9 C 6/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 33 046 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 18 000 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, částky 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 540 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, částky 6 480 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 6 480 Kč od 25. 4. 2024 do zaplacení, částky 800 Kč, částky 700 Kč, částky 1 000 Kč a částky 5 526 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 18 000 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u zdejšího soudu dne 25. 2. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 33 046 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného dluhu ze smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč dne 25. 3. 2024. Žalovaný se dostal do prodlení se splacením úvěru, čímž mu vedle dalších ve smlouvě sjednaných plateb vznikla povinnost k úhradě poplatku za administraci prodlení. Právní předchůdce žalobkyně opakovaně žalovaného upomínal k úhradě dluhu formou SMS zpráv, e-mailových zpráv i písemných výzev. V souvislosti s tím mu vznikl nárok na sjednané poplatky za tyto upomínky a výzvy. Žalovanému dále z důvodu jeho prodlení s vrácení úvěru vznikla dle čl. VI. odst. 1.2.1. smlouvy povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny za každý den prodlení. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou z předmětné úvěrové smlouvy na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která ji následně postoupila dále na žalobkyni. Ta se domáhala po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 18 000 Kč, smluvního úroku ve výši 540 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 480 Kč, poplatků za zaslané upomínky formou SMS a e-mailových zpráv v souhrnné výši 800 Kč, poplatku za administraci prodlení žalovaného ve výši 700 Kč, poplatků za zaslané upomínky formou písemných výzev k úhradě dluhu v souhrnné výši 1 000 Kč a smluvní pokuty dle čl. VI. odst. 1.2.1. smlouvy v celkové výši 5 526 Kč. Vedle těchto částek požadovala žalobkyně rovněž zákonný úrok z prodlení z částek odpovídajících dlužné jistině úvěru, smluvnímu úroku a poplatku za poskytnutí úvěru, a to vždy za období od 25. 4. 2024 do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 4. 3. 2025, č.j. 9 C 6/2025-37, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru její právní předchůdce posoudil úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost její právní předchůdce skutečně splnil. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by její právní předchůdce před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil schopnost žalovaného tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta.

3. Podáním doručeným soudu dne 11. 3. 2025 žalobkyně v reakci na shora uvedené usnesení sdělila, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, neboť tyto od postupitele pohledávky z úvěru neobdržela. Proto není schopna ověření úvěruschopnosti doložit. Má však za to, že stále došlo ze strany jejího právního předchůdce k plnění, avšak bez právního důvodu. Žalobkyni by tedy mělo svědčit právo na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného. Žalobkyně s ohledem na uvedené skutečnosti vzala podanou žalobu částečně zpět co do zákonného úroku z prodlení z částky 18 000 Kč za dobu od 25. 4. 2024 do zaplacení, co do částky 540 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2024 do zaplacení představující smluvní úrok, co do částky 6 480 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 4. 2024 do zaplacení představující poplatek za poskytnutí úvěru, co do částky 800 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv, co do částky 700 Kč představující neuhrazený poplatek za administraci prodlení, co do částky 1 000 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky zasílané písemnou formou a co do částky 5 526 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu.

4. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

5. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žádný z účastníků se k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud tedy ve smyslu citované doložky jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládal.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 25. 3. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 540 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 480 Kč, tedy celkem částku 25 020 Kč, a to ve lhůtě do 24. 4. 2024. V čl. VI. smlouvy byly sjednány sankce pro případ nesplnění povinností žalovaného ze smlouvy. Žalovaný byl mimo jiné dle čl. VI. odst. 1.2.1. smlouvy v případě svého prodlení se splacením úvěru povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru, přičemž maximální výše smluvní pokuty byla omezena do výše poloviny jistiny úvěru. Dle čl. VI. odst. 1.3.1. smlouvy byl dále v případě prodlení delšího než 14 dní povinen uhradit jednorázový poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč. Dle čl. VI. odst. 1.3.2. byl konečně povinen uhradit dodatečné náklady spojené s pozdním splácením úvěru, a to 50 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím SMS zprávy, 30 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím e-mailu a 500 Kč za odeslanou písemnou výzvu k úhradě dluhu na adresu jeho trvalého pobytu.

7. Z potvrzení o provedené platbě z 31. 7. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalovanému na jeho shora uvedený bankovní účet jistinu úvěru ve výši 18 000 Kč dne 25. 3. 2024.

8. Ze dvou písemných výzev právního předchůdce žalobkyně z 10. 5. 2024 a 28. 5. 2024 soud zjistil, že žalovaný byl opakovaně písemně vyzýván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 20. 7. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy na společnost , právnická osoba10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z 22. 7. 2024, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, postoupila svou předmětnou pohledávku dále na žalobkyni.

11. Z předžalobní výzvy z 16. 1. 2025, která byla dle přiloženého poštovního podacího archu odeslána žalovanému na jeho adresu uvedenou ve smlouvě dne 17. 1. 2025, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce informovala žalovaného o tom, že na ní byla postoupena pohledávka ze shora uvedené úvěrové smlouvy, a vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 40 512 Kč ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy s upozorněním na riziko případného soudního vymáhání dluhu.

12. Z ostatních žalobkyní předložených listinných důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci.

13. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 25. 3. 2024 téhož dne bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet finanční prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí spolu s úrokem ve výši 540 Kč a poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 6 480 Kč ve lhůtě do 24. 4. 2024. Dopisy z 10. 5. 2024 a 28. 5. 2024 právní předchůdce žalobkyně písemně vyzýval žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy, následně svou pohledávku smlouvou z 20. 7. 2024 postoupil na společnost , právnická osoba, , která ji dále smlouvou z 22. 7. 2024 postoupila na žalobkyni. Ta informovala žalovaného o postoupení pohledávky v předžalobní výzvě z 16. 1. 2025, v níž zároveň žalovaného znovu vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy.

14. Soud předně s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. zastavil řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, tedy co do všech nároků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku. Učinil tak, aniž by se žalovaného tázal na jeho stanovisko k částečnému zpětvzetí žaloby, neboť k tomu došlo ještě před započetím jednání ve věci, přičemž v takové situaci je stanovisko žalovaného bezpředmětné (§ 96 odst. 3 a 4 o. s. ř.).

15. Po právní stránce pak soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

16. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál a neobstaral si dostatečné podklady potřebné k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a pokud ano, pak se tato skutečnost žalobkyni v řízení nepodařila prokázat.

20. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdce řádně splnil povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto nástupce poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

21. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce žalovaného ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

22. Žalobkyně sdělila, že žádnými důkazy, jimiž by mohla prokázat, že její právní předchůdce se před uzavřením smlouvy se žalovaným zabýval jeho úvěruschopností, nedisponuje. Vzhledem k tomu, že z předložených listinných důkazů rozhodně nelze dovodit, že by k nějakému procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného došlo, musel soud uzavřít, že žalobkyně v řízení neunesla své důkazní břemeno k prokázání toho, že její právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného skutečně zkoumal a že na základě relevantních podkladů zjistil, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr řádně splatit. Je tedy třeba vycházet z toho, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Důsledkem toho je podle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ absolutní neplatnost posuzované úvěrové smlouvy a fakt, že žalovanému podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ vznikla povinnost toliko k vrácení poskytnuté jistiny úvěru právnímu předchůdci žalobkyně, respektive po postoupení pohledávky žalobkyni samotné, na kterou v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. přešla zmíněná pohledávka na vrácení poskytnuté jistiny úvěru a žalobkyně tak získala aktivní legitimaci k podání žaloby stran předmětné pohledávky.

23. V řízení nebylo ze strany žalovaného tvrzeno, natožpak prokázáno, že by na svůj dluh ze smlouvy alespoň částečně plnil. Přitom pokud se tak stalo, bylo na žalovaném, aby to soudu sdělil a také prokázal. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval. Ten proto vyšel z toho, že na svůj dluh neuhradil ničeho. Uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 18 000 Kč (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o lhůtu k plnění, s ohledem na absolutní pasivitu žalovaného soud neměl jakoukoliv možnost zkoumat jeho aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry tak, aby mohl postavit najisto, jakou lhůtu k vrácení dlužné jistiny úvěru lze považovat za přiměřenou možnostem žalovaného ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Proto žalovanému v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění v trvání dvou měsíců, neboť má za to, že je to dostatečně dlouhá lhůta k tomu, aby si žalovaný případně zajistil prostředky nezbytné k úhradě dlužné jistiny úvěru.

24. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 33 046 Kč s příslušenstvím. Co do částky v celkové výši 15 046 Kč s příslušenstvím bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno, přičemž lze konstatovat, že zastavení řízení zavinila žalobkyně a měla by tedy v této části předmětu řízení hradit žalovanému jeho náklady řízení (srov. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Co do částky 18 000 Kč pak bylo žalobě vyhověno a v tomto rozsahu tedy měla procesní úspěch žalobkyně. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k původnímu předmětu řízení tak činí 54 % ku 46 % ve prospěch žalobkyně. Lze tudíž konstatovat, že oba účastníci měli v řízení takřka totožný úspěch, pročež soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o tom, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku).