodinný dům o jediné bytové jednotce a přilehlé pozemky, které dle žalobce nelze rozdělit na tři stejné díly. Toto své tvrzení žalobce podložil jednak fotografií rodinného domu č.p. 409, jednak detailními informacemi z katastru nemovitostí o charakteru uvedené stavby. Žalovaní, kteří zůstali v řízení zcela nečinnými, tvrzení žalobce o nemožnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí nijak nezpochybnili. Je evidentní, že předmětem spoluvlastnictví je rodinný dům, stavební pozemek, jehož součást tento dům tvoří, a dále dva pozemky, které dům obklopují, na nichž se nachází zahrada a které společně s domem tvoří jeden ucelený soubor nemovitostí. Soud neprováděl žádné bližší dokazování stran potenciální možnosti reálného rozdělení předmětného domu na vícero bytových jednotek, a to proto, že takové dokazování by si velmi pravděpodobně vyžádalo nutnost zpracování znaleckého posudku, významně by prodloužilo délku řízení a především by s sebou neslo nutnost vynaložení nemalých nákladů. To vše soud považuje v situaci, kdy žalovaní nikterak nezpochybňují tvrzení žalobce o nemožnosti reálného rozdělení předmětných nemovitostí, za nadbytečné. Soud proto vyšel z uvedeného tvrzení, předložené fotografie a informací dostupných v katastru nemovitostí a uzavřel, že nemovitosti, které tvoří předmět spoluvlastnictví účastníků, skutečně není dobře možné mezi účastníky rozdělit ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z.

17. Soud dále dospěl k závěru, že spoluvlastnictví účastníků nelze vypořádat ani druhým zákonem předpokládaným způsobem, tedy přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků, potažmo do podílového spoluvlastnictví pouze některých spoluvlastníků. Předpokladem takového řešení by bylo jednak to, že některý ze spoluvlastníků o předmětné nemovitosti projeví zájem, současně by pak takový spoluvlastník musel prokázat svoji solventnost, tedy schopnost v přiměřené době uhradit ostatním spoluvlastníkům odpovídající vypořádací podíl. Žalobce sdělil, že o předmětné nemovitosti zájem nemá. Žalovaní pak takový zájem rovněž neprojevili, neboť se soudem nekomunikovali. I pokud by přitom o nemovitosti zájem měli, s vysokou pravděpodobností by stejně neměli dostatečné finanční prostředky k úhradě vypořádacího podílu žalobci, neboť z výpisu z katastru nemovitostí lze dovodit, že mají množství závazků, které jsou vůči nim různými subjekty dlouhodobě (a zjevně neúspěšně) exekučně vymáhány. Detailně zkoumat poměry obou žalovaných však nebylo nutné, neboť z jejich strany, jak již bylo řečeno, žádný zájem o nabytí nemovitostí projeven nebyl. Z uvedených důvodů bylo tedy vyloučeno vypořádání spoluvlastnictví rovněž způsobem uvedeným v § 1147 větě prvé o. z.

18. Soud tak neměl jinou možnost, než v souladu s § 1147 větou druhou o. z. nařídit prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek dražby bude mezi účastníky rozdělen v závislosti na výši jejich spoluvlastnických podílů, tedy že každý z účastníků obdrží jednu třetinu. Tomuto rozhodnutí nebrání ani fakt, že dle stavu zápisu v katastru nemovitostí bylo v minulosti vydáno několik exekučních příkazů k prodeji nemovitostí zatěžujících spoluvlastnické podíly obou žalovaných. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci sp. zn. 20 Cdo 1961/2020 totiž zahájení a provedení exekuce prodejem nemovité věci po zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením jejího prodeje nebrání dříve zahájená exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na této nemovité věci. Provedení exekuce prodejem nemovité věci má v takovém případě přednost, přičemž postup podle zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, v účinném znění, se neuplatní. Vztaženo na projednávanou věc, pokud účastníci v budoucnu na podkladě tohoto rozsudku jakožto exekučního titulu přistoupí k prodeji předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě, bude mít takový postup přednost před jinými případně prováděnými exekucemi prodejem předmětných nemovitostí, a to i v případě, že takové exekuce byly zahájeny dříve. Neuplatní se tedy pravidlo obsažené v § 14 zák. č. 119/2001 Sb., podle nějž platí, že postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena, a řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují.

19. Vydáním rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků nařízením prodeje jejich doposud společných nemovitostí ve veřejné dražbě s následným rozdělením výtěžku mezi účastníky rovným dílem vzniká účastníkům pouze exekuční titul. Na jeho podkladě se kterýkoliv z účastníků může domáhat nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Nalézací soud fakticky prodej nemovitostí nerealizuje, pro další ingerenci soudu po rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví je třeba podat návrh na výkon rozhodnutí. Rozsudek o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nařízením prodeje a rozdělením výtěžku totiž nenahrazuje též nařízení výkonu rozhodnutí, neboť je jen rozhodnutím v nalézacím řízení, byť svého druhu. Jestliže návrh na výkon rozhodnutí žádný z účastníků nepodá, zůstanou předmětné nemovitosti i nadále ve spoluvlastnictví účastníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2010, sp. zn. 21 Cdo 2145/2009). Přitom nic nebrání tomu, aby se účastníci dohodli na případném prodeji jiným způsobem než v rámci výkonu rozhodnutí, tedy například formou „dobrovolné“ dražby dle zákona č. 250/2023 Sb., o veřejných dražbách v účinném znění, nebo tzv. z volné ruky, tedy uzavřením kupní smlouvy s potenciálním zájemcem o koupi nemovitostí s následným rozdělením výtěžku z prodeje. Soud proto zdůrazňuje, že spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem nezaniká právní mocí tohoto rozsudku, nýbrž teprve faktickým prodejem nemovitostí realizovaným některým ze shora popsaných způsobů.

20. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu ČR tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok III. rozsudku). Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má totiž povahu tzv. iudicia duplicis, což znamená, že může být zahájeno z podnětu kteréhokoliv ze spoluvlastníků, přičemž platí, že pokud není žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto je, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníkovi, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23). Žádné takové důvody, které by svědčily pro to, aby bylo některému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči ostatním účastníkům, soud v dané věci neshledal.