9 C 326/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 82 358,79 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 54 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 28 358,79 Kč s úrokem ve výši 29,67 % ročně z částky 54 000 Kč od 23. 11. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 972,75 Kč od 3. 12. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 7. 12. 2023 domáhala po žalované zaplacení 82 358,79 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 16. 8. 2022. V žalobě tvrdila, že na základě uvedené smlouvy její právní předchůdce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 54 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit dohodnutý úrok v ujednaných měsíčních splátkách, dostala se však do prodlení se zaplacením těchto splátek a na svůj dluh ze smlouvy neuhradila ničeho. V důsledku toho jí podle čl. 6 části B) smlouvy vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, s jejíž úhradou se ocitla v prodlení delším než 30 dnů. Právní předchůdce žalobkyně na prodlení žalované s úhradou splátek úvěru reagoval tím, že svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy jednorázově zesplatnil dopisem z 22. 11. 2022. V důsledku tohoto zesplatnění žalované vznikla podle čl. 6 části B) smlouvy povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z tzv. nové jistiny úvěru, tedy z částky odpovídající součtu dlužné jistiny a dlužných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, a to za každý den prodlení. Dlužná nová jistina úvěru činila 62 972,75 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy uzavřené dne 29. 6. 2023. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 54 000 Kč, smluvního úroku přirostlého k datu zesplatnění úvěru ve výši 8 972,75 Kč a smluvní pokuty ve výši 19 386,04 Kč, která odpovídala součtu neuhrazené smluvní pokuty do zesplatnění úvěru a běžící smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny po zesplatnění kapitalizované k datu 10. 9. 2023). Dále požadovala též úhradu smluvního úroku ve výši 29,67 % ročně z dlužné jistiny ve výši 54 000 Kč za dobu od 23. 11. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné nové jistiny ve výši 62 972,75 Kč od 3. 12. 2022 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyni doplnila žalobní tvrzení přípisem soudu došlým 23. 2. 2024, v němž uvedla, že její právní předchůdce splnil svou povinnost posoudit před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, přičemž při posouzení výše jejích příjmů vycházel z potvrzení o příjmu předloženého žalovanou a z výpisu z jejího účtu. Příjem žalované současně ověřoval i u jejího zaměstnavatele. Touto cestou zjistil, že průměrný měsíční příjem žalované činil v době před uzavřením smlouvy 24 399 Kč. V rámci zjišťování výdajů žalované bylo kalkulováno s životním minimem jednotlivce ve výši 4 620 Kč stanoveným dle tehdy platných předpisů, přičemž výše pravidelných měsíčních výdajů žalované byla stanovena na 11 200 Kč. Zjištěné informace o finanční situaci žalované právní předchůdce žalobkyně ověřoval i na základě vyžádaných informací z veřejných registrů (zejména SOLUS, NRKI, ISIR). Tímto způsobem dospěl k závěru, že žalované zbývá po úhradě všech jejích výdajů k dispozici ještě částka ve výši 13 000 Kč měsíčně, není vůči ní vedeno insolvenční řízení a v úvěrových registrech není vedena jako dlužník se špatnou platební morálkou. Právní předchůdce žalobkyně proto vyhodnotil, že žalovaná má dostatek prostředků k tomu, aby mohla sjednaný úvěr řádně splácet.

3. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila. Žalobkyně přípisem svého zástupce soudu došlým dne 19. 4. 2024 požádala o odročení nařízeného jednání s odůvodněním, že se jí ani přes veškeré úsilí nepodařilo zajistit substituční zastoupení jejího právního zástupce u zmíněného jednání z důvodu kolize spolupracujících advokátů ve Svitavách a okolí. Žalobkyně však nijak nedoložila, že by se skutečně spolupracující advokáti nemohli k jednání dostavit. Soud žádosti žalobkyně o odročení jednání nevyhověl, neboť žalobkyně obdobně formulovanou žádost zdejšímu soudu zasílá opakovaně, aniž by kdy konkrétně specifikovala důvody, pro které nejsou ona či její právní zástupce schopni se k jednáním dostavit osobně, zároveň pravidelně nepředkládá žádné důkazy, které by prokazovaly pravdivost jejího tvrzení, že termín nařízeného jednání koliduje s jiným jednáním spolupracujících advokátů ze Svitavska. Za dané situace soud neshledal důvod k vyhovění žádosti o odročení jednání, a vzhledem k neomluvené neúčasti žalované u jednání postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a projednal věc v nepřítomnosti obou účastníků.

4. Z potvrzení o příjmu žalované z 15. 8. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná byla v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy zaměstnána u , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a to na dobu neurčitou od 2. 5. 2022, přičemž její měsíční mzda činila 24 399 Kč. Z uvedené mzdy nebyly žalované prováděny žádné srážky.

5. Z výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, za měsíc červenec 2022 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil k datu 1. 7. 2022 11 238,52 Kč, konečný zůstatek k datu 31. 7. 2022 24 278,10 Kč. Žalované byla ve prospěch tohoto účtu připsána mzda od jejího zaměstnavatele ve výši 24 455 Kč, zároveň z prostředků na účtu uložených žalovaná dne 18. 7. 2022 hradila splátku blíže nespecifikované půjčky ve výši 913,68 Kč.

6. Z potvrzení , právnická osoba, ., z 21. 2. 2024 bylo zjištěno, že majitelkou shora uvedeného účtu je žalovaná.

7. Z výpisu záznamů z registru SOLUS bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy provedl lustraci osoby žalované v uvedeném registru, aniž by zjistil jakýkoliv záznam.

8. Z výpisu z Nebankovního rejstříku klientských informací (NRKI) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně lustroval osobu žalované i v NRKI, přičemž zjistil, že její skóre odpovídá hodnotě 429, žalovaná tedy dle uvedeného registru spadala do segmentu klientů s nízkým rizikem nesplácení úvěru.

9. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 16. 8. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 54 000 Kč jako bezúčelový úvěr. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit a současně zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila dle smlouvy 66,91 % ročně, to vše ve 42 měsíčních splátkách po 3 354 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude úvěr vyplacen. Celkem tak měla být žalovaná povinna zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 140 868 Kč. V bodě 6.1. smlouvy bylo obsaženo ujednání, podle něhož měla žalovaná být v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru či její části trvajícího 30 dnů povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do takového prodlení, přičemž tyto smluvní pokuty byl dle smlouvy právní předchůdce žalobkyně oprávněn účtovat žalované jen do zesplatnění úvěru. Smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy měly být splatné v každém jednotlivém případě ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalované k jejich zaplacení, přičemž souhrn těchto smluvních pokut nesměl přesáhnout částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.2. smlouvy pak bylo sjednáno, že právní předchůdce žalobkyně má v případě jejího prodlení s úhradou splátek vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s tímto prodlením, a to ve výši 200 Kč u každé splátky, s jejíž úhradou se žalovaná dostane do prodlení v trvání alespoň 15 dnů. Dle bodu 6.3. písm. b) smlouvy pak v případě, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části trvajícího 65 dnů, mimo jiné automaticky mělo dojít k zesplatnění úvěru, měly se tedy okamžitě stát splatnými veškeré pohledávky právního předchůdce žalobkyně z úvěrové smlouvy – pohledávka na zaplacení jistiny úvěru a veškerých úroků za poskytnutí úvěru, které ke dni zesplatnění úvěru dle citovaného ustanovení přirůstaly k jistině, dále veškerých smluvních pokut a veškerých nákladů dle bodu 6.2. písm. b) smlouvy. Dle čl. 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou měla být žalovaná povinna zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Z této nové jistiny úvěru byl také právní předchůdce žalobkyně dle citovaného ustanovení oprávněn požadovat zákonný úrok z prodlení, a to až do doby úplného zaplacení nové jistiny úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále obsaženo ujednání o tom, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, bude povinna právnímu předchůdci žalobkyně zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky odpovídající nové jistině úvěru za každý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky, a to ode dne následujícího dni zesplatnění až do úplného zaplacení nové jistiny. Dle bodu 2.2. smlouvy v případě zesplatnění úvěru měla i nadále trvat povinnost žalované k zaplacení úroku v ujednané výši, přičemž tento úrok měl i nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Právní předchůdce žalobkyně byl dle citovaného ustanovení oprávněn požadovat na úrocích maximálně částku ve výši 120 % z celkové částky, kterou měla žalovaná dle smlouvy zaplatit.

10. Z potvrzení o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vyplatil částku 54 000 Kč jakožto jistinu shora uvedeného úvěru ve prospěch bankovního účtu žalované č. , č. účtu, uvedeného ve smlouvě dne 16. 8. 2022.

11. Z oznámení z 22. 11. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o tom, že v důsledku jejího prodlení s úhradou dlužné splátky úvěru došlo k zesplatnění úvěru, a současně vyzval žalovanou k úhradě dluhu v celkové výši 64 370 Kč sestávajícího ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru ve výši 54 000 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 972,75 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč. Dluh měla žalovaná dle uvedeného oznámení uhradit nejpozději do deseti dnů od data jeho odeslání.

12. Ze společného prohlášení právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně z 1. 8. 2023, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka právního předchůdce žalobkyně za žalovanou vzniklá z titulu předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k datu 28. 7. 2023 postoupena na žalobkyni.

13. Z oznámení o postoupení pohledávky z 11. 8. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovanou o postoupení předmětné pohledávky.

14. Z předžalobní výzvy z 3. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy v celkové výši 106 573,69 Kč ve lhůtě do 18. 11. 2023. Rovněž upozornila žalovanou na důsledky případného nezaplacení dluhu.

15. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 16. 8. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž podkladě žalované poskytl peněžní prostředky ve výši 54 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně mu zaplatí úrok ve výši 66,91 % ročně. Celkem měla dle smlouvy uhradit 140 868 Kč ve 42 měsíčních splátkách po 3 354 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného kalendářního měsíce. Před uzavřením úvěrové smlouvy právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalované, a to na základě potvrzení jejího zaměstnavatele o výši průměrné mzdy žalované, která v době uzavření smlouvy činila 24 399 Kč, dále na základě výpisu z jejího běžného účtu za měsíc červenec 2022 a konečně též na základě lustrace osoby žalované v rejstřících SOLUS a NRKI. Dopisem z 22. 11. 2022 právní předchůdce žalobkyně s ohledem na prodlení žalované se splácením dohodnutých splátek úvěru celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnil a vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v celkové výši 64 370 Kč. Následně s účinností k datu 28. 7. 2023 postoupil svou pohledávku za žalovanou vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informoval. Žalovaná byla posléze vyzvána k zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru písemnou předžalobní výzvou zástupce žalobkyně.

16. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ).Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odstavce 4 téhož paragrafu poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

17. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, nicméně svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženým prohlášením o postoupení pohledávek a rovněž písemným oznámením o této skutečnosti, které bylo zasláno žalované. Z těchto listin je zřejmé, že se žalobkyně ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství a že jí tedy ve sporu svědčí aktivní procesní legitimace.

18. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 16. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalované úvěr splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení neprokázala.

19. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

20. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce úvěrovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

21. V posuzované věci žalobkyně prokázala, že při posuzování úvěruschopnosti žalované měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici potvrzení zaměstnavatele o výši průměrné mzdy žalované v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru, výpis z bankovního účtu žalované za kalendářní měsíc předcházející uzavření smlouvy a dále výpisy z registrů SOLUS a NRKI. Žádné další listinné důkazy svědčící o tom, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěruschopnost žalované, soudu předloženy nebyly. Ze shora uvedených listin skutečně lze mít za prokázané, že žalovaná byla v době uzavření úvěrové smlouvy zaměstnána na hlavní pracovní poměr a že její průměrná měsíční mzda v dané době činila přibližně 24 000 Kč. Zároveň však z těchto listin nevyplývají další skutečnosti, které by měl z pohledu soudu poskytovatel úvěru v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nepochybně zjišťovat. Z uvedených listin totiž například vůbec nevyplývá, zda byla žalovaná v době uzavření smlouvy vdaná či svobodná, zda měla nějaké vyživovací povinnosti, případně kolik a v jaké výši, zda bydlela ve vlastním bytě, nebo hradila nájemné, zda splácela nějaké další dluhy, případně jakým věřitelům a v jaké výši, respektive jaké byly její pravidelné měsíční výdaje. V této souvislosti žalobkyně pouze uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalované bylo zohledňováno tehdy platné životní minimum jednotlivce a že její právní předchůdce vycházel z toho, že pravidelné měsíční výdaje žalované činily cca 11 200 Kč. Toto tvrzení však nebylo nijak blíže rozvedeno, žalobkyně nevylíčila, z jakých konkrétních položek se měly uvedené výdaje žalované skládat, a nepředložila soudu jediný důkaz, který by svědčil o tom, že právní předchůdce žalobkyně se výdaji žalované zabýval, že si k prokázání jejich výše obstaral relevantní podklady a že vůbec dospěl k nějakým relevantním zjištěním. Navíc se sluší poukázat i na to, že z žalobkyní předloženého výpisu z účtu jednoznačně vyplývá, že žalovaná splácela i jiné dluhy, přičemž tato skutečnost nepochybně měla být při ověření její úvěruschopnosti zohledněna a mělo k ní být ze strany právního předchůdce žalobkyně přihlíženo. Z předložených důkazů přitom nelze dovodit, zda se tak stalo.

22. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 ZSÚ na základě relevantních podkladů posoudit schopnost žalované poskytnutý úvěr splatit nedostál, a pokud ano, pak se to žalobkyni v řízení nepodařilo prokázat. Za této situace soud neměl jinou možnost, než předmětnou smlouvu o úvěru posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ.

23. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaná jakožto spotřebitelka je povinna vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jejím možnostem. Žalované bylo poskytnuto 54 000 Kč, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tuto částku již alespoň částečně právnímu předchůdci žalobkyně, případně následně žalobkyni samotné vrátila. Soud proto vycházel z toho, že žalovaná na svůj dluh ze smlouvy skutečně neuhradila ničeho. Proto žalovanou zavázal k zaplacení uvedené částky, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení, kdy lhůta k plnění, jak bude uvedeno níže, je žalované stanovena teprve tímto rozsudkem v souladu s § 87 odst. 1 větou třetí ZSÚ, což znamená, že žalovaná se doposud nemohla ocitnout v prodlení a nemohla jí tedy ani podle § 1970 o. z. vzniknout povinnost k úhradě úroku z prodlení.

24. Pokud jde o lhůtu k plnění, žalovaná zůstala po celou dobu řízení nečinnou, jednání ve věci se nezúčastnila a soud tedy neměl jakoukoliv možnost zjistit její aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, respektive posoudit, jaká je doba přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, ve které by žalovaná měla vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Proto uložil žalované povinnost dlužnou částku uhradit ve splátkách po 1 500 Kč. Takto vysoké splátky přitom soud považuje s ohledem na výši dluhu žalované i na to, že rozložení splatnosti je důsledkem porušení zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, za odpovídající, neboť pokud žalovaná splátky bude hradit řádně, bude dluh uhrazen nejpozději do tří let, což je doba, kterou lze za daných okolností z pohledu soudu ještě akceptovat. Splatnost jednotlivých splátek soud nastavil vždy ke každému 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaná neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po ní žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

25. Předmětem řízení bylo k datu vydání tohoto rozsudku zaplacení částky 118 291,07 Kč, která sestávala z požadované jistiny žalované pohledávky ve výši 82 358,79 Kč, z žalobkyní požadovaného smluvního úroku ve výši 22 767,89 Kč (úrok ve výši 29,67 % ročně z částky 54 000 Kč kapitalizovaný za období od 23. 11. 2022 do 24. 4. 2024) a zákonného úroku z prodlení ve výši 13 164,39 Kč (úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 972,75 Kč za období od 3. 12. 2022 do 24. 4. 2024). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 54 000 Kč, v rozsahu částky 64 291,07 Kč pak byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic vzhledem k předmětu řízení tak činí 46 % ku 54 % ve prospěch žalované. Lze tedy konstatovat, že obě účastnice měly v řízení prakticky totožný úspěch, což znamená, že podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.