9 C 266/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 45 122,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 30 000 Kč a nahradit jí k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 274,40 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 15 122,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 122,82 Kč od 2. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 13. 8. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 45 122,82 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 1. 2. 2024. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný na základě této smlouvy čerpal úvěr v konečné výši 45 122,82 Kč, který měl být splacen nejpozději do 1. 6. 2024. Právní předchůdce žalobkyně dle žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Právní předchůdce žalobkyně svým klientům ponechává rezervu ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy těchto 10 % se musí rovnat minimálně životnímu minimu ve výši 3 410 Kč. Půjčky poskytuje tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů klienta. Žalovaný byl dále lustrován ve veřejně dostupných databázích, tedy v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, rejstřících CRKI a EUCB. Na základě takto zjištěných informací nevznikly důvodné pochybnosti ohledně jeho platební schopnosti, proto právní předchůdce žalobkyně vyhověl žádosti žalovaného a poskytl mu předmětný úvěr. Ten však žalovaný nesplácel řádně a včas, ač byl k tomu opakovaně písemně vyzýván. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni, která se po žalovaném domáhala zaplacení vyčerpané částky úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu ode dne následujícího dni sjednané splatnosti úvěru do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud tedy jeho souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 1. 2. 2024, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu 30 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit a zaplatit sjednaný úrok, jehož výše byla ve smlouvě vyjádřena sazbou 146,949 % ročně. Úvěr byl poskytnut na období jednoho roku. Žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky spolu s úrokem splácet v minimálních měsíčních splátkách, jejichž výše měla dle smlouvy činit 13 % z celkové splatné částky nebo 1 000 Kč, a to podle toho, která částka bude vyšší. Splátky měly být spláceny v měsíčních intervalech počínaje dnem prvního čerpání.

5. Ze sdělení , právnická osoba, . z 19. 9. 2024 soud zjistil, že žalovaný je majitelem účtu č. , č. účtu, .

6. Z výpisů ze shora uvedeného bankovního účtu, které si soud od banky vyžádal, bylo zjištěno, že v období od 1. 2. 2024 do 31. 5. 2024 čerpal žalovaný peněžní prostředky od právního předchůdce žalobkyně pouze dne 1. 2. 2024 ve výši 30 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 27. 1. 2020, jakož i z dodatku č. 2 k této smlouvě z 18. 11. 2021 a dále ze seznamu postoupených pohledávek předloženého žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 7. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalovanému, že došlo k postoupení předmětné pohledávky, a vyzval jej, aby svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 45 122,82 Kč uhradil žalobkyni.

9. Z předžalobní upomínky z 29. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy vyzván i právním zástupcem žalobkyně.

10. Z ostatních předložených listinných důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci.

11. Na podkladě shora uvedených důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav věci:Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 1. 2. 2024 poskytl žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem, jehož výše činila dle smlouvy 146,949 % ročně, v ujednaných minimálních měsíčních splátkách. Právní předchůdce žalobkyně svou pohledávku vůči žalovanému vzniklou z předmětné smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalovaný byl ze strany právního předchůdce žalobkyně i žalobkyně samotné vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 45 122,82 Kč.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál a neobstaral si dostatečné podklady potřebné k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a pokud ano, pak se tato skutečnost žalobkyni v řízení nepodařila prokázat.

17. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto nástupce poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

18. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

19. V posuzované věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce v rámci posouzení jeho úvěruschopnosti zjišťoval příjmy a výdaje žalovaného a rovněž provedl jeho lustraci v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, rejstřících CRKI a EUCB. K prokázání tohoto tvrzení však nepředložila jediný důkaz. Soudu nebyla doložena žádná listina, která by prokazovala výši příjmů a výdajů žalovaného v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy nebo fakt, že byly provedeny jakékoliv lustrace týkající se jeho dřívější platební morálky. Z žalobních tvrzení vůbec nevyplývá, z jakých částek právní předchůdce žalobkyně vycházel, pokud opravdu zkoumal, zda žalovanému zůstane po odečtení jeho pravidelných výdajů dostatek peněžních prostředků k úhradě sjednaných splátek úvěru. Současně zde zcela absentuje popis toho, k jakých konkrétním závěrům právní předchůdce žalobkyně v rámci ověření úvěruschopnosti žalovaného dospěl. Žalobkyní poskytnutá skutková tvrzení jsou zcela nedostačující. Žalobkyně přitom nezjednala nápravu ani na základě výzvy soudu učiněné formou usnesení ze dne 10. 9. 2024, č.j. 9 C 266/2024-25, v níž soud žalobkyni sdělil, že neunáší ve věci jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní, a poskytl jí dodatečnou lhůtu k nápravě a rovněž poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaké bude mít důsledky, pokud nedoplní rozhodné skutečnosti a neoznačí důkazy k jejich prokázání soudem požadovaným způsobem. Zástupci žalobkyně bylo předmětné usnesení doručeno 16. 9. 2024, doposud však na něj nebylo nijak reagováno.

20. Za dané situace musel soud vycházet z toho, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Důsledkem toho je podle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ absolutní neplatnost posuzované úvěrové smlouvy a fakt, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ povinen zaplatit žalobkyni jakožto právnímu nástupci původního poskytovatele úvěru toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně neuhradil ničeho, jak se podává z podané žaloby. Uložil tedy žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, a to včetně náhrady nákladů řízení, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný však byl v řízení po celou dobu zcela nečinným a se soudem nekomunikoval. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 500 Kč. Zároveň lze konstatovat, že pokud žalovaný svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 63 měsíců (včetně náhrady nákladů řízení), což je lhůta, kterou lze ve vztahu k žalobkyni jakožto věřiteli považovat ještě za přiměřenou, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že ze strany jejího právního předchůdce došlo k porušení zákonem stanovených povinností a prodloužení lhůty k plnění je toho zákonným důsledkem.

21. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

22. Ve zbývající části, tedy co do částky 15 122,82 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

23. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 45 122,82 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 30 000 Kč, naopak co do částky 15 122,82 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 66 % ku 34 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 32 % (66 % - 34 % = 32 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 207 Kč a nákladů jejího zastoupení ve výši 1 875,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 1 250 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 3 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč, a dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 325,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 274,40 Kč (32 % z celkových nákladů ve výši 3 982,50 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).