9 C 34/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 178 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 508 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 3 670 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 240,23 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 178 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 2 027 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu 25. 3. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 12 178 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 28. 5. 2024. Tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč v sjednaných měsíčních splátkách. Žalovaný si prodloužil původní třicetidenní splatnost úvěru o dalších 30 dní prostřednictvím tzv. korunového odkladu. Za to mu byl ze strany žalobkyně účtován poplatek ve výši 990 Kč. Následně si prodloužil splatnost úvěru o dalších 30 dní tzv. desetiprocentním odkladem, za což mu bylo účtováno dalších 490 Kč. Žalovaný nesplatil poskytnutý úvěr řádně a včas. Na svůj dluh ze smlouvy uhradil v průběhu trvání smluvního vztahu účastníků celkem pouze 1 492 Kč. Žalobkyně se po něm domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 9 499 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti tzv. korunovým odkladem ve výši 990 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti tzv. desetiprocentním odkladem ve výši 489 Kč, účelně vynaložených nákladů souvisejících s vymáháním dluhu ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 570 Kč. Vedle uvedených dlužných částek dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky za období od 25. 1. 2025 do 25. 3. 2025 ve výši 240,23 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z dlužné částky za dobu od 26. 3. 2025 do zaplacení.

2. Již v rámci podané žaloby žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy hodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V rámci tohoto procesu zkoumala, zda má žalovaný úvěry i u některé další společnosti a zda tyto úvěry splácí, a to prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Provedla také důsledný „credit scoring“ žalovaného, posuzovala jeho příjmovou a výdajovou stránku a přezkoumávala mimo jiné jeho věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiná kritéria. Následně na základě tohoto posouzení dospěla k závěru, že žalovaný je úvěruschopný.

3. Usnesením ze dne 7. 4. 2025, č.j. 9 C 34/2025-36, soud vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení zmíněného usnesení písemně doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě týkající se procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy, a dále aby předložila důkazy k prokázání těchto tvrzení. Současně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), poučil žalobkyni o tom, jak konkrétně by měla být její žalobní tvrzení doplněna a jaké důkazy by měly být soudu předloženy. Žalobkyně byla touto cestou poučena rovněž o tom, že pokud žalobní tvrzení ve stanovené lhůtě řádně nedoplní a současně nepředloží soudu požadované důkazy k prokázání rozhodných skutečností, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Zmíněné usnesení bylo doručeno zástupci žalobkyně 9. 4. 2025.

4. Na shora uvedenou výzvu reagovala žalobkyně přípisem soudu došlým dne 15. 4. 2025, ve kterém popsala, jakým způsobem před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřovala schopnost žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně na základě jí dostupných podkladů vypočítala limit nejvyšší měsíční splátky jak pro samotného žalovaného, tak i pro jeho domácnost. Do výše limitu pro samotného žalovaného započítala částku životního minima žalovaného, eventuálně jím vyživovaných dětí, spolu se splátkovou zátěží žalovaného včetně splátky schváleného úvěru. Do výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti žalovaného pak kromě splátky schváleného úvěru započítávala i tzv. minimální uvěřitelné výdaje domácnosti, což je statistický údaj zahrnující součet životních minim členů domácnosti, splátky žalovaného a očekávané minimální náklady na bydlení (tyto jsou stanoveny na základě statistických dat publikovaných ČSÚ a MPSV), kdy bylo vycházeno z počtu osob v domácnosti žalovaného. Žalobkyně sdělila, že obě vypočtené limitní částky následně porovnala a využila ten limit, který je nižší. Při výpočtu limitu měsíční splátky samotného žalovaného žalobkyně vycházela z toho, že jeho příjem činí 23 650 Kč, součet životních minim dospělých členů jeho domácnosti 4 470 Kč, splátky jiným společnostem zjištěné z registru NRKI 3 416 Kč, splátky jiných úvěrů sjednaných u žalobkyně 0 Kč, dále byl zohledňován tzv. „buffer“ žalovaného ve výši 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 10 330 Kč. Při zohlednění těchto částek žalobkyně dospěla k závěru, že i při splácení sjednané splátky úvěru bude žalovanému zbývat měsíčně k dispozici částka 5 334 Kč. Při výpočtu limitu měsíční splátky domácnosti pak bylo vycházeno z toho, že měsíční příjem žalovaného činí 23 650 Kč, příjem ostatních členů jeho domácnosti 40 000 Kč, splátky jiným společnostem zjištěné z registru NRKI 3 416 Kč, splátky jiných úvěrů sjednaných u žalobkyně 0 Kč, součet životních minim členů domácnosti žalovaného 8 510 Kč, výše výdajů na bydlení 6 088 Kč a výše splátky schváleného úvěru 10 330 Kč. Při zohlednění uvedených částek dospěla žalobkyně k závěru, že po uhrazení všech nezbytných výdajů by i při řádném splácení sjednaného úvěru mělo zůstat domácnosti žalovaného k dispozici 35 306 Kč. Žalobkyně dále opětovně poukázala na provedené lustrace v registrech NRKI, SOLUS, CRIBIS a ISIR s tím, že z těchto registrů nebyly ohledně žalovaného zjištěny žádné negativní informace. Na základě zmíněného procesu pak žalobkyně i s ohledem na výši úvěru a výši sjednané měsíční splátky uzavřela, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splácet.

5. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do jeho datové schránky dne 9. 4. 2025, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

6. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a o. s. ř. Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v podané žalobě, souhlas žalovaného pak soud předpokládal, neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

7. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 28. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto prostředky žalobkyni vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, jakož i další poplatky sjednané v souvislosti s poskytnutím některých doplňkových služeb. Takto byla poplatkem ve výši 990 Kč zpoplatněna služba tvz. korunového odkladu, na jejímž základě si žalovaný mohl za předem vymezených podmínek prodloužit splatnost úvěru o 30 dnů od původního data splatnosti, a poplatkem ve výši 490 Kč služba tzv. desetiprocentního odkladu, která umožňovala totéž, pouze za mírně odlišných podmínek. Celková dlužná částka nezahrnující poplatky za sjednané doplňkové služby činila dle smlouvy 10 330 Kč, žalovaný se zavázal ji uhradit ve lhůtě do 27. 6. 2024. Smlouva dále obsahovala ujednání, podle něhož v případě, že žalovaný nevrátí úvěr v dohodnutém termínu, po něm žalobkyně bude moci požadovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč za každý měsíc vymáhání a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

8. Z karty klienta vyhotovené dne 25. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně při uzavírání smlouvy se žalovaným vycházela z toho, že žalovaný je zaměstnán, výše jeho měsíčního příjmu činí 23 650 Kč, výše příjmu ostatních členů jeho domácnosti 40 000 Kč a že žalovaný hradí splátky jiným společnostem ve výši 1 000 Kč.

9. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za měsíc duben 2024 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek peněžních prostředků na tomto účtu k datu 1. 4. 2024 činil 87 610,02 Kč, konečný zůstatek k datu 30. 4. 2024 109 155,02 Kč.

10. Z žalobkyní předloženého potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že dne 28. 5. 2024 byly ve prospěch bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, odeslány peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč.

11. Z předžalobní výzvy z 10. 1. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 12 178 Kč ve lhůtě do 24. 1. 2025 s upozorněním, že v případě nezaplacení dluhu dobrovolně bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

12. Z úvěrové zprávy z registru NRKI předložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy dva existující závazky z úvěrových smluv. V rámci nich mu zbývalo v dubnu 2024 uhradit 62 900 Kč, respektive 17 212 Kč. Hned několik jeho žádostí o poskytnutí úvěru bylo v první polovině roku 2024 odmítnuto.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Mezi účastníky byla dne 28. 5. 2024 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se ve smlouvě zavázal jednak poskytnutou jistinu úvěru vrátit, jednak zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, případně některé další poplatky v závislosti na možném využití doplňkových služeb nabízených žalobkyní. Jistina úvěru a poplatek za jeho poskytnutí měly být splaceny nejpozději do 27. 6. 2024. Žalobkyně předžalobní výzvou z 10. 1. 2025 vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet. Současně lze z pohledu soudu konstatovat, že i na základě žalobkyní dostupných podkladů existovaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný je úvěruschopný.

19. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

20. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

21. V posuzované věci žalobkyně předložila listinu, z níž má vyplývat, že před uzavřením úvěrové smlouvy žalovaného lustrovala v databázích NRKI, SOLUS a v Centrální evidenci exekucí. Za skutečně prokázané však z pohledu soudu lze považovat toliko provedení lustrace v databázi NRKI, neboť žalobkyně předložila i konkrétní výstup této lustrace, kterým je úvěrová zpráva založená na č.l. 47 spisu. Již jen z doloženého výpisu z NRKI pak vyplývá, že v době před uzavřením smlouvy měl žalovaný již přinejmenším dva závazky z úvěrových smluv a v několika případech byly jeho žádosti o poskytnutí úvěru odmítnuty. Z žalobkyní předloženého výpisu z bankovního účtu žalovaného pak lze mít za prokázané, že v měsíci dubnu 2024, tedy bezprostředně před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, měl žalovaný výdaje dosahující takřka částky 20 000 Kč, které přitom žalobkyně v rámci ověřování úvěruschopnosti nijak nezohledňovala, když vycházela čistě z částky životního minima jednotlivce, aniž by jakkoliv blíže pátrala po tom, jak vysoké jsou pravidelné výdaje žalovaného například na bydlení, zdravotní stav, dojíždění do práce, atd.

22. Žalobkyně dále soudu ani na základě příslušného procesního poučení nepředložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že si jakkoliv ověřovala žalovaným údajně uvedenou výši jeho pravidelných příjmů (23 650 Kč), respektive výši příjmů ostatních členů domácnosti žalovaného (40 000 Kč). Přitom v tomto směru rozhodně nelze akceptovat, pokud žalobkyně bez dalšího vycházela z tvrzení žalovaného a neobstarala si alespoň ty nejzákladnější podklady k jejich ověření. Za takové poklady by jistě bylo možné považovat potvrzení zaměstnavatele o pracovním zařazení žalovaného a výši jeho čisté mzdy, respektive případně výpis z bankovního účtu žalovaného alespoň za tři kalendářní měsíce předcházející uzavření smlouvy, z něhož by rovněž bylo možné ověřit výši mzdy žalovaného, pokud by na tento účet byla vyplácena.

23. Žalobkyně dle jejích tvrzení postupuje v rámci ověřování úvěruschopnosti svých klientů tak, že na základě předem definovaných vstupních údajů vypočítá tzv. maximální limit měsíční splátky, kterou by měl být klient bez problémů schopen v rámci svých pravidelných příjmů a výdajů splácet. Z pohledu soudu však žalobkyně nepostupuje správně, pokud na výdajové straně automaticky zohledňuje nikoliv skutečně zjištěné výdaje klienta, nýbrž pouze paušalizovanou částku odvíjející se od životního minima jednotlivce stanoveného obecně závaznými právními předpisy. V daném případě si žalobkyně zjevně neobstarala žádné podklady, ani pokud jde o ověření výše pravidelných výdajů žalovaného, byť například doložení výše nákladů na bydlení ze strany žalovaného by mělo být v rámci žádosti o poskytnutí úvěru z pohledu soudu považováno za samozřejmost a ze strany žalobkyně by mělo být vyžadováno.

24. Ze všech shora popsaných skutečností podle názoru soudu jednoznačně vyplývají přinejmenším důvodné pochybnosti o tom, že v květnu 2024, kdy byla mezi účastníky uzavřena předmětná úvěrová smlouva, žalovanému jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry umožňovaly bez větších obtíží splatit poskytnutý úvěr v dohodnutém termínu. Žalobkyně tedy v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného pochybila a poskytla žalovanému úvěr i v situaci, kdy o jeho úvěruschopnosti existovaly důvodné pochybnosti. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

25. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila více než v žalobě tvrzených 1 492 Kč. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně uhradil pouze tuto částku. Celkem mu přitom bylo žalobkyní poskytnuto 10 000 Kč. Soud proto shora uvedenou úhradu ve výši 1 492 Kč odečetl od celkově vyčerpané jistiny ve výši 10 000 Kč a dospěl k závěru, že žalovanému zbývá uhradit 8 508 Kč. Uložil tedy žalovanému povinnost tuto částku žalobkyni uhradit, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud si je vědom toho, že by v zásadě měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný však byl v řízení po celou dobu zcela nečinným a se soudem nijak nekomunikoval. Soud tedy neměl možnost zjistit potřebné skutečnosti a za daných okolností neshledal důvod jakkoliv se odchýlit od obecné třídenní lhůty k plnění stanovené v citovaném § 160 odst. 1 o. s. ř.

26. Ve zbývající části, tedy co do částky 3 670 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyni nepřiznal ani požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to ani z aktuálně dlužné části jistiny úvěru, a to s ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť teprve tímto rozsudkem byla žalovanému stanovena lhůta splatnosti dlužné jistiny a žalovaný se tak doposud nemohl ocitnout v prodlení.

27. Předmětem řízení byl nárok na zaplacení 12 578,34 Kč (jistina ve výši 12 178 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 240,23 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení, jehož výše k datu vydání tohoto rozsudku odpovídala částce 160,11 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 8 508 Kč, naopak co do částky 4 070,34 Kč byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 68 % ku 32 % ve prospěch žalobkyně, které tak ve smyslu shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 36 % (68 – 32 = 36).

28. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 815 Kč. Tyto náklady zastoupení tvoří předně mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně ve výši 1 200 Kč za tři jím v řízení vykonané úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci, a žalobu, kdy každý z těchto úkonů je podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT ve spojení s § 8 odst. 1 AT honorován sazbou odměny ve výši 400 Kč (tj. 3*400 Kč = 1 200 Kč). Dále náklady zastoupení tvoří tři paušální náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně související s vykonanými úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT (tj. 3*100 Kč = 300 Kč) a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tedy z částky 1 500 Kč) ve výši 315 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 027 Kč (36 % z celkových nákladů ve výši 2 815 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).