9 C 58/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 127 515 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 127 515 Kč s úrokem ve výši 10,8 % ročně z částky 70 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 570,48 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 76 177,50 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5. 1. 2021, kterou následně doplnila přípisem soudu došlým dne 23. 6. 2021, domáhala po žalovaném zaplacení 127 515 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být dle žaloby uzavřena mezi [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 26. 1. 2018. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 19 600 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 15 400 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 23 800 Kč, vše v pravidelných měsíčních splátkách. Ty však nehradil řádně a včas, čímž porušil svůj závazek ze smlouvy. Celkem na svůj dluh ze smlouvy uhradil pouze 37 285 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla následně s účinností k datu 8. 7. 2020 postoupena žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč, úroku ve výši 6 177,50 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4 865 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 10 472,50 Kč. Dále si s odkazem na čl. V. odst. 4 smlouvy nárokovala smluvní pokutu za prodlení žalovaného s úhradou sjednaných splátek úvěru v celkové výši 36 000 Kč, která měla odpovídat sjednané sazbě 0,1 % z aktuálně dlužné částky denně za období od 27. 2. 2018 do 20. 5. 2020. V neposlední řadě požadovala zaplacení smluvního úroku ve výši 10,8 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení s tím, že výše úroku odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let v období uzavření předmětné úvěrové smlouvy, a rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, který žalobkyně zčásti kapitalizovala za dobu od prodlení žalovaného do 20. 5. 2020 na částku 4 865 Kč, zčásti pak požadovala běžící úrok z prodlení z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznal. Namítl, že předmětnou úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem žalobkyně neuzavřel a podpis na této smlouvě není jeho. V minulosti sice nějakou úvěrovou smlouvu s právním předchůdcem žalobkyně uzavíral, rozhodně se však nejednalo o smlouvu označenou v žalobě. Fakt, že tato smlouva obsahuje jeho osobní údaje, žalovaný vysvětloval tím, že právnímu předchůdci žalobkyně tyto údaje sděloval právě ve spojitosti s dříve uzavřenou úvěrovou smlouvou, proto je měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici. Žalovaný rovněž popřel, že by prováděl jakékoliv úhrady na svůj dluh z předmětné smlouvy, která měla být uzavřena 26. 1. 2018. Ze strany žalobkyně ani jejího právního předchůdce nebyl stran vymáhání dluhu z této smlouvy žádným způsobem kontaktován, neobdržel ani předžalobní výzvu žalobkyně.

3. Při jednání, které se ve věci konalo dne 8. 4. 2021 za účasti zástupce žalobkyně a žalovaného, vyslovil soud nesprávný právní názor na to, který z účastníků nese důkazní břemeno ohledně prokázání pravosti podpisu žalovaného na předmětné úvěrové smlouvě za situace, kdy žalovaný sporuje, že tuto smlouvu uzavřel a že podpis na smlouvě je jeho vlastnoručním a pravým podpisem. Soud přítomným nesprávně sdělil, že je to žalovaný, kdo musí prokazovat, že podpis na předmětné smlouvě není jeho podpisem. V závislosti na tomto sdělení žalovaný navrhl provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Soud usnesením ze dne 13. 5. 2021, č.j. 9 C 58/2021-71, které nabylo právní moci dne 21. 5. 2021, ustanovil [celé jméno znalce], [IČO], znalcem z oboru písmoznalectví, se specializací na zkoumání ručního písma, a uložil mu, aby se seznámil s obsahem spisu, zejména s listinami, které obsahují vlastnoruční podpis žalovaného a jež soud opatřil pro účely srovnání, a následně posoudil, zda je podpis uvedený na předmětné úvěrové smlouvě z 26. 1. 2018, vlastnoručním a pravým podpisem žalovaného. Týmž usnesením byla žalovanému uložena povinnost zaplatit do 15 dnů od právní moci usnesení zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 12 000 Kč. Žalovaný byl poučen o tom, že pokud nebude záloha zaplacena, nelze důkaz znaleckým posudkem provést. Žalovaný ve stanovené lhůtě zálohu na náklady důkazu neuhradil.

4. Přípisem ze dne 10. 6. 2021, který byl zástupci žalobkyně doručen dne 15. 6. 2021, soud informoval žalobkyni o tom, že shora uvedený právní názor týkající se toho, kterého z účastníků tíží důkazní břemeno ve věci prokázání uzavření úvěrové smlouvy a pravosti podpisu žalovaného na této smlouvě, prezentovaný soudem při jednání dne 8. 4. 2021 je nesprávný, neboť předmětná úvěrová smlouva je soukromou listinou. Je to přitom žalobkyně, kdo z této listiny dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Potom je však na ní, aby prokázala, že tato listina je pravá a že ji žalovaný skutečně podepsal Podle § 565 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), je totiž na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. K obdobnému závěru přitom opakovaně ve své judikatuře již dlouho před přijetím o. z. dospěl Nejvyšší soud ČR (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 22 Co 617/99 nebo 23 Odo 1722/2006). Ze shora popsaných důvodů a s přihlédnutím k tomu, že žalovaný neuhradil ve stanovené lhůtě zálohu na náklady spojené s vypracováním znaleckého posudku, se soud v uvedeném přípisu dotázal žalobkyně, zda bude ona navrhovat k důkazu vypracování znaleckého posudku k prokázání pravosti podpisu žalovaného na předmětné smlouvě (kdy podmínkou provedení tohoto důkazu by samozřejmě bylo, že žalobkyně uhradí zálohu na náklady s tím spojené), nebo zda hodlá pravost předmětné smlouvy prokazovat jiným způsobem.

5. Přípisem soudu došlým dne 24. 6. 2021 žalobkyně sdělila, že podle jejího názoru je podpis žalovaného na smlouvě z 26. 1. 2018 jeho pravým podpisem, o čemž svědčí fakt, že se žalovaný při podpisu smlouvy prokázal občanským průkazem [číslo] s platností do 1. 10. 2018 a tento doklad totožnosti ověřila pracovnice právního předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení]. Žalobkyně současně předložila fotokopii uvedeného občanského průkazu. Dále poukázala na to, že mezi ní a žalovaným probíhá u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 31/2021 další řízení, v jehož rámci žalovaný rovněž argumentuje tím, že smlouvu, z níž žalobkyně dovozuje své nároky, nepodepsal. Zdejší soud však v odůvodnění rozsudku, který ve věci vydal (pozn. žalobkyně jej označila za pravomocný, z úřední činnosti soudu však bylo zjištěno, že rozsudek doposud právní moci nenabyl, neboť žalovaný proti němu podal odvolání), dospěl k závěru, že při uzavření smlouvy byla totožnost žalovaného ověřena z [číslo obč. průkazu] (číslo uvedeno ve smlouvě a navíc odpovídá číslu občanského průkazu žalovaného, jehož fotokopii žalobkyně předložila soudu). Z uvedeného důvodu soud žalobě žalobkyně vyhověl, aniž by vyžadoval zpracování znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu žalovaného na předmětné smlouvě. Žalobkyně s odkazem na tyto skutečnosti požádala soud o zvážení provádění důkazu znaleckým posudkem s poukazem na zásadu hospodárnosti řízení.

6. Z písemného vyhotovení smlouvy o úvěru [číslo] datované dnem 26. 1. 2018 se podává, že právní předchůdce žalobkyně poskytl při podpisu smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se dle smlouvy měl zavázat, že tuto částku vrátí a současně zaplatí úrok, jehož výše činila 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, v přepočtu na rok pak 21 % ročně, dále poplatek za správu úvěru ve výši 15 400 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 23 800 Kč Celkem tak měl žalovaný zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 128 800 Kč, a to v 16 měsíčních splátkách po 8 050 Kč, které byly splatné vždy k 26. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. Čl. V. odst. 4 smlouvy obsahoval ujednání, podle něhož v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru či zesplatněné jistiny měl být žalovaný povinen uhradit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž bude v prodlení. Souhrn uplatněné smluvní pokuty nesměl dle uvedeného ustanovení přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny.

7. Z žalobkyní předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě se podává, že žalovaný celkem na svůj dluh ze shora uvedené úvěrové smlouvy měl uhradit 37 285 Kč, a to celkem 18 splátkami v různé výši v období od 28. 2. 2018 do 31. 7. 2019.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 24. 6. 2020, z přiloženého seznamu postoupených pohledávek, jakož i z potvrzení o zaplacení kupní ceny za postoupené pohledávky z 29. 7. 2020 se podává, že pohledávka za žalovaným ze shora uvedené smlouvy měla být s účinností k datu 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni.

9. Z dopisu z 24. 7. 2020 se podává, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky a vyzval ho, aby napříště na svůj dluh plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.

10. Z předžalobní výzvy ze 17. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 144 869,71 Kč vzniklé z titulu předmětné smlouvy o úvěru ve lhůtě do 1. 1. 2021 a upozornila žalovaného, že pokud nebude dluh v uvedené lhůtě uhrazen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalovanému dne 18. 12. 2020 na adresu místa jeho trvalého pobytu.

11. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv podstatné pro rozhodnutí ve věci.

12. Shora uvedené listinné důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů přitom musel brát v potaz tvrzení žalovaného o tom, že předmětnou úvěrovou smlouvu nepodepsal a žádné peněžní prostředky od právního předchůdce žalobkyně neobdržel. S přihlédnutím k této procesní obraně žalovaného je soud toho názoru, že žalobkyní předložené písemné vyhotovení úvěrové smlouvy není samo o sobě dostatečným důkazem pro závěr, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy a k vyplacení peněžních prostředků, neboť není prokázáno, že tato listina obsahuje vlastnoruční podpis žalovaného. Žalobkyně poukazovala na to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 31/2021 soudu k závěru o pravosti žalobkyní předložené smlouvy o úvěru i za situace, kdy žalovaný sporoval, že tuto smlouvu podepsal, stačilo, že žalobkyně současně předložila fotokopii občanského průkazu žalovaného, přičemž číslo průkazu i identifikační údaje žalovaného souhlasily s údaji uvedenými ve smlouvě. V nyní řešeném případě však žalovaný tvrdil, že v minulosti s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřel, že se však nejednalo o smlouvu, z níž žalobkyně v této věci dovozuje oprávněnost žalobou uplatněných nároků. Žalovaný současně poukázal na to, že právní předchůdce žalobkyně měl k dispozici fotokopii jeho občanského průkazu právě od doby uzavření této dřívější smlouvy, proto ji mohl předložit k důkazu i v tomto řízení a proto znal identifikační údaje žalovaného i číslo jeho občanského průkazu, které jsou uvedeny v posuzované smlouvě. Tuto verzi žalovaného přitom za dané důkazní situace nelze vyloučit. Soud je proto toho názoru, že jediným v úvahu připadajícím důkazem, který by mohl odstranit pochybnosti o tom, že žalovaný předmětnou smlouvu podepsal, by byl znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Potřeba provedení tohoto důkazu je přitom tím naléhavější, že v daném případě měl žalovaný podpisem smlouvy nejen stvrdit její uzavření, ale též převzetí jistiny úvěru. Pokud by žalobkyně disponovala např. zvláštním písemným dokladem o vyplacení peněz žalovanému, případně o tom, že žalovaný skutečně na svůj dluh z předmětné smlouvy opakovaně v hotovosti hradil splátky v různé výši, bylo by možné uvažovat o tom, že takové důkazy ve své vzájemné souvislosti svědčí o tom, že žalovaný předmětnou úvěrovou smlouvu skutečně uzavřel a peníze obdržel. Žalobkyně však k prokázání uzavření smlouvy, předání peněžních prostředků žalovanému a následného splácení úvěru nenabídla soudu de facto žádný jiný důkaz, než písemné vyhotovení smlouvy (soud nepovažuje za relevantní předloženou transakční historii na č.l. 17, neboť takový důkaz není problém vyhotovit ad hoc pro potřeby konkrétního řízení), ačkoliv by se nepochybně vedle již zmiňovaného znaleckého posudku nabízela například svědecká výpověď [jméno] [příjmení], která měla při uzavírání smlouvy vystupovat v pozici zprostředkovatele a měla rovněž dle tvrzení žalobkyně ověřovat totožnost žalovaného. Ze všech popsaných důvodů soud pouze na podkladě předloženého písemného vyhotovení smlouvy nemá za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru a že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč.

13. Na podkladě žalobkyní předložených důkazů lze mít podle názoru soudu za bezpečně prokázané pouze to, že zástupce žalobkyně zaslal dne 18. 12. 2020 žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu předžalobní výzvu, jejímž prostřednictvím ho vyzval k úhradě dluhu, který měl vzniknout z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy. Soud dále samozřejmě nezpochybňuje pravost předložené smlouvy o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě mělo dojít k postoupení žalované pohledávky z jejího právního předchůdce na žalobkyni, ani s tímto postoupením související dokumentace, nicméně pokud není prokázáno, že pohledávka vůbec vznikla, pak ani na základě těchto dokumentů nelze uzavřít, že došlo k jejímu postoupení na žalobkyni.

14. Po právní stránce je třeba věc hodnotit jako spor ze smlouvy o úvěru, tedy dle právní úpravy obsažené v § 2395 a násl. o. z. Dle citovaného ustanovení se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Aby mohla být v řízení se svým nárokem úspěšná, musela žalobkyně v prvé řadě tvrdit a především prokázat, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření úvěrové smlouvy a že právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, tedy že poskytl žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Teprve v tu chvíli by totiž žalovanému mohla vzniknout dle shora citovaného § 2395 o. z., respektive dle příslušných ujednání obsažených v samotné smlouvě, povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru, případně zaplatit další platby sjednané ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně shora uvedených skutečností, neměl soud jinou možnost, než žalobu v plném rozsahu zamítnout, neboť pokud nebylo prokázáno ani samotné poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, nebylo možné případně uvažovat ani o tom, že by žalovaného stíhala povinnost vrátit tyto peněžní prostředky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Z uvedených důvodů se soud již dále nezabýval tím, jestli žalobkyni svědčí aktivní legitimace ve sporu za situace, kdy nebyla smluvní stranou předmětné úvěrové smlouvy.

16. Sluší se podotknout, že žalobkyně se svou absencí u jednání, které se ve věci konalo 17. 8. 2021, připravila o možnost, aby jí bylo poskytnuto příslušné procesní poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, že soudu k prokázání uzavření smlouvy a poskytnutí peněžních prostředků nepostačují doposud žalobkyní předložené důkazy a že pokud chce být žalobkyně v řízení úspěšná, je třeba předložit soudu další v tomto směru relevantní důkazy. Žalobkyni nicméně toto muselo být zřejmé již z přípisu, který jí soud zaslal dne 14. 6. 2021 a v němž byla žalobkyně vyzvána ke sdělení, zda bude navrhovat vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Je tedy evidentní, že žalobkyně měla možnost navrhnout doplnění dokazování. Této možnosti sice částečně využila tím, že soudu předložila fotokopii občanského průkazu žalovaného a jeho daňové přiznání, nicméně jak již soud podrobně vysvětlil shora, ani tyto důkazy nepovažuje za dostačující k prokázání v řízení rozhodujících skutečností.

17. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak mělo vůči neúspěšné žalobkyni svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však výslovně uvedl, že po žalobkyni žádné náklady řízení neúčtuje, což soud posoudil tak, že se práva na náhradu nákladů řízení vzdal. Proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.