9 C 330/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovaným:

1. Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 2. Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 1/0 3. Jméno zainteresované osoby 2/0 Datum narození zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 zastoupená advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0 , sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0 o určení vlastnického práva I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala určení toho, že , jméno FO, narozený , datum, , zemřelý , datum, , naposledy bytem , adresa, , byl k datu svého úmrtí, tj. ke dni , datum, , výlučným vlastníkem studny, která se aktuálně nachází na pozemku parc. č. 2339 zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm Svitavy, na listu vlastnictví číslo 341, katastrální území Opatov v Čechách, se zamítá.II. Žalobkyně je povinna nahradit 1. žalovanému náklady ve výši 5 100 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žalobkyně je povinna nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 6 138 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.IV. Žalobkyně je povinna nahradit 3. žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 17 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.V. Ustanovenému zástupci žalobkyně , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, advokátovi se sídlem , adresa, , se v souvislosti se zastupováním žalobkyně v tomto řízení přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 47 600 Kč.VI. Státu se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 11. 2021 se žalobkyně původně domáhala toho, aby jí byly po jejím zemřelém manželovi , jméno FO, , nar. 15. 12. 1935, zemř. 14. 6. 1983, naposledy bytem , adresa, , vráceny pozemky vzniklé z původního pozemku parc. č. 2340, k. ú. , adresa, , konkrétně pozemky parc. č. 2340/3, parc. č. 2340/7 a parc. č. St. , Anonymizováno, . Následně v průběhu řízení změnila žalobu tak, že se nově domáhala určení, že její manžel , jméno FO, byl ke dni svého úmrtí, tedy k datu , datum, , výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 2340/3, parc. č. 2340/7, Anonymizováno, a parc. č. St. 988, vše v k. ú. Opatov v Čechách, a dále též vlastníkem studny umístěné na pozemku parc. č. 2340/7. Soud tuto změnu žaloby připustil usnesením vyhlášeným do protokolu při jednání, které se ve věci konalo 24. 11. 2022.

2. Zdejší soud vydal dne 25. 1. 2023 pod č.j. 9 C 330/2021-197 ve věci částečný rozsudek, jímž žalobu zamítl v té části, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva jejího zemřelého manžela ke shora uvedeným pozemkům parc. č. 2340/3, 2340/7 a St.

988. O zbývající části předmětu řízení, tedy o návrhu na určení vlastnictví ke studni, která se dle žalobkyně měla nacházet na pozemku parc. č. 2340/7, zmíněným rozsudkem nerozhodl, neboť v době jeho vydání mezi účastníky existoval spor ohledně toho, zda se studna skutečně nachází na pozemku parc. č. 2340/7, jak tvrdila žalobkyně, nebo zda se nachází na sousedním pozemku parc. č. 2339, čímž argumentoval 1. žalovaný (v té době jediný účastník na straně žalované). To, na jakém pozemku je studna situována, bylo přitom zcela rozhodující pro vyřešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu, tedy pro stanovení osoby, vůči níž by žaloba na určení vlastnického práva ke studni měla směřovat. Za situace, kdy měl k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby mohl rozhodnout o důvodnosti zbývající části žaloby (tj. o návrhu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vyjma zmíněné studny), dospěl soud k závěru, že je s ohledem na zásadu rychlosti řízení namístě o této části řízení rozhodnout částečným rozsudkem a nevyčkávat na závěry znaleckého posudku z oboru geodézie a kartografie, který byl ve věci zadán za účelem zaměření přesné polohy předmětné studny. Proto bylo rozhodnuto částečným rozsudkem pouze o nároku na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům s tím, že o určení vlastnického práva k předmětné studni bude rozhodnuto konečným rozsudkem ve věci. K odvolání žalobkyně byl shora uvedený částečný rozsudek potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Pardubicích ze dne 12. 6. 2023, č.j. 18 Co 98/2023-249, a nabyl tak právní moci dne 10. 7. 2023. Nadále bylo tedy třeba vycházet z toho, že Miloslav Pařízek vlastníkem předmětných pozemků k datu své smrti (a ani nikdy dříve) nebyl. V dalším průběhu řízení se tedy soud již zabýval pouze otázkou vlastnického práva k předmětné studni., právnická osoba, mezidobí, kdy probíhalo odvolací řízení týkající se nároku na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, proběhlo dne 25. 4. 2023 místní šetření v lokalitě u Černého rybníka v Opatově, a to za účasti žalobkyně, její zástupkyně, pověřené zaměstnankyně 1. žalovaného a ve věci ustanoveného znalce z oboru geodézie a kartografie , tituly před jménem, , jméno FO, . Znalec na místě soudci ukázal, kudy v terénu vede jím zaměřená hranice mezi pozemky parc. č. 2339 (ve vlastnictví 2. a 3. žalovaného) a parc. č. 2340/1 (ve vlastnictví 1. žalovaného), která je znázorněná v příloze č. 1 znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , a uvedl, že klíčové body, z nichž vycházel při zaměření hranice pozemků a polohy předmětné studny, jsou v katastru nemovitostí vedeny s kódem kvality 8 a je třeba počítat s určitou hranicí nejistoty, což v praxi znamená, že hranice mezi předmětnými pozemky může vést prakticky kdekoliv v pásmu nejistoty vyznačeném v příloze č. 2 znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , v níž je zřetelná možná odchylka 2,82 metru na obě strany zaměřené hranice. Přesné zaměření hranice mezi oběma pozemky je dle znalce věcí jejich vlastníků, kteří se na tom, kudy hranice povede, mohou dohodnout, přičemž hranice může na základě jejich dohody probíhat kdekoliv ve shora uvedeném pásmu nejistoty. Případná dohoda vlastníků pozemků musí být promítnuta do zpracovaného geometrického plánu, jímž bude dohodnutá hranice přesně zaměřena. Teprve na základě takového geometrického plánu je možné zpřesněnou hranici promítnout do katastru nemovitostí.

4. Přípisem soudu došlým dne 9. 5. 2023 žalobkyně s ohledem na závěry znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, (tyto budou podrobně rozvedeny v dalším textu tohoto odůvodnění) změnila žalobu v tom smyslu, že se nově domáhala toho, že , jméno FO, byl k datu své smrti vlastníkem studny situované na pozemcích parc. č. 2339 a 2340/1, obou v k. ú. Opatov v Čechách, a rovněž navrhla, aby do řízení na straně žalované přistoupili současný 2. žalovaný a 3. žalovaná. Usnesením z 20. 7. 2023, č.j. 9 C 330/2021-329, soud připustil navrhovanou změnu žaloby i vstup 2. a 3. žalovaných do řízení.

5. Žalobkyně na počátku řízení tvrdila, že studnu vybudovali v roce 1951 její zemřelý manžel , jméno FO, a jeho otec , jméno FO, poté, co na části louky tehdy vedené jako pozemek parc. č. 2340 pod hrází Černého rybníka postavili chatu (dnes chata č. 10). Studna měla být 5 až 6 metrů hluboká a nedaleko ní se měla nacházet ještě menší studánka. Následně toto své tvrzení žalobkyně upravila v tom smyslu, že studnu měl její manžel vybudovat za pomoci svých kamarádů , jméno FO, a , jméno FO, a rovněž svého otce, a to v době, kdy se v lokalitě nacházela pouze chata rodiny , jméno FO, . Na studnu je podzemním potrubím napojena chata č. 10, v níž žalobkyně žije, a dále chata , jméno FO, . Podle žalobkyně nabyl , jméno FO, vlastnické právo ke studni jejím zhotovením. Předmětná studna je samostatnou věcí a netvoří součást pozemku, na kterém je situována. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva jejího manžela ke studni žalobkyně spatřuje v tom, že ze strany 3. žalované je dlouhodobě vlastnické právo rodiny , jméno FO, ke studni zpochybňováno. 3. žalovaná dle žalobkyně tvrdí, že pokud studna stojí na jejich pozemku, jsou vlastníky studny 2. žalovaný a 3. žalovaná. Je tedy třeba, aby bylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem studny a aby bylo do budoucna zabráněno případným sporům. Navíc studna představuje jediný zdroj pitné vody pro chatu, v níž žalobkyně bydlí.6. 1. žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž poukázal zejména na to, že ve sporu není pasivně věcně legitimován, neboť předmětná studna nestojí na jeho pozemku (respektive pozemku, k němuž 1. žalovanému svědčí právo hospodaření), nýbrž na pozemku parc. č. 2339, který je ve vlastnictví 2. a 3. žalovaných. Dále poukázal na to, že žalobkyně rozhodně není a nebyla jedinou uživatelkou studny a nesvědčí jí tedy ani aktivní legitimace k podání předmětné žaloby. Podle názoru 1. žalovaného je nelogické, aby , jméno FO, byl v době své smrti vlastníkem studny, když přilehlé pozemky prokazatelně užíval již od 70. let z titulu nájemní smlouvy a nikdy se jako výlučný vlastník studny nechoval, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že do studny vedou podzemní přípojky nejen z chaty, která dříve patřila rodině , jméno FO, .

7. S podanou žalobou nesouhlasil ani 2. žalovaný, i on navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Zmínil, že si ze svého mládí pamatuje, že předmětná studna sloužila jako zdroj vody pro celou chatařskou osadu. Žalobkyni však vadilo, že chataři pro vodu do studny chodili okolo její chaty. V osadě tedy později vznikla druhá studna a někteří chataři si následně zřídili ještě vlastní studny či vrty. Sama žalobkyně jednou měla 2. žalovanému vyprávět, že studnu budoval její muž spolu s dědečkem 2. žalovaného , jméno FO, . 2. žalovaný studnu vždy považoval za věc společnou všem chatařům, od svých známých slyšel, že studna byla vybudována obcí. V současnosti již na studni není umístěna pumpa, vodu ze studny má do chaty zavedenou žalobkyně a paní , jméno FO, , dále vodu ze studny odebírá ještě pan Sonntag.8. 3. žalovaná rovněž navrhla zamítnutí žaloby. Argumentovala tím, že její prarodiče na pozemku, na němž stojí studna, hospodařili do roku 1973, následně pozemek začalo využívat JZD Opatov. Otec 3. žalované byl dvacet let členem zastupitelstva obce a měl tedy o životě v ní dobrý přehled. 3. žalované vyprávěl, že studna byla postavena všemi chataři z osady, materiál k její stavbě dodal místní národní výbor. K vybudování studny došlo na počátku 50. let minulého století, kdy se na místě nacházely celkem tři chaty. Menší studánka pak v místě byla odnepaměti, určitě již od války. Do studny chodili pro vodu všichni chataři z osady. Studnu dlouho udržovala a kvalitu vody v ní kontrolovala obec, a to až do 90. let, kdy byla v osadě vybudována studna nová. Poté obec studnu přestala udržovat. Podle 3. žalované se žalobkyně na studnu napojila podzemní cestou až kolem roku 2000. Chaty na pozemku prarodičů 3. žalované se stavěly přibližně ve stejnou dobu, někdy v období let 1951-1953. Podle 3. žalované žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, neboť ona ani její příbuzní v okolí studny nevlastní žádnou nemovitost, přičemž pokud žalobkyně chce postavit najisto otázku, kdo je vlastníkem předmětné studny, měla k tomu zvolit jiné právní prostředky než určovací žalobu. Studna jakožto příslušenství pozemku by z pohledu 3. žalované měla sledovat osud věci hlavní, měla by tedy být ve vlastnictví vlastníků pozemku, na kterém je zbudována.

9. V rámci své účastnické výpovědi žalobkyně ve vztahu k předmětné studni vypověděla, že studnu vybudoval její manžel. Ostatní chataři z oblasti z ní odebírali s jeho svolením vodu.10. , jméno FO, , syn žalobkyně, v procesním postavení svědka vypověděl, že studna byla zbudována v roce 1952, kdy v dané lokalitě stála pouze chata rodiny , jméno FO, . Vykopal ji , jméno FO, . Sestává ze čtyř nebo pěti metrových skruží, nahoře je poklop, na kterém bývala instalována litinová pumpa, která se však již na studni nenachází. Studnu využívali všichni chataři z dané oblasti k čerpání vody a zároveň se spolu s , jméno FO, podíleli na její údržbě a úhradě nebytných nákladů.

11. Z písemného čestného prohlášení bratrance manžela žalobkyně , jméno FO, vyplývá, že dotyčný v letech 1951 až 1952 jezdil s rodiči do Opatova k Černému rybníku na chatu , jméno FO, a , jméno FO, . Nedaleko od chaty si , jméno FO, a , jméno FO, měli vykopat vlastní studnu, což jim dle , jméno FO, „povolil tehdejší majitel“.

12. Z čestných prohlášení , jméno FO, , spolužačky , jméno FO, ze svitavského gymnázia, , jméno FO, , obyvatelky Opatova, jakož i z písemných čestných prohlášení , jméno FO, , respektive , jméno FO, , chatařek z rekreační oblasti u Černého rybníka, vyplývá, že uvedené osoby jezdily za , jméno FO, na jeho chatu k Černému rybníku již v průběhu první poloviny 50. let 20. století. Ve stejné době měla být v místě , jméno FO, a , jméno FO, vybudována poblíž chaty studna.

13. Z čestného prohlášení , jméno FO, vyplývá, že dotyčný měl v roce 1954 s rodiči stanovat v osadě u Černého rybníka a využívat spolu s ostatními chataři vodu ze zdejší obecní studny, na které byla cedule určená pro všechny chataře.

14. Z čestného prohlášení , jméno FO, vyplývá, že dotyčný rovněž jezdil s rodiči k Černému rybníku stanovat, a to cca od roku 1954. Později v místě koupili chatu. V osadě se měl v té době nacházet jediný zdroj pitné vody, kterým byla studna pod hrází u chaty p. , jméno FO, . Té se říkalo „obecní“.

15. Z vyjádření , jméno FO, , která v lokalitě vlastní jednu z chat, vyplývá, že studna, která je předmětem tohoto řízení, měla být zřízena za pomoci chatařů a , právnická osoba, , adresa, , jenž se podílel na vybudování studny zajištěním materiálu. V dané době se mělo jednat o jedinou studnu s pitnou vodou pro celou osadu, kde pracovníci Okresní hygienické stanice , adresa, každoročně prováděli odběry vody a její rozbor. Žalobkyně měla vždy dělat problémy chatařům, kteří chodili pro vodu ze studny, vadilo jí, že chodí před její chatou. Proto manžel , jméno FO, celá léta vysekával kosou cestu za chatami od hráze rybníka až ke studni, nicméně tato cesta byla v době dešťů velice podmáčená. Žalobkyně se celá léta o studnu nezajímala, veškeré opravy studny měl zajišťovat manžel paní , jméno FO, .

16. Z výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. 341, k. ú. Opatov v Čechách, soud zjistil, že pozemek parc. č. 2339 se nachází v podílovém spoluvlastnictví žalovaných 2. a 3., kdy každý z nich vlastní spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½.

17. Ze znaleckého posudku vypracovaného dne 13. 2. 2023 , tituly před jménem, , jméno FO, , znalcem z oboru geodézie a kartografie, jemuž soud uložil provést zaměření polohy předmětné studny a určit, na kterém pozemku se tato studna nachází s tím, že při zaměření polohy studny je třeba vycházet z tehdy platného stavu evidence hranic jednotlivých pozemků v katastru nemovitostí, bylo zjištěno, že předmětná studna se v době vyhotovení předmětného znaleckého posudku nacházela přesně na hranici mezi pozemky parc. č. 2339 a 2340/1, obojí v k. ú. Opatov v Čechách. Souřadnice vymezující vlastnickou hranici mezi uvedenými pozemky byla v operátu katastru nemovitostí vedena s kódem kvality 8, což znamená, že existovala určitá hranice nejistoty o tom, kudy přesně uvedená hranice vede. Tato hranice nejistoty je znázorněna v příloze č. 2 znaleckého posudku a sahala do vzdálenosti 2,82 metrů na obě strany od hranice, kterou v terénu zaměřil , tituly před jménem, , jméno FO, .

18. Z protokolu o vytyčení hranice pozemku ze 7. 10. 2022, z geometrického plánu č. , hodnota, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, vyhotoveného , tituly před jménem, , jméno FO, a dne , datum, úředně ověřeného oprávněným zeměměřickým inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, , z ohlášení zpřesněného geometrického a polohového určení pozemků k řízení sp. zn. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , jakož i z aktuálního náhledu katastrální mapy zachycujícího průběh vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. 2339 a 2340/1, bylo zjištěno, že v mezidobí po vypracování znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a provedení ohledání na místě samém došlo ke zpřesnění průběhu vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. 2339 a 2340/1 a k ohlášení tohoto zpřesnění katastrálnímu úřadu. Po tomto zpřesnění se aktuálně předmětná studna nachází zcela na pozemku parc. č. 2339, k. ú. , adresa, .

19. Z rozhodnutí Státního notářství ve Svitavách ze dne , datum, , sp. zn., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne 20. 10. 1983, soud zjistil, že , jméno FO, zemřel dne , datum, bez zanechání závěti. V rámci dědického řízení byla schválena dědická dohoda, podle níž rekreační chatu postavenou na pozemku tehdy označovaném parc. č. St. 609 nabyli do vlastnictví rovným dílem pozůstalí synové , jméno FO, a , jméno FO, . Studna nebyla v předmětném dědickém řízení projednána jako součást dědictví po zůstaviteli.

20. Z vyjádření Krajského úřadu Pardubického kraje, OŽPZ – oddělení vodního hospodářství z 26. 2. 2021 ve spojení s opravným sdělením téhož orgánu z 21. 4. 2021 bylo zjištěno, že zmiňovaný vodoprávní orgán vyjádřil na základě jemu dostupných svědeckých výpovědí doložených panem , jméno FO, a dalšími pamětníky názor, že předmětná studna byla vybudována v letech 1951 až 1952 otcem a manželem žalobkyně a že za jejího vlastníka lze považovat žalobkyni, jejího syna a vnuka jakožto právní nástupce stavebníka, tedy otce a manžela žalobkyně.

21. Z fotografií založených na č.l. 341 p. v. a 342 spisu bylo zjištěno, že předmětná studna byla v minulosti opatřena nápisy „Pitná voda“ a „Udržujte čistotu“.

22. Provedené důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlížel i k tomu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, respektive co uvedli jednotliví účastníci. V rámci hodnocení důkazů musel řešit zejména změnu (respektive zpřesnění) průběhu vlastnické hranice mezi pozemky parc. č. 2339 a parc. č. 2340/1 a zabývat se musel též rozpory v obsahu jednotlivých k důkazu provedených čestných prohlášení osob, které se označily za pamětníky situace v chatové osadě u Černého rybníka v době, kdy mělo dojít k vybudování předmětné studny, respektive za osoby znalé poměrů v osadě.

23. V době, kdy byl v řízení k zadání soudu zpracován , tituly před jménem, , jméno FO, znalecký posudek z oboru geodézie a kartografie, nebylo zcela zřejmé, kudy přesně probíhá vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. 2339 a parc. č. 2340/1, neboť zde existovalo určité pásmo nejistoty, uvnitř něhož se v dané době nacházela nejen zmíněná vlastnická hranice pozemků, ale především předmětná studna. Následně však všichni žalovaní jakožto vlastníci dotčených pozemků, respektive jejich uživatelé, jimž svědčí k pozemkům právo hospodaření (1. žalovaný), uzavřeli dohodu, na jejímž podkladě prostřednictvím geometrického plánu , tituly před jménem, , jméno FO, zpřesnili průběh hranice tak, že aktuálně se již předmětná studna zcela nepochybně nachází pouze na pozemku parc. č. 2339 ve vlastnictví 2. a 3. žalovaného. Tuto skutečnost 1. žalovaný doložil listinami přiloženými k jeho poslednímu písemnému podání ve věci ze 7. 2. 2024 a soud ji má na podkladě těchto listin za nepochybně prokázanou.

24. Pokud jde o čestná prohlášení obsahující vzpomínky pamětníků z doby, kdy měla být předmětná studna vybudována, podle názoru soudu lze na základě těchto prohlášení mít za prokázané pouze to, že studna byla vybudována někdy v první polovině 50. let minulého století a že se na jejím zbudování nějakým způsobem podíleli i členové rodiny žalobkyně. Žádné bližší okolnosti výstavby studny se však v průběhu dokazování nepodařilo ani jedné ze stran sporu prokázat. Zatímco někteří pamětníci se vyjadřují v tom smyslu, že studnu stavěl , jméno FO, se svým otcem (, jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, ), respektive že se jednalo o studnu rodiny , jméno FO, (, jméno FO, ), další osoby zmiňují, že se jednalo o studnu obecní (, jméno FO, , , jméno FO, ), respektive že studna byla vybudována všemi chataři z oblasti a za materiálního přispění obce (, jméno FO, ). Ani sama žalobkyně nebyla v průběhu řízení konzistentní ve svých tvrzeních, neboť na počátku řízení uváděla, že studnu vybudoval její manžel se svým otcem, následně toto tvrzení změnila tak, že se na vybudování studny měli podílet i kamarádi manžela , jméno FO, a , jméno FO, . Z její účastnické výpovědi přitom vyplynulo, že studnu vybudoval pouze její manžel. Žalobkyně se navíc se svým manželem seznámila až několik let poté, kdy měla být studna vybudována, je tedy zjevné, že všechny její informace o výstavbě studny jsou získané zprostředkovaně, což lze tím spíše konstatovat i ve vztahu k synovi žalobkyně , jméno FO, . Ten navíc jako svědek vypověděl, že studnu vykopal pouze , jméno FO, , což opět nekoresponduje s tím, co nakonec v závěru řízení tvrdila žalobkyně. Není pochyb o tom, že důkazní hodnota shora uvedených čestných prohlášení není příliš vysoká. Naprostá většina autorů těchto prohlášení vybudování studny osobně přítomna nebyla, snad jen z čestného prohlášení , jméno FO, by bylo možné dovozovat určitou bližší povědomost dotyčné o tom, jak stavba studny probíhala, když se v prohlášení uvádí, že otec paní , jméno FO, měl pomáhat , jméno FO, a jeho otci s dovozem potřebného , právnická osoba, , nicméně není zřejmé, zda se jedná o materiál potřebný k výstavbě studny, nebo jde spíše o materiál k výstavbě chaty , jméno FO, . , jméno FO, a , jméno FO, se ve svých čestných prohlášeních o tom, kdo konkrétně studnu kopal, nezmiňují, uvádí jen, že studnu považovali za obecní, nicméně nelze pominout, že oběma jmenovaným nebylo v době, kdy měla být studna vykopána, ani 10 let, a stěží se tedy mohou k věci relevantněji vyjadřovat. , jméno FO, je pak vlastníkem chaty v dané lokalitě až od roku 1975, veškeré jí dostupné informace tedy opět budou pouze zprostředkované.

25. Jisté je, že z provedených důkazů nelze mít za prokázané žádné konkrétní okolnosti, za kterých byla předmětná studna vybudována a které by svědčily o tom, kdo je jejím vlastníkem. Nezodpovězená zůstává otázka, kdy přesně byla studna vykopána, zda se tak stalo v době, kdy se v lokalitě nacházela pouze chata rodiny , jméno FO, , nebo již v době, kdy zde stály i další chaty, zda studnu kopal sám manžel žalobkyně (a zda tak případně činil v úmyslu stát se do budoucna jejím výlučným vlastníkem), nebo mu v tom pomáhali další členové rodiny a kamarádi, či zda se na výstavbě studny nepodílela celá široká chatařská obec, kdo dodal , právnická osoba, k vybudování studny, zda byla studna zbudována se souhlasem tehdejšího vlastníka pozemku, zda k výstavbě studny existovalo příslušné povolení dotčených orgánů státní správy, jakým způsobem a kým byla studna v pozdějších letech využívána (zda pouze rodinou , jméno FO, , nebo širokou veřejností) nebo kdo zajišťoval její údržbu a opravy. Přitom všechny tyto okolnosti by ve vztahu k posouzení toho, kdo je vlastníkem předmětné studny, hrály významnou roli.

26. Z pohledu soudu lze mít po provedeném dokazování za prokázané pouze to, že manžel žalobkyně , jméno FO, se na výstavbě studny skutečně nějakým způsobem podílel a že jeho rodina studnu následně využívala a ve své podstatě využívá až do dnešních dnů. Z provedených důkazů však současně vyplývá, že studnu užívali i ostatní chataři z oblasti, o čemž svědčí nejen čestná prohlášení pamětníků (a to i ta, která k důkazu navrhla žalobkyně), ale zejména fotografie předmětné studny předložené 2. žalovaným. Z ní je zřetelné, že na studně byly nápisy určené pro širokou veřejnost. Právě fakt, že studna byla zjevně dlouhodobě užívána širším okruhem osob, podle názoru soudu nasvědčuje spíše tomu, že za tímto účelem byla již vybudována a že se nejednalo o „soukromou“ studnu rodiny , jméno FO, . Témuž nasvědčuje i skutečnost, že podzemní cestou je na předmětnou studnu napojena nejen chata, která v minulosti patřila rodině , jméno FO, , ale přinejmenším i chata , jméno FO, .

27. Na podkladě provedených listinných důkazů učinil soud na základě shora popsaných úvah následující závěr o skutkovém stavu věci:Někdy v první polovině 50. let 20. století byla v lokalitě u Černého rybníka v Opatově poblíž chaty, která má aktuálně přiděleno evidenční číslo 10, vybudována studna. Ta je aktuálně tvořena několika na sobě naskládanými skružemi, jimiž je vymezena oproti okolnímu terénu, a překryta betonovým poklopem. Studna se v současnosti zcela nachází na pozemku parc. č. 2339 ve vlastnictví žalovaných 2. a 3. Na její výstavbě se blíže nezjištěným způsobem podílel manžel žalobkyně , jméno FO, , jehož rodina v následujících letech využívala vodu ze studny stejně jako další chataři z oblasti. Poté, kdy , jméno FO, zemřel, studna nebyla učiněna součástí jeho pozůstalosti a nebyla projednávána v rámci dědického řízení. Studna je v současnosti podzemním potrubím napojena na chatu č. e. 10, v níž žije žalobkyně, a dále na chatu , jméno FO, .

28. V rámci právního posouzení věci se soud nejprve zabýval tím, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva jejího manžela k předmětné studni ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť se jedná o nezbytný předpoklad toho, aby mohla být žalobkyně s podanou určovací žalobou potenciálně úspěšná.

29. Předně je třeba konstatovat, že předmětná studna není evidována v katastru nemovitostí, což znamená, že na rozdíl od situace, kterou soud řešil v rámci částečného rozsudku vydaného v tomto řízení dne 25. 1. 2023 pod č.j. 9 C 330/2021-197 (určení vlastnického práva k pozemkům označeným v žalobě), nebylo možné naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva jejího zemřelého manžela dovozovat přímo z textu zákona (konkrétně z § 985 věty prvé před středníkem o. z.) ani z judikatury citované ve shora uvedeném částečném rozsudku (rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, a ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002). Přesto má soud za to, že žalobkyni naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva svědčí, neboť pokud je předmětná studna skutečně jediným zdrojem vody pro chatu č. e. 10, kterou žalobkyně obývá, bylo by skutečně žádoucí postavit najisto, kdo je vlastníkem studny, a to tím spíše, pokud tato studna stojí na cizím pozemku, přičemž mezi žalobkyní a žalovanými 2. a 3. jakožto vlastníky tohoto pozemku dlouhodobě panují velmi špatné vztahy a v minulosti mezi nimi opakovaně docházelo k mnoha konfliktům. Především je však zřejmé, že pokud by žalobou uplatněný nárok byl oprávněný a vlastníkem studny byl k datu svého úmrtí skutečně zemřelý manžel žalobkyně , jméno FO, , bylo by jednoznačně namístě, aby byla studna zahrnuta do jeho pozůstalosti a v rámci dodatečného projednání dědictví bylo vyřešeno, na koho z dědiců , jméno FO, přešlo vlastnické právo k ní, čehož žalobkyně, případně jiní v úvahu připadající dědicové , jméno FO, , stěží mohou dosáhnout bez toho, aniž by měli k dispozici pravomocné rozhodnutí soudu potvrzující vlastnické právo , jméno FO, ke studni. V této souvislosti je přitom namístě připomenout, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , spisová značka, , které soud citoval již v odůvodnění částečného rozsudku z 25. 1. 2023 a podle nichž je dědic zůstavitele oprávněn domáhat se určení toho, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem věci, se nepochybně uplatní i ve vztahu k žalobě o určení vlastnictví k předmětné studni. Naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva je proto dán i ve vztahu k určení vlastnictví k předmětné studni.

30. Soud se dále zabýval otázkou pasivní věcné legitimace na straně žalovaných, tedy tím, vůči komu by měla žaloba na určení vlastnického práva ke studni směřovat. V průběhu řízení dlouho nebylo zřejmé, zda se studna nachází na hranici pozemků parc. č. 2339 a 2340/1, nebo pouze na některém z těchto pozemků (viz pásmo nejistoty zmiňované ve znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ). Tato otázka však byla jednoznačně vyřešena poté, kdy všichni žalovaní přistoupili ke zpřesnění průběhu vlastnické hranice mezi pozemky tak, jak bylo učiněno v rámci geometrického plánu , tituly před jménem, , jméno FO, , a toto zpřesnění bylo zaneseno do evidence katastru nemovitostí. V současné době již tedy není žádných pochyb o tom, že studna se nachází výlučně na pozemku parc. č. 2339, jehož podílovými spoluvlastníky jsou žalovaní 2. a , právnická osoba, poměrech řešené věci to znamená, že 1. žalovaný není v řízení pasivně věcně legitimován, a již jen z tohoto důvodu nemohla být podaná žaloba vůči němu za žádných okolností úspěšná.

31. Velmi důležité pro rozhodnutí ve věci bylo posouzení toho, zda předmětnou studnu je třeba považovat za součást pozemku, na kterém stojí, nebo zda se jedná o samostatnou věc. Pokud by totiž studna představovala součást pozemku, pak by nebylo pochyb o tom, že jejím vlastníkem by byl vlastník pozemku, v řešeném případě tedy žalovaní 2. a 3., a argumentace žalobkyně, podle níž nabyl její zemřelý manžel vlastnické právo ke studni jejím zhotovením, by postrádala jakoukoliv relevanci bez ohledu na cokoliv dalšího. Judikatura již v minulosti dospěla k závěru, že studna z betonových skruží je nemovitá stavba, která je příslušenstvím pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000). Současně platí, že studna je stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit k jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010). Ve světle uvedených závěrů má soud poté, kdy si prostřednictvím ohledání na místě samém ověřil, že posuzovaná studna je vymezena vůči okolnímu terénu několika skružemi a betonovým poklopem, jednoznačně za to, že studnu je třeba považovat za samostatnou nemovitou věc, a že tedy nelze vyloučit, že jejím vlastníkem je osoba odlišná od vlastníka pozemku.

32. Jak již soud konstatoval v pasáži věnované hodnocení důkazů, z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětná studna byla vybudována v první polovině 50. let minulého století, přičemž lze předpokládat, že se tak nestalo dříve než v roce 1951, neboť v tomto roce byla postavena chata rodiny , jméno FO, , která měla být první chatou v dané lokalitě. To znamená, že se tak stalo za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tedy tzv. středního občanského zákoníku účinného od 1. 1. 1951. Podle jeho ustanovení § 25 věty druhé stavby netvořily součást pozemku. Zároveň podle § 26 byly stavby, s výjimkou staveb dočasných, věcmi nemovitými. Střední občanský zákoník rozlišoval vlastnictví socialistické, osobní a soukromé. Podle § 105 věty prvé zák. č. 141/1950 Sb. byly v osobním vlastnictví zejména předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (osobní majetek). Podle § 158 zák. č. 141/1950 Sb. si socialistická právnická osoba mohla zřídit a mít vlastní stavbu na pozemku, který jí byl odevzdán do trvalého užívání (§ 103 odst. 2). Podle § 159 zák. č. 141/1950 Sb. v ostatních případech na cizím pozemku bylo možné zřídit trvalou stavbu jen na základě práva stavby. Podle § 160 zák. č. 141/1950 Sb. právo zřídit si trvalou stavbu na cizím pozemku (právo stavby) vznikalo ze zákona nebo výrokem úředním (§ 114) anebo smlouvou. K zřízení práva stavby smlouvou bylo třeba přivolení okresního národního výboru.

33. Z provedených důkazů rozhodně nevyplývá, že by , jméno FO, v době, kdy měla být vybudována předmětná studna, svědčilo právo stavby spočívající v právu umístit stavbu studny jakožto trvalou stavbu na cizím pozemku. , jméno FO, nebyl v inkriminované době vlastníkem pozemku, na kterém předmětná studna stojí, a byť nějaký souhlas tehdejšího vlastníka pozemku (alespoň konkludentní) s vybudováním studny musel být dán, rozhodně se nejednalo o souhlas spočívající ve zřízení práva stavby ve prospěch , jméno FO, (tím spíše, že ke smluvnímu zřízení práva stavby bylo vyžadováno přivolení tehdejšího okresního národního výboru, přičemž takové přivolení zjevně dáno nebylo). Tehdy platná právní úprava navíc ani neumožňovala, aby se studna stala předmětem osobního vlastnictví (k tomu srov. dikci § 105 věty prvé zák. č. 141/1950 Sb.). Navíc je otázkou, zda byl vůbec , jméno FO, v době vybudování studny již zletilý (věku 18 let, což byla tehdejší hranice zletilosti, dosáhl teprve 15. 12. 1953).

34. Jakkoliv lze mít podle názoru soudu za prokázané, že se , jméno FO, v určité formě (přinejmenším prací) podílel na vybudování studny, tento fakt sám o sobě nevypovídá nic o tom, jaké byly okolnosti, za kterých byla studna zbudována, přičemž shora popsané skutečnosti možnost, že by se , jméno FO, stal po jejím vybudování výlučným vlastníkem studny, v podstatě vylučují bez dalšího. Navíc aby bylo možné vycházet z toho, že se , jméno FO, stal výlučným vlastníkem předmětné studny jejím zhotovením, muselo by být prokázáno, že tuto studnu , jméno FO, vybudoval výlučně pro svoji potřebu, na své náklady a s úmyslem vystupovat do budoucna jako její výlučný vlastník. Tyto skutečnosti však z provedených důkazů rozhodně nevyplývají. I sama žalobkyně připustila, že se na vybudování studny podílely další osoby, ať už se jednalo o otce , jméno FO, , nebo jeho kamarády. 3. žalovaná pak namítala, že studna byla vybudována všemi chataři a že materiál k její výstavbě byl dodán tehdejším místním národním výborem. Toto tvrzení sice rovněž nebylo prokázáno, nicméně jeho pravdivosti nasvědčuje fakt, že předmětná studna nesporně v dalších letech sloužila nejen rodině , jméno FO, , ale pro vodu do ní chodili i ostatní chataři, čemuž ze strany , jméno FO, zjevně nebylo nijak bráněno (viz např. cedule umístěná na studni, která nabádala uživatele k udržování čistoty). Ani tato skutečnost přitom rozhodně nepodporuje závěr o tom, že by , jméno FO, ve vztahu ke svému okolí někdy vystupoval jako výlučný vlastník studny.

35. Ze všech shora popsaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná ani ve vztahu k žalovaným 2. a 3., neboť žalobkyni se v řízení nepodařilo prokázat své tvrzení o tom, že její zemřelý manžel se stal výlučným vlastníkem studny jejím zhotovením. Proto byla žaloba zamítnuta nejen vůči 1. žalovanému, který není ve věci pasivně věcně legitimován, ale i vůči žalovaným 2. a 3.

36. Pokud jde o náklady řízení, soud musel ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným rozhodnout nejen o nákladech té části řízení, která se týkala předmětné studny, ale i dříve vzniklých nákladech té části řízení, kterou pokrýval částečný rozsudek vydaný ve věci dne 25. 1. 2023, a to jak o nákladech řízení vzniklých v řízení před okresním soudem, tak i o nákladech odvolacího řízení. 1. žalovaný měl plný procesní úspěch ve vztahu k celému předmětu řízení, svědčí mu tedy vůči žalobkyni podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil ve všech fázích řízení.37. 1. žalovaný účtoval na náhradě nákladů řízení paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. za celkem 18 úkonů, kdy za každý z těchto úkonů byla v souladu s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. účtována náhrada ve výši 300 Kč. Účtovány byly následující úkony – písemné vyjádření 1. žalovaného k žalobě ze 14. 7. 2022, příprava na jednání soudu konané 22. 9. 2022, účast pověřené zaměstnankyně 1. žalovaného na tomto jednání, příprava na jednání soudu konané 24. 11. 2022, účast pověřené zaměstnankyně na tomto jednání, písemný závěrečný návrh z 2. 12. 2022 (v prvé fázi řízení před vydáním částečného rozsudku ohledně vlastnictví k pozemkům), příprava na jednání soudu konané 25. 1. 2023, účast pověřené zaměstnankyně na tomto jednání, písemné sdělení k výzvě soudu z 27. 2. 2023, vyjádření k odvolání žalobkyně proti částečnému rozsudku vydanému ve věci z 3. 4. 2023, účast pověřené zaměstnankyně na ohledání na místě samém konaném 25. 4. 2023, příprava na jednání odvolacího soudu konané 12. 6. 2023, účast pověřené zaměstnankyně na tomto jednání, písemné vyjádření ve věci ze dne 18. 7. 2023, příprava na jednání soudu konané 31. 1. 2024, účast pověřené zaměstnankyně u tohoto jednání, příprava na jednání soudu konané 3. 4. 2024 a účast pověřené zaměstnankyně u tohoto jednání.

38. Soud posoudil vyúčtování nákladů řízení a dospěl k závěru, že 1. žalovanému svědčí právo na náhradu paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve vztahu ke všem shora uvedeným účtovaným úkonům vyjma jediného, a to písemného sdělení, které 1. žalovaný zaslal soudu 27. 2. 2023. Nárok 1. žalovaného na celkem 17 paušálních náhrad hotových výdajů za ostatní účtované úkony se opírá o § 151 odst. 3 o. s. ř. a současně i o § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb. Za každý z účtovaných úkonů, ať už se jednalo o písemné podání či návrh ve věci samé, přípravu účasti na jednání či samotnou účast na jednání soudu, svědčí 1. žalovanému právo na náhradu ve výši 300 Kč, a to podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. Pokud jde o písemné sdělení učiněné dne 27. 2. 2023, toto sdělení nelze podle názoru soudu podřadit pod žádný z úkonů vymezených v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. 1. žalovaný tímto sdělením reagoval na výzvu soudu ke sdělení toho, zda trvá na ústním výslechu znalce , tituly před jménem, , jméno FO, k závěrům jeho písemného znaleckého posudku, přičemž v tomto sdělení pouze uvedl, že ponechává na úvaze soudu, zda je třeba znalce vyslechnout, a dále v jednom nikterak dlouhém odstavci částečně zrekapituloval závěry znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, . Soud přitom dospěl k závěru, že za takové podání náhrada nákladů řízení 1. žalovanému nezáleží. Uzavřel tedy, že 1. žalovanému svědčí právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 100 Kč (17 * 300 Kč), a žalobkyni uložil povinnost nahradit 1. žalovanému náklady řízení v uvedené výši ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) – výrok II. rozsudku.

39. Zcela procesně úspěšnými v řízení byli i 2. žalovaný a 3. žalovaná, neboť i ve vztahu k nim byla žaloba o určení vlastnictví ke studni zamítnuta. Rovněž jim tedy podle § 142 odst. 1 o. s. ř. svědčí vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů té části řízení, jíž se oba žalovaní účastnili (řízení o určení vlastnického práva ke studni).40. 2. žalovaný rovněž nebyl v řízení právně zastoupen, stejně jako 1. žalovanému mu tedy náleží podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. právo na paušální náhradu hotových výdajů v souvislosti s jím v řízení vykonanými úkony. 2. žalovaný v řízení vykonal celkem následujících 6 úkonů – písemné vyjádření k žalobě soudu došlé 7. 9. 2023, příprava účasti na jednání soudu konané 31. 1. 2024, účast 2. žalovaného na tomto jednání, písemné podání ve věci soudu došlé , právnická osoba, . 2024, příprava účasti na jednání soudu konané 3. 4. 2024 a účast 2. žalovaného na tomto jednání. Za každý z těchto úkonů mu náleží ve smyslu § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. náhrada ve výši 300 Kč, celkem má tedy právo na paušální náhrady ve výši 1 800 Kč (6 * 300 Kč).41. 2. žalovaný současně uplatnil právo na náhradu jeho ušlého výdělku v souvislosti s přípravou na jednání soudu a samotnou účastí u těchto jednání. Ušlý výdělek, stejně jako hotové výdaje, představuje ve smyslu § 137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení účastníka, 2. žalovanému tedy nepochybně svědčí i právo na jeho náhradu. Podle § 29 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen „JŘ“), přitom platí, že u účastníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však výdělečně činný, podklad pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku tvoří částka vypočtená ze základu daně z příjmů fyzických osob dělená počtem pracovních hodin stanovených zvláštním právním předpisem (jímž je v daném případě zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v účinném znění), připadajících na týž kalendářní rok. Pro výpočet náhrady ušlého výdělku se použije částka základu daně, podle které je určena poslední známá daňová povinnost, nejvýše však 486 000 Kč; pokud nelze výši ztráty na výdělku tímto způsobem prokázat, přísluší účastníku náhrada za ztrátu na výdělku za hodinu v částce odpovídající výši minimální mzdy za hodinu podle nařízení vlády o minimální mzdě, nejvýše však osminásobek této částky za jeden den.

42. Standardní délka týdenní pracovní doby činí dle § 79 odst. 1 zákoníku práce 40 hodin.43. 2. žalovaný předložil pro účely výpočtu výše jeho ušlého výdělku opis vybraných údajů z daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2022. Z tohoto dokumentu soud zjistil, že dílčí základ daně z příjmu fyzických osob 2. žalovaného v uvedeném zdaňovacím období činil 956 006 Kč. Tento základ daně přitom převyšuje maximální limit stanovený pro účely výpočtu náhrady ušlého výdělku ve shora citovaném § 29 odst. 3 JŘ (tím je částka 486 000 Kč). Soud tedy při výpočtu náhrady ušlého výdělku 2. žalovaného vyšel právě z částky 486 000 Kč a současně z toho, že rok 2022 měl celkem 252 pracovních dnů. Pokud standardní týdenní pracovní doba činí 40 hodin, pak není pochyb o tom, že standardní denní pracovní doba musí činit 8 hodin. Celkem tedy bylo třeba výchozí částku 486 000 Kč dělit počtem 2 016 hodin (8 hodin * 252 pracovních dnů), přičemž tímto způsobem bylo zjištěno, že pro účely výpočtu náhrady ušlého výdělku je třeba vycházet z toho, že 2. žalovanému náleží ušlý výdělek ve výši 241 Kč/hod.44. 2. žalovaný v podání soudu došlém 1. 2. 2024 sdělil, že sbíráním svědectví, důkazů, psaním vyjádření a soudním jednáním konaným 31. 1. 2024 ztratil celkem 38 hodin. Soud tuto časovou normu považuje za přehnanou, neboť se jedná, optikou standardní pracovní doby, téměř o celý pracovní týden. Pokud jde o samotnou účast 2. žalovaného u jednání, pak lze konstatovat, že jednání konané 31. 1. 2024 trvalo celkem 2 hodiny a 20 minut, jednání konané 3. 4. 2024 1 hodinu a 45 minut, dohromady tedy účastí u obou jednání 2. žalovaný strávil celkem přibližně 4 hodiny času. 2. žalovaný má bydliště ve , adresa, , cestou k jednání soudu a následně zpět do místa bydliště tedy mohl v obou případech strávit maximálně půl hodiny, celkem tedy 1 hodinu času. Dále je třeba připustit, že určitý čas 2. žalovaný strávil přípravou k oběma jednáním, přičemž soud připouští, že v souvislosti s oběma jednáními se mohlo jednat o čas v trvání 3 hodin. Pokud se pak jedná o čas strávený sepisem vyjádření ve věci, sháněním podkladů apod., pak soud považuje za uvěřitelné, že 2. žalovaný mohl v této souvislosti strávit maximálně 10 hodin času. Celkem tedy ztratil v souvislosti se shora uvedenými úkony 18 hodin času. Soud s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozím odstavci vycházel z toho, že za každou takovou hodinu má nárok na náhradu ušlého výdělku ve výši 241 Kč, což znamená, že celkem mu svědčí právo na náhradu ve výši 4 338 Kč.

45. Ze shora popsaných důvodů tak soud uložil žalobkyni povinnost nahradit 2. žalovanému náklady řízení v celkové výši 6 138 Kč, a to opět ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

46. Náklady řízení 3. žalované tvoří mimosmluvní odměna jejího právního zástupce v celkové výši 15 500 Kč za celkem pět úkonů právní služby, které zástupce 3. žalované v řízení vykonal ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to konkrétně za převzetí a přípravu zastoupení, vyjádření k žalobě z 8. 12. 2023, účast u jednání soudu konaného 31. 1. 2024 (účast u jednání odpovídá dvěma úkonům právní služby, neboť ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) AT náleží mimosmluvní odměna v souvislosti s účastí u jednání soudu za každé započaté dvě hodiny, přičemž zmíněné jednání trvalo 2 hodiny a 20 minut) a účast u jednání soudu konaného 3. 4. 2024. Za každý z těchto úkonů náleží zástupci 3. žalované podle § 7 bodu 5 AT mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč vypočtená z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) AT, neboť předmětem řízení bylo určení vlastnického práva ke studni, která je nemovitou věcí. Zástupci 3. žalované dále náleží pět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč souvisejících se shora uvedenými úkony právní služby podle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem paušální náhrady ve výši 1 500 Kč. Soud tak uložil žalobkyni povinnost nahradit 3. žalované náklady řízení ve výši 17 000 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 3. žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

47. Žalobkyni byl v řízení ustanoven zástupce podle § 30 odst. 2 o. s. ř., a to advokát , Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, . Jeho hotové výdaje, odměnu za zastupování a náhradu za DPH platí podle § 140 odst. 2 o. s. ř. stát. Ustanovenému zástupci náleží mimosmluvní odměna za celkem 14 úkonů právní služby, které v průběhu řízení vykonal, a to za převzetí a přípravu zastoupení, doplnění žaloby z 24. 6. 2022, účast u jednání soudu 22. 9. 2022 (s ohledem na délku jednání v rozsahu dvou úkonů), účast u jednání 24. 11. 2022 (s ohledem na délku jednání v rozsahu dvou úkonů), účast u jednání 25. 1. 2023, odvolání proti ve věci vydanému částečnému rozsudku z , právnická osoba, . 2023, účast u jednání odvolacího soudu 12. 6. 2023, účast na ohledání na místě samém 25. 4. 2023, změnu žaloby z 9. 5. 2023, účast u jednání soudu 31. 1. 2024 (s ohledem na délku jednání v rozsahu dvou úkonů) a účast u jednání 3. 4. 2024. I při výpočtu výše mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce žalobkyně soud vycházel z tarifní hodnoty stanovené dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) AT a dospěl k závěru, že ustanovený zástupce má podle § 7 bodu 5 AT nárok na odměnu ve výši 3 100 Kč za každý ze shora uvedených úkonů právní služby, tedy celkem na odměnu ve výši 43 400 Kč, a dále na celkem 14 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, tj. celkem na náhrady ve výši 4 200 Kč. Proto bylo rozhodnuto o tom, že zástupci žalobkyně se přiznává odměna a paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 47 600 Kč. Uvedená částka bude zástupci žalobkyně vyplacena z rozpočtových prostředků soudu po právní moci tohoto rozsudku na jím sdělený bankovní účet.

48. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V daném případě stát platil jednak náklady na znalecký posudek zpracovaný v řízení , tituly před jménem, , jméno FO, , jednak jej stíhá povinnost zaplatit odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně (viz předchozí odstavec). Žalobkyně byla sice v řízení zcela neúspěšná, byla však od placení soudních poplatků osvobozena, proto bylo ve smyslu shora citovaného ustanovení rozhodnuto o tom, že státu se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.