9 C 296/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 o určení relativní neúčinnosti právního jednání a zaplacení odpovídající náhrady

I. Určuje se, že dohoda dědiců uzavřená dne , datum, mezi žalovaným , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Datum narození zainteresované osoby 0/0, , bytem , adresa, , , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, , a , jméno FO, , nar. , datum, , bytem nám. , právnická osoba, . , adresa, , na základě které žalovaný nabyl dědický podíl dlužníka žalobkyně , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, , po zůstavitelce , jméno FO, , nar. , datum, , zemř. , datum, , naposledy bytem , adresa, , a to id. 1/3 z pohledávky ve výši 1 696 257 Kč vzniklé z titulu vypořádání společného jmění manželů zůstavitelky a žalovaného, je v tomto rozsahu vůči žalobkyni právně neúčinná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 128 172,29 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 44 459,60 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26. 11. 2023 domáhala určení, že je vůči ní právně neúčinná dědická dohoda uzavřená v rámci řízení o pozůstalosti po , jméno FO, , nar. , datum, , zemřelé , datum, , naposledy bytem , adresa, (dále jen „zůstavitelka“), dne , datum, mezi dědici zůstavitelky, konkrétně mezi žalovaným a jeho dvěma syny , jméno FO, , nar. , datum, , bytem , adresa, , a , jméno FO, , nar. , datum, , bytem nám. , právnická osoba, . , adresa, . Na základě této dědické dohody se oba pozůstalí synové , jméno FO, a , jméno FO, vzdali ve prospěch žalovaného svých zákonných dědických podílů po zůstavitelce. V případě , jméno FO, se jednalo o dědický podíl o velikosti jedné třetiny pozůstalosti, konkrétně o 1/3 z finanční částky ve výši 1 696 257 Kč, tedy o částku ve výši 565 419 Kč. , jméno FO, přitom dne , datum, uzavřel úvěrovou smlouvu se společností , Anonymizováno, , IČO , IČO, . Tato společnost později změnila obchodní firmu na , právnická osoba, ., přičemž následně zanikla v důsledku fúze sloučením se společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., která posléze změnila obchodní firmu na , právnická osoba, , což je aktuální obchodní firma žalobkyně. Pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy vůči , jméno FO, byla právnímu předchůdci žalobkyně přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 31. 5. 2013, č.j. , spisová značka, , jímž byla , jméno FO, uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 54 461 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 54 461 Kč od , datum, do zaplacení a nahradit mu náklady řízení ve výši 15 788 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Pro vymožení této pohledávky byla následně k návrhu právního předchůdce žalobkyně nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, . Ten předmětnou exekuci vede pod sp. zn. , spisová značka, . Na předmětnou pohledávku , jméno FO, ničeho neuhradil. , jméno FO, nemá jiný majetek, ze kterého by bylo možné pohledávku uspokojit, proto jeho právní jednání spočívající v uzavření shora uvedené dědické dohody podle žalobkyně zkrátilo uspokojení její vykonatelné pohledávky, neboť , jméno FO, se prostřednictvím uvedené dědické dohody vzdal majetku, z něhož mohla být pohledávka žalobkyně uspokojena, přičemž tak učinil ve prospěch osoby blízké – žalovaného jakožto svého otce. Předmětem pozůstalosti po zůstavitelce byla její pohledávka za pozůstalým manželem (žalovaným) vzniklá z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 1 733 016 Kč a osobní věci a ošacení zůstavitelky. Vzhledem k tomu, že žalovaný na základě dědické dohody se svými syny nabyl v rámci dědického řízení de facto pohledávku za sebou samým, tedy pohledávku, kterou byl sám povinen vnést do pozůstalostního jmění, uspokojení žalobkyně z tohoto majetku není možné, neboť takový majetek nelze postihnout v exekuci. Žalobkyně se proto s odkazem na ust. § 595 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), domáhala zaplacení náhrady odpovídající výši její pohledávky za , jméno FO, k datu vydání rozhodnutí.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal ani částečně. Poukázal na to, že je starší člověk a že vůbec nechápe, z jakého titulu po něm žalobkyně požaduje peníze. Předmětem SJM žalovaného a zůstavitelky byl pouze družstevní byt, chata a úspory, které manželé našetřili ze svých mezd. Právě to bylo důvodem, proč se oba synové žalovaného po úmrtí zůstavitelky vzdali svých dědických podílů a veškerý majetek ponechali v dispozici žalovaného, neboť považovali za neslušné, aby po svém otci z pozůstalosti za daných okolností cokoliv požadovali. Žalovaný v době uzavření dědické dohody vůbec neměl tušení o tom, že , jméno FO, má nějaké nesplacené dluhy. Na věc z pohledu žalovaného dopadá výjimka uvedená v § 591 odst. 1 písm. d) o. z., neboť uzavření dědické dohody se žalovaným je třeba chápat jakožto vyhovění mravnímu závazku a ohledům slušnosti ze strany , jméno FO, jakožto syna žalovaného. , jméno FO, fakticky ani neměl z mravního hlediska jinou možnost, než se svého zákonného dědického podílu ve prospěch žalovaného vzdát. Za daných okolností se žalobkyně podle žalovaného nemůže s úspěchem dovolat relativní neúčinnosti právního jednání , jméno FO, .

3. Při jednání, které se ve věci konalo 10. 6. 2024, tedy v den, kdy byl vyhlášen rozsudek ve věci, žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyčíslila konkrétní výši náhrady, kterou požadovala po žalovaném zaplatit s odkazem na § 595 odst. 1 větu druhou o. z. Tato náhrada odpovídala aktuální výši pohledávky žalobkyně za , jméno FO, , přičemž sestávala z jistiny ve výši 54 461 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného k datu 10. 6. 2024 na částku 53 204,29 Kč, z nákladů nalézacího řízení ve výši 15 788 Kč a z nákladů exekuce ve výši 4 719 Kč. Celkem tedy žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení náhrady ve výši 128 172,29 Kč.

4. V rámci své účastnické výpovědi žalovaný zmínil, že se synem , jméno FO, se před smrtí zůstavitelky nestýkali více než deset let, a to prakticky od doby, kdy se , jméno FO, odstěhoval od , jméno FO, do Olomouce. S druhým synem , jméno FO, je naopak žalovaný v úzkém kontaktu, neboť s ním aktuálně bydlí. Pohřeb zůstavitelky zařizoval a financoval žalovaný. Spolu s oběma syny absolvoval jednání u notářky, na které již všichni dorazili dohodnutí v tom smyslu, že se oba synové ve prospěch žalovaného vzdají svých zákonných dědických podílů. V těchto intencích následně mezi nimi byla uzavřena dědická dohoda, kterou notářka schválila. Žalovaný neměl tušení o existenci dluhů syna , jméno FO, . Nikdy by ho nenapadlo, že v této souvislosti mu hrozí nějaké riziko. Se synem před uzavřením dědické dohody žádné jeho dluhy neřešil, jeho finanční situaci nezjišťoval. Sám žalovaný je aktuálně ve starobním důchodu, vedle něj pobírá ještě vdovecký důchod, celkem oba důchody činí cca 28 000 Kč měsíčně. Vlastní družstevní byt v , adresa, , ve kterém bydlí, dále také chatu v , Anonymizováno, . Má nějaké menší úspory, které však nezbytně potřebuje k úhradě svých běžných potřeb, na které mu někdy důchod nestačí. Žádné hodnotnější movité věci nevlastní.

5. Z úvěrové smlouvy č. , tel. číslo, uzavřené dne , datum, mezi , Anonymizováno, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , a , jméno FO, bylo zjištěno, že uvedená společnost poskytla , jméno FO, úvěr ve výši 150 000 Kč za účelem financování části kupní ceny osobního vozidla tov. zn. Škoda Superb. , jméno FO, se zavázal poskytnuté prostředky splatit spolu s úrokem ve výši 13 % ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 3 634 Kč.

6. Z rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že , jméno FO, byla v souvislosti s jeho závazkem ze shora uvedené smlouvy o úvěru uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně (v té době podnikajícímu pod obchodní firmou , právnická osoba, .) 54 461 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 54 461 Kč od , datum, do zaplacení a nahradit k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 15 788 Kč, obojí ve lhůtě tří dnů od právní moci citovaného rozsudku.

7. Z usnesení vydaného soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, , dne , datum, pod č.j. , spisová značka, bylo zjištěno, že na základě rozsudku uvedeného v předcházejícím odstavci jakožto exekučního titulu byla k návrhu právního předchůdce žalobkyně zahájena exekuce vůči , jméno FO, pro vymožení tímto rozsudkem přiznané pohledávky právního předchůdce žalobkyně, přičemž vedením exekuce byl na základě pověření vydaného Okresním soudem v , Anonymizováno, dne , datum, pod č.j. , spisová značka, pověřen právě , tituly před jménem, , jméno FO, , soudní exekutor Exekutorského úřadu , adresa, . Ten exekuci vede pod sp. zn. , spisová značka, . Citovaným usnesením bylo rozhodnuto o tom, že do exekučního řízení vstupuje namísto právního předchůdce žalobkyně jakožto nová oprávněná právě žalobkyně, a to z toho důvodu, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . zanikla fúzí sloučením se žalobkyní, na kterou jako na společnost nástupnickou přešlo v důsledku fúze sloučením veškeré jmění zanikající společnosti , právnická osoba, ., čímž se žalobkyně stala právním nástupcem společnosti , právnická osoba, .

8. Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne 25. 4. 2023, bylo zjištěno, že v rámci řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, která zemřela bez zanechání pořízení pro případ smrti, byla soudní komisařkou stanovena obvyklá cena majetku patřícího do SJM zůstavitelky a žalovaného částkou 3 466 033 Kč. SJM tvořily v prvé řadě nemovité věci nacházející se v katastrálním území , adresa, , konkrétně pozemek parc. č. St. 568, jehož součástí je stavba domu bez čp/če, pozemek parc. č. 3340/51 (zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, ), dále podíl o velikosti id. 1/149 na pozemku parc. č. 3300/1 (zapsáno na LV č. , hodnota, ) a podíl o velikosti id. 1/149 na pozemcích parc. č. 3300/37, 3300/39, 3300/41, 4428 a 4448 (zapsáno na LV č. , hodnota, ). Obvyklá cena uvedených nemovitostí byla v rámci pozůstalostního řízení stanovena na částku 490 000 Kč. SJM zůstavitelky a žalovaného dále tvořily i mnohé další majetkové hodnoty. Jednalo se o družstevní podíl obsahující členská práva a povinnosti vyplývající ze společného členství zůstavitelky a žalovaného u Stavebního bytového družstva , adresa, a vztahující se k nájmu bytu 3+1 na adrese , adresa, , ostatní bytové zařízení, finanční hotovost ve výši 10 000 Kč, práva a povinnosti žalovaného jako majitele dvou bankovních účtů u , právnická osoba, ., a , právnická osoba, ., a dále penzijního připojištění u , právnická osoba, .,, osobní automobil tov. zn. , jméno FO, a přívěs za automobil. Citovaným usnesením byla dále schválena dohoda žalovaného jako pozůstalého manžela se zákonnými dědici , jméno FO, a , jméno FO, o vypořádání SJM zůstavitelky a žalovaného, podle níž byl veškerý shora uvedený majetek přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného a předmětem dědictví se stala pohledávka zůstavitelky za pozůstalým manželem vzniklá z titulu vypořádání SJM ve výši 1 733 016 Kč. Pozůstalostní soud dále stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 1 733 016 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 36 759 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 1 696 257 Kč. Dále schválil dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti ze dne , datum, , podle níž žalovaný nabyl do vlastnictví pohledávku zůstavitelky za pozůstalým manželem vzniklou z titulu vypořádání SJM ve výši 1 733 016 Kč, osobní věci a ošacení zůstavitelky. Pozůstalí synové , jméno FO, a , jméno FO, v rámci dohody z pozůstalosti ničeho nepožadovali.

9. Ze sdělení soudního exekutora z 12. 1. 2024 bylo zjištěno, že v exekuci vedené vůči , jméno FO, k vymožení pohledávky žalobkyně doposud nebylo vymoženo ničeho. , jméno FO, je pouze blokován příjem vyplácený odborem sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, kde je však pohledávka žalobkyně v pořadí. Další postižitelný majetek , jméno FO, se nepodařilo dohledat. Vůči , jméno FO, je vedeno dalších 15 exekučních řízení, nejstarší od roku 2011.

10. Na podkladě provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:, jméno FO, , který je synem žalovaného, uzavřel dne 31. 10. 2006 v pozici úvěrovaného smlouvu o úvěru s právním předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, Na jejím základě mu byl právním předchůdcem žalobkyně poskytnut úvěr za účelem financování části kupní ceny osobního vozidla tov. zn. , jméno FO, Superb. , jméno FO, nehradil řádně a včas splátky tohoto úvěru, což vedlo k tomu, že mu byla rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , uložena povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 54 461 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od , datum, do zaplacení a nahradit mu též k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 15 788 Kč. Ani tuto povinnost , jméno FO, dobrovolně nesplnil, proto vůči němu právní předchůdce žalobkyně podal exekuční návrh, přičemž na základě pověření vydaného Okresním soudem v Olomouci dne , datum, pod č.j. , spisová značka, byla vůči , jméno FO, zahájena exekuce k vymožení pohledávky přiznané shora uvedeným vykonatelným rozsudkem, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor , tituly před jménem, , jméno FO, , Exekutorský úřad , adresa, . V průběhu exekučního řízení do tohoto řízení vstoupila na pozici nové oprávněné žalobkyně, neboť její právní předchůdce zanikl fúzí sloučením právě se žalobkyní, na kterou jako na společnost nástupnickou v důsledku předmětné fúze přešlo veškeré jmění jejího právního předchůdce, který zanikl. V rámci exekuce byl sice zjištěn postižitelný příjem , jméno FO, , jímž je příjem vyplácený odborem sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, ve vztahu k tomuto příjmu však existují jiné exekučně vymáhané pohledávky, které mají lepší pořadí než pohledávka žalobkyně. Jiný postižitelný příjem ani majetek , jméno FO, se dohledat nepodařilo. V průběhu více než deset let trvající exekuce se na pohledávku žalobkyně doposud nepodařilo vymoci ničeho. Vůči , jméno FO, je vedeno dalších 15 exekučních řízení. Dne , datum, zemřela zůstavitelka – matka , jméno FO, . V rámci jejího pozůstalostního řízení došlo k vypořádání SJM zůstavitelky a žalovaného, přičemž předmětem pozůstalosti se stala pohledávka zůstavitelky za žalovaným jakožto pozůstalým manželem vzniklá z titulu vypořádání SJM ve výši 1 733 016 Kč. Zůstavitelka zemřela bez zanechání pořízení pro případ smrti. Dědici dle zákonné dědické posloupnosti a účastníky pozůstalostního řízení byli vedle žalovaného též jeho synové , jméno FO, a , jméno FO, . Ti se žalovaným uzavřeli dědickou dohodu, na jejímž podkladě se ve prospěch žalovaného vzdali svých zákonných dědických podílů a prohlásili, že z pozůstalosti po zůstavitelce nepožadují ničeho. Pozůstalostní soud tuto dědickou dohodu schválil dne , datum, .

11. Podle § 589 odst. 1 o. z. platí, že zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

12. Podle § 589 odst. 2 o. z. se neúčinnost právního jednání dlužníka zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).

13. Podle § 590 odst. 1 písm. c) o. z. se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

14. Podle § 591 o. z. platí, že neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se oa) plnění povinnosti uložené zákonem,b) obvyklé příležitostné dary,c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebod) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

15. Podle § 594 odst. 1 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

16. Podle § 595 odst. 1 o. z. neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to dobře možné, náleží věřiteli odpovídající náhrada.

17. Podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

18. Soud se v rámci právního posouzení věci v prvé řadě musel zabývat tím, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení relativní neúčinnosti dědické dohody uzavřené mezi žalovaným a jeho syny ve smyslu § 80 o. s. ř. Dospěl přitom k tomu, že ano, a to z toho důvodu, že právo věřitele k podání odpůrčí žaloby vyplývá přímo z textu zákona, konkrétně z ustanovení § 589 odst. 2 o. z., podle nějž je prostředkem k tomu, jak se může věřitel dovolat vůči dlužníkovi relativní neúčinnosti jeho právního jednání, právě odpůrčí žaloba.

19. Smyslem odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka není vůči tomuto věřiteli účinné. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníkovi, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo při splnění zákonných podmínek vůči jinému právnímu nástupci. Není-li uspokojení věřitele z tohoto majetku dobře možné, může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního jednání – domáhat odpovídající náhrady (srov. např. rozsudek Njevyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 955/2018).

20. Aby mohl být věřitel se svou odpůrčí žalobou úspěšný, musí být splněny základní předpoklady vymezené v § 589 odst. 1 o. z. Předně musí existovat vykonatelná pohledávka věřitele vůči dlužníkovi. Za vykonatelnou se přitom považuje pohledávka přiznaná vykonatelným rozhodnutím nebo jiným exekučním titulem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000). Dále musí dojít k právnímu jednání dlužníka, které fakticky zkracuje uspokojení pohledávky věřitele. Takovým právním jednáním není pouze faktické, aktivně vykonané jednání dlužníka, ale může jím být i jeho nečinnost či opomenutí, pokud vede alespoň ke ztížení možnosti věřitele úspěšně domoci se uspokojení jeho pohledávky (například nevznesení námitky, promlčení, nevymáhání pohledávky, nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem apod.).

21. Oprávnění věřitele uspokojit se na vymezeném majetku třetí osoby (odpůrce) se odvíjí od toho, že dlužník nemá jiný majetek, ze kterého by věřitel mohl svou vykonatelnou pohledávku uspokojit. Proto odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná v případě, kdy dlužník navzdory odporovanému právnímu jednání a dalším svým dluhům v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě vlastní takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007).

22. Žalující věřitel v řízení o odpůrčí žalobě musí prokázat existenci své vykonatelné pohledávky za dlužníkem, fakt, že došlo k právnímu jednání dlužníka, a rovněž skutečnost, že toto právní jednání zkracuje možnost uspokojení pohledávky věřitele. Žalobkyně své důkazní břemeno v tomto rozsahu z pohledu soudu unesla. Po provedeném dokazování lze mít totiž za prokázané, že , jméno FO, byla pravomocným a vykonatelným rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, uložena povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku ve výši 54 461 Kč s příslušenstvím. Tuto povinnost , jméno FO, evidentně doposud nesplnil, neboť pro vymožení zmíněné pohledávky žalobkyně je vůči němu již více než 10 let vedena exekuce. Soud má za prokázané i to, že došlo k právnímu jednání , jméno FO, , které zkracuje pohledávku žalobkyně. , jméno FO, totiž prokazatelně uzavřel s , jméno FO, a žalovaným dědickou dohodu, na jejímž základě se vzdal ve prospěch žalovaného svého zákonného dědického podílu na pozůstalosti po zůstavitelce. V rámci exekuce současně doposud nebyl zjištěn žádný jiný majetek , jméno FO, , z něhož by reálně mohla být uspokojena pohledávka žalobkyně. Za takový majetek nelze považovat příjem , jméno FO, vyplácený Ministerstvem obrany, neboť z tohoto příjmu budou primárně uspokojovány pohledávky dalších věřitelů, jimž svědčí výhodnější pořadí, a vzhledem k tomu, že za více než deset let trvání exekuce nebylo doposud na pohledávku žalobkyně vymoženo ničeho, nelze předpokládat, že by se do budoucna mohla žalobkyně uspokojit právě z tohoto příjmu. Je tedy zřejmé, že jediný v úvahu připadající majetek, z něhož může být pohledávka žalobkyně uspokojena, je právě podíl , jméno FO, na pozůstalosti po jeho matce, jehož se , jméno FO, svým odporovaným právním jednáním vzdal ve prospěch žalovaného.

23. V posuzovaném případě k odporovanému právnímu jednání dlužníka prokazatelně došlo v posledních dvou letech (dědická dohoda byla uzavřena , datum, ). Žalovaný, v jehož prospěch jednání dlužníka směřovalo, je přitom ve vztahu k , jméno FO, osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. neboť je jeho otcem, a tedy příbuzným v řadě přímé. Ve věci je tedy třeba aplikovat právní úpravu obsaženou v § 590 odst. 1 písm. c) o. z. Toto ustanovení je přitom koncipováno tak, že v situaci, kdy žalující věřitel prokáže existenci vykonatelné pohledávky, kterou má za dlužníkem, a fakt, že dlužník v posledních dvou letech učinil vůči věřiteli zkracující právní jednání ve prospěch osoby jemu blízké, přechází důkazní břemeno právě na odpůrce, tedy v posuzované věci na žalovaného. Je na odpůrci, aby v řízení prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděl a ani vědět nemusel. Pokud by o vědomosti osoby blízké existovaly pochybnosti, pak bude věřitel se svou žalobou úspěšný. Uvedená úprava reaguje na to, že osoby dlužníkovi blízké jsou podle obecné zkušenosti těmi, na koho dlužník svůj majetek nejčastěji převádí, respektive v jejichž prospěch jej zatěžuje. Vzájemný vztah důvěry mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými totiž obvykle zaručuje, že z faktického hlediska dlužník o vyvedený majetek nepřijde (srov. komentář k § 590 odst. 1 o. z. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, dostupný na www.beck-online.cz). Ačkoliv se značná část judikatury věnující se otázce toho, jak náležitou pečlivost lze při zkoumání případného zkracujícího úmyslu dlužníka po odpůrci – osobě blízké dlužníkovi - předtím, než dojde k odporovatelnému právnímu jednání, spravedlivě požadovat a co konkrétně by tedy měl odpůrce v řízení o odpůrčí žalobě prokazovat, vztahuje ještě k úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), lze její závěry vztáhnout i na právní úpravu neúčinnosti právního jednání obsaženou v o. z., neboť základní předpoklady pro možnost úspěšného uplatnění nároku věřitele odpůrčí žalobou se v podstatě neliší od toho, jak byly vymezeny v § 42a obč. zák.

24. Zmiňovaná judikatura je dlouhodobě zajedno v tom, že prokázání zkracujícího úmyslu dlužníka v případě, kdy „druhou stranou“ právního jednání jsou osoby dlužníkovi blízké, není podmínkou odporovatelnosti právního jednání. Zákon v takovém případě zkracující úmysl dlužníka předpokládá a je na osobách blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele v době právního jednání nemohly i při náležité pečlivosti poznat. Osoba dlužníkovi blízká se může ubránit odpůrčí žalobě, jen pokud prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním jednáním věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního jednání dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního jednání, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Nebude-li v řízení o odpůrčí žalobě prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním jednáním věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000).

25. Vztaženo na posuzovanou věc, v situaci, kdy žalobkyně jakožto žalující věřitel v řízení prokázala existenci své vykonatelné pohledávky za dlužníkem , jméno FO, a skutečnost, že v důsledku uzavření předmětné dědické dohody došlo ke zkrácení možnosti uspokojení této pohledávky, bylo na žalovaném, aby jakožto odpůrce a osoba dlužníkovi blízká nejen tvrdil, ale také prokázal, že před uzavřením předmětné dědické dohody vyvinul náležitou pečlivost v tom směru, aby se ujistil, že , jméno FO, tím, že se ve prospěch žalovaného vzdá svého dědického podílu na pozůstalosti po zůstavitelce, nezkracuje uspokojení pohledávek svých věřitelů. V tomto smyslu bylo také zástupci žalovaného při jednání dne , datum, soudem poskytnuto náležité poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný však v reakci na toto poučení k důkazu navrhl toliko svůj účastnický výslech. I pokud by soud pominul to, že z jeho pohledu byl zmíněný důkaz navržen až koncentraci řízení, k níž došlo ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., určující je, že z účastnické výpovědi žalovaného rozhodně nevyplynulo, že by před uzavřením dědické dohody vyvinul jakoukoliv aktivitu směřující k tomu, aby zjistil, z jakého důvodu se v jeho prospěch , jméno FO, svého zákonného dědického podílu vzdává, jaká je jeho majetková situace a zda vzdáním se dědického podílu nedojde ke zkrácení jeho věřitelů. Žalovaný vypověděl, že se s , jméno FO, před úmrtím zůstavitelky dlouhá léta nestýkal, o jeho dluzích neměl nejmenší ponětí, jeho finanční situaci se synem před uzavřením dědické dohody neřešil a vůbec ho nenapadlo, že by mu v souvislosti se synovými dluhy hrozilo nějaké riziko. Soud sice chápe, že v tak obtížné životní situaci, jakou je úmrtí manželky, žalovaný skutečně pravděpodobně řešil zcela jiné záležitosti než to, zda jeho synové nemají finanční problémy, to však nic nemění na tom, že dle shora uvedených judikatorních závěrů nemůže k úspěšné obraně žalovaného vůči podané odpůrčí žalobě postačovat jeho pouhé tvrzení o tom, že o dluzích svého syna nic nevěděl, které žalovaný podepřel toliko svou účastnickou výpovědí. Soud může jen polemizovat o tom, proč žalovaný v řízení vedle své účastnické výpovědi žádné jiné důkazy nenavrhl, ačkoliv by se jednoznačně nabízela zejména svědecká výpověď , jméno FO, , tedy osoby, jejíž role v celé záležitosti je naprosto klíčová a která jediná by mohla skutečně relevantně osvětlit, jaký byl důvod pro to, že se , jméno FO, vzdal svého dědického podílu, případně i svědecká výpověď druhého syna žalovaného , jméno FO, .

26. Žalovaný svou procesní obranu vystavěl na tom, že na jeho případ dopadá výjimka obsažená v § 591 písm. d) o. z., podle kterého se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka nelze dovolat tehdy, pokud se jednalo o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Žalovaný tvrdil, že jeho synové se svých dědických podílů v jeho prospěch vzdali právě z morálních důvodů, neboť považovali za neslušné po svém otci z pozůstalosti po matce čehokoliv požadovat, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že předmětem pozůstalosti byly v podstatě pouze podíly na družstevním bytě, v němž žalovaný bydlí, a na rodinné chatě, kterou žalovaný se zůstavitelkou postavili. Tato argumentace však nemůže obstát již jen proto, že přinejmenším zčásti neodpovídá realitě. Z usnesení vydaného soudní komisařkou, jímž byla mimo jiné schválena předmětná dědická dohoda, totiž vyplývá, že předmětem společného jmění manželů žalovaného a zůstavitelky byly i jiné majetkové hodnoty, než jak by vyplývalo z tvrzení žalovaného. Vedle společného družstevního podílu vztahujícího se k nájmu bytu v , adresa, a rodinné chaty, respektive souvisejících nemovitých věcí v , adresa, , se totiž v SJM nacházela například společná peněžní hotovost ve výši 10 000 Kč, práva a povinnosti žalovaného k účtu vedenému u , právnická osoba, ., na kterém se ke dni úmrtí zůstavitelky nacházely peněžní prostředky ve výši 107 306,36 Kč, práva a povinnosti žalovaného plynoucí z penzijního připojištění u , právnická osoba, ., v hodnotě zůstatku ke dni smrti zůstavitelky ve výši 61 335,51 Kč, nebo práva a povinnosti žalovaného k účtu vedenému u , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., na kterém se ke dni úmrtí zůstavitelky nacházely finanční prostředky ve výši 341 390,90 Kč. Již jen hodnota zmíněných aktiv SJM (bez družstevního podílu a nemovitých věcí) přesahuje částku 500 000 Kč. Soud si je samozřejmě dobře vědom potenciálních komplikací spojených s vypořádáním SJM ve vztahu k družstevnímu podílu, respektive jeho případným zahrnutím do pozůstalosti, nicméně ze shora uvedených skutečností je zřejmé, že fakticky tvořila předmět pozůstalosti vedle družstevního podílu, rodinné chaty a některých movitých věcí rovněž aktiva, jejichž výše přesahovala 250 000 Kč (1/2 z finančních aktiv, které vedle družstevního podílu a nemovitostí tvořily SJM zůstavitelky a žalovaného). Tato aktiva byla fakticky zahrnuta v jediné položce tvořící předmět pozůstalosti, kterou byla pohledávka zůstavitelky za žalovaným vzniklá z titulu vypořádání SJM. Na věc tedy nelze pohlížet tou optikou, že pokud by bylo odpůrčí žalobě v této věci vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni jí požadovanou finanční náhradu, byl by žalovaný ohrožen ztrátou svého bytu, popřípadě rodinné chaty. Žalovaný nepochybně disponuje (či alespoň v době uzavření odporované dědické dohody disponoval) i jiným majetkem, z něhož je možné pohledávku žalobkyně v plném rozsahu uspokojit.

27. V této souvislosti soud považuje za důležité zdůraznit, že nesouhlasí ani s tím, že by , jméno FO, z morálního hlediska v podstatě ani nic jiného nezbývalo, než se svého dědického podílu ve prospěch žalovaného vzdát, jak se to v rámci své argumentace snažil naznačit žalovaný. Soud samozřejmě neví, z jakého důvodu se žalovaný s , jméno FO, dlouhá léta před úmrtím zůstavitelky nestýkal, tato skutečnost ovšem není pro rozhodnutí ve věci nijak podstatná a žalovaný navíc ani netvrdil, že by jím akcentovaný „morální“ závazek , jméno FO, měl původ někdy v minulosti v nějaké konkrétní události či jednání některé z dotčených osob. Svou argumentaci naopak stavěl výhradně na tom, že předmětem pozůstalosti byly v podstatě pouze podíly na družstevním bytě a rodinné chatě a že by nebylo ze strany , jméno FO, a , jméno FO, morální, pokud by za této situace z pozůstalosti čehokoliv žádali. Soud je však toho názoru, že pokud zůstavitelka nezanechala pořízení pro případ smrti, v němž by nařídila rozdělit pozůstalost jiným způsobem, nelze spatřovat nic nemorálního na tom, pokud by byla pozůstalost rozdělena mezi tři v úvahu připadající dědice na základě jejich zákonných dědických podílů. Soud má za to, že v poměrech demokratického právního státu lze jen velmi obtížně argumentovat tím, že pokud je nějaký postup zcela v souladu se zákonem, je zároveň nemorální. Tím spíše to platí pro situaci, kdy má získat majetek z pozůstalosti po matce její syn (jemuž ostatně zákon přiznává postavení nepominutelného dědice).

28. Žalovaný v rámci svého závěrečného návrhu poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 867/2018. Ty sice s posuzovanou věcí nepochybně souvisí, zmíněné rozhodnutí však z pohledu soudu rozhodně nelze vykládat ve prospěch žalovaného. V citovaném rozhodnutí byla řešena na první pohled obdobná situace, kdy byla odporována dědická dohoda uzavřená mezi dlužníkem a jeho matkou, na základě které dlužník jakožto nepominutelný dědic v řízení o pozůstalosti po jeho zemřelém otci nenabyl z pozůstalosti ničeho. I v uváděném případě matka dlužníka jakožto žalovaná v řízení o odpůrčí žalobě namítala mimo jiné to, že dlužník vzdáním se svého dědického podílu vyhověl mravnímu závazku, který existoval mezi ním a jeho rodiči. Ten měl být v uvedené věci umocněn tím, že rodiče dlužníka za něho v minulosti hradili jeho dluhy a zemřelý otec dlužníka dokonce převzal ručení za dluh vůči žalobkyni a dal do zástavy své nemovitosti, o které následně v rámci nedobrovolné dražby iniciované žalobkyní přišel.

29. Nejvyšší soud dospěl v daném rozhodnutí k závěru, že ust. § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není přímo stanovena právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Ten má rozhodnutí o tom, zda je namístě § 591 písm. d) o. z. aplikovat, učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka je namístě aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli. Ust. § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti takového jednání. Takový výklad by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoliv bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“.

30. Nejvyšší soud dále vymezil kritéria, která by měl soud zkoumat vždy, kdy je třeba posoudit, zda na věc dopadá výjimka uvedená v § 591 písm. d) o. z. Soud by měl vždy přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoliv v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti).

31. V řešené věci soud shora uvedená kritéria nepominul a v rámci posouzení věci se jimi zabýval. Své úvahy v tomto směru přitom již částečně předestřel v předchozím textu tohoto odůvodnění, když konstatoval, že z jeho pohledu přijetí zákonného dědického podílu po zemřelém rodiči rozhodně nelze považovat za nemorální jednání. Žalovaný netvrdil (na rozdíl od žalované v řízení, v jehož rámci bylo vydáno shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu), natož aby prokázal, že by v minulosti ve prospěch syna , jméno FO, učinil cokoliv, co by ve vztahu k němu mohlo ze synova pohledu založit jakýkoliv mravní závazek, či snad pocit, že mu syn něco dluží. Z jeho výpovědi naopak vyplynulo, že vztahy mezi ním a , jméno FO, nebyly před úmrtím zůstavitelky zdaleka ideální a že se oba dotyční mnoho let vůbec nestýkali. Soud tedy v tomto ohledu neshledal žádný ospravedlnitelný důvod, pro který by měl být žalovaný zvýhodněn na úkor žalobkyně jakožto věřitelky jeho syna. Navíc se , jméno FO, svého dědického podílu vzdal v situaci, kdy je evidentně zcela nemajetný (o čemž svědčí dosavadní bezvýslednost exekuce, jež je vůči němu vedena již od roku 2013), a lze tedy konstatovat, že se tímto způsobem podstatně snížila hodnota jeho majetku. Pokud jde o sociální situaci žalovaného v době uzavření předmětné dědické dohody, podle názoru soudu lze v podstatě vycházet z obsahu účastnické výpovědi žalovaného, který sice v jejím rámci popsal své aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, není však jakýkoliv důvod se domnívat, že by se majetková situace žalovaného za období jednoho roku, který přibližně uběhl od uzavření dědické dohody do vydání tohoto rozsudku, nějak výrazněji změnila. Soud v této souvislosti odkazuje na své úvahy popsané výše v odstavci 26 tohoto odůvodnění, přičemž znovu zdůrazňuje, že žalovaný rozhodně není nemajetný a že by měl mít dostatek prostředků k tomu, aby mohl bez nějakých výraznějších dopadů na jeho životní úroveň uspokojit pohledávku žalobkyně, a to zvláště za situace, kdy se mu z pozůstalosti po jeho manželce dostalo výrazně více, než na co by měl dle zákona nárok.

32. Otázku, zda se , jméno FO, skutečně svého dědického podílu na pozůstalosti po své matce vzdal jenom proto, že byl veden snahou vyhovět svému mravnímu závazku a ohledům slušnosti vůči žalovanému, se pak v řízení z pohledu soudu uspokojivě zodpovědět nepodařilo. Soud je přitom toho názoru, že bylo na žalovaném, aby jím tvrzené důvody prokázal, neboť se jedná o skutečnost, ze které žalovaný pro sebe v řízení dovozoval příznivé procesní důsledky (aplikaci výjimky uvedené v § 591 písm. d) o. z.). Žalovaný však své důkazní břemeno neunesl.

33. Ze všech popsaných důvodů soud dospěl k závěru, že výjimka uvedená v § 591 písm. d) o. z. na posuzovanou věc nedopadá. Vzhledem k tomu, že byly naplněny všechny zákonné předpoklady obsažené v § 589 odst. 1 a § 590 odst. 1 písm. c) o. z., vyhodnotil soud podanou žalobu jako důvodnou a určil, že předmětná dědická dohoda uzavřená mezi žalovaným a jeho syny , jméno FO, a , jméno FO, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a to v té části, v níž se , jméno FO, vzdal ve prospěch žalovaného svého zákonného dědického podílu na pozůstalosti po zůstavitelce (výrok I. rozsudku).

34. Předmět pozůstalosti po zůstavitelce tvořila de facto pouze pohledávka zůstavitelky za pozůstalým manželem vzniklá z titulu vypořádání jejich SJM ve výši 1 733 016 Kč ponížená o náklady na pohřeb zůstavitelky ve výši 36 759 Kč. Žalovaný tedy v rámci řízení o pozůstalosti fakticky nabyl majetkovou hodnotu ve výši 1 696 257 Kč, z níž zákonný dědický podíl , jméno FO, odpovídal 1/3, tedy částce 565 419 Kč. Je třeba přisvědčit žalobním tvrzením v tom směru, že žalovaný fakticky v rámci pozůstalostního řízení nabyl pohledávku za sebou samým a že tedy zákonný dědický podíl, o který se odporovaným právním jednáním zmenšil majetek , jméno FO, , nepředstavuje majetek, který by mohl být exekučně postižen a z něhož by mohla být přímo exekučně uspokojena pohledávka žalobkyně. Podle § 595 odst. 1 o. z. platí, že neúčinnost právního jednání zakládá věřitelovo právo domáhat se uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Není-li to však dobře možné, může se věřitel domáhat odpovídající náhrady. Vzhledem k tomu, že situace předpokládaná ve druhé větě citovaného ustanovení nastala právě v řešené věci, dospěl soud k závěru, že žalobkyni vůči žalovanému svědčí právo na odpovídající náhradu za majetkovou hodnotu, o kterou se neúčinným jednáním zmenšil majetek , jméno FO, , tedy na zaplacení finanční částky, která odpovídá výši pohledávky žalobkyně k datu vydání tohoto rozsudku (kdy tato nepřevyšuje zákonný dědický podíl , jméno FO, na pozůstalosti).

35. Pohledávka žalobkyně k datu vydání rozsudku činila celkem 128 172,29 Kč, přičemž sestávala z původní dlužné jistiny úvěru, který právní předchůdce žalobkyně poskytl , jméno FO, , ve výši 54 461 Kč, ze zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného k datu vydání rozsudku (, datum, ) na částku 53 204,29 Kč, z nákladů nalézacího řízení před Obvodním soudem pro , adresa, ve výši 15 788 Kč a z nákladů oprávněného v exekučním řízení vedeném vůči , jméno FO, ve výši 4 719 Kč. Všechny uvedené položky mají svůj podklad dílem v pravomocném a vykonatelném exekučním titulu, jímž byla žalobkyni vůči , jméno FO, přiznána předmětná pohledávka (rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , na jehož základě stíhá , jméno FO, povinnost k úhradě jistiny, úroku z prodlení a nákladů nalézacího řízení), dílem v relevantní právní úpravě upravující výši odměny a paušálních náhrad, které náleží právnímu zástupci žalobkyně v souvislosti s podáním exekučního návrhu vůči , jméno FO, (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v účinném znění (dále jen „AT“)). Výše této odměny se odvíjí od tarifní hodnoty 54 461 Kč (jistina vymáhané pohledávky bez příslušenství), zástupkyni žalobkyně přitom náleží mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby učiněné v rámci exekučního řízení ve smyslu § 11 odst. 2 písm. e) AT, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepis exekučního návrhu, kdy každý z těchto nároků je v souladu s § 7 bodem 5 AT ve spojení s § 11 odst. 2 AT honorován sazbou odměny ve výši 1 650 Kč, tedy mimosmluvní odměna v celkové výši 3 300 Kč, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT za každý z uvedených úkonů právní služby a náhrada za 21% DPH z uvedených položek (tj. z částky 3 900 Kč) ve výši 819 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Jestliže tedy žalobkyně do výpočtu aktuální výše své pohledávky zahrnula též náklady svého právního zastoupení v rámci exekučního řízení ve výši 4 719 Kč, učinila tak zcela oprávněně, neboť tyto náklady jí náleží a tvoří příslušenství její vykonatelné pohledávky. Z uvedených důvodů uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni jako odpovídající náhradu částku ve výši 128 172,29 Kč (výrok II.).

36. Lhůtu k plnění povinnosti zaplatit shora uvedenou částku soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil na tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Učinil tak nejen s ohledem na aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a výši žalobkyni přiznané náhrady, ale i s přihlédnutím k tomu, že žalovaný ve své podstatě neporušil žádnou zákonnou ani smluvní povinnost a soud je toho názoru, že je namístě umožnit mu, aby měl dostatek času a prostoru si zajistit odpovídající finanční prostředky k zaplacení přiznané náhrady, a to třeba i v součinnosti s , jméno FO, , jehož vinou se žalovaný dostal do situace, kdy žalobkyni musí předmětnou náhradu zaplatit. Tříměsíční lhůta splatnosti zároveň z pohledu soudu nepředstavuje žádný výraznější zásah do práv žalobkyně, který by za daných okolností nebylo možné akceptovat.

37. Žalobkyně měla v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto vůči žalovanému svědčí právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně vynaložila k uplatňování svého práva. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 8 409 Kč a z nákladů právního zastoupení žalobkyně ve výši 36 050,60 Kč. Náklady zastoupení jsou tvořeny předně mimosmluvní odměnou právního zástupce žalobkyně ve výši 25 040 Kč za čtyři úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 AT, a to za převzetí a přípravu zastoupení, žalobu, účast zástupce žalobkyně na jednání soudu dne , datum, a účast zástupce žalobkyně na jednání soudu dne , datum, , kdy každý z těchto úkonů je podle § 7 bodu 5 AT honorován sazbou odměny ve výši 6 260 Kč (tj. 4*6 260 = 25 040 Kč) vypočtené v souladu s § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty odpovídající předmětu sporu bez příslušenství (128 172,29 Kč). Dále náklady zastoupení tvoří čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za každý ze shora uvedených úkonů právní služby podle § 13 odst. 4 AT (tj. 4*300 Kč = 1 200 Kč), náhrada cestovních výdajů ve výši 2 353,90 Kč souvisejících se dvěma cestami zástupce žalobkyně k jednání soudu na trase , adresa, a zpět při ujetých celkem 292 Kč osobním vozem tov. zn. BMW s průměrnou spotřebou nafty 6,36 l/100 km, kdy při výpočtu bylo vycházeno ze sazby základní náhrady za použití vozidla ve výši 5,60 Kč/km jízdy a průměrné ceny nafty ve výši 38,70 Kč/litr stanovené ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb., náhrada za promeškaný čas zástupce žalobkyně cestami ke dvěma jednáním soudu v celkové výši 1 200 Kč za celkem , hodnota, započatých půlhodin na cestě po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT (12*100 Kč = 1 200 Kč), a konečně též náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky ve výši 29 793,90 Kč) ve výši 6 256,70 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 44 459,60 Kč, a to opět v tříměsíční lhůtě od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.

38. Pouze pro úplnost soud dodává, že žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení za další dva jí účtované úkony právní služby, konkrétně za předžalobní výzvu z , datum, a písemné doplnění žaloby z , datum, . Účtovanou předžalobní výzvu žalobkyně soudu nepředložila a v průběhu řízení ji ani nenavrhla k důkazu, soud tedy nemá za prokázané, že tento úkon právní služby zástupce žalobkyně skutečně vykonal, a v takové situaci není možné za něj žalobkyni přiznat související náklady řízení. Písemné doplnění žaloby z , datum, pak podle názoru soudu nelze podřadit pod žádný z úkonů právní služby vymezených v § 11 odst. 1 a 2 AT, za které si může advokát nárokovat mimosmluvní odměnu a související režijní paušál. Přípis z , datum, obsahuje pouze krátké shrnutí toho, čeho se žalobkyně v řízení domáhá, a dále sdělení, že žalobkyně jako důkaz k prokázání svých tvrzení předkládá soudu sdělení soudního exekutora o tom, že , jméno FO, nemá jiný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávku žalobkyně. Vzhledem k tomu, že předložení důkazu – stanoviska soudního exekutora k majetkové situaci , jméno FO, – bylo avizováno již v podané žalobě, nepřináší shora uvedený přípis žádná nová tvrzení ani důkazní návrhy a z pohledu soudu jej tedy nelze považovat za úkon právní služby, za který by zástupkyni žalobkyně náležela mimosmluvní odměna či paušální náhrada hotových výdajů.

39. Soud nepominul, že ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. má v obecné rovině žalobce právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému jen v případě, kdy žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zašle výzvu k plnění. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci tohoto odůvodnění, v daném případě žalobkyně odeslání předžalobní výzvy žalovanému v řízení neprokázala. Tato skutečnost však v řešené věci z pohledu soudu nebrání tomu, aby mohlo být procesně zcela úspěšné žalobkyni přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . V uvedeném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud konstatoval, že absence předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř. nebude zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ust. § 142a o. s. ř. zaplatit, respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.

40. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě žalovaný oprávněnost žaloby po celou dobu trvání řízení rozporoval a žalobě se aktivně bránil, z čehož plyne, že by nepochybně nebyl ochoten žalobkyni vyhovět ani v případě, kdy by mu byla řádně doručena předžalobní výzva podle § 142a o. s. ř., ve smyslu citovaných judikatorních závěrů nic nebrání tomu, aby byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení tak, jak o tom bylo rozhodnuto ve výroku II. tohoto rozsudku.