9 C 338/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného doručovací adresa Bratří Čapků 1747/13, 568 02 Svitavy o zaplacení 61 100,10 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34 151 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 26 949,10 Kč s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 46 289,81 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 46 289,81 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 18. 11. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 61 100,10 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , Anonymizováno, , právnická osoba, , akciová společnost, reg. č. , hodnota, , se sídlem 1 Boulevard Haussmann, , adresa, , Francouzská republika, odštěpný závod , právnická osoba, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 16. 5. 2022. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s ujednaným úrokem, jehož výše činila 14,98 % ročně, v pravidelných měsíčních splátkách po 1 308 Kč. Poslední splátku však uhradil v červenci 2023, následně již splátky úvěru nehradil. Právní předchůdce žalobkyně na území ČR ukončil svou činnost a na žalobkyni postoupil s účinností k datu 1. 11. 2023 portfolio pohledávek, jehož součástí byla mimo jiné i pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy. Žalobkyně s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dojednaných splátek odstoupila od uzavřené smlouvy, čímž se stal celý poskytnutý úvěr k datu 29. 2. 2024 jednorázově splatným. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 46 289,81 Kč, k datu 31. 10. 2024 kapitalizovaného smluvního úroku z úvěru ve výši 9 371,37 Kč, k témuž datu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 437,97 Kč a konečně poplatků spojených s úvěrem ve výši 1 000,95 Kč. Vedle těchto částek dále požadovala běžící smluvní úrok ve výši 14,75 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině od 1. 11. 2024 a běžící zákonný úrok z prodlení z téže částky za totéž období.

2. K předchozí písemné výzvě soudu přípisem soudu došlým dne 3. 12. 2024 žalobkyně podanou žalobu doplnila v tom smyslu, že její právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy vycházel ze sdělení žalovaného, který v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že má příjem ve výši 23 500 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla dále ověřována pomocí interního napojení na insolvenční rejstřík, z informací z CBCB pak byla ověřena předchozí splátková morálka klienta. Ten jako své pravidelné měsíční výdaje uvedl částku 15 500 Kč. Právní předchůdce žalobkyně stanovil životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci se svými interními informacemi, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku 11 500 Kč. Zjistil též, že žalovaný měl v době podání žádosti o poskytnutí úvěru sjednány další úvěry s celkovými splátkami ve výši 4 200 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že příjem žalovaného je při zohlednění uvedených výdajů dostatečný k tomu, aby byl schopen splácet splátky úvěru ve výši 1 308 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla zaslána na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. K projednání věci soud nařídil jednání na den 31. 3. 2025. Žalobkyně se z tohoto jednání omluvila, přičemž souhlasila, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač k jednání řádně a s dostatečným předstihem předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

5. Z žádosti o poskytnutí úvěru, kterou žalovaný podal u právního předchůdce žalobkyně, bylo zjištěno, že žalovaný v předmětné žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu, je zaměstnaný u společnosti Westrick Packaging Systems, kde jeho čistý měsíční příjem činí 23 500 Kč. Celkové náklady jeho domácnosti měly dle údajů uvedených v žádosti činit 15 500 Kč měsíčně.

6. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíc duben 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil k datu 1. 4. 2022 255,71 Kč, konečný zůstatek k datu 30. 4. 2022 396,24 Kč. Žalovaný v průběhu měsíce čerpal na účet finanční prostředky z několika úvěrů, např. dne 4. 4. 2022 částku 4 500 Kč od , právnická osoba, ., dne 19. 4. 2022 částku 2 000 Kč od téhož poskytovatele a dne 20. 4. 2022 další částku 25 000 Kč od téhož poskytovatele. Z účtu byly zjevně hrazeny splátky nejrůznějších úvěrů, kdy např. dne 4. 4. 2022 byla uhrazena částka 4 500 Kč, dne 11. 4. 2022 byla uhrazena částka 11 984,42 Kč, dne 14. 4. 2022 částka 1 287 Kč, dne 15. 4. 2022 částka 668 Kč a částka 2 289 Kč, dne 19. 4. 2022 částka 5 000 Kč, dne 19. 4. 2022 částka 2 000 Kč, dne 20. 4. 2022 částka 6 302,42, dne 21. 4. 2022 částka 6 153 Kč, dne 29. 4. 2022 částka 1 669,67 Kč a dne 30. 4. 2022 částka 148,04 Kč. Všechny zmíněné platby byly označeny jako „splátky úvěru“.

7. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , jakož i z akceptace této smlouvy ze strany právního předchůdce žalobkyně ze 17. 5. 2022, bylo zjištěno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo shora uvedeného data k uzavření smlouvy o úvěru, na jejímž podkladě se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaný se oproti tomu zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok, jehož výše odpovídala sazbě 14,98 % ročně, a to v šedesáti pravidelných měsíčních splátkách po 1 308 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje 17. 6. 2022.

8. Ze sdělení , právnická osoba, ., z 31. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně dne 17. 5. 2022 poskytl žalovanému převodem na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč.

9. Z notářského zápisu sepsaného dne 1. 11. 2023 , tituly před jménem, , jméno FO, , notářem se sídlem v Praze, pod č.j. NZ 369/2023, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník uzavřeli dne 18. 9. 2023 smlouvu o postoupení portfolia, na jejímž podkladě došlo mimo jiné k postoupení pohledávky právního předchůdce žalobkyně za žalovaným vzniklé z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni, a to s účinky k datu 1. 11. 2023.

10. Z dopisu z 2. 11. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni.

11. Z transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy v období od 15. 6. 2022 do 9. 6. 2023 uhradil celkem 20 849 Kč.

12. Z dopisu ze 17. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně písemně informovala žalovaného o tom, že u předmětné úvěrové smlouvy eviduje dluh po splatnosti ve výši 10 210 Kč, a vyzvala jej k úhradě zmíněné částky s upozorněním, že pokud ji neuhradí ve lhůtě do 29. 2. 2024, stane se jednorázově splatným celý jeho zbývající dluh z předmětné úvěrové smlouvy. Žalobkyně rovněž sdělila žalovanému, že pokud dluh neuhradí, má dopis považovat za odstoupení od úvěrové smlouvy, jehož účinnost nastane k datu 29. 2. 2024.

13. Z dopisu z 2. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného písemně vyzvala k jednorázové úhradě jeho zbývajícího dluhu ve výši 52 111 Kč.

14. Z výzvy k zaplacení z 22. 10. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl ze strany žalobkyně opakovaně písemně vyzýván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy a byl upozorněn i na riziko soudního vymáhání dluhu.

15. Z ostatních žalobkyní předložených listinných důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci. Na tomto místě je vhodné vyjádřit se zejména k listině označené jako „Protokol o prověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank!“, kterou žalobkyně doložila v reakci na výzvu soudu k prokázání toho, že před uzavřením úvěrové smlouvy byla ověřována úvěruschopnost žalovaného. Zmíněný protokol nemá v podstatě jakoukoliv důkazní hodnotu, neboť se jedná zjevně o dokument, který byl vytvořen právním předchůdcem žalobkyně, přičemž informace v něm uvedené, které se týkají majetkových a osobních poměrů žalovaného v době před uzavřením úvěrové smlouvy, nejsou ničím podloženy. Proto z něj soud neučinil žádné skutkové závěry.

16. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 17. 5. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 55 000 Kč. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru sdělil, že je svobodný, bydlí v nájmu, je zaměstnán a jeho čistý měsíční výdělek činí 23 500 Kč. Celkové výdaje jeho domácnosti pak dle sdělení žalovaného měly činit 15 500 Kč měsíčně. Žalovaný však před uzavřením smlouvy splácel množství úvěrů, kdy jen za měsíc duben 2022 činila výše jím uhrazených splátek více než 42 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok, jehož výše odpovídala sazbě 14,98 % ročně, obojí v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 1 308 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje 17. 6. 2022. Právní předchůdce žalobkyně poté, kdy ukončil svou činnost na území ČR, postoupil s účinností k datu 1. 11. 2023 svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně následně dopisem ze 17. 1. 2024 vyzvala žalovaného k zaplacení dlužných splátek úvěru ve výši 10 210 Kč s tím, že pokud tento dluh neuhradí do 29. 2. 2024, má považovat výzvu za odstoupení od úvěrové smlouvy. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě celé zbývající dlužné částky z předmětné úvěrové smlouvy dopisy žalobkyně z 2. 3. 2024 a 22. 10. 2024. Celkem žalovaný na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy uhradil částku 20 849 Kč.

17. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Podle § 78 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odstavce 4 téhož paragrafu poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena.

19. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu však prokázala předloženým notářským zápisem, z něhož vyplynulo, že mezi ní a jejím právním předchůdcem byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se žalobkyně stala ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství a je tedy oprávněna domáhat se zaplacení předmětné pohledávky.

20. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstaral, žalobkyně v řízení neprokázala.

21. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto právního nástupce poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

22. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

23. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě de facto nedoložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru byla jakkoliv ověřována schopnost žalovaného úvěr splatit. Žádost o poskytnutí úvěru vyplněná žalovaným takovým důkazem rozhodně není, což platí i pro protokol o prověření úvěruschopnosti klienta. Právní předchůdce žalobkyně zjevně nijak neověřoval skutečnosti, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, ačkoliv bylo namístě, aby si vyžádal alespoň potvrzení o tom, že žalovaný je skutečně zaměstnán a jaká je výše jeho čisté mzdy. Dále bylo nepochybně nutné ověřit existenci případných dalších závazků žalovaného, a to přinejmenším prostřednictvím insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, respektive negativních registrů klientských informací. Z výpisu z účtu za měsíc duben 2022 jednoznačně vyplývá, že jen splátky nejrůznějších úvěrů provedené žalovaným v průběhu tohoto měsíce přesahovaly částku 42 000 Kč a že tedy celkové měsíční výdaje žalovaného rozhodně nemohly činit pouze jím uváděných 15 500 Kč. Již jen výše úvěrových splátek žalovaného z pohledu soudu s přihlédnutím k doložené výši jeho mzdy svědčila o tom, že žalovaný byl v době podání žádosti o úvěr již předlužen. Pokud by si právní předchůdce žalobkyně předmětný výpis z účtu od žalovaného vyžádal, musel by tuto skutečnost zjistit.

24. Žalobkyně netvrdila, natož aby prokázala, že její právní předchůdce v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupoval shora popsaným způsobem, z předložených důkazů naopak lze spíše dovodit, že se pouze zcela spolehl na informace sdělené žalovaným, což však rozhodně nelze akceptovat. Soud žalobkyni v usnesení z 25. 11. 2024, č.j. 9 C 338/2024-25, poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, že pokud neprokáže, že k řádnému procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného došlo, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Žalobkyně na zmíněné usnesení reagovala v podstatě pouze zasláním shora uvedeného protokolu, relevantní důkazy k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného však soudu nepředložila. Vzhledem k tomu, že i její pouhá tvrzení jsou zcela nedostatečná pro závěr, že její právní předchůdce dostál své povinnosti uvedené v § 86 odst. 1 ZSÚ, soudu nezbylo, než uzavřenou smlouvu o úvěru posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ.

25. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou a doposud nevrácenou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Z transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě bylo prokázáno, že žalovaný celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradil 20 849 Kč. Soud tedy tuto částku odečetl od poskytnuté jistiny úvěru ve výši 55 000 Kč a dospěl k závěru, že žalovanému zbývá uhradit ještě 34 151 Kč. V tomto rozsahu tedy podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zmíněnou částku zaplatit žalobkyni. Ve zbývající části, tedy co do částky 26 949,10 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

26. Pokud jde o lhůtu k plnění, žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Soud tak neměl jakoukoliv možnost zkoumat jeho aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry tak, aby mohl postavit najisto, jakou lhůtu k vrácení dlužné jistiny úvěru lze považovat za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Proto žalovanému stanovil obecnou lhůtu k plnění v trvání tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

27. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení jistiny své pohledávky ve výši 61 100,10 Kč, běžícího úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 46 289,81 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání tohoto rozsudku (31. 3. 2025) činí 2 821,51 Kč, a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky 46 289,81 Kč od 1. 11. 2024 do zaplacení, jehož kapitalizovaná výše k datu vydání tohoto rozsudku činí rovněž 2 821,51 Kč. Celkem tedy bylo k datu vydání tohoto rozsudku řízení vedeno o zaplacení částky 66 743,12 Kč. Žalobě bylo vyhověno co do částky 34 151 Kč, která odpovídá 51 % předmětu řízení. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 32 592,12 Kč (49 % předmětu řízení), byla žaloba zamítnuta. Lze tedy konstatovat, že účastníci měli v řízení v podstatě obdobný procesní úspěch. Proto soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.