9 C 54/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , 569 23 Březina o zaplacení 26 973,86 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 26 973,86 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 254,50 Kč, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 24 498,86 Kč od 10. 9. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 234,71 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 26 973,86 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 23. 4. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 26 973,86 Kč s příslušenstvím, a to z titulu tvrzeného dluhu žalovaného vzniklého ze smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi žalovaným a , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“). Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy její právní předchůdce poskytl žalovanému úvěr ve výši 260 000 Kč, kdy část z těchto prostředků byla použita na úhradu dřívějších peněžitých závazků žalovaného a zbývající část byla žalovanému poskytnuta neúčelově převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a současně zaplatit smluvní úrok ve výši 12,75 % ročně, dostal se však opakovaně do prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru, úroků a vyčíslených poplatků, pročež právní předchůdce žalobkyně k datu 9. 9. 2024 celý dluh žalovaného z předmětné úvěrové smlouvy jednorázově zesplatnil. Následně svou pohledávku na zaplacení tohoto dluhu postoupil na žalobkyni s účinností k datu 13. 12. 2024. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 24 498,86 Kč, poplatků ve výši 2 475 Kč, k datu zesplatnění úvěru kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 254,50 Kč, k témuž datu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 234,71 Kč, běžícího smluvního úroku ve výši 12,75 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině (24 498,86 Kč) od 10. 9. 2024 do zaplacení a běžícího zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky (26 973,86 Kč) za totéž období.

2. Usnesením ze dne 5. 5. 2025, č.j. 9 C 54/2025-43, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 9 odst. 1 větou prvou zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru účinného do 30. 11. 2016 (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost její právní předchůdce skutečně splnil. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by její právní předchůdce před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil schopnost žalovaného tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Přípisem soudu došlým 16. 5. 2025 žalobkyně v reakci na shora uvedenou výzvu soudu sdělila, že její právní předchůdce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z údajů, které mu poskytl sám žalovaný v žádosti o úvěru ze 7. 7. 2015, v níž žádal o konsolidaci úvěrů ve výši 260 000 Kč. V této žádosti žalovaný deklaroval čistý měsíční příjem ve výši 10 000 Kč, sdělil, že je od 1. 2. 2015 na dobu určitou do 31. 12. 2015 zaměstnán jako dělník/řemeslník u obce , adresa, , má vlastní bydlení, je svobodný a čistý měsíční příjem jeho domácnosti činí 21 000 Kč, přičemž nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Právní předchůdce žalobkyně porovnal příjem žalovaného a výdaje odhadnuté na základě historických dat z Českého statistického úřadu, přičemž takovým výpočtem získal částku disponibilních zdrojů žalovaného. Z interních zdrojů zjistil, že žalovaný vůči němu měl v době podání žádosti o úvěr závazky s celkovou výší měsíčních splátek 109,28 Kč, z externích zdrojů pak bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době podání žádosti o úvěr žádné další závazky. Po provedeném hodnocení situace žalovaného právní předchůdce žalobkyně žádosti o poskytnutí úvěru vyhověl a konsolidoval dříve vzniklé závazky žalovaného úvěrem ve výši 260 000 Kč s novou výší splátky 5 106,86 Kč měsíčně. Do výdajů žalovaného byly započteny výdaje doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěná z veřejných databází. Výpočet disponibilní částky byl proveden tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (např. podíl na výdajích na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Na základě zjištěné dostatečné disponibilní částky byl úvěr poskytnut.

4. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 16. 5. 2025, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

5. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem soud předpokládal, neboť žádný z nich se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

6. Z žádosti o úvěr – Konsolidace půjček ze 7. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný v rámci podání žádosti o úvěr sdělil právnímu předchůdci žalobkyně, že je zaměstnán jako dělník/řemeslník u obce , adresa, na dobu určitou do 31. 12. 2015, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem jeho domácnosti pak 21 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, disponuje vlastním bydlením, je svobodný. Ve výčtu jeho dosavadních závazků uvedl dva závazky vůči právnímu předchůdci žalobkyně s měsíčními splátkami ve výši 1 100 Kč, respektive ve výši 3 735,90 Kč.

7. Z vyjádření právního předchůdce žalobkyně k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného z 15. 5. 2025 se podává, že před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedl právní předchůdce žalobkyně kontrolu veřejných databází, konkrétně insolvenčního rejstříku, bankovního a nebankovního registru klientských informací a databáze MVČR týkající se platnosti průkazů totožnosti, kdy v těchto registrech lustroval osobu žalovaného. Jeho příjem ověřil z doložených dokumentů žalovaného a z jeho běžného účtu. Následně ze zjištěných údajů provedl výpočet tzv. maximální měsíční splátky, a to tak, že od čistých měsíčních příjmů žalovaného (10 000 Kč) odečetl součet měsíčních splátek jeho dosavadních úvěrových závazků (109,28 Kč), částku životních nákladů (4 772,86 Kč) a splátku požadovaného úvěru (5 106,86 Kč). Tímto způsobem dospěl k závěru, že žalovaný bude mít dostatek prostředků k úhradě sjednaného úvěru.

8. Ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – Konsolidace půjček uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 7. 7. 2015 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 260 000 Kč. Ty měly být dle smlouvy použity v rozsahu 191 565,99 Kč na splacení dříve vzniklých dluhů žalovaného vůči právnímu předchůdci žalobkyně, zbývajících 68 434,01 Kč pak mělo být žalovanému poskytnuto bezúčelově. Podpisem smlouvy žalovaný přistoupil k Rámcové pojistné smlouvě č. NEX 1/2010 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako pojistníkem a , právnická osoba, ., jako pojistitelem, čímž vzniklo jeho pojištění pro případ smrti, invalidity III. stupně a dlouhodobé pracovní neschopnosti. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit ve 108 pravidelných měsíčních anuitních splátkách, jejichž výše činila 5 106,86 Kč, a současně hradit měsíční úhradu za pojištění ve výši 225 Kč. Celkem tedy měl žalovaný hradit měsíční splátky ve výši 5 331,86 Kč, které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci počínaje 20. 8. 2015. Zápůjční úroková sazba úvěru činila dle smlouvy 19,40 % ročně. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 1 795 Kč.

9. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného a z platební historie k předmětné úvěrové smlouvě doložené žalobkyní bylo zjištěno, že žalovaný vyčerpal celý úvěr dne 7. 7. 2015, kdy jednak došlo k převodu částek ve výši 9 749,05 Kč a 181 816,94 Kč na jiné úvěrové účty vedené u právního předchůdce žalobkyně, jednak byla částka 68 434,01 Kč poskytnuta přímo na účet žalovaného. Ten na svůj dluh z předmětné úvěrové smlouvy uhradil v období od 20. 8. 2015 do 23. 5. 2024 celkem 566 997,50 Kč.

10. Z dopisu z 24. 8. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně s ohledem na neplnění smluvních podmínek ze strany žalovaného k datu 9. 9. 2024 jednorázově zesplatnil celý jeho dluh z předmětné úvěrové smlouvy, který dle uvedeného dopisu měl činit na jistině 24 498,86 Kč, na smluvním úroku 1 254,50 Kč, na úroku z prodlení 469,71 Kč a na poplatcích a dlužných nákladech upomínání 2 475 Kč.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 19. 12. 2024, z přiloženého seznamu postoupených pohledávek, jakož i z potvrzení právního předchůdce žalobkyně o zaplacení kupní ceny za postoupené pohledávky z 13. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným ze shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni s účinností k datu 13. 12. 2024.

12. Z dopisu z 18. 12. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovanou o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy na žalobkyni. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byl dopis odeslán žalovanému dne 3. 1. 2025.

13. Z předžalobní výzvy z 13. 3. 2025, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 13. 3. 2025, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného před podáním žaloby k dobrovolné úhradě jeho dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.

14. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalovaný dne 7. 7. 2015 požádal právního předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru za účelem konsolidace jeho dříve vzniklých závazků vzniklých právě vůči právnímu předchůdci žalobkyně. V žádosti o poskytnutí úvěru uvedl, že je zaměstnaný, jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, je svobodný a má vlastní bydlení. Právní předchůdce žalobkyně následně na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 7. 7. 2015 žalovanému poskytl peněžní prostředky ve výši 260 000 Kč, které byly zčásti určeny na úhradu starších závazků žalovaného, zčásti pak byly žalovanému poskytnuty bezúčelově. Žalovaný se ve smlouvě zavázal peněžní prostředky uhradit spolu se smluvním úrokem, který byl sjednán ve výši 19,40 % ročně, a úhradami za sjednané pojištění jeho schopnosti úvěr splatit ve 108 pravidelných měsíčních splátkách po 5 331,86 Kč splatných vždy k 20. dni příslušného měsíce počínaje 20. 8. 2015. V období od 20. 8. 2015 do 23. 5. 2024 žalovaný na svůj dluh ze smlouvy celkem uhradil částku 566 997,50 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dopisem z 24. 8. 2024 sdělil žalovanému, že jeho dluh z předmětné úvěrové smlouvy s ohledem na neplnění smluvních povinností žalovaným jednorázově zesplatňuje k datu 9. 9. 2024. Následně s účinností k datu 13. 12. 2024 svou pohledávku ze smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně následně sama prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k dobrovolné úhradě jeho dluhu.

15. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „ZSÚ“), tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy.

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

19. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená.

20. Podle § 1 věty druhé ZSÚ se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem21. Podle § 9 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

22. Žalobkyně sice nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu však prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se stala ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. věřitelem žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl uzavřením smlouvy o úvěru závazkový právní vztah ve smyslu § 2395 o. z., který se mimo jiné řídil rovněž příslušnými ustanoveními ZSÚ, neboť se jednalo o spotřebitelský úvěr sjednaný mezi právním předchůdcem žalobkyně jako podnikatelem a žalovaným jako spotřebitelem ve smyslu § 1 věty druhé ZSÚ. V důsledku této skutečnosti byl právní předchůdce žalobkyně mimo jiné před uzavřením předmětné smlouvy podle § 9 odst. 1 ZSÚ povinen s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného sjednaný úvěr splatit. Na tom nic nemění to, že se jednalo o konsolidační úvěr, neboť dle již ustálené judikatury platí, že povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka dopadá právě i na tzv. konsolidační úvěry, přičemž při hodnocení úvěruschopnosti není rozhodné, zda byl dlužník schopen plnit své závazky před poskytnutím konsolidačního úvěru, ale zda toho bude schopen po jeho poskytnutí. Důležité tedy je, zda poskytnutí konsolidačního úvěru povede ke schopnosti dlužníka jeho závazky plnit (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 47 Co 133/2024). Právní předchůdce žalobkyně tak byl ve smyslu § 9 odst. 1 věty druhé ZSÚ oprávněn poskytnout žalovanému předmětný úvěr pouze za předpokladu, že po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného bude zřejmé, že žalovaný bude poskytnutý úvěr schopen splácet. Soud má na základě žalobkyní předložených důkazů za to, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s citovaným ustanovením, a to z níže uvedených důvodů.

23. Předně je třeba říci, že právní předchůdce žalobkyně si zjevně nezajistil dostatek podkladů pro to, aby mohl činit jakékoliv relevantní závěry ohledně osobních, majetkových a výdělkových poměrů žalovaného v době, kdy byla předmětná úvěrová smlouvy uzavřena (červenec 2015), a pokud tyto podklady k dispozici měl, pak se to žalobkyni nepodařilo prokázat. Žalobkyně i po písemné výzvě soudu a poučení, které jí soud poskytl v souladu s § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., doložila k procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného v podstatě toliko jím podanou žádost o poskytnutí úvěru ze 7. 7. 2015 a zcela obecné vyjádření svého právního předchůdce žalobkyně k tomu, jakým způsobem v daném případě bylo při ověřování úvěruschopnosti postupováno. Pokud jde o toto vyjádření, z pohledu soudu nemá jakoukoliv důkazní hodnotu, neboť informace v něm uvedené nejsou podloženy žádnými relevantními důkazy a de facto se jedná pouze o jakýsi interní dokument právního předchůdce žalobkyně, který sám o sobě nemůže sloužit jako důkaz toho, že právní předchůdce žalobkyně dostál své zákonné povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Z vyjádření sice vyplývá, že právní předchůdce žalobkyně provedl lustrace žalovaného ve veřejně dostupných rejstřících, z nichž bylo možné zjistit informace o dosavadní platební morálce žalovaného, žalobkyně však nedoložila jakýkoliv výstup z těchto lustrací, byť pokud k nim skutečně došlo, musel její právní předchůdce nějakým takovým výstupem nepochybně disponovat. Dále lze z obsahu vyjádření dovozovat, že právní předchůdce žalobkyně se zcela spolehl na informace sdělené žalovaným v žádosti o úvěr, aniž by jakkoliv ověřoval jejich validitu. Vycházel tedy bez dalšího z toho, že žalovaný je zaměstnán a že jeho čistý měsíční příjem činí 10 000 Kč, ačkoliv jakýkoliv zodpovědný poskytovatel úvěru by zcela nepochybně požadoval po žalovaném doložení těchto skutečností, a to prostřednictvím pracovní smlouvy, platebního výměru, případně výplatní pásky. Jestliže je ve vyjádření avizováno, že situace žalovaného byla posuzována mimo jiné na základě výpisů z jeho běžného účtu, pak takové tvrzení opět zůstává zcela neprokázáno, neboť žalobkyně žádný takový výpis, který snad měl mít její právní předchůdce k dispozici, nepředložila. Stejně tak bylo evidentně zcela rezignováno na ověřování výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného, ať už se jednalo o náklady na bydlení, jejichž výše v žádosti o úvěr vůbec není zmiňována, nebo o jiné nezbytné výdaje k zajištění základních životních potřeb žalovaného. Zcela nevysvětleno pak zůstává, jaké další příjmy mají tvořit celkový žalovaným deklarovaný příjem jeho domácnosti (21 000 Kč), když podle žádosti sám žalovaný má příjem pouze ve výši 10 000 Kč.

24. I pokud by soud pominul vše, co je popsáno v předchozím odstavci, z jeho pohledu údaje, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházeno, nutně musí vést k závěru, že žalovaný v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy úvěruschopný nebyl. Jestliže totiž jeho čistý měsíční příjem činil 10 000 Kč, zcela jistě nelze mít takové prostředky za dostatečné v situaci, kdy celková výše sjednané měsíční splátky poskytnutého konsolidačního úvěru měla činit 5 331,86 Kč. Žalovanému by tedy po zaplacení této splátky zbývalo k úhradě veškerých jeho zbývajících životních nákladů pouze necelých 4 700 Kč, přičemž je zjevné, že se jedná o částku naprosto nedostačující. Rozhodně tedy nelze uzavřít, že na základě zjištěných údajů bylo v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy zřejmé, že žalovaný bude poskytnutý konsolidační úvěr schopen splácet. Právní předchůdce žalobkyně tak poskytl úvěr v rozporu s § 9 odst. 1 větou druhou ZSÚ, což má za následek absolutní neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy.

25. Vzhledem k uvedenému závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru je třeba práva a povinnosti smluvních stran vypořádat dle ustanovení § 2993 věty prvé o. z., neboť na rozdíl od právní úpravy obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinném od 1. 12. 2015, ZSÚ neobsahuje zvláštní úpravu vypořádání práv a povinností z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle citovaného § 2993 věty prvé o. z. platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Právnímu předchůdci žalobkyně tak tím, že poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 260 000 Kč, vzniklo právo požadovat po žalovaném vrácení této částky. V důsledku postoupení pohledávky toto právo následně přešlo na žalobkyni. Žalovaný však již v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou prokazatelně uhradil 566 997,50 Kč a svou povinnost tak bezezbytku splnil. Proto soud žalobu posoudil jako nedůvodnou a v plném rozsahu ji zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

26. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tedy mělo vůči neúspěšné žalobkyni svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným a žádné náklady řízení mu nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II. rozsudku).