9 C 59/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: Jméno žalované A , narozený dne Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 1. Jméno žalované B , narozená dne Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 41 040 Kč s příslušenstvím a 47 431 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 40 143,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 25 746,12 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 030,40 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 152 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba podaná u zdejšího soudu dne 15. 2. 2021 se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaných zaplacení dalších 896,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 989,88 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 121,60 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení o žalobě podané u zdejšího soudu dne 15. 2. 2021 ve výši 50 931 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 47 431 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 390 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaní 1. a 2. jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení o žalobě podané u zdejšího soudu dne 20. 12. 2023 ve výši 10 310 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku za rozšíření žaloby učiněné při jednání dne 8. 1. 2025 ve výši 52 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 2. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaných toho, aby jí společně a nerozdílně zaplatili 41 040 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 26 736 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, z částky 7 152 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a z částky 7 152 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že je vlastnicí pozemku parc. č. St. 304/2, k. ú. Litomyšl. Oba žalovaní jsou pak spoluvlastníky pozemku p. č. St. 304/1, k. ú. Litomyšl, jehož součástí je dům č.p.

108. Tento pozemek sousedí s pozemkem p. č. St. 304/2. Na části pozemku p. č. St. 304/2 žalovaní umístili bez souhlasu žalobkyně neoprávněnou a nepovolenou stavbu – nebytový prostor a sociální zařízení, které jsou součástí provozu vinotéky v domě č.p.

108. Od roku 2009 se žalobkyně domáhá proti žalovaným odstranění těchto stavebních úprav v rámci správního řízení o odstranění stavby a žalované několikrát vyzvala ke zpřístupnění její části pozemku p. č. St. 304/2, ovšem bez úspěchu. Žalovaní i přes řízení o odstranění stavby stavební úpravy na části pozemku p. č. St. 304/2 dobrovolně neodstranili a tento prostor pronajímají nájemci pro provozování vinotéky, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacují. Žalobkyně proto požadovala vydání bezdůvodného obohacení za užívání části jejího pozemku žalovanými bez právního důvodu, a to za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2020. Poukázala na to, že v rámci již pravomocně skončeného řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. , spisová značka, byla výše bezdůvodného obohacení vyčíslena znalcem na částku 1 192 Kč za měsíc užívání části pozemku o velikosti 7,15 m². Za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2019 žalobkyně požadovala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 26 736 Kč. Tato částka dle jejího tvrzení byla splatná k datu 20. 1. 2020 uvedenému ve výzvě k úhradě, kterou žalobkyně žalovaným zaslala. Za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 požadovala žalobkyně zaplacení 7 152 Kč splatných k datu 7. 7. 2020, za období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 pak zaplacení dalších 7 152 Kč splatných k datu 31. 12. 2020.

2. Žalovaní žalobou uplatněný nárok neuznali ani zčásti. Ve svém vyjádření ke shora uvedené žalobě poukázali na to, že v souběžně vedeném řízení sp. zn. , spisová značka, se u zdejšího soudu domáhají vůči žalobkyni zřízení věcného břemene stavby na části pozemku p. č. St. 304/2 ve vlastnictví žalobkyně. Předmětná stavba byla vystavěna v prostoru tzv. loubí, které tvoří dle již dříve přijatých závěrů zdejšího soudu (řízení sp. zn. , spisová značka, ) součást domu č.p. 109 ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaní dále zdůraznili jiné skutkové zjištění přijaté soudem v rámci řízení sp. zn. , spisová značka, , podle něhož sporná část prvního nadzemního podlaží domu na stavební parcele p. č. St. 304/2 není funkčně propojena se souborem místností domu č.p. 109 ve vlastnictví žalobkyně, který je situován převážně na stavební parcele p. č.

303. Ve stávajícím stavu toto první nadzemní podlaží slouží, jako by bylo součástí domu č.p. 108, který je ve spoluvlastnictví žalovaných. Tak se to jeví i proto, že přístup je zde jen z domu č.p.

108. Žalovanými stavebně upravený prostor loubí je stavebně technicky propojen se stavbou č.p. 108 ve vlastnictví žalovaných. Žalovaní jsou přesvědčeni o tom, že jejich žaloba bude úspěšná a že při zohlednění historických souvislostí držby a zástavby v zadní části domů č.p. 108 a č.p. 109 bude nakonec věc posouzena zdejším soudem tak, že na části pozemku p. č. St. 304/2 vymezeném v žalovanými zadaném geometrickém plánu zpracovaném dne 5. 9. 2020 Ing. Alešem Kubátem bude zřízeno ve prospěch žalovaných věcné břemeno za jednorázovou a symbolickou úplatu ve výši 25 Kč. Žalovaní dále vyjádřili názor, že ačkoliv zdejší soud v řízení sp. zn. , spisová značka, posoudil otázku vlastnictví k tzv. loubí ve prospěch žalobkyně, která s tímto vlastnictvím nyní operuje jako s právním důvodem zakládajícím její aktivní legitimaci k podání žaloby v této věci, neznamená to ještě, že nakonec nebudou právní vztahy mezi účastníky upraveny prostřednictvím zřízení věcného břemene. Podle žalovaných by totiž bylo krajně nespravedlivé, ne-li nemravné, aby byly právní vztahy mezi vlastníky domů č.p. 108 a č.p. 109 a z nich vyplývající užívací práva k části pozemku p. č. St. 304/2 nastaveny jinak, než jak tyto byly nastaveny mezi právními předchůdci účastníků po celá staletí již od roku 1521. Historicky byla totiž vždy vnímána a respektována přímá hraniční čára mezi domy č.p. 108 a č.p. 109, která takto mezi oběma domy probíhala již od rozdělení parcel v roce 1521. V neposlední řadě žalovaní zpochybnili samotnou výši žalobou uplatněného nároku a uvedli, že dle jimi zadaného znaleckého posudku zpracovaného Ing. Karlíkem obvyklá výše nájemného za užívání předmětného pozemku p. č. St. 304/2 činila za období od 15. 2. 2015 do 15. 2. 2018 pouze 29 325 Kč. Žalovaní navrhli přerušení řízení o podané žalobě v této věci do doby pravomocného skončení řízení sp. zn. , spisová značka, .

3. Usnesením ze dne 19. 5. 2021, č.j. 9 C 59/2021-83, soud přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, . Toto řízení bylo vedeno o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalovaní vůči žalobkyni domáhali určení existence věcného břemene – povinnosti žalobkyně jako vlastníka pozemku p. č. St. 304/2, jakož i každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, strpět ve prospěch žalovaných jako vlastníků pozemku p. č. St. 304/1 užívání části pozemku p. č. St. 304/2 v rozsahu vymezeném dle geometrického plánu zpracovaného dne 5. 9. 2020 znalcem Ing. Alešem Kubátem pod č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, . V odůvodnění citovaného usnesení, na které pro zestručnění zcela odkazuje, soud vysvětlil, z jakých důvodů podle jeho názoru nebylo namístě vyhovět původnímu návrhu žalovaných na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. , spisová značka, a jaké důvody jej naopak vedly k tomu, že řízení přerušil do doby pravomocného skončení řízení vedeného pod sp. zn. , spisová značka, . Toto řízení bylo pravomocně skončeno k datu 3. 7. 2023, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 7. 6. 2023, č.j. , spisová značka, , jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve , adresa, ze dne 10. 11. 2022, č.j. , spisová značka, , tak, že žaloba žalovaných o určení existence věcného břemene byla zamítnuta. Odpadla tak překážka vedení tohoto řízení, pročež v něm bylo na základě usnesení ze dne 1. 8. 2023, č.j. , Anonymizováno, , právnická osoba, /2021-96, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 27. 9. 2023, č.j. , spisová značka, , pokračováno.

4. Dne 20. 12. 2023 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu další žalobu proti žalovaným. Jejím prostřednictvím se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání jejího pozemku p. č. St. 304/2 žalovanými za další období, konkrétně za dobu od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2023, přičemž požadovala zaplacení částky 46 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 12. 2023 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila stejnými argumenty, jaké použila již v původní žalobě z 15. 2. 2021.

5. Usnesením ze dne 23. 2. 2024, č.j. 6 C 324/2023-13, zdejší soud spojil věci vedené pod sp. zn. 9 C 59/2021 a 6 C 324/2023 ke společnému řízení s tím, že vedoucím spisem bude nadále spis sp. zn. 9 C 59/2021. V rámci tohoto řízení tedy jsou nadále projednávány obě shora uvedené žaloby žalobkyně.

6. Při jednání, které se ve věci konalo dne 8. 1. 2025, žalobkyně v reakci na závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. Jany Vítkové, jehož vypracování v průběhu řízení soud zadal, rozšířila podanou žalobu o nárok na zaplacení dalších 1 041 Kč. Soud usnesením vyhlášeným do protokolu při zmíněném jednání rozšíření žaloby v tomto rozsahu připustil.

7. Z internetového výpisu z katastru nemovitostí bylo zjištěno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. St. 304/2, na kterém stojí budova č.p. 109, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, katastrálním pracovištěm Svitavy, na listu vlastnictví č. , hodnota, , k. ú. , adresa, .

8. Z rozsudku Okresního soudu ve , adresa, ze dne 4. 12. 2018, č.j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 23. 10. 2019, č.j , spisová značka, , který nabyl v plném rozsahu právní moci dne 2. 12. 2019, soud zjistil, že v minulosti bylo vyhověno žalobě, kterou se žalobkyně vůči žalovaným domáhala vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání části pozemku p. č. St. 304/2 žalovanými za období od 15. 2. 2015 do 15. 2. 2018. Žalobkyni bylo přiznáno bezdůvodné obohacení za shora uvedené období ve výši 42 900 Kč s příslušenstvím, kdy uvedená částka se opírala o závěry znaleckého posudku, který v řízení sp. zn. , spisová značka, vypracoval Ing. Rudolf Junger. Ten stanovil, že obvyklá výše nájemného za užívání dané části předmětného pozemku činila v období od 15. 2. 2015 do 15. 2. 2016 14 300 Kč ročně s přihlédnutím k tomu, že nebytový prostor nemůže být bez stavebních úprav samostatně užíván. Z odůvodnění shora citovaného rozsudku zdejšího soudu vyplývá, že rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č.j. , spisová značka, , bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. St. 304/2. Soud v rámci řízení sp. zn. , spisová značka, dospěl k závěru, že žalovaní část tohoto pozemku o výměře 7,15 m² (předmětné loubí) neoprávněně užívají jakožto součást provozovny vinotéky, a tímto způsobem se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacují.

9. Z výzev k úhradě z 11. 1. 2020, 24. 6. 2020 a 8. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně postupně vyzvala žalované k vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání jejího pozemku p. č. St. 304/2 v k. ú. , adresa, za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2019 ve výši 26 736 Kč, kdy žalovaní měli dle příslušné výzvy tuto částku uhradit ve lhůtě do 20. 1. 2020, za období od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 7 152 Kč, kdy žalovaní měli tuto částku uhradit do 7. 7. 2020, a za období od 1. 7. 2020 do 31. 12. 2020 ve výši 7 152 Kč, kdy žalovaní měli tuto částku uhradit do 31. 12. 2020. Všechny výzvy byly odeslány na adresu trvalého pobytu žalovaných.

10. Z výzvy k úhradě z 30. 11. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalované k vydání bezdůvodného obohacení za užívání části jejího pozemku p. č. St. 304/2 rovněž za období od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2023, přičemž za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 požadovala zaplacení částky 14 758 Kč, za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 zaplacení částky 15 319 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 30. 11. 2023 zaplacení částky 16 313 Kč. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovaným na adresu jejich trvalého pobytu.

11. Z rozsudku Okresního soudu ve , adresa, ze dne 17. 10. 2013, č.j. , spisová značka, , který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 22. 7. 2014, č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že soud zamítl žalobu žalovaných o určení toho, že jsou vlastníky prostoru tvořícího předmětné loubí. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že dům č.p. 109 v k. ú. , adresa, je nepochybně věcí ve smyslu § 118 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a jedině jako celek může být předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu citovaného ustanovení. Rovněž je zřejmé, že uvedené loubí, ať již bylo jakkoliv stavebně upraveno žalovanými, je součástí domu č.p. 109 tak, jak to má na mysli ust. § 120 odst. 1 obč. zák., neboť je zřejmé, že toto loubí zakončené uvedeným pilířem nemůže být z domu č.p. 109 odděleno, aniž by se dům znehodnotil. Pokud je tedy předmětem sporu pouze součást domu č.p. 109 ve vlastnictví žalované, nemůže být vlastníkem tohoto předmětu sporu někdo jiný než vlastník domu č.p.

109. Z tohoto pohledu nemá právní význam, kdo uvedené loubí reálně užíval, byť bylo prokázáno, že to byli vlastníci či uživatelé domu č.p.

108. Již rozsudkem ze dne 26. 11. 2007, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 5. 1. 2008, bylo určeno, že vlastníkem pozemku p. č. St. 304/2 je žalobkyně. Předmětné stavební úpravy prostoru loubí pak žalovaní zahájili jako stavebníci již po nabytí právní moci tohoto rozsudku, byli si tedy vědomi toho, že stavební úpravy provádějí zčásti na pozemku, který je ve vlastnictví žalobkyně, a nemohli tedy být ani v dobré víře, pokud jde o užívání tohoto pozemku.

12. Z rozsudku Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 7. 6. 2023, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 3. 7. 2023 a jímž byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudek Okresního soudu ve , adresa, ze dne 10. 11. 2022, č.j. , spisová značka, , bylo zjištěno, že v rámci řízení sp. zn. , spisová značka, byla pravomocně zamítnuta žaloba, jejímž prostřednictvím se žalovaní domáhali vůči žalobkyni určení existence věcného břemene – povinnosti žalobkyně strpět ve prospěch žalovaných užívání části pozemku p. č. St. 304/2 – předmětného loubí – v rozsahu vymezeném dle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta ze dne 5. 9. 2020. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní na části pozemku p. č. St. 304/2 teprve poté, kdy bylo určeno vlastnické právo žalobkyně (pozn. rozsudkem č.j. , spisová značka, ), vystavěli neoprávněnou a nepovolenou stavbu, jejíhož odstranění se žalobkyně dlouhodobě neúspěšně domáhá. Žalovaní postupovali dle odvolacího soudu zjevně protiprávně, vědomě a úmyslně zasáhli do vlastnického práva žalované, přičemž žaloba o určení existence věcného břemene byla motivována jejich snahou eliminovat důvody pro odstranění dotčené stavby, v čemž odvolací soud spatřoval hledání cesty, jak právně legalizovat protiprávní stav, které dle jeho názoru představuje zneužití práva a jednání v rozporu s § 3 o. z.

13. Ze znaleckého posudku vypracovaného dne 29. 11. 2024 Ing. Janou Vítkovou, znalkyní z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací na oceňování podniků a nemovitostí, bylo zjištěno, že předmětné loubí je nebytovým prostorem ve tvaru lichoběžníku o výměře 7,15 m², který je umístěn v zadním traktu budovy č.p. 109 a nachází se na pozemku p. č. St. 304/2. Loubí není přístupné z rodinného domu č.p. 109, místnost chodby v tomto rodinném domě není s loubím provozně propojena. Loubí je reálně užíváno jako část prodejních ploch vinotéky umístěné v převažující výměře užitné plochy v budově č.p. 108, která je ve společném jmění manželů žalovaných a je přístupná pouze z , adresa, přes prodejní plochy umístěné v budově č.p. 108 a dále z pozemku p. č. St. 304/1. Loubí nemůže být bez stavebních úprav užíváno vlastníkem nemovitosti č.p.

109. Obvyklé nájemné za užívání předmětného loubí za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2018 znalkyně stanovila na částku 10 685,62 Kč, za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 na částku 14 228,50 Kč, za období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 na částku 15 229,50 Kč, za období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 na částku 15 229,50 Kč, za období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 na částku 17 088,50 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 30. 11. 2023 na částku 15 113,73 Kč. V odůvodnění svých závěrů uvedla, že reálně je nebytový prostor vinotéky ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných, tento prostor je vymezen a omezen svislými a vodorovnými konstrukcemi v aktuálním technickém stavu, provedení a vybavení, nelze jej stavebně rozdělit v souladu s vlastnickými vztahy, užívat pouze ve výměře 7,15 m², v období od roku 2018 do roku 2023 byl užíván a pronajat jako celek. Při posouzení výše obvyklého nájemného by dle znalkyně mělo být vzato v úvahu právě toto společné vlastnictví provozního prostoru. Spoluvlastnictví dle znalkyně vždy představuje omezení pro spoluvlastníky, proto cenu při prodeji není možné určit pouze výpočtem ceny podílu na celé nemovitosti. Cena spoluvlastnického podílu je až na výjimky obvykle nižší, než je cena spoluvlastnického podílu při prodeji celé nemovitosti. Vliv na ocenění spoluvlastnického podílu má typ nemovité věci a výše spoluvlastnického podílu. Vlastník je omezen ve výkonu vlastnických práv velikostí svého podílu. Je zřejmé, že většinový vlastník může lépe vykonávat svá vlastnická práva než vlastník menšinový. Pokud je oceňován menšinový spoluvlastnický podíl, je snížení obvyklé ceny spoluvlastnického podílu vyšší než u většinového podílu. Při prodeji komerčních nemovitostí je obvyklá cena spoluvlastnického podílu snížena oproti aritmetickému podílu z celkové obvyklé ceny, je vyžadována podstatná sleva z ceny ve výši okolo 10 %. Znalkyně doporučila uvedenou skutečnost analogicky zohlednit i při stanovení výše obvyklého nájemného za užívání předmětného loubí s tím, že shora uvedené částky představující obvyklé nájemné za jednotlivá období ponížila právě o zmiňovaných 10 %, a tímto způsobem dospěla k závěru, že celkové obvyklé nájemné za užívání předmětného loubí činilo za období od 16. 2. 2018 do 30. 11. 2023 78 820 Kč. Současně upozornila na skutečnost, že posudek nezohledňuje výši nákladů spojených s prováděnou údržbou předmětného prostoru žalovanými ve shora uvedeném období.

14. Jednotlivé v řízení provedené důkazy hodnotil soud v souladu s § 132 o. s. ř. dle své úvahy jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž současně přihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a co uvedli účastníci. V rámci hodnocení důkazů se přitom musel vypořádat především s výhradami a připomínkami, které obě strany vznesly vůči závěrům posudku Ing. Vítkové. Žalovaní v podání soudu došlém 9. 12. 2024 sice uvedli, že netrvají na výslechu znalkyně, poukázali však na její upozornění obsažené na straně 25 znaleckého posudku a navrhli doplnit tento posudek o stanovení obvyklé výše nákladů, které byly spojeny s údržbou předmětného loubí v období od 16. 2. 2018 do 30. 11. 2023. Žalobkyně, která rovněž netrvala na výslechu znalkyně, u jednání dne 8. 1. 2025 zpochybnila správnost vymezení znaleckého úkolu ze strany soudu a současně vyjádřila své výhrady k postupu znalkyně, která stanovené obvyklé nájemné za užívání předmětného loubí ponížila prostřednictvím koeficientu 0,9 (tedy o 10 %, jak je popsáno v předchozím odstavci tohoto odůvodnění) s argumentací, že podle jejího názoru je třeba zohlednit společné vlastnictví prostoru a potenciální omezení, která z toho pro jeho uživatele vyplývají. Žalobkyně uvedla, že je třeba pečlivě rozlišovat institut spoluvlastnictví, v němž jde zejména o vlastnické právo, a institut užívání, kde o vlastnické právo nejde. Mezi účastníky je veden spor o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v neoprávněném užívání předmětného nebytového prostoru ve vlastnictví žalobkyně. Žalovaní jako uživatelé tohoto prostoru nejsou existencí „spoluvlastnického vztahu“ nijak omezeni, navíc se reálně o žádný spoluvlastnický vztah nejedná. Žalovaní předmětný nebytový prostor vybudovali na pozemku žalobkyně až v době, kdy si již byli vědomi toho, že jim tento pozemek nepatří, a neměli by tudíž z tohoto svého nepoctivého a protiprávního činu těžit. Právě k tomu by přitom došlo, pokud by byla výše obvyklého nájemného krácena tak, jak to učinila ve svém posudku Ing. Vítková. Pokud žalovaní nebytové prostory vybudovali na své náklady a do této doby tuto „investici“ odepisují, pak se jedná o jiný typ pohledávky než o obvyklé náklady na údržbu nebytového prostoru. Tato pohledávka by navíc byla dle žalobkyně promlčena.

15. Při hodnocení správnosti závěrů posudku Ing. Vítkové musel soud, jakkoliv se jedná o hodnocení skutkového stavu věci, přihlédnout i k relevantní právní úpravě. Pokud jde o upozornění znalkyně na skutečnost, že v rámci vymezení znaleckého úkolu nebylo ze strany soudu požadováno, aby znalkyně v rámci stanovení výše obvyklého nájemného za užívání loubí zohlednila náklady spojené s údržbou předmětného prostoru, které museli vynaložit žalovaní v rozhodném období od 16. 2. 2018 do 30. 11. 2023, je třeba konstatovat, že se nejedná o pochybení na straně soudu. Judikatura je totiž dlouhodobě ustálena na závěru, že výši bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti bez právního důvodu je třeba určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, a to zpravidla formou nájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005). V daném případě sice mezi účastníky nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, která by upravovala způsob užívání předmětného loubí, přesto je třeba v situaci, kdy dle judikatury výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši obvyklého nájemného za užívání předmětného loubí, zohlednit mimo jiné i právní úpravu nájmu obsaženou v § 2201 a násl. o. z., konkrétně ust. § 2207 odst. 1 věty prvé o. z. Podle něj platí, že po dobu nájmu provádí běžnou údržbu věci nájemce, ledaže se k ní zavázal pronajímatel. Nájemce tudíž z logiky věci rovněž nese náklady s touto běžnou údržbou spojené. Právě s ohledem na shora uvedené soud znalkyni v rámci vymezení znaleckého úkolu neuložil zohlednit ve výši obvyklého nájemného i náklady na běžnou údržbu předmětného loubí, neboť tyto náklady ze zákona nese nájemce a do výše obvyklého nájemného se tedy nijak nepromítají (ve smyslu toho, že by obvyklé nájemné snad mělo být o tyto náklady poníženo). Právě z popsaných důvodů soud nevyhověl návrhu žalovaných na rozšíření znaleckého úkolu Ing. Vítkové o požadavek na stanovení výše nákladů na běžnou údržbu loubí, neboť by jakýkoliv závěr Ing. Vítkové v této otázce nemohl hrát roli při posouzení výše obvyklého nájemného za užívání loubí.

16. Jako důvodnou pak soud vyhodnotil výhradu žalobkyně směřující vůči ponížení výsledné částky obvyklého nájemného o 10 % tak, jak to znalkyně ve svém posudku učinila s vysvětlením, že toto ponížení je namístě z důvodu společného vlastnictví předmětného loubí více osobami, kdy znalkyně konstatovala, předmětný nebytový prostor je vlastněn ve většinové výměře žalovanými a v menšinové výměře žalobkyní. Výslovně poukazovala na to, že společné vlastnictví určité věci vždy představuje omezení pro jednotlivé spoluvlastníky, které se projevuje tak, že cena spoluvlastnického podílu je až na výjimky nižší než cena spoluvlastnického podílu při prodeji celé nemovitosti. Dále zdůraznila, že většinový vlastník může lépe vykonávat svá vlastnická práva než vlastník menšinový. Tato argumentace by snad mohla být do určité míry relevantní v situaci, kdy by bylo po znalkyni požadováno, aby určila obvyklou cenu předmětného nebytového prostoru, tedy jinými slovy částku, které by bylo možné dosáhnout při prodeji stejné či obdobné nemovitosti v dané lokalitě a čase. Rozhodně tomu tak ovšem nemůže být v případě, kdy bylo znalkyni uloženo stanovit výši obvyklého nájemného za užívání předmětného prostoru. Případné společné vlastnictví předmětného loubí by totiž výši nájemného, které by bylo možné pronajmutím daného prostoru získat, nijak neovlivnilo. Znalkyně však především zcela pominula, že daný prostor není společnou věcí žalobkyně a žalovaných, nýbrž se jedná o věc ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Přitom není absolutně podstatné, že je předmětný prostor přístupný pouze z budovy č.p. 108, kterou vlastní žalovaní, a je využíván společně s dalšími prostory v této budově. To na výlučném vlastnickém právu žalobkyně k loubí nic nemění. Soud znalkyni v rámci vymezení znaleckého úkolu sdělil, že prostor loubí nemůže být bez stavebních úprav samostatně užíván, a uložil znalkyni, aby v případě, že má tato skutečnost vliv na stanovení výše obvyklého nájemného, tuto skutečnost při zpracování znaleckého posudku zohlednila. Z obsahu posudku však nevyplývá, že by znalkyně k takovému závěru dospěla, uplatnění koeficientu 0,9 při stanovení výše obvyklého nájemného odůvodnila výlučně odkazem na společné vlastnictví věci, nikoliv tím, že by výši nájemného ovlivňovala nutnost provedení dodatečných stavebních úprav loubí. Soud proto uzavřel, že pro účely tohoto řízení je třeba vycházet z výše obvyklého nájemného stanoveného v posudku Ing. Vítkové, aniž by toto nájemné bylo jakkoliv ponižováno. Proto vzal za prokázanou výši obvyklého nájemného za jednotlivá období tak, jak je tato vymezena na str. 21 znaleckého posudku.

17. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku p. č. St. 304/2 zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. , hodnota, , k. ú. , adresa, . Na tomto pozemku stojí budova č.p. 109, která je rovněž ve vlastnictví žalobkyně. Na shora uvedeném pozemku p. č. St. 304/2 se nachází nebytový prostor, tzv. loubí, který byl již v minulosti předmětem soudního sporu mezi účastníky, kdy v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, byla pravomocně zamítnuta žaloba podaná oběma žalovanými vůči žalobkyni, jejímž prostřednictvím se domáhali určení svého vlastnického práva k tomuto loubí. Uvedený prostor není přístupný z budovy č.p. 109, je dlouhodobě využíván v rámci provozu vinotéky, která funguje v budově č.p. 108 stojící na pozemku p. č. St. 304/1. Jak budova č.p. 108, tak pozemek p. č. St. 304/1 se nachází ve společném jmění manželů obou žalovaných. Žalobkyně se již v minulosti u zdejšího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, domáhala vůči žalovaným vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání prostoru loubí v období od 15. 2. 2015 do 15. 2. 2018. V tomto řízení byla úspěšná a rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2018, č.j. , spisová značka, , který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ze dne 23. 10. 2019, č.j. , spisová značka, , jí byla z tohoto titulu přiznána částka ve výši 42 900 Kč s příslušenstvím. Při stanovení výše přiznaného bezdůvodného obohacení zdejší soud vycházel z toho, že obvyklé nájemné za užívání prostoru předmětného loubí ve shora uvedeném období činilo 14 300 Kč ročně. Obvyklé nájemné za užívání prostoru loubí v období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2018 pak činilo 10 685,62 Kč ročně, v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 14 228,50 Kč ročně, v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 15 229,50 Kč ročně, v období od 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021 15 229,50 Kč ročně, v období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022 17 088,50 Kč ročně a v období od 1. 1. 2023 do 30. 11. 2023 15 113,73 Kč ročně. Žalobkyně písemnými výzvami z 11. 1. 2020, 24. 6. 2020, 8. 12. 2020 a 30. 11. 2023 postupně písemně vyzvala žalované k dobrovolnému vydání bezdůvodného obohacení za užívání prostoru předmětného loubí za celé v tomto řízení posuzované období od 16. 2. 2018 do 30. 11. 2023.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Žalovaní se tím, že bez právního důvodu užívali předmětný prostor loubí, který je ve vlastnictví žalobkyně, ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 o. z. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili, neboť protiprávně užívali cizí hodnotu. Současně bylo prokázáno, že tak činili po celé období, za které si žalobkyně nárokovala bezdůvodného obohacení, tedy od 16. 2. 2018 do 30. 11. 2023. Činili tak přitom jednoznačně při vědomí toho, že v minulosti soudy opakovaně dospěly k závěru, že předmětný prostor je ve vlastnictví žalobkyně. Za dané situace je tak nepochybně co do základu dán nejen nárok žalobkyně uplatněný v žalobě z 15. 2. 2021, v níž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2020, ale i její další nárok uplatněný žalobou z 20. 12. 2023, jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení za navazující období od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2023.

21. Pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, které žalobkyni za obě shora uvedená období náleží, bylo třeba s ohledem na shora citované judikatorní závěry vycházet ze znaleckého posudku Ing. Vítkové, konkrétně z jí stanovené výše obvyklého nájemného za užívání prostoru loubí. Nárok uplatněný v žalobě z 15. 2. 2021 se vztahoval k období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2020, přičemž žalobkyně celkem požadovala 41 040 Kč s příslušenstvím. Obvyklé nájemné za užívání loubí dle posudku Ing. Vítkové činilo v období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2018 10 685,62 Kč, za rok 2019 14 228,50 Kč a za rok 2020 15 229,50 Kč. Celkem tedy žalobkyni za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2020 vznikl nárok na úhradu částky ve výši 40 143,62 Kč. Soud tak žalobě z 15. 2. 2021 vyhověl právě v rozsahu této částky a uložil žalovaným jakožto nerozlučným společníkům v řízení ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. povinnost tuto částku společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni, a to včetně příslušného zákonného úroku z prodlení tak, jak je vymezeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaní se ocitli v prodlení s úhradou jejich peněžitého dluhu, k jehož zaplacení je žalobkyně prokazatelně písemně vyzvala, přičemž z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyli odpovědní. Výše přiznaného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti prodlení žalovaných nastalo.

22. Co do zbývajících požadovaných 896,38 Kč byla žaloba z 15. 2. 2021 zamítnuta. Žalobkyně v této žalobě požadovala úrok z prodlení z částky 26 736 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, z částky 7 152 Kč od 8. 7. 2020 do zaplacení a z částky 7 152 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení. K datu 20. 1. 2020 přitom dle posudku Ing. Vítkové odpovídala výše jejího nároku částce 25 746,12 Kč, tedy součtu výše obvyklého nájemného za období od 16. 2. 2018 do 31. 12. 2018 (10 685,62 Kč – dle posudku), za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 (14 228,50 Kč – dle posudku) a za období od 1. 1. 2020 do 20. 1. 2020 (832 Kč – přepočtená výše obvyklého nájemného za prvních dvacet dnů roku 2020, kdy soud vycházel z toho, že roční nájemné činilo 15 229,50 Kč, což při celkem 366 dnech, které měl rok 2020, odpovídá dennímu nájemnému ve výši 41,60 Kč). Žalobkyni byl tedy přiznán zákonný úrok z prodlení pouze z částky 25 746,12 Kč za období od 21. 1. 2020 do zaplacení, nárok na úhradu úroku z prodlení ze zbývajících 989,88 Kč za totéž období pak byl zamítnut.

23. Za období od 21. 1. 2020 do 7. 7. 2020, kdy uplynulo dalších 169 dní, se nárok žalobkyně oproti stavu k datu 20. 1. 2020 zvýšil o dalších 7 030,40 Kč (169 * 41,60 Kč). Žalobkyně přitom požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 8. 7. 2020 do zaplacení z částky 7 152 Kč. Soud jí nárok na požadovaný úrok z prodlení přiznal pouze ze shora uvedené částky 7 030,40 Kč, nárok na zákonný úrok z prodlení ze zbývajících 121,60 Kč za totéž období byl zamítnut.

24. V neposlední řadě požadovala žalobkyně zákonný úrok z prodlení z částky 7 152 Kč za dobu od 1. 1. 2021 do zaplacení. Za období od 8. 7. 2020 do 31. 12. 2020 se přitom nárok žalobkyně zvýšil o dalších 7 363,20 Kč (177 dní * 41,60 Kč), žalobkyni tedy bylo možné přiznat celý žalobou uplatněný nárok na úrok z prodlení z částky 7 152 Kč za uvedené období, což také soud učinil.

25. Pokud jde o žalobu podanou soudu dne 20. 12. 2023, tato pokrývala období od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2023, za které žalobkyně po rozšíření žaloby o 1 041 Kč požadovala částku 47 431 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 46 390 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení. Dle posudku Ing. Vítkové činilo obvyklé nájemné za užívání loubí za rok 2021 15 229,50 Kč, za rok 2022 17 088,50 Kč a za období od 1. 1. 2023 do 30. 11. 2023 15 113,73 Kč, celkem tedy 47 431,73 Kč. Je tedy zřejmé, že shora uvedený nárok žalobkyně uplatněný v žalobě z 20. 12. 2023 je oprávněným v plném rozsahu, proto soud oběma žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 47 431 Kč včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 46 390 Kč za dobu od 16. 12. 2023 do zaplacení (výrok IV. rozsudku).

26. O nákladech řízení soud rozhodoval zvlášť ve vztahu k řízení o žalobě podané 15. 2. 2021 a zvlášť ve vztahu k řízení o žalobě z 20. 12. 2023 (výroky III. a V. rozsudku). Žaloba z 15. 2. 2021 sice byla zčásti zamítnuta, toto zamítnutí se však týkalo toliko částky 896,38 Kč s příslušenstvím, a tedy pouze velmi nepatrné části předmětu řízení, které bylo vedeno o zaplacení 41 040 Kč s příslušenstvím (konkrétně byla žaloba zamítnuta v rozsahu přibližně 2,2 % předmětu řízení). Soud proto ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že žalobkyni svědčí vůči žalovaným právo na náhradu nákladů tohoto řízení v plném rozsahu.

27. Náklady řízení o žalobě z 15. 2. 2021 tvoří předně zaplacený soudní poplatek ve výši 2 052 Kč. Dále jsou tvořeny náklady právního zastoupení žalobkyně v celkové výši 30 995 Kč. Tyto náklady zastoupení tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně za tři úkony právní služby, které byly v řízení vykonány ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT ve znění účinném do 31. 12. 2024“) před spojením věci s věcí sp. zn. 6 C 324/2023, a to za převzetí a přípravu zastoupení, výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci a žalobu. Každý z těchto úkonů je přitom podle § 7 bodu 5 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 honorován sazbou odměny ve výši 2 780 Kč počítanou z tarifní hodnoty odpovídající ve smyslu § 8 odst. 1 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 hodnotě předmětu sporu bez příslušenství (tedy částce 41 040 Kč). Celkem činí mimosmluvní odměna za uvedené tři úkony 8 340 Kč (3*2 780 Kč). Zástupci žalobkyně v souvislosti s uvedenými úkony dále náleží tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. celkem náhrady ve výši 900 Kč (3*300 Kč). Po spojení věcí sp. zn. 9 C 59/2021 a 6 C 324/2023, k němuž došlo usnesením ze dne 23. 2. 2024, č.j. 6 C 324/2023-13, činila tarifní hodnota 87 430 Kč. Po spojení věci učinil zástupce žalobkyně další tři úkony právní služby, konkrétně se zúčastnil jednání konaných ve věci dne 5. 3. 2024, dne 3. 7. 2024 a dne 8. 1. 2025. Za každý z těchto úkonů mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč, tedy celkem ve výši 13 860 Kč (3*4 620 Kč), opět dle § 7 bodu 5 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 a jedna paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „AT ve znění účinném od 1. 1. 2025“), celkem tedy náhrady ve výši 1 050 Kč (2*300 Kč + 450 Kč). Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. tvoří náklady řízení žalobkyně rovněž náklady na cesty zástupce žalobkyně k jednáním soudu. Konkrétně se jednalo o cestovní náklady ve výši 483 Kč za cestu k jednání konanému 3. 7. 2024 ze sídla zástupce žalobkyně v , adresa, do sídla soudu ve Svitavách a zpět, kdy zástupce žalobkyně ujel celkem 64 km vozem tov. zn. Škoda Octavia s kombinovanou spotřebou nafty 5,03 l/100 km, kdy při výpočtu výše cestovních nákladů bylo vycházeno ze sazby základní náhrady za použití vozidla ve výši 5,60 Kč/1 km jízdy a z průměrné ceny nafty 38,70 Kč/l tak, jak jsou tyto stanoveny ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb., která upravuje výši cestovních náhrad za pracovní cesty uskutečněné v roce 2024 (5,60 * 64 + 5,03 * 0,64 * 38,70). Dále se jednalo o cestovní náklady ve výši 483 Kč za cestu uskutečněnou na stejné trase k jednání konanému 8. 1. 2025. Zde již bylo při výpočtu výše cestovného třeba vycházet z vyhlášky MSPV č. 475/2024 Sb. upravující výši cestovních náhrad pro pracovní cesty uskutečněné v roce 2025, podle níž činí sazba základní náhrady za použití vozidla 5,80 Kč/1 km jízdy a průměrná cena nafty 34,70 Kč (5,80 * 64 + 5,03 * 0,64 * 34,70). Zástupci žalobkyně dále v souvislosti se shora uvedenými cestami k jednání soudu náleží podle § 14 odst. 3 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 náhrada za čas promeškaný cestou k jednání 3. 7. 2024 ve výši 200 Kč za dvě započaté půlhodiny na cestě po 100 Kč a náhrada ve výši 300 Kč za dvě započaté půlhodiny na cestě po 150 Kč podle § 14 odst. 3 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, náleží mu podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. rovněž náhrada za 21% DPH ze všech shora uvedených položek (tj. z částky 25 616 Kč) ve výši 5 379 Kč. Náklady řízení konečně tvoří též část žalobkyní zaplacené zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem Ing. Vítkové ve výši 17 884 Kč. Žalobkyně celkem složila na účet soudu zálohu ve výši 18 000 Kč, znalkyni Ing. Vítkové bylo přiznáno znalečné ve výši 17 884 Kč. Vzhledem k tomu, že zbývající část složené zálohy ve výši 116 Kč, která nebyla využita na úhradu znalečného, bude žalobkyni soudem vrácena, tvoří její náklady řízení část zálohy odpovídající vyplacenému znalečnému. Soud tak uložil žalovaným povinnost nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení o žalobě z 15. 2. 2021 v celkové výši 50 931 Kč (2 052 Kč + 30 995 Kč + 17 884 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) – viz výrok III. tohoto rozsudku.

28. Pokud jde o řízení o žalobě z 20. 12. 2023, lze konstatovat, že v této věci měla žalobkyně plný procesní úspěch a vůči žalovaným jí tak svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalobkyně v tomto řízení představoval zaplacený soudní poplatek ve výši 2 320 Kč navýšený o doplatek, který žalobkyni soud vyměřil k úhradě ve výroku VI. tohoto rozsudku, tedy o částku 52 Kč, tj. celkem soudní poplatek ve výši 2 372 Kč, a dále náklady právního zastoupení žalobkyně ve výši 7 938 Kč. Ty tvoří mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby, které v řízení o zmíněné žalobě byly vykonány ve smyslu § 11 odst. 1 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, a to za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem věci a žalobu, kdy za každý z těchto úkonů náleží podle § 7 bodu 5 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 zástupci žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 2 980 Kč (tj. 2 * 2 980 Kč = 5 960 Kč) počítaná z tarifní hodnoty 46 390 Kč, dále dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024 za uvedené úkony právní služby, tedy celkem paušální náhrady ve výši 600 Kč, a náhrada za 21% DPH z uvedených položek (tj. z částky 6 560 Kč) ve výši 1 378 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) AT ve znění účinném do 31. 12. 2024. Celkem tedy náklady řízení o žalobě z 20. 12. 2023 činily 10 310 Kč, přičemž soud uložil žalovaným povinnost nahradit tyto náklady společně a nerozdílně žalobkyni k rukám jejího zástupce (výrok V. rozsudku).

29. Soud konečně s ohledem na rozšíření žaloby z 20. 12. 2023 o částku 1 041 Kč doměřil žalobkyni soudní poplatek ve výši 52 Kč (výrok VI. tohoto rozsudku). Žalobkyně původně uhradila soudní poplatek ve výši 2 320 Kč, který byl vypočten z původně žalované jistiny pohledávky ve výši 46 390 Kč, po rozšíření žaloby bylo žalováno celkem 47 431 Kč, přičemž z této částky činí soudní poplatek dle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků, který tvoří Přílohu č. 1 k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v účinném znění, 2 372 Kč, žalobkyni tedy zbývá doplatit 52 Kč.

30. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal důvody, pro které by bylo namístě volit jinou než zákonem stanovenou obecnou lhůtu k plnění.