9 C 352/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 46 002,87 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do částky 132,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 7. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 45 870,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 25. 11. 2024 domáhala po žalované zaplacení 46 002,87 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, s tvrzením, že na základě této smlouvy měla společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru. Poskytnuté prostředky měla žalovaná vrátit ve lhůtě do 9. 12. 2024. Dostala se však do prodlení s úhradou dohodnutých pravidelných měsíčních splátek, pročež právní předchůdce žalobkyně následně dne 10. 7. 2023 celý poskytnutý úvěr zesplatnil. Smlouvou uzavřenou dne 6. 12. 2023 pak svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy postoupil na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 38 968,49 Kč, smluvního úroku kapitalizovaného k datu zesplatnění úvěru ve výši 6 901,89 Kč a smluvní pokuty kapitalizované k datu zesplatnění úvěru ve výši 132,49 Kč. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 46 002,87 Kč za dobu od 11. 7. 2023 do zaplacení. Pokud jde o proces ověřování úvěruschopnosti žalované před uzavření předmětné úvěrové smlouvy, žalobkyně sdělila, že její právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalované na základě jejích tvrzení o příjmech a výdajích, lustracích v registrech CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje žádnou dokumentací k prokázání této skutečnosti.

2. Přípisem z 20. 2. 2025 žalobkyně podanou žalobu doplnila v tom smyslu, že žalovaná na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy celkem uhradila 51 441,09 Kč. Současně vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět co do smluvní pokuty ve výši 132,49 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 7. 2023 do zaplacení a navrhla, aby v tomto rozsahu soud zastavil řízení.

3. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal do její datové schránky, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud předpokládal, neboť žalovaná se k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud tedy její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

5. Ze smlouvy o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 9. 11. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který měla žalovaná splatit spolu s úrokem ve výši 64,08 % ročně, jehož absolutní výše za dobu trvání smlouvy odpovídala částce 19 072,56 Kč, v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 946,46 Kč splatných vždy ke každému 9. dni v měsíci počínaje 9. 12. 2021.

6. Z listiny datované dnem 2. 3. 2022, kterou soud dle jejího obsahu posoudil jako písemný dodatek k úvěrové smlouvě uvedené v předchozím odstavci, bylo zjištěno, že se právní předchůdce žalobkyně dohodl se žalovanou na navýšení úvěru na částku 49 701,31 Kč. Tuto částku spolu s úrokem odpovídajícím sazbě 55,46 % ročně, jehož absolutní výše za dobu předpokládaného trvání smlouvy měla činit 53 229,81 Kč, měla žalovaná splatit v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 2 859,12 Kč splatných vždy k 9. dni v měsíci počínaje 9. 3. 2022.

7. Z výpisu z bankovního účtu právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně dne 9. 11. 2021 zaslal na účet žalované č. , č. účtu, částku 15 000 Kč a dne 2. 3. 2022 částku 35 000 Kč.

8. Z předžalobní výzvy z 10. 7. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalované, že zesplatňuje úvěr poskytnutý na základě shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky v celkové výši 46 052,87 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6. 12. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i z doloženého seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně svou pohledávku ze shora uvedené úvěrové smlouvy za žalovanou postoupil na žalobkyni.

10. Z oznámení o postoupení pohledávky z 11. 7. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně písemně oznámil žalované, že došlo k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni.

11. Z předžalobní výzvy z 11. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě svého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy rovněž ze strany žalobkyně.

12. Z ostatních žalobkyní předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 9. 11. 2021 a následného dodatku k této smlouvě uzavřeného dne 2. 3. 2022 poskytl žalované ve dvou platbách peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úrok, který dle dodatku k úvěrové smlouvě z 2. 3. 2022 odpovídal zápůjční úrokové sazbě ve výši 55,46 % ročně, a to v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 2 859,12 Kč, které byly splatné vždy ke každému 9. dni v měsíci počínaje 9. 3. 2022. Dopisem z 10. 7. 2023 právní předchůdce žalobkyně poskytnutý úvěr zesplatnil a vyzval žalovanou k jednorázové úhradě částky ve výši 46 052,87 Kč. Následně svou pohledávku z předmětné smlouvy postoupil smlouvou z 6. 12. 2023 na žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informoval. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ze smlouvy předžalobní výzvou z 11. 7. 2024.

14. Soud předně s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení co do původně požadované smluvní pokuty ve výši 132,49 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 7. 2023 do zaplacení. Učinil tak, aniž by se žalované tázal na její stanovisko k částečnému zpětvzetí žaloby, neboť k tomu došlo ještě před započetím jednání ve věci, přičemž v takové situaci je stanovisko žalované bezpředmětné (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.).

15. Po právní stránce pak soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalované, tedy její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál a neobstaral si dostatečné podklady potřebné k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalované, a pokud ano, pak se tato skutečnost žalobkyni v řízení nepodařila prokázat.

20. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdce řádně splnil povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto nástupce poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

21. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

22. V posuzované věci žalobkyně v žalobě tvrdila, že její právní předchůdce v rámci posouzení její úvěruschopnosti vycházel z tvrzení žalované o výši jejích příjmů a výdajů a že dále provedl její lustraci v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, rejstřících SOLUS, NRKI a BRKI. K prokázání tohoto tvrzení však žalobkyně nepředložila jediný důkaz. Soudu nebyla doložena žádná listina, která by prokazovala výši příjmů a výdajů žalované v době před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy nebo fakt, že byly provedeny jakékoliv lustrace týkající se její dřívější platební morálky. Z žalobních tvrzení vůbec nevyplývá, z jakých částek právní předchůdce žalobkyně vycházel, pokud opravdu zkoumal, zda žalované zůstane po odečtení jejích pravidelných výdajů dostatek peněžních prostředků k úhradě sjednaných splátek úvěru. Současně zde zcela absentuje popis toho, k jakým konkrétním závěrům právní předchůdce žalobkyně v rámci ověření úvěruschopnosti žalované dospěl. Žalobkyní poskytnutá skutková tvrzení jsou zcela nedostačující. Žalobkyně přitom nezjednala nápravu ani na základě výzvy soudu učiněné formou usnesení ze dne 12. 12. 2024, č.j. 9 C 352/2024-28, v níž soud žalobkyni sdělil, že neunáší ve věci jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní, a poskytl jí dodatečnou lhůtu k nápravě a rovněž poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, jaké bude mít důsledky, pokud nedoplní rozhodné skutečnosti a neoznačí důkazy k jejich prokázání soudem požadovaným způsobem. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala již zmiňovaným přípisem z 20. 2. 2025, v němž však de facto pouze zopakovala tvrzení, která byla uvedena již v textu žaloby.

23. Za dané situace musel soud vycházet z toho, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Důsledkem toho je podle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ absolutní neplatnost posuzované úvěrové smlouvy a fakt, že žalované podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ vznikla povinnost toliko k vrácení poskytnuté jistiny úvěru právnímu předchůdci žalobkyně, respektive po postoupení pohledávky žalobkyni samotné, na kterou v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. přešla zmíněná pohledávka na vrácení poskytnuté jistiny úvěru a žalobkyně tak získala aktivní legitimaci k podání žaloby stran předmětné pohledávky. Sama žalobkyně potvrdila, že žalovaná už v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou uhradila celkem 51 441,06 Kč, je tedy zjevné, že poskytnutou jistinu úvěru již zcela splatila. Z toho důvodu soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

24. Žalovaná měla v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by jí tak vůči neúspěšné žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení zcela nečinnou, na podanou žalobu nijak nereagovala a se soudem nekomunikovala. Žádné náklady řízení jí tak evidentně nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.