9 C 307/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 149 816,62 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 135 345,68 Kč s úrokem ve výši 8,82 % ročně z částky 100 000 Kč od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kde tento celkový úrok dosáhne částky 244 987 Kč, a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 104 775,48 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 14 470,94 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 28 790 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 4. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 149 816,62 Kč s úrokem ve výši 54,17 % ročně z částky 100 000 Kč od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 ve výši 3 486,24 Kč, úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 100 000 Kč od 31. 1. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 7. 1. 2021 dosáhne částky 244 987 Kč, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 115 916 Kč od 7. 1. 2021 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla dle žaloby uzavřena mezi účastníky. Podle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalovanému dne 5. 10. 2020 peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok, jehož sjednaná výše činila 54,17 % ročně, to vše ve sjednaných měsíčních splátkách. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek, neboť na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou k 5. 1. 2021 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila. Tímto zesplatněním přirostly doposud nezaplacené úroky k nesplacené jistině úvěru a žalovaný tudíž k okamžiku zesplatnění dlužil na jistině celkem 113 382,34 Kč Ani po zesplatnění úvěru žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalovaná částka sestává ze zbývající dlužné jistiny ve výši 113 382,34 Kč, smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou prvních dvou sjednaných splátek úvěru v celkové výši 998 Kč účtovaných dle bodu 6.1. smlouvy, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru v celkové výši 400 Kč účtované dle bodu 6.2. smlouvy, ze smluvní pokuty účtované dle bodu 6.5. smlouvy v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 113 382,34 Kč od 7. 1. 2021 do data vyhotovení žaloby, tj. do 1. 11. 2021, kdy celková výše nárokované smluvní pokuty činila 33 900,62 Kč, a dále z dlužných úhrad za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr v celkové výši 1 136 Kč. Žalobkyně si dále nárokovala smluvní úrok v nominální sazbě dle smlouvy (54,17 % ročně) z původní jistiny úvěru za dobu od prvního dne následujícího po dni, kdy se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou zesplatněného dluhu ze smlouvy (tj. od 7. 1. 2021), do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 115 916 Kč odpovídající zesplatněné jistině, smluvní pokutě dle bodu 6.1. smlouvy, náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a dlužnému pojistnému, a to za dobu od 7. 1. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla soudem zaslána na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 25. 1. 2022. Zástupkyně žalobkyně při tomto jednání na podané žalobě setrvala a navrhla, aby jí soud v plném rozsahu vyhověl. Uvedla, že žalovaný po podání žaloby na svůj dluh ani částečně neplnil. Žalovaný, ač soudem řádně předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v jeho nepřítomnosti.

4. Z žalobkyní předloženého formuláře„ Hodnocení klienta“ z 2. 10. 2020, z výpisů z bankovního účtu žalovaného za měsíce srpen a září 2020, jakož i z výpisu z Nebankovního registru klientských informací z 2. 10. 2020 a výpisu záznamů z registru SOLUS z téhož data soud zjistil, že žalobkyně ověřovala schopnost žalovaného úvěr splatit, přičemž dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 2. 10. 2020 distančním způsobem, jakož i z dodatku [číslo] k této smlouvě a přílohy [číslo] k této smlouvě (oba tyto smluvní dokumenty byly rovněž datovány dnem 2. 10. 2020), soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Úvěr měl být žalovanému poskytnut bezúčelově. Žalovaný se zavázal shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně jí zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila 54,16 % ročně, to vše ve 36 měsíčních splátkách po 5 671 Kč splatných vždy k 1. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude úvěr vyplacen. V rámci uvedené úvěrové smlouvy bylo rovněž sjednáno, že se žalovaný přihlásí do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, které bylo sjednáno mezi žalobkyní jako pojistníkem a [právnická osoba], [IČO], jako pojistitelem na základě pojistné smlouvy č. [bankovní účet]. V souvislosti s tímto sjednaným pojištěním se žalovaný dále zavázal hradit žalobkyni v rámci sjednaných splátek úvěru ještě pojistné ve výši 568 Kč měsíčně. Celkem tak měl dle smlouvy uhradit žalobkyni 204 156 Kč plus pojistné ve výši 20 448 Kč. V bodě 6.1. smlouvy si účastníci sjednali, že žalovaný bude v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru či její části trvajícího 30 dnů povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do takového prodlení, přičemž tyto smluvní pokuty bude žalobkyně moci účtovat žalovanému jen do zesplatnění úvěru. Smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy měly být splatné v každém jednotlivém případě ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalovaného k jejich zaplacení, přičemž souhrn těchto smluvních pokut nesměl přesáhnout částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.2. smlouvy pak bylo sjednáno, že žalobkyně bude mít v případě jeho prodlení s úhradou splátek vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s tímto prodlením, a to ve výši 200 Kč u každé splátky, s jejíž úhradou se žalovaný dostane do prodlení v trvání alespoň 15 dnů. Dle bodu 6.3. písm. b) smlouvy pak v případě, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části trvajícího 65 dnů, mimo jiné automaticky mělo dojít k zesplatnění úvěru, měly se tedy okamžitě stát splatnými veškeré pohledávky žalobkyně z úvěrové smlouvy – pohledávka na zaplacení jistiny úvěru a veškerých úroků za poskytnutí úvěru, které ke dni zesplatnění úvěru dle citovaného ustanovení přirůstaly k jistině, dále veškerých smluvních pokut a veškerých nákladů dle bodu 6.2. písm. b) smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou bude žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Z této nové jistiny úvěru byla také žalobkyně dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení, a to až do doby úplného zaplacení nové jistiny úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, bude povinen žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky odpovídající nové jistině úvěru za každý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky, a to ode dne následujícího dni zesplatnění až do úplného zaplacení nové jistiny. Dle bodu 2.2. smlouvy v případě zesplatnění úvěru měla i nadále trvat povinnost žalovaného k zaplacení úroku v ujednané výši, přičemž tento úrok měl i nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně byla dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat na úrocích maximálně částku ve výši 244 987,20 Kč.

6. Z potvrzení o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 5. 10. 2020 vyplatila ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] uvedeného v úvěrové smlouvě částku 100 000 Kč.

7. Ze dvou výzev ze dne 2. 12. 2020 a 4. 1. 2021 soud zjistil, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru splatných dne 1. 11. 2020, 1. 12. 2020 a 1. 1. 2021 a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru.

8. Z oznámení o zesplatnění úvěru z 5. 1. 2021 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem oznámila žalovanému, že z důvodu jeho prodlení s úhradou splátky úvěru delším než 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků žalovaného ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky ve výši 115 916 Kč, která sestávala z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč, úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 13 382,34 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a z dlužného pojistného ve výši 1 136 Kč. Žalovanému byla k úhradě dluhu poskytnuta lhůta 10 dnů od data odeslání oznámení a byl poučen o tom, že v případě nezaplacení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 10. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobkyně opětovně vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalovanému dne 13. 10. 2021.

10. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 2. 10. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě žalobkyně dne 5. 10. 2020 poskytla žalovanému bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky v celkové výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila dle smlouvy 54,16 % ročně, to vše v 36 měsíčních splátkách po 5 671 Kč splatných vždy k 1. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 1. 11. 2020. Současně bylo sjednáno přistoupení žalovaného k rámcové pojistné smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba], čímž vzniklo pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet. V souvislosti s tím se žalovaný zavázal hradit spolu se splátkami úvěru pojistné ve výši 568 Kč měsíčně. Celková dle smlouvy splatná částka činila bez pojistného 204 156 Kč. Dle bodu 6.1. smlouvy byl žalovaný pro případ svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru nebo její části povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou včas neuhrazenou splátku, přičemž žalobkyně z titulu uvedeného ustanovení mohla za jeden kalendářní rok uplatnit nárok na zaplacení smluvních pokut maximálně ve výši 2 999 Kč. Pro případ, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky trvající alespoň 15 dnů, byla dle čl. 6 smlouvy sjednána jeho povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku. Dle čl. 6 písm. b) smlouvy v případě, kdy by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou některé splátky či její části trvajícího 65 dnů, mělo dojít k automatickému zesplatnění celého poskytnutého úvěru a žalovaný by pak byl povinen uhradit žalobkyni veškeré nároky plynoucí z předmětné smlouvy, mimo jiné i tzv. novou jistinu úvěru zahrnující původní jistinu a k datu zesplatnění přirostlé smluvní úroky. Pokud by žalovaný ke dni zesplatnění úvěru neuhradil žalobkyni tuto novou jistinu, byl by dle čl. 6 smlouvy povinen jí dále hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z této dlužné nové jistiny denně. Na úrocích mohla žalobkyně dle smlouvy celkem požadovat maximálně částku 244 987,20 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného dvěma písemnými výzvami z 2. 12. 2020 a 4. 1. 2021 k zaplacení tří dlužných splátek. Následně mu dopisem z 5. 1. 2021 oznámila, že v důsledku jeho prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k uvedenému datu k zesplatnění celého dluhu žalovaného z předmětné smlouvy, vyzvala ho k zaplacení dlužné částky ve výši 115 916 Kč v dodatečné lhůtě 10 dnů od odeslání předmětného oznámení a poučila jej o možnosti soudního vymáhání dluhu v případě nezaplacení. Žalovaný byl následně vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou z 13. 10. 2021.

11. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

12. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení nesmí uplatněná smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení nesmí souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

16. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákona a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 2. 10. 2020, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovanému tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru, respektive pojistné za sjednané pojištění jeho schopnosti úvěr splácet. Žalovaný v řízení nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že nesplácel řádně a včas dohodnuté splátky úvěru. Z žaloby i karty klienta předložené žalobkyní vyplývá, že žalovaný za celou dobu trvání smluvního vztahu účastníků neuhradil na svůj dluh ničeho. Soud z tohoto tvrzení žalobkyně s ohledem na procesní pasivitu žalovaného vycházel.

19. Ve smlouvě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 54,16 % ročně. Takto vysoký úrok soud vyhodnotil jako zjevně rozporný s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů.

20. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

21. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v říjnu 2020, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 8,82 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše činila 54,16 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 18 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

22. Soud nepominul, že žalovaný získal předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádal, a to bez nutnosti zajištění a bez stanovení účelu jejich využití. Znamenalo to pro něj nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musel žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měl žalovaný skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalovanému de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalovaného při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaný přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měl žalovaný jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastníků byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

23. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 8,82 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 21 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z. Na věc s ohledem na datum uzavření předmětné úvěrové smlouvy již rovněž dopadá úprava § 122 odst. 4 ZSÚ, podle níž u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

24. Vztaženo na projednávanou věc, žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvního úroku z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 8,82 % ročně v období od 5. 10. 2020 (poskytnutí peněžních prostředků žalovanému) do 30. 1. 2021 (90. den prodlení žalovaného), následně pak počínaje 31. 1. 2021 na zaplacení smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny úvěru, a to až do zaplacení (výše úroku odpovídající § 122 odst. 4 ZSÚ).

25. S ohledem na shora uvedené je třeba konstatovat, že úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru, tj. k 5. 1. 2021, na který vznikl žalobkyni nárok, činil nikoliv v žalobě uvedených 13 382,34 Kč (tento údaj by odpovídal ve smlouvě sjednané sazbě ve výši 54,16 % ročně), nýbrž pouze 2 241,48 Kč (při sazbě 8,82 % ročně). Vzhledem k tomu, že k uvedenému datu činila dlužná jistina úvěru 100 000 Kč, lze uzavřít, že tzv. nová jistina úvěru ve smyslu čl. 6 smlouvy činila celkem 102 241,48 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh po zesplatnění ještě plnil. Soud tedy dospěl k závěru, že mu aktuálně zbývá uhradit jistinu ve výši 102 241,48 Kč. V tomto rozsahu je žaloba nepochybně oprávněná.

26. Jako oprávněné soud dále vyhodnotil též nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut za prodlení žalovaného s úhradou dvou splátek úvěru po 499 Kč a na náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s prodlením žalovaného se zaplacením dvou splátek úvěru po 200 Kč za každou z těchto splátek. Uvedené nároky se opírají o ustanovení čl. 6, respektive čl. 6 smlouvy, zároveň se jedná o nároky zahrnuté do taxativního výčtu uvedeného v ust. § 122 odst. 1 ZSÚ, který obsahuje nároky, jichž se může poskytovatel úvěru domáhat po spotřebiteli v případě vzniku jeho prodlení s vrácením spotřebitelského úvěru. Požadovaná výše smluvních pokut nepřesahuje limity stanovené v § 122 odst. 2 ZSÚ. Částku 200 Kč pak lze považovat za účelně vynaložené náklady v souvislosti s každou jednotlivou dlužnou splátkou již jen z toho důvodu, že žalobkyně prokazatelně vyzývala žalovaného k plnění písemnými upomínkami. Je nasnadě, že s jejich vyhotovením a odesláním jí musely určité náklady vzniknout. Zmíněná požadovaná částka se soudu v tomto světle jeví jako přiměřená. Soud proto neshledal důvod, proč uvedené nároky žalobkyni nepřiznat.

27. Žalobkyni dále nepochybně vzniklo též právo na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy o úvěru, neboť z ničeho nelze dovodit, že by žalovaný v den zesplatnění zaplatila žalobkyni novou jistinu úvěru. Žalobkyně si tuto smluvní pokutu nárokovala za období od 7. 1. 2021 do 1. 11. 2021, jako základ pro výpočet výše smluvní pokuty však použila novou jistinu, na kterou by měla nárok, pokud by smluvní úrok činil 54,16 % ročně. S ohledem na závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání o smluvním úroku však bylo třeba vycházet z toho, že tzv. nová jistina úvěru činila 102 241,48 Kč. Za shora uvedené období by smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 102 241,48 Kč činila celkem 30 570,20 Kč. Pouze v tomto rozsahu tedy shledal soud žalobu, pokud jde o nárok na zaplacení předmětné smluvní pokuty, jako důvodnou.

28. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovaný aktuálně dluží žalobkyni jistinu úvěru ve výši 102 241,48 Kč, smluvní pokuty dle [číslo] smlouvy v souhrnné výši 998 Kč, účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného dle čl. 6 smlouvy v souhrnné výši 400 Kč, pojistné ve výši 1 136 Kč a smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy ve výši 30 570,20 Kč, celkem tedy 135 345,68 Kč. Uložil proto žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně smluvního úroku ve výši 8,82 % ročně z částky odpovídající původní dlužné jistině úvěru ve výši 100 000 Kč od 7. 1. 2021 do 30. 1. 2021 a dále ve výši 8,25 % ročně ze stejné částky za dobu od 31. 1. 2021 do zaplacení, přičemž současně ve výroku I. tohoto rozsudku v souladu se žalobním petitem„ zastropoval“ výši běžícího úroku částkou 244 987 Kč. Žalovaného dále zavázal i k zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající nové jistině úvěru, smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy, dlužnému pojistnému a nákladům dle čl. 6 smlouvy (tj. z částky 104 775,48 Kč), a to za požadované období od 7. 1. 2021 do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

30. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 149 816,62 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně měla úspěch co do částky 135 345,68 Kč s příslušenstvím, žaloba byla naopak zamítnuta co do 14 470,94 Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu je třeba za procesně úspěšného považovat žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 90 % ku 10 % ve prospěch žalobkyně, které podle § 142 odst. 2 o. s. ř. svědčí vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 80 % (90 – 10 = 80).

31. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 491 Kč a z nákladů zastoupení žalobkyně ve výši 28 496,71 Kč. Náklady zastoupení žalobkyně tvoří mimosmluvní odměna advokáta ve výši 21 300 Kč za tři úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“) – převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast zástupkyně žalobkyně u jednání soudu dne 25. 1. 2022 – po 7 100 Kč podle § 7 bodu 5 AT, dále tři paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s uvedenými úkony po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, náhrada cestovních výdajů ve výši 751 Kč za cestu zástupkyně žalobkyně k jednání soudu dne 25. 1. 2022 na trase [obec] - [obec] a zpět při ujetých celkem 140,40 km osobním vozem tov. zn. Škoda Fabia s průměrnou spotřebou nafty 3,5 l /100 km, kdy sazba základní náhrady za použití vozidla ve výši 4,40 Kč/km a cena motorové nafty ve výši 27,20 Kč byla žalobkyní účtována ještě dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 589/2020 Sb., náhrada za promeškaný čas zástupkyně žalobkyně cestou k jednání soudu a zpět v trvání šesti započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT, tj. celkem 600 Kč, a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek ve výši 4 945,71 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 28 790 Kč (80 % z celkových nákladů ve výši 35 987,71 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

32. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.