9 C 6/2022

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , IČO sídlem adresa žalobce zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 65 740 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 65 740 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 12. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 16 868,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 10. 1. 2022 domáhal po žalovaném zaplacení 65 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 1. 2019 do zaplacení, a to z titulu práva na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na pronájem náhradního vozidla. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaný dne 9. 11. 2018 způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k poškození vozidla tov. zn. Audi A6, jehož vlastníkem byl v době nehody [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa] (dále jen„ Poškozený“). Ten byl nucen své havarované vozidlo předat k opravě zapůjčit si od žalobce vozidlo náhradní, konkrétně vůz tov. zn. Renault Latitude, a to od 12. 11. 2018 do 19. 12. 2018, tedy celkem po dobu 38 dnů. Poškozené vozidlo totiž bylo nepojízdné a nebylo možné jej používat. Denní sazba za zapůjčení náhradního vozidla činila 1 730 Kč, Poškozenému tak byly žalobcem vyúčtovány náklady na zapůjčení náhradního vozidla v celkové výši 65 740 Kč, a to fakturou splatnou k 11. 1. 2019. Poškozený tuto částku sám nakonec reálně žalobci nehradil, místo toho žalobci postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu práva na náhradu škody (spočívající právě ve vzniku nákladů na zapůjčení náhradního vozidla), přičemž úplata za postoupení pohledávky byla sjednána ve stejné výši, jaká byla výše vzniklých nákladů na zapůjčení náhradního vozidla. Mezi žalobcem a Poškozeným pak došlo k započtení pohledávky žalobce na zaplacení nákladů na zapůjčení náhradního vozidla oproti pohledávce Poškozeného na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky na náhradu škody. Žalobce následně svůj nárok na zaplacení postoupené pohledávky na náhradu škody uplatnil u [právnická osoba], tedy u pojistitele žalovaného. Vzhledem k tomu, že pojišťovna odmítla vzniklou škodu žalobci nahradit, domáhal se žalobce její náhrady prostřednictvím podané žaloby. Vedle dlužné částky ve výši 65 740 Kč požadoval rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu ode dne následujícího dni splatnosti shora uvedené faktury, tj. od 12. 1. 2019, do zaplacení.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal ani zčásti. V průběhu řízení postupně s ohledem na datum škodní události vznesl nejprve námitku promlčení žalobou uplatněné pohledávky, následně namítl rovněž nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Přitom poukázal na to, že žalobce sice spolu s žalobou předložil soudu k prokázání toho, že je aktuálně věřitelem žalované pohledávky, smlouvu o postoupení této pohledávky z Poškozeného právě na žalobce, tato však nebyla Poškozeným podepsána. Následně sice žalobce doložil jiné vyhotovení smlouvy, které již podpis Poškozeného obsahovalo, podle názoru žalovaného však tato listina není pravá, neboť pokud by žalobce v době zahájení řízení měl k dispozici Poškozeným podepsaný originál smlouvy o postoupení pohledávky, jistě by jej soudu předložil hned. V předmětné smlouvě navíc není sjednána žádná úplata, v takovém případě přitom je třeba vycházet z toho, že pohledávka byla postupována bezúplatně, což je v rozporu s tvrzením žalobce. Žalovaný navíc není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť vlastníkem a provozovatelem vozidla, s nímž byla nehoda způsobena, byl v době nehody jeho zaměstnavatel. Ten vozidlo svěřil žalovanému, přičemž v době nehody jej žalovaný řídil v rámci plnění svých pracovněprávních povinností a nemůže tedy odpovídat za případně vzniklou škodu. Samotný nárok na náhradu škody pak dle žalovaného nebyl žalobcem řádně doložen. Z důkazů předložených žalobcem vyplývá, že Poškozený reálně žádné náklady související se zapůjčením náhradního vozidla nikdy neuhradil, proto mu ani nevznikla žádná škoda. Navíc samotná výše nákladů, které měly Poškozenému v souvislosti se zapůjčením náhradního vozidla vzniknout, je zcela nepřiměřená rozsahu a charakteru škod vzniklých na poškozeném vozidle. Stejně tak je nepřiměřená i doba, po kterou mělo být Poškozeným užíváno náhradní vozidlo. Za přiměřenou nelze považovat ani denní sazbu, za níž mělo být náhradní vozidlo Poškozenému zapůjčeno. Žalobce požadavek na náhradu škody uplatnil u pojišťovny zaměstnavatele žalovaného, vůči samotnému žalovanému před zahájením řízení uplatněn nebyl.

3. Žalobce v reakci na procesní obranu žalovaného uvedl, že při uplatnění nároku na náhradu škody vycházel z údajů, které žalovaný uvedl v záznamu o dopravní nehodě. Z něj přitom vyplývá, že žalovaný v době nehody byl ve vztahu k předmětnému vozidlu, s nímž nehodu způsobil, pojistníkem pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem a že toto pojištění bylo uzavřeno u [právnická osoba] Právě u ní, respektive u její právní nástupkyně [právnická osoba] žalobce v prvé fázi svůj nárok uplatnil. Pojišťovna sice žalobci odmítla nahradit náklady na zapůjčení náhradního vozidla, ve svém vyjádření k věci se však nijak nezmiňovala o tom, že by žalovaný neměl být vlastníkem a provozovatelem škodícího vozidla.

4. Dle žalovaného je škodící vozidlo tahač s návěsem, na němž je vyobrazeno logo zaměstnavatele žalovaného. Poškozený si tudíž musel být vědom toho, že žalovaný s vysokou pravděpodobností není vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla.

5. Ze záznamu o dopravní nehodě sepsaného dne 9. 11. 2018 soud zjistil, že uvedeného dne v 16:40 hodin došlo ve [obec] na ulici [ulice] k dopravní nehodě, kdy žalovaný jakožto řidič vozidla tov. zn. IVECO [registrační značka] (dále jen„ Škodící vozidlo“), za které bylo připojeno přípojné vozidlo [registrační značka], při parkování v noci narazil do zaparkovaného vozidla Poškozeného tov. zn. Audi A6, [registrační značka] (dále jen„ Poškozené vozidlo“). V záznamu je dále uvedeno, že Škodící vozidlo bylo pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěno u [právnická osoba] a že pojistníkem tohoto pojištění byl žalovaný.

6. Ze smlouvy o pronájmu dopravního prostředku z 12. 11. 2018 soud zjistil, že Poškozený si u žalobce pronajal vozidlo tov. zn. Renault Latitude, [registrační značka], a to na dobu od 12. 11. 2018 do 19. 12. 2018 Cena za pronájem vozu činila 1 730 Kč/den.

7. Z faktury vystavené dne 28. 12. 2018 soud zjistil, že žalobce vyúčtoval Poškozenému náklady za zapůjčení náhradního vozidla Renault Latitude [registrační značka], v období od 12. 11. 2018 do 19. 12. 2018 ve výši 65 740 Kč. Uvedená částka byla dle faktury splatná k 11. 1. 2019.

8. Z dopisu [právnická osoba] z 13. 12. 2018 bylo zjištěno, že zmíněná pojišťovna písemně informovala Poškozeného o tom, že bylo ukončeno šetření pojistné události – předmětné dopravní nehody z 9. 11. 2018 a že Poškozenému bude vyplaceno pojistné plnění ve výši 26 400 Kč. V hlavičce dopisu je jako pojistník/pojištěný uvedena [právnická osoba] s.r.o. Z dalšího textu dopisu lze zjistit, že likvidace pojistné události byla s ohledem na rozsah poškození Poškozeného vozidla řešena formou totální škody.

9. Z předžalobní výzvy z 13. 5. 2020 bylo zjištěno, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce vyzval [právnická osoba] k zaplacení náhrady škody ve výši 65 740 Kč vzniklé z titulu nákladů vynaložených na zapůjčení náhradního vozidla, a to ve lhůtě do 23. 5. 2020 s upozorněním, že pokud nebude ve stanovené lhůtě požadovaná částka uhrazena, bude se jejího zaplacení žalobce domáhat soudní cestou.

10. Z dopisu [právnická osoba] z 2. 6. 2020 bylo zjištěno, že zmíněná pojišťovna odmítla vyplatit žalobci pojistné plnění spočívající v náhradě nákladů na zapůjčení náhradního vozidla s odůvodněním, že doba jeho zapůjčení nebyla účelná, neboť vozidlo bylo zapůjčeno i poté, kdy Poškozený obdržel informaci o pojistném plnění a toto plnění mu bylo vyplaceno. Pojišťovna dále poukázala na to, že jí žalobce nepředložil souhlas majitele vozidla s jeho komerčním zapůjčením další osobě a že na základě provedeného šetření bylo zjištěno, že vozidlo Renault Latitude, [registrační značka], nemohlo být v předmětném období zapůjčeno Poškozenému, neboť ve smlouvě o jeho pronájmu neodpovídá stav ujetých kilometrů v době zapůjčení. Pojišťovna měla k dispozici jiné smlouvy o pronájmu z roku 2019, podle nichž mělo vozidlo k datu 1. 1. 2019 najeto 150 000 km, k 29. 1. 2019 150 000 km a k 22. 2. 2019 150 570 km. Přitom dle smlouvy o pronájmu vozidla Poškozenému měl počáteční stav tachometru při převzetí vozidla Poškozeným činit 159 790 km, při vrácení vozidla pak mělo mít vozidlo najeto 161 310 km. Pojišťovna rovněž sdělila žalobci, že účtovaná sazba 1 730 Kč/den není obvyklou cenou za zapůjčení náhradního vozidla.

11. Z žalovaným předložené zelené karty ke Škodícímu vozidlu bylo zjištěno, že v době od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 bylo Škodící vozidlo pojištěno pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u [právnická osoba], přičemž pojistníkem byla [právnická osoba] s.r.o.

12. Z osvědčení o registraci vozidla – část II. (velký TP) ke Škodícímu vozidlu bylo zjištěno, že jako vlastník tohoto vozidla byla v registru silničních vozidel od 2. 1. 2017 do 29. 5. 2020 evidována [právnická osoba] s.r.o.

13. Z osvědčení o registraci vozidla – část II. (velký TP) k přípojnému vozidlu [registrační značka] bylo zjištěno, že jako vlastník tohoto vozidla byla v registru silničních vozidel od 1. 9. 2016 do 5. 8. 2021 evidována [právnická osoba] s.r.o.

14. Z pracovní smlouvy z 1. 4. 2011, respektive z dodatku č. 2 k této pracovní smlouvě z 30. 9. 2011, bylo zjištěno, že žalovaný pracoval od 1. 4. 2011 u [právnická osoba] s.r.o. na pozici řidiče, přičemž jeho pracovní poměr byl s účinností od 30. 9. 2011 uzavřen na dobu neurčitou.

15. Z žalobcem předložené smlouvy o postoupení pohledávky, která měla být uzavřena mezi Poškozeným jakožto postupitelem a žalobcem jakožto postupníkem dne 27. 12. 2021, vyplývá, že Poškozený měl žalobci postoupit svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu práva na náhradu nákladů vynaložených na zapůjčení náhradního vozidla ve výši 65 470 Kč Tyto náklady měly být dle smlouvy uhrazeny žalobcem. Žalobce nejprve soudu předložil k důkazu vyhotovení smlouvy, které obsazovalo pouze jeho podpis, následně předložil vyhotovení další, které již obsahovalo i podpis, který by dle žalobce měl být podpisem Poškozeného.

16. Z žalobcem předloženého oznámení o postoupení pohledávky z 27. 12. 2021 vyplývá, že Poškozený měl informovat žalovaného o tom, že došlo k postoupení žalobou uplatněné pohledávky na žalobce. Ten nejprve soudu předložil k důkazu nepodepsané vyhotovení oznámení, následně předložil další vyhotovení, které již obsahovalo podpis Poškozeného.

17. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv podstatné pro rozhodnutí ve věci.

18. Žalobce nad rámec v řízení provedených důkazů navrhoval ještě důkaz svým účastnickým výslechem, respektive svědeckou výpovědí Poškozeného, a to k prokázání toho, kdy konkrétně se Poškozený dozvěděl o tom, jak vysokou částku bude povinen žalobci uhradit z titulu nájemného za použití náhradního vozidla. Soud tyto důkazní návrhy zamítl, neboť by jejich provedení bylo za daných okolností nadbytečné, a tedy v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Soud totiž, jak bude podrobně rozvedeno níže v rámci právního hodnocení věci, měl i bez shora uvedených důkazů dostatek podkladů pro závěr o tom, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť žalobou uplatněný nárok je promlčený. V podrobnostech soud odkazuje na další text tohoto odůvodnění.

19. Na podkladě v řízení provedených důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Dne 9. 11. 2018 došlo v [ulice] ulici ve [obec] k dopravní nehodě, kdy žalovaný při parkování se Škodícím vozidlem, za které bylo připojeno přípojné vozidlo [registrační značka], narazil do Poškozeného vozidla. Žalovaný a Poškozený sepsali záznam o uvedené dopravní nehodě, v němž bylo uvedeno, že Škodící vozidlo je pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěno u [právnická osoba], přičemž pojistníkem tohoto pojištění je žalovaný. Ve skutečnosti byla jakožto vlastník uvedeného vozidla zapsaný v registru silničních vozidel v době nehody pojistníkem tohoto pojištění [právnická osoba] s.r.o., u které žalovaný od 1. 4. 2011 pracoval na pozici řidiče. Poškozený následně dne 12. 11. 2018 uzavřel se žalobcem smlouvu o pronájmu náhradního vozidla tov. zn. Renault Latitude, [registrační značka], které využíval v období od 12. 11. 2018 do 19. 12. 2018. Sjednaná denní sazba za pronájem vozidla činila 1 730 Kč. Fakturou vystavenou 28. 12. 2018 vyúčtoval žalobce Poškozenému náklady na zapůjčení shora uvedeného náhradního vozidla v celkové výši 65 740 Kč. Uvedená faktura byla splatná k 11. 1. 2019. Žalobce vyzval dopisem z 13. 5. 2020 [právnická osoba] k zaplacení náhrady nákladů na zapůjčení náhradního vozidla ve výši 65 740 Kč s odůvodněním, že pohledávka na náhradu škody spočívající ve vzniku těchto nákladů mu byla Poškozeným postoupena. Pojišťovna nárok na vyplacení pojistného plnění v souvislosti s uvedeným požadavkem žalobce odmítla.

20. Pro úplnost je třeba zmínit, že soud se v rámci provádění a následného hodnocení důkazů podrobněji nezabýval tím, zda Poškozený skutečně postoupil na žalobce předmětnou pohledávku na náhradu škody, jak tvrdil žalobce, a současně ani tím, zda žalovaný v době nehody skutečně řídil vozidlo v rámci plnění svých pracovněprávních povinností pro [právnická osoba] s.r.o., což tvrdil pro změnu právě žalovaný. Pokud by žalovaný nevznesl námitku promlčení žalované pohledávky, bylo by jednoznačně třeba se shora naznačenými skutkovými otázkami v rámci dokazování zabývat, neboť pouze jejich zodpovězení by mohlo vést k nepochybnému závěru o tom, zda oběma účastníkům svědčí v řízení ať už aktivní (v případě žalobce), nebo pasivní (v případě žalovaného) věcná legitimace. Soud však dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je promlčený, což znamená, že žalobě nelze vyhovět bez ohledu na to, zda je žalobce v současnosti věřitelem žalobou uplatněné pohledávky a byl tedy aktivně legitimován k podání žaloby, nebo zda je žalovaný odpovědný za jím způsobenou škodu a je tedy ve věci pasivně věcně legitimován. Proto soud neprováděl žádné další důkazy, které byly v tomto směru účastníky navrhovány, respektive jež by připadaly v úvahu, neboť i v tomto případě by se jednalo o důkazy z jeho pohledu nadbytečné.

21. Podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), platí, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

22. Podle § 2927 odst. 1 věty prvé o. z. ten, kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

23. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

24. Podle § 609 věty prvé o. z. platí, že nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

25. Podle § 610 odst. 1 věty prvé o. z. soud k promlčení přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

26. Podle § 619 odst. 1 o. z. počne promlčecí lhůta, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odstavce 2 cit. ust. může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

27. Podle § 620 odst. 1 věty prvé o. z. zahrnují okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě.

28. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

29. O. z. přišel s novou koncepcí, podle níž může škoda spočívat i ve vzniku dluhu (viz § 2952 věta druhá o. z.). Ke vzniku škody se tedy již nutně nevyžaduje, na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, aby reálně došlo ke zmenšení majetku poškozeného, postačí„ pouhý“ zásah do jeho jmění ve formě vzniku dluhu. To je přitom pro posuzovanou věc zcela klíčové, neboť právě citované ust. § 2952 věty druhé o. z. poskytuje odpověď na otázku, kdy Poškozenému vznikla škoda, která měla dle žaloby spočívat v nákladech vynaložených na pronájem náhradního vozidla, jehož musel Poškozený po určitou dobu využívat, neboť jeho vozidlo bylo poškozeno při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. Ostatně, pokud by zákon i nadále vyžadoval ke vzniku škody reálné zmenšení majetku poškozeného, bylo by třeba přisvědčit argumentaci žalovaného, podle níž Poškozenému ve skutečnosti škoda, jejíž náhradu v žalobě požadoval žalobce, vůbec nevznikla, neboť žádné náklady za pronájem náhradního vozidla žalobci nikdy reálně neuhradil. Lze tedy konstatovat, že okamžik vzniku škody se v řešené věci shoduje s okamžikem, kdy Poškozenému vznikl vůči žalobci dluh spočívající v povinnosti uhradit cenu za pronájem náhradního vozidla. Toto vozidlo Poškozený prokazatelně využíval v období od 12. 11. 2018 do 19. 12. 2018, tedy po dobu 38 dnů. Cena za pronájem náhradního vozidla přitom byla mezi Poškozeným a žalobcem sjednána ve smlouvě o pronájmu dopravního prostředku, kterou oba dotyční uzavřeli již 12. 11. 2018, tedy ještě předtím, než Poškozený začal náhradní vozidlo využívat.

30. S ohledem na popsané skutečnosti z pohledu soudu nelze dospět k jinému závěru, než že dluh Poškozeného spočívající v povinnosti uhradit žalobci cenu za pronájem náhradního vozidla vznikl v den, kdy Poškozený přestal náhradní vozidlo užívat, tj. 19. 12. 2018. Na tom nic nemění fakt, že žalobce Poškozenému celkovou cenu za užívání vozidla vyúčtoval teprve fakturou vystavenou 28. 12. 2018, jež byla splatná k 11. 1. 2019. Vznik dluhu totiž nelze vázat až k okamžiku, kdy věřitel vyzve dlužníka k plnění, respektive kdy mu vystaví fakturu. Výzva k plnění (za kterou lze považovat mimo jiné právě i fakturu) je úkonem, z něhož lze usuzovat na to, kdy se již existující dluh stane splatným. Samotný dluh však vzniká nikoliv až na základě této výzvy, nýbrž na základě určité právní skutečnosti. V posuzovaném případě dluh Poškozeného vznikl již uzavřením smlouvy o pronájmu dopravního prostředku ve spojení s následně žalobcem poskytnutým plněním ve formě přenechání náhradního vozidla k užívání Poškozenému. Vzhledem k tomu, že mezi žalobcem a Poškozeným zjevně nebyl dopředu sjednán konkrétní termín splatnosti ceny za pronájem náhradního vozidla (nic takového alespoň z žalobcem předložených důkazů nevyplývá a nebylo žalobcem ani tvrzeno), mohl žalobce po Poškozeném požadovat úhradu ceny za pronájem ihned po skončení užívání vozidla (§ 1958 odst. 2 o. z.). To, že následně Poškozenému vystavil fakturu, kterou odložil splatnost dluhu až na 11. 1. 2019, nic nemění na tom, že se splnění dluhu mohl po Poškozeném úspěšně domáhat již 19. 12. 2018.

31. To, kdy se dluh stane splatným, nemusí být dle konstantní judikatury ve vztahu k počátku běhu promlčecí lhůty rozhodující. Může-li totiž věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak – objektivně posuzováno – může své právo i vykonat, tedy podat žalobu k soudu. Je sice pravidlem, že počátek běhu promlčecí lhůty bývá spojen s okamžikem splatnosti dluhu, bylo by však chybné přesvědčení, že v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, k promlčení takové pohledávky nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen až se splatností dluhu. Možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou nese současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku. První objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí lhůty určující den splatnosti dluhu (viz např. rozsudek NS ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019). Jinými slovy, citované judikatorní závěry připouští započetí běhu promlčecí lhůty i ve fázi, kdy samotný dluh sice ještě není splatný, ale věřitel již může jeho splatnost přivodit jednostranným právním jednáním. Taktomu bylo i v posuzovaném případě.

32. Promlčecí lhůta u práva na náhradu škody, které nepochybně je právem vymahatelným u orgánu veřejné moci, počíná podle § 619 odst. 1 o. z. běžet ode dne, kdy toto právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odstavce 2 cit. ust. přitom platí, že právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, respektive pokud se o těchto okolnostech dozvědět měla a mohla. Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou přitom u práva na náhradu škody jednak vědomost o samotné škodě, jednak vědomost o osobě, která je povinná k její náhradě (§ 620 odst. 1 věta prvá o. z.). Poškozený se o tom, že mu vznikla škoda, jaká je její výše a kdo je osobou povinnou k její náhradě, dozvěděl, respektive dozvědět měl a mohl, v okamžiku, kdy přestal užívat náhradní vozidlo, tedy 19. 12. 2018. Již ze smlouvy o pronájmu dopravního prostředku mu totiž bylo známo, že cena za jeden den pronájmu náhradního vozidla bude činit 1 730 Kč. Současně si byl zcela jistě schopen spočítat, že vozidlo celkem užíval po dobu 38 dnů. Již při skončení užívání náhradního vozidla mu tak muselo být jasné, že mu vznikla povinnost zaplatit žalobci cenu za pronájem náhradního vozidla v celkové výši 65 740 Kč (38 * 1 730 Kč). To, že viníkem dopravní nehody, při které došlo k poškození jeho vozidla, byl žalovaný, přitom od počátku v podstatě nebylo sporné, což znamená, že Poškozený dne 19. 12. 2018 rovněž věděl, že způsobenou škodu bude povinen hradit žalovaný, případně jiný na něj navázaný subjekt.

33. V této souvislosti je namístě připomenout, že vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (srov. rozsudek NS ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Vztaženo na projednávanou věc, Poškozený prakticky od samotné škodní události, tj. předmětné dopravní nehody, věděl, že viníkem této nehody je žalovaný. Je otázkou, zda měl v danou chvíli k dispozici nějaké další informace, z nichž by případně bylo možné usuzovat, že za způsobenou škodu nebude odpovídat žalovaný sám, nýbrž jeho zaměstnavatel. To však ve vztahu ke stanovení počátku běhu promlčecí lhůty není důležité. Klíčové je, že Poškozený měl v danou chvíli k dispozici dostatek informací o okolnostech předmětné dopravní nehody, v jejichž světle se jevila odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu jako dostatečně pravděpodobná.

34. S ohledem na shora uvedené soud uzavřel, že Poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody spočívající v dluhu vzniklém z titulu nákladů na užívání náhradního vozidla poprvé s úspěchem uplatnit u soudu dne 19. 12. 2018, neboť v tu dobu již věděl, že mu vznikla škoda, jaká je její výše, a současně měl dostatek informací k tomu, aby se mohl oprávněně domnívat, že povinnost k náhradě škody stíhá žalovaného. V souladu s § 619 odst. 1 větou prvou o. z. tak ode dne 19. 12. 2018 počala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody (§ 629 odst. 1 o. z.), která uběhla 19. 12. 2021. Žaloba ve věci byla přitom podána teprve 10. 1. 2022, tedy až po uplynutí této promlčecí lhůty. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněná pohledávka je promlčená, přičemž s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení soudu nezbylo, než podanou žalobu bez dalšího zamítnout.

35. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch, neboť žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. mu tak vůči žalobci svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty byly tvořeny náklady jeho právního zastoupení, které spočívaly v prvé řadě v mimosmluvní odměně advokáta v celkové výši 11 220 Kč za tři úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis odporu proti ve věci vydanému elektronickému platebnímu rozkazu a účast zástupkyně žalovaného u jednání soudu dne 14. 4. 2022. Tarifní hodnotou ve věci byla podle § 8 odst. 1 věty prvé AT hodnota vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství, tj. částka 65 740 Kč. Z této tarifní hodnoty pak podle § 7 bodu 5 AT činila odměna za jeden úkon právní služby 3 740 Kč, celkem tedy činila odměna 11 220 Kč Náklady právního zastoupení žalovaného byly dále tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT (celkem 900 Kč), náhradou cestovních výdajů ve výši 1 221,10 Kč (za cestu zástupkyně žalovaného na jednání konané dne 14. 4. 2022 na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetých 144 km osobním vozem tov. zn. Škoda Superb s průměrnou spotřebou benzinu 10,2 l /100 km, kdy při výpočtu výše cestovních nákladů bylo vycházeno ze sazby paušální náhrady za užití vozidla ve výši 4,70 Kč/km a průměrné ceny benzinu 37,10 Kč stanovené vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb.), náhradou za promeškaný čas zástupkyně žalovaného cestou k jednání soudu v trvání šesti započatých půlhodin po 100 Kč (tj. celkem 600 Kč) podle § 14 odst. 3 AT a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 13 941,10 Kč) ve výši 2 927,60 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v celkové výši 16 868,70 Kč, a to k rukám zástupkyně žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).