9 C 295/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 57 970,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 45 709,22 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich řádně a včas.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 12 261,06 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 19 019,33 Kč, úrokem ve výši 29,04 %ročně z částky 48 414,14 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 945,79 Kč a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49 014,14 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 3. 9. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 57 970,28 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným 29. 7. 2022. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy umožnil její právní předchůdce žalovanému čerpat úvěr až do výše 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal hradit mu minimální měsíční platby, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku. Informace o konkrétní výši, počtu a četnosti těchto plateb byly žalovanému sděleny každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který byl žalovanému dostupný na jeho online účtu. Žalovaný zmíněné splátky úvěru nehradil řádně a včas, což vedlo k tomu, že právní předchůdce žalobkyně celý úvěr k datu 29. 12. 2022 jednorázově zesplatnil. Žalovaný celkem na svůj dluh uhradil 4 290,78 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně svou pohledávku z předmětné smlouvy s účinností k datu 29. 4. 2024 postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 48 414,14 Kč, poplatků ve výši 600 Kč a dlužného úroku vypočteného z dlužné jistiny úvěru kapitalizovaného k datu zesplatnění na částku 8 956,14 Kč, tedy celkem zaplacení částky 57 970,28 Kč. Dále požadovala kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 19 019,33 Kč odpovídajícího sazbě ve výši 29,04 % ročně z dlužné jistiny ve výši 48 414,14 Kč za období od 30. 12. 2022 do 29. 4. 2024, běžícího úroku v uvedené sazbě z dlužné jistiny za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 945,79 Kč odpovídajícího zákonné sazbě úroku z prodlení z částky 49 014,14 Kč za období od 30. 12. 2022 do 29. 4. 2024 a běžícího zákonného úroku z prodlení z téže částky za dobu od 30. 4. 2024 do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 27. 9. 2024, č.j. 9 C 295/2024-46, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost její právní předchůdce skutečně splnil. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by její právní předchůdce před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil schopnost žalovaného tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Přípisem soudu došlým 22. 10. 2024 žalobkyně v reakci na shora uvedenou výzvu soudu sdělila, že její právní předchůdce posoudil před poskytnutím úvěru s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovaný úvěr splácet. Při posouzení vzal v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (ověření závazků žalovaného v bankovním a nebankovním registru klientských informací), dále zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalovaného, kterou žalovaný prokázal předložením dokladů právnímu předchůdci žalobkyně, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu či zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal a vyhodnocoval transakce na účtu žalovaného a z údajů o příchozích a odchozích platbách získal úplné ucelené informace o finanční situaci žalovaného za dostatečně dlouhé období, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně si také obstaral výplatní pásku žalovaného za měsíc červen 2022, z níž zjistil, že žalovaný byl v inkriminované době zaměstnán u společnosti , právnická osoba4. Žalovaný se k žalobě, která mu byla zaslána na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

5. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k jeho písemné výzvě obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

6. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 29. 7. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému bezúčelový spotřebitelský úvěr ve formě kreditní linky s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu, který byl stanoven na částku 50 000 Kč. Úvěr měl být poskytnut na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, . Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných minimálních měsíčních splátkách, které byly splatné vždy k 31. dni v měsíci. Informace o konkrétní výši, počtu a četnosti plateb, které bude žalovaný hradit, měla být žalovanému sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb dostupného na jeho online účtu na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně. Dohodnutá zápůjční úroková sazba úvěru činila 60 % ročně.

7. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc červen 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně si před uzavřením shora uvedené úvěrové smlouvy od žalovaného vyžádal uvedenou pásku, z níž lze dovodit, že žalovaný byl v uvedené době zaměstnán u společnosti , právnická osoba, a že mu byl v měsíci červnu 2022 vyplacen čistý příjem ve výši 60 245 Kč.

8. Z potvrzení o provedené platbě vystavené , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyplatil dne 29. 7. 2022 ve prospěch bankovního účtu žalovaného uvedeného ve smlouvě 50 000 Kč.

9. Z dopisu ze 4. 11. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 9 303,78 Kč vzniklé z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy a upozornil ho na to, že pokud neobnoví splácení úvěru, bude přistoupeno k jeho jednorázovému zesplatnění.

10. Z přehledu plateb předloženého žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy celkem uhradil 4 290,78 Kč dne 31. 8. 2022.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29. 4. 2024, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, který tvoří přílohu uvedené smlouvy, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovaným na žalobkyni.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky z 29. 4. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o tom, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni.

13. Z předžalobní výzvy z 29. 7. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu ze shora uvedené úvěrové smlouvy ve výši 92 347,78 Kč ve lhůtě do 13. 8. 2024 s upozorněním, že pokud dluh nezaplatí dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

14. Z ostatních žalobkyní předložených listinných důkazů nezjistil soud žádné relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.

15. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:

16. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 29. 7. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž podkladě žalovanému téhož dne poskytl peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že tuto částku spolu s úrokem, který odpovídal roční úrokové sazbě 60 %, bude splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž konkrétní výši měl právní předchůdce žalobkyně vždy žalovanému oznámit prostřednictvím online účtu a které měly být splatné vždy k poslednímu dni daného měsíce. Žalovaný na svůj dluh ze smlouvy uhradil pouze dne 31. 8. 2022 částku 4 290,78 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dopisem ze 4. 11. 2022 vyzval žalovaného k obnovení splácení úvěru a následně smlouvou z 29. 4. 2024 svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného informoval dopisem z 29. 4. 2024. Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy přímo žalobkyní, a to v předžalobní výzvě z 29. 7. 2024. V měsíci předcházejícím měsíci, v jehož průběhu byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva, byl žalovaný zaměstnán u společnosti , právnická osoba, byl mu vyplacen čistý příjem ve výši 60 245 Kč.

17. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 1. 1. 2024 (dále jen „ZSÚ“), tedy ve znění účinném v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy.Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. vstoupila do práv a povinností svého právního předchůdce týkajících se předmětné úvěrové smlouvy.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 29. 7. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení neprokázala.

20. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

21. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

22. V posuzované věci žalobkyně ani po výzvě soudu obsahující poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nejenže neposkytla náležité vylíčení toho, z jakých konkrétních podkladů její právní předchůdce při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházel, jaká konkrétní zjištění na základě těchto podkladů učinil a k jakým konkrétním závěrům dospěl, především však předložila v podstatě jediný důkaz, který svědčí o tom, že se právní předchůdce žalobkyně otázkou úvěruschopnosti žalovaného skutečně zabýval, a to výplatní pásku žalovaného za měsíc předcházející měsíci, v jehož průběhu byla smlouva uzavřena. To je však zcela nedostačující. I pokud by soud vycházel z kusých sdělení žalobkyně, podle nichž při posouzení úvěruschopnosti byly zejména hodnoceny příjmy a výdaje žalovaného zjištěné z výpisu z jeho bankovního účtu, přičemž zároveň byla ověřována solventnost žalovaného prostřednictvím dlužnických registrů, nelze pominout, že žalobkyně vůbec neuvedla, k jakým konkrétním závěrům její právní předchůdce měl touto cestou dospět. Především však její tvrzení nejsou prakticky ničím doložena, neboť žalobkyně nejenže nedoložila výpis z účtu žalovaného, který měl mít její právní předchůdce před uzavřením smlouvy k dispozici, ale nepředložila ani jediný důkaz, který by svědčil o tom, že skutečně proběhly tvrzené lustrace osoby žalovaného v dlužnických registrech. Tím spíše nebylo prokázáno, jaký byl výsledek těchto lustrací. Sama výplatní páska za měsíc červen 2022 pak nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, neboť příjem žalovaného by měl být ověřován za delší dobu, podle názoru soudu minimálně za tři měsíce předcházející uzavření smlouvy, na základě jediné výplatní pásky rozhodně nelze činit závěr o tom, jaká je pravidelná výše příjmů žalovaného.

23. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 ZSÚ na základě relevantních podkladů posoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit nedostál, a pokud ano, pak se to žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat. Za této situace soud neměl jinou možnost, než předmětnou smlouvu o úvěru posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ, přičemž v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

24. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovanému bylo poskytnuto 50 000 Kč, doposud uhradil 4 290,78 Kč, k úhradě mu tedy zbývá ještě 45 709,22 Kč. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení této částky. Ve zbývajícím rozsahu potom žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení, kdy lhůta k plnění, jak bude uvedeno níže, je žalovanému stanovena teprve tímto rozsudkem v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí ZSÚ, což znamená, že žalovaný se doposud nemohl ocitnout v prodlení a nemohla mu tedy podle § 1970 o. z. vzniknout povinnost k úhradě úroku z prodlení.

25. Předmětem řízení byla k datu vydání tohoto rozsudku celkem částka 99 337,74 Kč. Ta sestávala z požadované jistiny pohledávky ve výši 57 970,28 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9 945,79 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 19 019,33 Kč, běžícího zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 49 014,14 Kč za dobu od 30. 4. 2024, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání rozsudku činila 4 258,61 Kč, a z běžícího smluvního úroku ve výši 29,04 % ročně z částky 48 414,14 Kč za dobu od 30. 4. 2024, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání rozsudku činila 8 143,73 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 45 709,22 Kč, která odpovídá 46 % předmětu řízení, ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu 54 % předmětu řízení, byl úspěšný žalovaný. Lze tedy konstatovat, že oba účastníci měli v řízení takřka totožný procesní úspěch, což bylo důvodem, proč soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.