9 C 305/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 32 203 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 22 699 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 9 504 Kč s úrokem ve výši 28,17 % ročně z částky 27 248 Kč od 28. 7. 2024 do 26. 10. 2024, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 27 248 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 28. 7. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 395 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 11. 9. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 32 203 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru, která měla být mezi účastníky uzavřena dne 25. 1. 2024. Na podkladě této smlouvy žalobkyně měla poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet spolu s ujednaným úrokem v pravidelných 25 měsíčních splátkách po 1 600 Kč. Dostal se však do prodlení s jejich hrazením, proto žalobkyně k datu 27. 7. 2024 celý poskytnutý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaná částka sestávala z dlužné jistiny úvěru ve výši 27 248 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 1 849 Kč, z účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 300 Kč (3 x poplatek za písemnou upomínku odeslanou žalovanému), ze smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč účtované za prodlení žalovaného s úhradou tří splátek úvěru splatných před jeho zesplatněním v souladu s čl. IV. bodem 2 písm. c) smlouvy (za prodlení s úhradou každé splátky byla účtována smluvní pokuta ve výši 499 Kč) a ze smluvní pokuty ve výši 1 309 Kč účtované za prodlení žalovaného se zaplacením zeplatněného zůstatku úvěru po jeho zesplatnění v souladu s čl. IV. bodem 2 písm. b) smlouvy, kdy shora uvedená smluvní pokuta odpovídá sjednané sazbě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 29 097 Kč za dobu od 28. 7. 2024 do 10. 9. 2024. Vedle shora uvedených částek si žalobkyně dále nárokovala zaplacení smluvního úroku ve výši 28,17 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 248 Kč od 28. 7. 2024 do 26. 10. 2024, úroku ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 27 248 Kč od 27. 10. 2024 do zaplacení a dále zákonného úroku z prodlení z téže částky od 28. 7. 2024 do zaplacení.

2. K jednání nařízenému na den 11. 12. 2024 se žalobkyně omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Žalovaný se k jednání dostavil a uvedl, že předmětnou smlouvu se žalobkyní skutečně uzavřel, na dluh z této smlouvy uhradil pouze 4 801 Kč. V době uzavření smlouvy měl finanční problémy, splácel hypoteční úvěr u UniCredit Bank po 13 000 Kč měsíčně, tento úvěr se týkal domu ve vlastnictví žalovaného, ve kterém bydlí se svým synem, přítelkyní a jejími dvěma dětmi. Dále splácel spotřebitelský úvěr u UniCredit Bank po 13 500 Kč měsíčně, celková výše úvěru činila 850 000 Kč, a další dva úvěry u společnosti , právnická osoba, ve výši 45 000 Kč a 32 000 Kč po 3 500 Kč měsíčně celkem. V této době se mu ještě dařilo splácet všechny dluhy v podstatě bez prodlení, řešil to však vždy další, novou půjčkou a takto se doslal do dluhové spirály. Dále žalovaný uvedl, že smlouvu se žalobkyní uzavíral v podstatě po telefonu, respektive prostřednictvím aplikace WhatsApp, přes kterou komunikoval s pracovníkem žalobkyně. Ten po něm před uzavřením smlouvy požadoval pouze doložení výplatních pásek a dokladu totožnosti. Žalovaný si není vědom, že by s ním pracovník žalobkyně probíral výši jeho pravidelných výdajů, rozhodně se ho však ptal na jeho další závazky a na to, kolik žalovaný splácí. K tomu žalovaný pracovníkovi žalobkyně sdělil, že je to okolo 30 000 Kč měsíčně. Žalovaný byl tehdy zaměstnán u společnosti , Anonymizováno, -, právnická osoba, . jako montážní dělník s čistým příjmem okolo 40 000 Kč měsíčně. Aktuálně pracuje jako malíř v Německu pro zaměstnavatele , Anonymizováno, ., do Německa jede vždy na čtrnáct dní a vydělá si 23 000 Kč měsíčně. Tento výdělek žalovanému k úhradě jeho potřeb nepostačuje a žalovaný si hledá jiné zaměstnání. Svou nepříznivou finanční situaci chce vyřešit prostřednictvím zpětného leasingu na dům, který prodá leasingové společnosti. Za utržené prostředky chce splatit všechny své dluhy, přičemž leasingová společnost mu umožní v domě nadále bydlet na základě nájemní smlouvy. Žalovaný poukázal na to, že by měl být schopen svůj dluh žalobkyni uhradit do konce tohoto měsíce, kdy by měl již mít k dispozici prostředky z prodeje domu.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částka 27 500 Kč měla být vyplacena ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, , částka 2 500 Kč představující provizi za zprostředkování úvěru pak měla být vyplacena přímo na účet zprostředkovatele, jímž byl , právnická osoba, , IČO , IČO, , , adresa, , přičemž povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru vyplatit zmíněnou provizi na účet zprostředkovatele byla zakotvena v čl. II. písm. b) smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 28,17 % ročně, a to ve 25 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 1 600 Kč a které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci počínaje 20. 2. 2024. Dle čl. IV. bodu 1 písm. d) smlouvy se poskytnutý úvěr nebo jeho část měl stát splatným v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jedné splátky nebo její části po dobu delší než dva měsíce. Splatnost celé zbývající části úvěru v takovém případě měla nastat dnem, kdy žalobkyně odešle žalovanému oznámení o zesplatnění úvěru. V čl. IV. bodu 2 písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každý jednotlivý případ, kdy se žalovaný dostane do prodlení se zaplacením dohodnuté měsíční splátky úvěru. V čl. IV. bodu 2 písm. b) smlouvy si pak účastníci sjednali další smluvní pokutu, a to pro případ, že se úvěr stane v důsledku prodlení žalovaného splatným a žalovaný se dostane do prodlení se zaplacením neuhrazeného zůstatku úvěru. V takovém případě byl dle citovaného smluvního ustanovení povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, a to za každý den prodlení. Dle čl. IV. bodu 4 písm. a) smlouvy měla dále žalobkyně v případě prodlení žalovaného s plněním dluhu plynoucího ze smlouvy právo požadovat po žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s tímto prodlením, a to mimo jiné poplatek za každou odeslanou upomínku pro nesplácení splátek ve výši 100 Kč.

4. Z tiskopisu „Posouzení úvěruschopnosti zákazníka“ z 25. 1. 2024, z čestného prohlášení žalovaného a z internetového výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že je žalovaný zaměstnaný, má příjmy 43 343 Kč měsíčně, příjmy domácnosti činí 43 343 Kč měsíčně. Bydlí ve svém vlastním bytě a jeho náklady na bydlení činí 8 900 Kč měsíčně. Má jednu vyživovací povinnost k dítěti.

5. Z výplatních pásek žalovaného za listopad a prosinec 2023 soud zjistil, že čistý měsíční výdělek žalovaného v tomto období činil 43 343 Kč.

6. Z výpisu z centrální evidenci exekucí ze dne 29. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně lustrovala žalovaného v této evidenci s negativním výsledkem.

7. Z potvrzení o provedených platbách předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 30. 1. 2024 zaslal žalovaný ze svého shora uvedeného bankovního účtu ve prospěch bankovního účtu žalobkyně ověřovací platbu 1 Kč, čímž dle příslušných ustanovení shora uvedené smlouvy o úvěru projevil svou vůli být touto smlouvou vázán. Téhož dne žalobkyně vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalovaného částku 27 500 Kč a ve prospěch bankovního účtu zprostředkovatele úvěru částku 2 500 Kč.

8. Z transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh z výše uvedené smlouvy uhradil celkem 4 801 Kč.

9. Z upomínky ze dne 26. 5. 2024 a ze dne 26. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzývala žalovaného k úhradě dlužných splátek úvěru a upozornila jej na riziko zesplatnění úvěru.

10. Z dopisu z 27. 7. 2024, který byl dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslán žalovanému téhož dne, soud zjistil, že žalobkyně písemně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru se dnem odeslání uvedeného dopisu stává jednorázově splatným celý jeho dluh z předmětné smlouvy, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky v celkové výši 29 097 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč a nákladů na upomínání ve výši 300 Kč ve lhůtě deseti dnů od odeslání dopisu. Současně sdělila žalovanému, že tento dopis pro případ neuhrazení dluhu představuje předžalobní výzvu dle § 142a odst. 1 o. s. ř., a poučila jej o možnosti následného soudního vymáhání dluhu.

11. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 30. 1. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž podkladě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částku 27 500 Kč měla vyplatit ve prospěch bankovního účtu žalovaného a částku 2 500 Kč ve prospěch účtu zprostředkovatele úvěru. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit sjednaný úrok, jehož výše dle smlouvy činila 28,17 % ročně, tj. celkem částku 40 000 Kč, a to prostřednictvím 25 měsíčních splátek po 1 600 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje 20. 2. 2024. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného s úhradou splátky úvěru nebo její části delšího než dva měsíce je žalobkyně oprávněna úvěr jednorázově zesplatnit. Dále byla ve smlouvě ujednána smluvní pokuta za prodlení žalovaného s úhradou sjednané splátky úvěru ve výši 499 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku úvěru po zesplatnění úvěru za každý den prodlení žalovaného s úhradou tohoto zůstatku. Ve smlouvě dále bylo sjednáno právo žalobkyně zesplatnit celý poskytnutý úvěr v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou jedné splátky úvěru nebo její části delšího než dva měsíce. V takovém případě mělo k zesplatnění dojít dnem, kdy žalobkyně odešle žalovanému písemné oznámení o zesplatnění. Dopisem ze dne 27. 7. 2024 žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru uhradil 4 801 Kč.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatelku úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

17. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatelku úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

18. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

19. V posuzované věci si žalobkyně nechala předložit dvě výplatní pásky žalovaného a provedla lustraci žalovaného v centrální evidenci exekucí. Ohledně výdajů a dluhů žalovaného se žalobkyně omezila pouze na tvrzení žalovaného a jeho čestné prohlášení. Výše výdajů a dluhů žalovaného nebyla ničím podložena, např. výpisem z účtu. Soud vyzval žalobkyni k předložení listin prokazujících řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně soudu však předložila pouze listiny k výši výdajů na konečnou spotřebu domácností podle účelu – národní pojetí, dále k výši normativních nákladů na bydlení od 1. 1. 2024 a výši životního minima pro rok 2024. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění své povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného. Soud dále dodává, že ze skutečností tvrzených žalovaným u jednání vyplývá, že pokud by žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně, musela by dospět k závěru, že žalovaný úvěruschopný není, neboť v době uzavření smlouvy měl další závazky a výše jeho měsíčních splátek celkem činila okolo 30 000 Kč měsíčně při čistém měsíčním výdělku 43 343 Kč. Informaci o tom, že rodinný dům žalovaného je zatížen zástavním právem smluvním a zákazem zcizení a zatížení, navíc žalobkyně měla k dispozici, neboť tato skutečnost vyplývá z žalobkyní předloženého výpisu z katastru nemovitostí.

20. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovanému byla ze strany žalobkyně fakticky vyplacena částka 27 500 Kč, na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil 4 801 Kč. Soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 22 699 Kč (27 500 Kč – 4 801 Kč), přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a to s ohledem na současnou nepříznivou majetkovou a výdělkovou situaci žalovaného a současně s přihlédnutím ke skutečnosti, že sám žalovaný avizuje, že by v uvedené lhůtě již měl být schopen dluh zaplatit, neboť bude mít k dispozici prostředky z prodeje svého domu.

21. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 9 504 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalobkyní požadovanému úroku z prodlení. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je totiž mimo jiné i to, že soud tímto rozhodnutím nově stanoví lhůtu splatnosti dlužné jistiny úvěru tak, aby tato odpovídala ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, tedy možnostem žalovaného jeho dluh žalobkyni splatit. Za této situace přitom nelze uvažovat o tom, že by se již žalovaný ocitl v prodlení, neboť doposud nenastala splatnost ani první soudem stanovené splátky jistiny úvěru. Žalobkyni tedy logicky nárok na zaplacení úroku z prodlení dosud nemohl vzniknout (srov. § 1970 o. z.).

22. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 32 203 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 22 699 Kč, naopak co do částky 9 504 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 70 % ku 30 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 40 % (70 % - 30 % = 40 %). Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 611 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 875,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 1 250 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 3 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 325,50 Kč podle § 137 ods.t 3 písm. a) cit. vyhl.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 395 Kč (40 % z celkových nákladů řízení ve výši 3 486,50 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).