9 C 261/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 12 875 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 823 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 500 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 787 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátky.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 500 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,11 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá.

1. Žalobkyně se podanou žalobou podanou u zdejšího soudu dne 17. 8. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení 12 875 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným 3. 11. 2022. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 500 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a zaplatit úrok ve výši 16 059,88 Kč, a to v ujednaných měsíčních splátkách, kdy poslední splátka měla být splatná k datu 3. 11. 2025. Tuto svou povinnost však nesplnil, neboť se dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek, což vedlo právního předchůdce žalobkyně k tomu, že k datu 5. 3. 2023 celý dluh žalovaného z předmětné smlouvy jednorázově zesplatnil. Následně svou pohledávku ze smlouvy postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 12 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 375 Kč účtované za prodlení žalovaného se splacením úvěru, jejíž výše odpovídala sjednané denní sazbě 0,1 % z částky 12 500 Kč za dobu od 6. 3. 2023 do 5. 4. 2023. V žalobě si dále v položce označené jako„ kapitalizovaný úrok“ nárokovala zaplacení dlužného úroku ve výši 3 298 Kč a částky 150 Kč odpovídající sjednané úhradě za odeslání celkem tří písemných upomínek žalovanému. Dále požadovala zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním předmětné pohledávky v celkové výši 217 Kč, které měly odpovídat nákladům na jednu osobní návštěvu pověřeného terénního pracovníka žalobkyně u žalovaného. V neposlední řadě si žalobkyně nárokovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru za dobu od prvního dne prodlení žalovaného, tj. od 6. 3. 2023, do 5. 4. 2023, jehož výši kapitalizovala na částku 154,11 Kč, a dále za období ode dne následujícího dni postoupení předmětné pohledávky, tj. od 12. 4. 2023, do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 12. 12. 2023, č.j. 9 C 261/2023-47, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost skutečně splnila. Žalobkyni také konkrétně instruoval, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by před poskytnutím úvěru dostatečně prověřila schopnost žalovaného tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění její povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Žalobkyně na shora uvedenou výzvu soudu reagovala přípisem, který byl soudu doručen 18. 12. 2023. V tomto přípise sdělila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr bohužel nedisponuje. Současně vzala podanou žalobu částečně zpět co do částky 3 823 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 3 448 Kč a smluvní pokutu ve výši 375 Kč. Uvedla, že nadále požaduje po žalovaném pouze zaplacení dlužné jistiny ve výši 12 500 Kč, zákonného úroku z prodlení z této jistiny, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř.. Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, ten se ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřil k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., zda s tímto postupem souhlasí, soud proto podle citovaného ustanovení jeho souhlas předpokládal. Na tomto místě se sluší poznamenat, že soud si je samozřejmě vědom toho, že v případě, kdy žalobce ve sporu neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně některých rozhodných skutečností, má mu být v tomto směru poskytováno procesní poučení podle § 118a o. s. ř. primárně při jednání. V daném případě však žalobkyně poté, kdy jí soud písemně vyzval k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru a současně ji poučil i o následcích toho, pokud uvedené výzvě nevyhoví, výslovně sdělila, že žádnými důkazy vztahujícími se k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Za této situace z pohledu soudu postrádalo smysl, aby bylo ve věci nařizováno jednání, a to tím spíše, že soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně i její právní zástupce se z nařízených jednání, které se týkají smluv o zápůjčkách či úvěrech, které se svými klienty uzavřeli právní předchůdci žalobkyně, pravidelně omlouvají. Soud tedy rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, aniž by nařizoval jednání.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 3. 11. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 500 Kč, a to bezhotovostně ve prospěch jeho bankovního účtu č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit a současně zaplatit úrok v celkové výši 16 059,88 Kč, obojí v 36 měsíčních splátkách po 793,33 Kč, které byly splatné vždy k 3. dni příslušného měsíce počínaje 3. 12. 2022. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 64,64 % ročně. Ve smlouvě byla pro případ jeho prodlení s placením dohodnutých splátek sjednána povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení, dále úrok z prodlení v zákonné výši a poplatek za každou zaslanou písemnou upomínku ve výši 50 Kč, přičemž žalovanému mohly být zaslány nejvýše tři zpoplatněné upomínky.

6. Z výpisu z bankovního účtu právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný dne 3. 11. 2022 ze svého bankovního účtu uvedeného ve smlouvě uhradil ve prospěch účtu právního předchůdce žalobkyně ověřovací poplatek ve výši 0,01 Kč. Téhož dne mu pak na zmíněný účet byla vyplacena částka 12 500 Kč, a to pod var. symbolem číslo.

7. Z upomínek ze dne 3. 1. 2023 a 2. 2. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně opakovaně písemně vyzval žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru v dodatečně poskytnuté lhůtě, přičemž ve druhé výzvě upozornil žalovaného na nebezpečí zesplatnění úvěru.

8. Z výzvy z 5. 3. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně s odkazem na čl. 3 svých všeobecných obchodních podmínek, které tvořily nedílnou součást smlouvy o úvěru, vyzval žalovaného k zaplacení celého zbývajícího dluhu z předmětné smlouvy v celkové výši 15 982,66 Kč. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému 5. 3. 2023.

9. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 8. 12. 2022, ze společného prohlášení obou smluvních stran o uzavření dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 4. 2023, jakož i z potvrzení o zaplacení úplaty za postoupené pohledávky a z oznámení o postoupení pohledávky z 18. 4. 2023 bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy byla jejím právním předchůdcem postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován.

10. Z předžalobní upomínky z 1. 8. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě svého dluhu opakovaně vyzván ještě prostřednictvím zástupce žalobkyně.

11. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 3. 11. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 500 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uvedenou částku vrátit spolu s úrokem ve výši 16 059,88 Kč, a to v ujednaných měsíčních splátkách. Žalovaný byl právním předchůdcem žalobkyně opakovaně písemně vyzýván k úhradě dlužných splátek úvěru a dopisem z 5. 3. 2023 následně i k jednorázové úhradě celého jeho dluhu z předmětné smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně posléze svou pohledávku ze smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně jej vyzvala k plnění prostřednictvím předžalobní výzvy jejího právního zástupce.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení ZSÚ. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Soud nejprve s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí, tedy co do částky 3 823 Kč představující nárokovaný smluvní úrok z úvěru ve výši 3 298 Kč, náklady na upomínání ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 375 Kč, částečně zastavil (výrok I. rozsudku). Učinil tak, aniž by se žalovaného tázal na jeho stanovisko k částečnému zpětvzetí žaloby, neboť k tomu došlo ještě před započetím jednání ve věci, respektive před vydáním rozhodnutí, přičemž v takovém případě je podle § 96 odst. 3 a 4 o. s. ř. stanovisko žalovaného bezpředmětné.

14. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství.

15. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 3. 11. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

16. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C -449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

17. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

18. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o úvěru byla jejím právním předchůdcem jakkoliv ověřována schopnost žalovaného úvěr splatit. Obsah předložené smlouvy o úvěru naopak nasvědčuje spíše tomu, že právní předchůdce žalobkyně se procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného nevěnoval vůbec, neboť ve smlouvě ani dalších předložených listinách o tomto procesu, natožpak o jeho případných výsledcích, není jediná zmínka. Žalobkyně svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu pouze sdělila, že žádnými důkazy k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného nedisponuje. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění její povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

19. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně neuhradil ničeho, jak se podává z podané žaloby. Uložil tedy žalovanému povinnost uhradit žalobkyni celou jistinu úvěru ve výši 12 500 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu zápůjčky žalobkyni vrátit. Žalovaný je však dlouhodobě nekontaktní, na výzvy soudu nereaguje a se soudem nekomunikuje. Za této situace by postrádalo smyslu, aby soud nařizoval jednání (a tím navyšoval náklady řízení) pouze za účelem zjišťování aktuálních poměrů žalovaného, když navíc není reálné, že by se žalovaný k tomuto jednání dostavil a předložil soudu relevantní důkazy, z nichž by bylo možné postavit najisto, jaké jsou jeho aktuální poměry. K tomu, aby po dostupných informacích soud pátral z úřední činnosti, pak v civilním sporném řízení není prostor.

20. S ohledem na shora uvedené tedy soud vyšel z toho, že tak vysokou částku, jakou žalovanému uložil k úhradě, by žalovaný stěží byl schopen zaplatit najednou, když zjevně nebyl schopen řádně splácet ani dohodnuté splátky úvěru ve výši několika set korun měsíčně. Na stranu druhou z pohledu soudu nelze připustit, aby žalobkyně čekala na úhradu dlužné částky nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť má i přesto, že se její právní předchůdce dopustil porušení svých zákonem stanovených povinností, právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků v co možná nejkratší době. Soud tedy umožnil žalovanému splácet jeho dluh žalobkyni formou pravidelných měsíčních splátek, jejichž výši stanovil na částku 500 Kč. Splácet takto vysoké splátky by mělo být v reálných silách žalovaného, zároveň se jedná o nejnižší možnou výši splátky, která je pro soud za dané situace ještě přijatelná, neboť i v případě, že žalovaný bude splátky hradit řádně a včas, bude dluh zcela splacen až za 25 měsíců, což znamená poměrně citelný zásah do právního postavení žalobkyně. Ten však soud považuje za dané situace zejména s ohledem na porušení zákonem uložených povinností jejím právním předchůdcem za odůvodněný a nikoliv nepřiměřený. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

21. Předmětem řízení byla k datu vydání tohoto rozsudku (tedy k 20. 12. 2023) částka ve v celkové výši 17 993,77 Kč sestávající z vymáhané jistiny pohledávky ve výši 12 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 448 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,11 Kč, běžícího úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 500 Kč od 12. 4. 2023, kdy výše tohoto úroku z prodlení činila k datu 20. 12. 2023 1 299,66 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a smluvní pokuty ve výši 375 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 12 500 Kč, ve zbývající části předmětu řízení je třeba za procesně úspěšného považovat žalovaného, a to jednak v té části, v níž byla žaloba zamítnuta (tedy co do nárokovaného úroku z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky), jednak i v části, v níž bylo v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení zastaveno (částka 3 823 Kč), neboť náklady této části řízení je povinna hradit žalobkyně, která nese procesní zavinění na tom, že řízení bylo zastaveno (§ 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 69 % ku 31 % ve prospěch žalobkyně, které tudíž podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží právo na náhradu poměrné části jí účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 38 % (69 – 31 = 38).

22. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů jejího právního zastoupení ve výši 1 270,50 Kč Tyto jsou tvořeny mimosmluvní odměnou zástupce žalobkyně ve výši 750 Kč počítanou podle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 AT (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 300 Kč a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 150 Kč, dále třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a náhradou za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Celkem tedy činily náklady řízení žalobkyně 2 070,50 Kč, přičemž soud s ohledem na závěry uvedené v předchozím odstavci uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 787 Kč, tedy v rozsahu 38 % z jejích celkových nákladů řízení. I náhradu nákladů řízení, stejně jako vymáhanou jistinu, pak žalovanému umožnil zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách tak, jak bylo podrobně rozvedeno v odstavcích 19 a 20 tohoto odůvodnění. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách. Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.