9 C 260/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 35 943,92 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 648,19 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 10 295,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 943,92 Kč od 25. 10. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 616,34 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 10. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 35 943,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 10. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena dne 4. 11. 2021 mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve lhůtě do 24. 10. 2022. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně smlouvou z 15. 6. 2023 postoupena na žalobkyni. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Žalobou požadovaná částka tedy sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč Vedle těchto částek se žalobkyně domáhala rovněž zákonného úroku z prodlení z nich za dobu ode dne následujícího dni splatnosti úvěru do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], uzavřené dne 4. 11. 2021 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč, a to v částce 11 149,27 Kč ke splacení předchozího spotřebitelského úvěru žalovaného, který mu byl poskytnut na základě smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 4. 3. 2021, a ve zbývající části převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč a smluvní úrok. Sjednaná zápůjční úroková sazba činila 12 % ročně, celková dle smlouvy splatná částka pak 37 315,01 Kč. Úvěr byl splatný k datu 24. 10. 2022.

5. Z potvrzení o provedené platbě předloženého žalobkyní ze dne 4. 11. 2021 a ze sdělení [právnická osoba] ze dne 11. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 4. 11. 2021 vyplatil žalovanému 10 850,73 Kč, a to bankovním převodem ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě č. [bankovní účet].

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 15. 6. 2023, jakož i z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postoupených pohledávek, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni, a to k datu uzavření postupní smlouvy.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 30. 6. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzval jej, aby dluh ve výši 51 090,84 Kč uhradil již ve prospěch žalobkyně.

8. Z předžalobní výzvy z 30. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého zástupce k zaplacení dluhu ve výši 51 090,84 Kč vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy a nákladů jejího právního zastoupení ve výši 12 632 Kč ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude nutno přistoupit k soudnímu vymáhání dluhu.

9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 4. 11. 2021 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému dne 4. 11. 2021 poskytnuty peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 13 943,92 Kč a smluvní úrok, jehož výše dle smlouvy činila 12 % ročně, vše ve lhůtě do 24. 10. 2022. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila dle smlouvy 37 315,01 Kč. S účinností k 15. 6. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval přípisem z 30. 6. 2023, kterým ho vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 51 090,84 Kč. Současně byl žalovaný vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně z téhož dne, v níž byl rovněž poučen o tom, že pokud svůj dluh neuhradí, bude jej žalobkyně vymáhat soudní cestou.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ust. je neplatné rovněž právní jednání, podle něhož má být plněno něco nemožného.

14. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem dostál, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Dle příslušných smluvních ujednání i podle § 2395 mu tak nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 22 000 Kč a dále na zaplacení úroku. Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda mu vznikla povinnost k úhradě úroku ve výši, která byla sjednána ve smlouvě. Pokud jde o sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, respektive úrok, jejich sjednanou výši soud dovodil z položky ve smlouvě označené jako„ celková částka, kterou klient zaplatí“. Ta činila 37 315,01 Kč, po odečtení jistiny 22 000 Kč je tedy zřejmé, že celková úplata za poskytnutí úvěru, ať už byla nazvána úrokem nebo poplatkem za poskytnutí úvěru, činila 15 315,01 Kč.

17. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

18. Z databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB (tabulka B2 .1.

2. Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami rezidentům ČR – stavy obchodů, ukazatel č. 5 Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem) vyplývá, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu činila v listopadu 2021, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 7,82 % ročně. V posuzované smlouvě o úvěru přitom sjednaný úrok odpovídá zápůjční úrokové sazbě ve výši 69,6 %. To znamená, že sjednaná úroková sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěrů v době uzavření posuzované smlouvy téměř devětkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 16 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více jak čtyřnásobný oproti těmto nejvyšším bankovním sazbám. Takto vysoký úrok je bez dalšího podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy. Soud proto posoudil ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, respektive o smluvním úroku z úvěru jako neplatná pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti ve smyslu § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu žalovaného. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit úrok vyplývá již ze samotné podstaty smlouvy o úvěru, přičemž v posuzovaném případě je ujednání o výši úroku, respektive úplaty za poskytnutí úvěru absolutně neplatné, je třeba vycházet z toho, že mezi účastníky sice úroky být plněny měly, jejich výše však nebyla ujednána. Je tedy třeba aplikovat ustanovení § 1802 o. z., podle něhož v takovém případě má dlužník povinnost zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy, která dle ARAD činila 7,82 %, jak je již uvedeno výše. Žalovaného sice stíhá povinnost uhradit úroky za dobu od poskytnutí peněžních prostředků až do jejich úplného vrácení (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.), nicméně žalobkyně v žalobě uplatnila právo na zaplacení úroku v kapitalizované výši, soud proto mohl v daném případě a za daného žalobního petitu žalobkyni přiznat úroky maximálně za období ode dne poskytnutí úvěru, tj. od 4. 11. 2021, do dne vydání tohoto rozsudku, tedy do 18. 12. 2023. Za uvedené období by úrok z poskytnuté jistiny ve výši 22 000 Kč při shora uvedené obvyklé úrokové sazbě 7,82 % ročně činil celkem částku 3 648,19 Kč. Soud proto posoudil nárok žalobkyně na zaplacení úroku jako oprávněný pouze v této výši.

19. Ze shora popsaných důvodů soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 22 000 Kč a úrok ve výši 3 648,19 Kč, celkem tedy částku 25 648,19 Kč. Žalovaného dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z částky odpovídající dlužné jistině úvěru (22 000 Kč), a to ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 25. 10. 2022, do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení. Naopak pokud jde o zákonný úrok z prodlení, který žalobkyně požadovala i z částky odpovídající sjednané úplatě za poskytnutí úvěru (tj. v podstatě ze smluvního úroku), v tomto rozsahu nelze žalobu považovat za důvodnou. Podle § 1806 věty prvé o. z. totiž platí, že úroky z úroků lze požadovat pouze tehdy, pokud to bylo mezi smluvními stranami ujednáno. Posuzovaná smlouva o úvěru však žádné ujednání týkající se práva právního předchůdce žalobkyně úročit zákonným úrokem z prodlení vedle jistiny úvěru i částku odpovídající smluvnímu úroku neobsahuje. Proto nemohla být žaloba v tomto rozsahu důvodná ani v té části, v níž byl zákonný úrok z prodlení požadován z přiznaného úroku ve výši 3 648,19 Kč. Soud proto žalobu zamítl nejen co do částky 10 295,73 Kč, ale rovněž i co do zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 13 943,92 Kč požadovaného za dobu od 25. 10. 2022 do zaplacení 20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 35 943,92 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 25 648,19 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 10 295,73 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl tudíž procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 72 % ku 28 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 44 % (72 % - 28 % = 44 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 798 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 875,5 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 1 250 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 3 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit.vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 325,5 Kč podle § 137 ods.t 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 616,34 Kč (44 % z celkových nákladů řízení ve výši 3 673,50 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.