9 C 54/2024

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 25 428,22 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 700 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek v případě neuhrazení byť jen jediné z nich.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 15 728,22 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 761,71 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 853,56 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11 287,33 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 2. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 428,22 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 25. 5. 2022. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 13 000 Kč s úrokem ve výši 659 Kč, který měl žalovaný splácet spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 370 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 795 Kč a poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 340 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 726 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, poslední splátku v částce 1 500 Kč uhradil dne 8. 6. 2022 a dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky došlo k zesplatnění úvěru. Poté již žalovaný neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni 7. 8. 2023 postoupena na současnou žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 1. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě svého dluhu. Dlužná částka uplatněná touto žalobou činí 25 428,22 Kč a je tvořena neuhrazenou jistinou ve výši 11 287,33 Kč, úrokem za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 566,23 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5 460 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 538,27 Kč, poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 1 838,57 Kč a smluvní pokutou ve výši 4 737,82 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 761,71 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 11 853,56 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 11 287,33 Kč od 26. 7. 2023 do zaplacení.

2. Podáním ze dne 5. 6. 2024, soudu doručeným dne 6. 6. 2024, zástupce žalobkyně soudu sdělil, že právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 25. 5. 2022 a byly ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami. Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovaným uzavřena smlouva o úvěru. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si právní předchůdce žalobkyně ověřil z dodatku k pracovní smlouvě, výplatních pásek a otisku z běžného účtu. Výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu.

3. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Při jednání dne 15. 7. 2024 zástupce žalobkyně na podané žalobě setrval a navrhl, aby jí bylo vyhověno.Žalovaný se k jednání nedostavil, svoji nepřítomnost písemně omluvil a sdělil soudu, že jeho příjem činí 18 000 Kč až 22 000 Kč měsíčně, platí nájemné v částce 7 000 Kč měsíčně, inkaso ve výši 2 000 Kč měsíčně, školné a obědy v mateřské škole pro dvě děti v celkové částce 2 300 Kč měsíčně. Dlužnou částku je schopen žalobkyni splácet po 1 000 Kč měsíčně.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 5. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 659 Kč (8 % ročně), poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 370 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 795 Kč a poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 340 Kč v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 726 Kč. Celkem měl žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně vrátit 24 164 Kč. Částka 13 000 Kč byla žalovanému předána při podpisu smlouvy. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky.

6. Z listiny s názvem Žádost o úvěr bylo zjištěno, že při podání žádosti o úvěr žalovaný uváděl, že je zaměstnaný a jeho příjem činí 17 992 Kč měsíčně, výdaje 15 004 Kč měsíčně (1 000 Kč měsíčně bydlení a energie, 9 090 Kč měsíčně doprava, jídlo, osobní náklady, 4 914 Kč měsíčně srážky ze mzdy, výživné). Bydlí u rodičů, má dvě vyživovací povinnosti.

7. Z výplatní pásky žalovaného a z fotografie telefonní obrazovky na č. l. 46 p. v. spisu soud zjistil, že v březnu 2022 čistá mzda žalovaného činila 21 393 Kč, byly z ní provedeny srážky v částce 4 914 Kč. Žalovaný byl 8 dní v pracovní neschopnosti, 2 dny čerpal OČR. Od zaměstnavatele mu bylo dne 19. 4. 2022 vyplaceno 14 591 Kč.

8. Z dodatku k pracovní smlouvě č. 1/2022 ze dne 18. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel tento dodatek se svým zaměstnavatelem a byla v něm sjednána doba trvání pracovního poměru do 31. 12. 2022.

9. Z žalobkyní předložené tabulky na č. l. 14 spisu bylo zjištěno, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 3 300 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 2. 8. 2023 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, a z Přílohy č. 1 k této smlouvě bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy byla postoupena na žalobkyni.

11. Z oznámení o postoupení pohledávky z 15. 8. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh ze shora uvedené smlouvy napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.

12. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 11. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky s tím, že pokud nebude dlužná částka zaplacena, bude vymáhána soudní cestou. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalovanému dne 12. 1. 2024.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 25. 5. 2022 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému částku 13 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit v pravidelných 14 měsíčních splátkách po 1 726 Kč spolu s úrokem ve výši 659 Kč (8 % ročně), poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 370 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 795 Kč a poplatkem za umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 2 340 Kč. Žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil 3 300 Kč. Pohledávku z uvedené smlouvy její právní předchůdce postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně sama následně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy předžalobní upomínkou svého právního zástupce.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.

19. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

20. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

21. V posuzované věci žalobkyně na základě výzvy soudu, po poučení dle ust. § 118a o. s. ř., sdělila, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to zejména na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Tvrdila, že majetková situace žalovaného byla ověřena z dodatku k pracovní smlouvě, výplatních pásek a otisku z běžného účtu žalovaného, výdaje žalovaného byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně však k prokázání těchto tvrzení předložila pouze výplatní pásku žalovaného za měsíc březen 2022, otisk z běžného účtu žalovaného, ze kterého byla zjištěna pouze částka vyplacená zaměstnavatelem dne 19. 4. 2022, a dodatek k pracovní smlouvě žalovaného. Dále předložila žádost o úvěr, ve které žalovaný uváděl své majetkové poměry. Žalobkyně nedoložila výpisy z účtu žalovaného, na které odkazovala, rovněž neprokázala, že by žalovaného prověřovala ve veřejných registrech. K příjmům žalovaného předložila pouze jednu výplatní pásku za měsíc březen 2022, k výdajům nepředložila ničeho. Za této situace soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ve vztahu k prokázání splnění povinnosti právního předchůdce žalobkyně obsažené v § 86 odst. 1 ZSÚ. Předmětnou smlouvu o úvěru tedy bylo nutné posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ. K této neplatnosti soud v souladu s § 87 odst. 1 větou druhou ZSÚ přihlédl z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného.

22. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to navíc v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný v řízení netvrdil, natož aby prokázal, že na svůj dluh z předmětné smlouvy žalobkyni čehokoliv uhradil. Soud tedy vyšel z toho, že skutečně uhradil pouze 3 300 Kč, jak vyplývá z předložených důkazů. Uložil tedy žalovanému povinnost uhradit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 9 700 Kč (13 000 Kč – 3 300 Kč), přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Žalovaný uváděl, že jeho příjmy činí 18 000 Kč až 22 000 Kč měsíčně, platí nájemné ve výši 7 000 Kč měsíčně a inkaso ve výši 2 000 Kč měsíčně. Má dvě vyživovací povinnosti. Soud má za to, že splátkový kalendář, který žalovanému určil, je přiměřený okolnostem řešené věci, tedy na jedné straně výši dlužné částky, na straně druhé možnostem a schopnostem žalovaného, v jehož silách by podle názoru soudu nepochybně mělo být hradit měsíčně splátku ve výši 1 000 Kč. Pokud žalovaný svůj dluh prostřednictvím splátek uhradí řádně a včas, stane se tak nejpozději za 10 měsíců, což znamená poměrně citelný zásah do právního postavení žalobkyně. Ten však soud považuje za dané situace zejména s ohledem na porušení zákonem uložených povinností právním předchůdcem žalobkyně za odůvodněný a nikoliv nepřiměřený. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu najednou.

23. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 15 728,22 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to i ve vztahu k žalobkyní požadovanému úroku z prodlení. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je totiž mimo jiné i to, že soud tímto rozhodnutím nově stanoví lhůtu splatnosti dlužné jistiny úvěru tak, aby tato odpovídala ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, tedy možnostem žalovaného jeho dluh žalobkyni splatit. Za této situace přitom nelze uvažovat o tom, že by se již žalovaný ocitl v prodlení, neboť doposud nenastala splatnost ani první soudem stanovené splátky jistiny úvěru. Žalobkyni tedy logicky nárok na zaplacení úroku z prodlení dosud nemohl vzniknout (srov. § 1970 o. z.).

24. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 25 428,22 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 9 700 Kč, naopak co do částky 15 728,22 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci tedy činí 38 % ku 62 % ve prospěch žalovaného. Tomu proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 24 % (62 – 38 = 24). Žalovanému však žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.