9 C 59/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 20 974,55 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 20 974,55 Kč s úrokem ve výši 95,95 % ročně z částky 13 852,72 Kč od 19. 11. 2021 do 11. 12. 2021 ve výši 806,84 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 13 852,72 Kč od 12. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky 70 848 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 625 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 6. 4. 2022 domáhala po žalované zaplacení 20 974,55 Kč s úrokem ve výši 95,95 % ročně z částky 13 852,72 Kč od 19. 11. 2021 do 11. 12. 2021, jehož kapitalizovaná výše činila 806,84 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 13 852,72 Kč od 12. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 11. 2021 dosáhne částky 70 848 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 625 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která byla dle žaloby uzavřena mezi účastnicemi. Podle žalobních tvrzení žalobkyně na základě této smlouvy poskytla žalované dne 30. 1. 2020 peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok, jehož sjednaná výše činila 95,95 % ročně, to vše ve sjednaných měsíčních splátkách. Dostala se však do prodlení s úhradou těchto splátek. Na svůj dluh z předmětné smlouvy celkem žalobkyni uhradila pouze 22 878 Kč. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou k 17. 11. 2021 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila. Tímto zesplatněním přirostly doposud nezaplacené úroky k nesplacené jistině úvěru a žalovaná tudíž k okamžiku zesplatnění dlužila na jistině celkem 17 145,44 Kč. Po zesplatnění úvěru již žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy neuhradila ničeho. Žalovaná částka sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 17 145,44 Kč, smluvních pokut za prodlení žalované s úhradou v pořadí 19. a 20. splátky úvěru v celkové výši 998 Kč účtovaných dle bodu 6.1. smlouvy, z náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s úhradou uvedených splátek úvěru v celkové výši 400 Kč účtované dle bodu 6.2. smlouvy, ze smluvní pokuty účtované dle bodu 6.5. smlouvy v sazbě 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 17 145,44 Kč od 19. 11. 2021 do data vyhotovení žaloby, tj. do 4. 4. 2022, kdy celková výše nárokované smluvní pokuty činila 2 349,55 Kč, a dále z dlužných úhrad za pojištění schopnosti žalované splácet úvěr v celkové výši 82 Kč. Žalobkyně si dále nárokovala smluvní úrok v nominální sazbě dle smlouvy (95,95 % ročně) z původní nesplacené jistiny úvěru za dobu od prvního dne následujícího po dni, kdy se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou zesplatněného dluhu ze smlouvy (tj. od 19. 11. 2021), do 90. dne trvání prodlení žalované (tj. do 11. 12. 2021), za následující období od 12. 11. 2021 do zaplacení pak v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“) požadovala smluvní úrok odpovídající sazbě zákonného úroku z prodlení dle příslušných právních předpisů. V neposlední řadě se pak domáhala rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 18 625 Kč odpovídající zesplatněné jistině, smluvní pokutě dle bodu 6.1. smlouvy a náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované, a to za dobu od 19. 11. 2021 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě, která jí byla soudem zaslána na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.

3. Soud ve věci nařídil jednání na 2. 6. 2022. Zástupkyně žalobkyně při tomto jednání na podané žalobě setrvala a navrhla, aby jí soud v plném rozsahu vyhověl. Uvedla, že žalovaná po podání žaloby na svůj dluh ani částečně neplnila. Žalovaná, ač řádně soudem předvolána, se k jednání bez řádné omluvy nedostavila. Její omluva z jednání byla soudu doručena až dne 5. 6. 2022, tedy až po termínu konání nařízeného jednání. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v její nepřítomnosti.

4. Z žalobkyní předloženého formuláře„ Hodnocení klienta“ z 30. 1. 2020, z oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory z 21. 1. 2020, jakož i z výpisu z Nebankovního registru klientských informací z 25. 1. 2020 a výpisu záznamů z registru SOLUS z 28. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně ověřovala schopnost žalované úvěr splatit, přičemž dospěla k závěru, že žalovaná je úvěruschopná.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. 1. 2020, jakož i z přihlášky žalované do pojištění z téhož data, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Úvěr měl být žalované poskytnut bezúčelově, a to na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně jí zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila 95,95 % ročně, to vše ve 48 měsíčních splátkách po 1 230 Kč splatných vždy k 12. dni příslušného měsíce počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž bude úvěr vyplacen. V rámci uvedené úvěrové smlouvy bylo rovněž sjednáno, že se žalovaná přihlásí do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, které bylo sjednáno mezi žalobkyní jako pojistníkem a [právnická osoba], [IČO], jako pojistitelem na základě pojistné smlouvy č. [bankovní účet]. V souvislosti s tímto sjednaným pojištěním se žalovaná dále zavázala hradit žalobkyni v rámci sjednaných splátek úvěru pojistné ve výši 41 Kč měsíčně. Celkem tak měla dle smlouvy uhradit žalobkyni 59 040 Kč plus pojistné ve výši 1 968 Kč. V bodě 6.1. smlouvy si účastnice sjednaly, že žalovaná bude v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru či její části trvajícího 30 dnů povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se dostane do takového prodlení, přičemž tyto smluvní pokuty bude žalobkyně moci účtovat žalované jen do zesplatnění úvěru. Smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy měly být splatné v každém jednotlivém případě ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti žalované k jejich zaplacení, přičemž souhrn těchto smluvních pokut nesměl přesáhnout částku 2 999 Kč za každý kalendářní rok. V bodě 6.2. smlouvy pak bylo sjednáno, že žalobkyně bude mít v případě jejího prodlení s úhradou splátek vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s tímto prodlením, a to ve výši 200 Kč u každé splátky, s jejíž úhradou se žalovaná dostane do prodlení v trvání alespoň 15 dnů. Dle bodu 6.3. písm. b) smlouvy pak v případě, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části trvajícího 65 dnů, mimo jiné automaticky mělo dojít k zesplatnění úvěru, měly se tedy okamžitě stát splatnými veškeré pohledávky žalobkyně z úvěrové smlouvy – pohledávka na zaplacení jistiny úvěru a veškerých úroků za poskytnutí úvěru, které ke dni zesplatnění úvěru dle citovaného ustanovení přirůstaly k jistině, dále veškerých smluvních pokut a veškerých nákladů dle bodu 6.2. písm. b) smlouvy. Dle čl. 6 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou bude žalovaná povinna zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Z této nové jistiny úvěru byla také žalobkyně dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat zákonný úrok z prodlení, a to až do doby úplného zaplacení nové jistiny úvěru. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že pokud žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění, bude povinna žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky odpovídající nové jistině úvěru za každý den prodlení až do úplného zaplacení dlužné částky, a to ode dne následujícího dni zesplatnění až do úplného zaplacení nové jistiny. Dle bodu 2.2. smlouvy v případě zesplatnění úvěru měla i nadále trvat povinnost žalované k zaplacení úroku v ujednané výši, přičemž tento úrok měl i nadále přirůstat pouze k původní nesplacené jistině úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Žalobkyně byla dle citovaného ustanovení oprávněna požadovat na úrocích maximálně částku ve výši 70 848 Kč.

6. Z potvrzení o vyplacení úvěru předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně dne 30. 1. 2020 vyplatila ve prospěch bankovního účtu uvedeného v úvěrové smlouvě částku 15 000 Kč.

7. Z karty klienta předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru uhradila celkem 22 878 Kč, a to osmnácti splátkami po 1 271 Kč, které zaplatila 11. 3. 2020, 9. 4. 2020, 11. 5. 2020, 11. 6. 2020, 10. 7. 2020, 12. 8. 2020, 10. 9. 2020, 12. 10. 2020, 11. 11. 2020, 14. 12. 2020, 12. 1. 2021, 11. 2. 2021, 11. 3. 2021, 12. 4. 2021, 11. 5. 2021, 11. 6. 2021, 12. 7. 2021 a 11. 8. 2021.

8. Ze dvou výzev ze dne 13. 10. 2021 a 12. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužných splátek úvěru splatných dne 12. 9. 2021, 12. 10. 2021 a 12. 11. 2021 a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru.

9. Z oznámení o zesplatnění úvěru z 17. 11. 2021 soud zjistil, že žalobkyně tímto dopisem oznámila žalované, že z důvodu jejího prodlení s úhradou splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků žalované ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě částky ve výši 18 625 Kč, která sestávala z dlužné původní jistiny úvěru ve výši 13 852,72 Kč, úroku přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 3 292,72 Kč, smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 400 Kč a z dlužného pojistného ve výši 82 Kč. Žalované byla k úhradě dluhu poskytnuta lhůta 10 dnů od data odeslání oznámení a byla poučena o tom, že v případě nezaplacení dluhu bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 3. 2022 soud zjistil, že žalovaná byla ze strany žalobkyně opětovně vyzvána k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy. Předmětná výzva byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalované dne 16. 3. 2022.

11. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 30. 1. 2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě žalobkyně téhož dne poskytla žalované bezhotovostním převodem peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala shora uvedenou částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit smluvní úrok, jehož výše činila dle smlouvy 95,95 % ročně, to vše v 48 měsíčních splátkách po 1 230 Kč splatných vždy k 12. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 12. 3. 2020. Současně bylo sjednáno přistoupení žalované k rámcové pojistné smlouvě uzavřené mezi žalobkyní a [právnická osoba], čímž vzniklo pojištění schopnosti žalované úvěr splácet. V souvislosti s tím se žalovaná zavázala hradit spolu se splátkami úvěru pojistné ve výši 41 Kč měsíčně. Celková dle smlouvy splatná částka činila bez pojistného 59 040 Kč. Dle bodu 6.1. smlouvy byla žalovaná pro případ svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru nebo její části povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou jednotlivou včas neuhrazenou splátku, přičemž žalobkyně z titulu uvedeného ustanovení mohla za jeden kalendářní rok uplatnit nárok na zaplacení smluvních pokut maximálně ve výši 2 999 Kč. Pro případ, že by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátky trvající alespoň 15 dnů, byla dle čl. 6 smlouvy sjednána její povinnost uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 200 Kč za každou splátku. Dle čl. 6 písm. b) smlouvy v případě, kdy by se žalovaná dostala do prodlení s úhradou některé splátky či její části trvajícího 65 dnů, mělo dojít k automatickému zesplatnění celého poskytnutého úvěru a žalovaná by pak byla povinna uhradit žalobkyni veškeré nároky plynoucí z předmětné smlouvy, mimo jiné i tzv. novou jistinu úvěru zahrnující původní jistinu a k datu zesplatnění přirostlé smluvní úroky. Pokud by žalovaná ke dni zesplatnění úvěru neuhradila žalobkyni tuto novou jistinu, byla by dle čl. 6 smlouvy povinna jí dále hradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z této dlužné nové jistiny denně. Na úrocích mohla žalobkyně dle smlouvy celkem požadovat maximálně částku 70 848 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou dvěma písemnými výzvami z 13. 10. 2021 a 12. 11. 2021 k zaplacení tří dlužných splátek. Následně jí dopisem ze 17. 11. 2021 oznámila, že v důsledku jejího prodlení s úhradou sjednané splátky úvěru delšího než 65 dnů došlo k uvedenému datu k zesplatnění celého dluhu žalované z předmětné smlouvy, vyzvala ji k zaplacení dlužné částky ve výši 18 625 Kč v dodatečné lhůtě 10 dnů od odeslání předmětného oznámení a poučila ji o možnosti soudního vymáhání dluhu v případě nezaplacení. Žalovaná byla následně vyzvána k plnění ještě předžalobní výzvou z 16. 3. 2022. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila osmnácti splátkami po 1 271 Kč celkem 22 878 Kč.

12. Po právní stránce soud posoudil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Dle odstavce 2 citovaného ustanovení nesmí uplatněná smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení nesmí souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 cit. ustanovení je neplatné i právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákona a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou dne 30. 1. 2020, a to ve smyslu § 2395 o. z., respektive příslušných ustanovení ZSÚ. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť prokazatelně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalované tak dle smlouvy i dle shora citovaného § 2395 o. z. vznikla povinnost uvedenou částku žalobkyni vrátit a zaplatit úrok za poskytnutí úvěru, respektive pojistné za sjednané pojištění její schopnosti úvěr splácet.

20. Ve smlouvě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 95,95 % ročně. Takto vysoký úrok soud vyhodnotil jako zjevně rozporný s dobrými mravy, a to z níže popsaných důvodů. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

21. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v lednu 2020, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,31 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše činila 95,95 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy více než desetkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 18 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než pětinásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

22. Soud nepominul, že žalovaná získala předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádala, a to bez nutnosti zajištění a bez stanovení účelu jejich využití. Znamenalo to pro ni nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musela žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně ještě přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny žalobkyní, aniž by měla žalovaná skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalované de facto vnutila úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalované při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaná přistoupí na předem žalobkyní jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měla žalovaná jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání účastnic byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované.

23. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaná měla za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, je třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalované vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit žalobkyni úrok ve výši 9,31 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy (viz odstavec 21 tohoto odůvodnění), neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z. Stejný názor ostatně zastává i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, což vyplývá z jeho rozsudku z 31. 5. 2021, č.j. 27 Co 106/2021-71.

24. Vztaženo na projednávanou věc, žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvního úroku z dlužné jistiny úvěru ve výši 9,31 % ročně, a to ve smyslu § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. za období od poskytnutí peněžních prostředků žalované do úplného vrácení jistiny. Jiná výše úroku musí mít vliv buď na výši splátek úvěru, nebo jeho délku – nižší úrok znamená buď nižší splátku, nebo kratší úvěr. Soud si tedy při svém rozhodování musel vybrat mezi dvěma zásahy do autonomie vůle stran – buď mohl vycházet z ujednané výše splátek (1 271 Kč měsíčně), což by však při více než desetkrát nižším úroku zároveň znamenalo výrazný zásah do autonomie vůle stran, neboť by se tak významně zkrátila délka trvání úvěrového vztahu, nebo mohl zachovat dohodu stran ohledně délky trvání úvěru a nižší úrok promítnout do výše splátek. Vzhledem k tomu, že nezákonností byla smlouva stižena v oblasti úroku, tj. ceny plnění, jeví se soudu jako spravedlivé řešení, které postihne výši splátky, v níž byla cena plnění rozložena, nikoliv délku trvání úvěrového vztahu. Nelze přitom argumentovat tím, že soud nemá pravomoc takto upravit obsah závazkového vztahu. Ve věci se totiž jedná pouze o nezbytný následek neplatnosti ujednání o úrokové sazbě a jejího určení podle § 1802 o. z. (k čemuž soud pravomoc má). Je to jen matematická operace, kdy známe výši úroku, známe výši jistiny, známe délku úvěru – dosadíme-li v této situaci do rovnice původně ujednanou výši splátky, rovnice nevychází. Jistinu ani výši úroku upravit nemůžeme (jistina byla vyplacena, úrok ve výši odpovídající ujednané výši splátek byl shledán protiprávním). Zbývá tedy délka úvěru nebo výše splátky – přičemž jak bylo vysvětleno shora, je to právě výše splátky, v níž se projevuje protiprávní výše úroku a je tedy třeba upravit právě výši úroku.

25. Při shora uvedené úvaze nelze argumentovat ani tím, že žalovaná přistoupila na splátky v ujednané výši tím, že je dlouhou dobu platila – jednak tím přistupovala i na ujednanou délku úvěru (která by zachováním výše splátky byla zkrácena), jednak skutečnost, že žalovaná přistoupila na bezpráví (na excesivní úrok zahrnutý ve splátce), neznamená, že toto bezpráví je hodno soudní ochrany a vyvození příznivých důsledků (zesplatnění a s tím související smluvní pokuta, která se počítá z nové jistiny – tvořené i nezaplacenými splátkami do zesplatnění) pro původce tohoto bezpráví (ex iniruia ius non oritur – z bezpráví nemůže vzejít právo). Soud se tímto nijak nezpronevěřuje zásadě, že na jednání je hledět jako na spíše platné než neplatné – jedná se pouze o dovození důsledků neplatnosti ujednání o úroku, platnost smlouvy jako celku tím není dotčena.

26. Sama žalobkyně uvedla, že žalovaná celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila 22 878 Kč, přičemž z jí předložené karty klienta lze mít tuto skutečnost za prokázanou a lze dovodit i data, kdy k jednotlivým úhradám ze strany žalované docházelo. Z uvedené karty vyplývá, že žalovaná hradila sjednané měsíční splátky úvěru ve výši 1 271 Kč v podstatě řádně až do srpna 2021, když všechny do té doby splatné splátky uhradila vždy k datu splatnosti s výjimkou v pořadí 10. splátky úvěru, kterou však uhradila pouze dva dny po její splatnosti (14. 12. 2020), což lze z pohledu soudu akceptovat a zjevně s tím neměla výraznější problém ani sama žalobkyně. Ta tvrdila, že dluh žalované z předmětné úvěrové smlouvy z důvodu jejího prodlení s úhradou splátek zesplatnila k datu 17. 11. 2021. Pokud by byla poskytnutá jistina úvěru ve výši 15 000 Kč úročena nikoliv ve smlouvě sjednanou sazbou ve výši 95,95 % ročně, kterou soud posoudil jako nemravnou, nýbrž sazbou ve výši 9,31 % ročně odpovídající obvyklé úrokové sazbě bankovních úvěrů v době poskytnutí posuzovaného úvěru, činila by výše úroků přirostlých k datu zesplatnění úvěru (tj. za dobu od 30. 1. 2020 do 17. 11. 2021) celkem 2 514 Kč. Vzhledem k tomu, že před datem zesplatnění úvěru se stalo splatnými celkem 21 splátek úvěru, žalovaná byla povinna uhradit též pojistné ve výši 861 Kč (21 x 41 Kč). Celkem tak byla k datu zesplatnění povinna zaplatit žalobkyni jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 2 514 Kč a pojistné ve výši 861 Kč, tedy 18 375 Kč. Již k 11. 8. 2021 však měla uhrazeno 22 878 Kč. Je tedy zjevné, že žalovaná svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru již bezezbytku splnila a žalobkyni tak vůbec nevzniklo právo úvěr zesplatnit, natož požadovat po žalované smluvní pokuty, případně další sankční platby související s jejím prodlením.

27. Ze shora popsaných důvodů soud podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

28. Žalovaná měla v řízení plný procesní úspěch a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by jí tak vůči žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou a dle obsahu spisu jí žádné náklady nevznikly. Proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.