9 C 331/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně:Jméno zainteresované společnosti 0/0, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno. Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému:Jméno zainteresované osoby 0/0, narozený dne Anonymizováno. Anonymizováno. Anonymizováno bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 18 590 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 10 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 8 590 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 250 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 11. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení 16 090 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13 250 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, a to z titulu smlouvy o zápůjčce, která měla být mezi účastníky uzavřena 4. 1. 2023. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat, že žalobkyni uvedenou částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, obojí ve lhůtě do 3. 2. 2023. Tento svůj závazek však nesplnil řádně a včas. V důsledku prodlení s vrácením zápůjčky vznikla žalovanému povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny a poplatku rovněž zákonný úrok z prodlení, účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s jeho prodlením (poplatky za celkem pět odeslaných písemných výzev po 500 Kč) v celkové výši 2 500 Kč a smluvní pokutu dle čl. 2.3. smlouvy. Žalovaný na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradil ničeho. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 840 Kč, která odpovídala sjednané smluvní sazbě ve výši 0,1 % denně z částky 10 000 Kč za dobu od 4. 2. 2023 do 15. 11. 2023. Dále požadovala běžící zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině a poplatku (13 250 Kč) za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti zápůjčky (od 4. 2. 2023) do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 23. 1. 2024, č.j. 9 C 331/2023-27, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost skutečně splnila. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by před poskytnutím zápůjčky dostatečně prověřila schopnost žalovaného tuto zápůjčku řádně a včas vrátit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění její povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Žalobkyně na shora uvedenou výzvu soudu reagovala přípisem, který byl soudu doručen 30. 1. 2024, v němž sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení ani důkazy, byť si je vědoma toho, že tato skutečnost zřejmě povede k tomu, že soud posoudí uzavřenou smlouvu o zápůjčce podle § 87 ZSÚ jako neplatnou. Pro tento případ žalobkyně navrhla, aby byla žalovanému uložena povinnost vrátit peněžní prostředky, které na základě této smlouvy obdržel, jakožto bezdůvodné obohacení, uhradit úrok z prodlení v zákonné výši a nahradit žalobkyni náklady řízení.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř.. Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, ten se ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřil k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., zda s tímto postupem souhlasí, soud proto podle citovaného ustanovení jeho souhlas předpokládal. Na tomto místě se sluší poznamenat, že soud si je samozřejmě vědom toho, že v případě, kdy žalobce ve sporu neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně některých rozhodných skutečností, má mu být v tomto směru poskytováno procesní poučení podle § 118a o. s. ř. primárně při jednání. V daném případě však žalobkyně poté, kdy jí soud písemně vyzval k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů ve vztahu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce, výslovně sdělila, že žádná další tvrzení ani důkazní návrhy doplňovat nebude. Za této situace z pohledu soudu postrádalo smysl, aby bylo ve věci nařizováno jednání, a to tím spíše, že soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně i její právní zástupce se z nařízených jednání, které se týkají smluv o zápůjčkách či úvěrech, které žalobkyně uzavřela se svými klienty, pravidelně omlouvají.

5. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2023 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 10 000 Kč, a to ve prospěch bankovního účtu č. č. účtu. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč, obojí ve lhůtě do 3. 2. 2023. Dle čl. 2.3. smlouvy okamžikem prodlení žalovaného se splacením zápůjčky i jakékoliv její části veškeré doposud vyúčtované poplatky měly přirůst k jistině a stát se její součástí. Zároveň byla v čl. 2.4. a 2.5. smlouvy pro případ prodlení žalovaného s vrácením zápůjčky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále povinnost žalovaného uhradit zákonný úrok z prodlení a účelně vynaložené náklady, které žalobkyni vzniknou v souvislosti s jeho prodlením. Mezi ty byl dle smlouvy řazen mimo jiné poplatek za písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč.

6. Ze dvou potvrzení o provedených platbách předložených žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný dne 2. 1. 2023 odeslal ze svého bankovního účtu č. č. účtu na účet žalobkyně ověřovací poplatek ve výši 1 Kč. Na uvedený účet mu následně dne 4. 1. 2023 žalobkyně zaslala peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

7. Z písemných upomínek z 10. 2. 2023, 17. 2. 2023, 24. 2. 2023, 5. 3. 2023 a 20. 3. 2023 soud zjistil, že žalobkyně celkem v pěti případech vyzývala žalovaného k úhradě jeho dluhu z předmětné smlouvy o zápůjčce.

8. Z předžalobní výzvy z 19. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy o zápůjčce rovněž prostřednictvím zástupce žalobkyně, přičemž byl upozorněn na to, že v případě neuhrazení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně poskytla na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi účastníky 2. 1. 2023 žalovanému dne 4. 1. 2023 bezhotovostní formou převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedené prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 3 250 Kč ve lhůtě do 3. 2. 2023. Současně si účastníci ve smlouvě sjednali pro případ prodlení žalovaného s vrácením zápůjčky smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně a povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady související s prodlením žalovaného, konkrétně mimo jiné též poplatek za každou písemnou výzvu k úhradě ve výši 500 Kč. Ve smlouvě bylo sjednáno i to, že okamžikem prodlení žalovaného se splacením zápůjčky nebo jakékoliv její části veškeré dosud vyúčtované poplatky přirostou k jistině a stanou se její součástí. Žalobkyně celkem pětkrát písemně upomínala žalovaného o zaplacení jeho dluhu z předmětné smlouvy, následně pak žalovanému prostřednictvím své zástupkyně zaslala ještě předžalobní výzvu.

10. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení ZSÚ, neboť žalobkyně předmětnou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele, zatímco žalovaný při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejednal, byl tedy v pozici spotřebitele. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejném druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 2. 1. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

12. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

13. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr právnická osoba, Bankovní registr klientských informací společnosti právnická osoba., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

14. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce byla jakkoliv ověřována schopnost žalovaného tuto zápůjčku splatit. Obsah předložené smlouvy o zápůjčce naopak nasvědčuje spíše tomu, že žalobkyně se procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného nevěnovala vůbec, neboť ve smlouvě ani dalších předložených listinách o tom není jediná zmínka. Žalobkyně svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy nedoplnila ani na základě poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a o. s. ř. K výzvě soudu naopak sdělila, že žalobní tvrzení stran prokázání splnění povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného doplňovat nehodlá. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění její povinnosti obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o zápůjčce tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

15. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o zápůjčce je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně neuhradil ničeho, jak se podává z podané žaloby. Uložil tedy žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu zápůjčky ve výši 10 000 Kč, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu zápůjčky žalobkyni vrátit. Žalovaný je však dlouhodobě nekontaktní, na výzvy soudu nereaguje a se soudem nekomunikuje. Za této situace by postrádalo smyslu, aby soud nařizoval jednání (a tím navyšoval náklady řízení) pouze za účelem zjišťování aktuálních poměrů žalovaného, když navíc není reálné, že by se žalovaný k tomuto jednání dostavil a předložil soudu relevantní důkazy, z nichž by bylo možné postavit najisto, jaké jsou jeho aktuální poměry. K tomu, aby po dostupných informacích soud pátral z úřední činnosti, pak v civilním sporném řízení není prostor.

16. S ohledem na shora uvedené tedy soud vyšel z toho, že tak vysokou částku, jakou žalovanému uložil k úhradě, by žalovaný stěží byl schopen zaplatit najednou, když zjevně nebyl schopen řádně splatit řádně ani poskytnutou zápůjčku v řádu několika tisíců korun. Na stranu druhou z pohledu soudu nelze připustit, aby žalobkyně čekala na úhradu dlužné částky nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť má, jakkoliv se dopustila porušení svých zákonem stanovených povinností, právo na vrácení poskytnutých peněžních prostředků v co možná nejkratší době. Soud tedy umožnil žalovanému splácet jeho dluh žalobkyni formou pravidelných měsíčních splátek, jejichž výši stanovil na částku 500 Kč. Splácet takto vysoké splátky by mělo být v reálných silách žalovaného, zároveň se jedná o nejnižší možnou výši splátky, která je pro soud za dané situace ještě přijatelná, neboť v případě, že žalovaný bude splátky hradit řádně a včas, bude dluh zcela splacen až za dvacet měsíců, což znamená poměrně citelný zásah do právního postavení žalobkyně. Ten však soud považuje za dané situace zejména s ohledem na porušení zákonem uložených povinností žalobkyní za odůvodněný a nikoliv nepřiměřený. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

17. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 8 590 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalobkyní požadovanému úroku z prodlení. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce je totiž mimo jiné i to, že soud tímto rozhodnutím nově stanoví lhůtu splatnosti dlužné jistiny zápůjčky tak, aby tato odpovídala ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, tedy možnostem žalovaného jeho dluh žalobkyni splatit. Za této situace přitom nelze uvažovat o tom, že by se již žalovaný ocitl v prodlení, neboť doposud nenastala splatnost ani první soudem stanovené splátky jistiny zápůjčky. Žalobkyni tedy logicky nárok na zaplacení úroku z prodlení dosud nemohl vzniknout (srov. § 1970 o. z.).

18. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 18 590 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 10 000 Kč, naopak co do zbývajících 8 590 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měl tedy procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 54 % ku 46 % ve prospěch žalobkyně, lze tedy konstatovat, že oba účastníci měli v řízení takřka totožný procesní úspěch. Proto soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách. Nebude-li povinnost uložená vykonatelným rozhodnutím splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.