9 C 62/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 158 057,13 Kč s příslušenstvím <b>I. Smír účastníků uzavřený dne 19. 4. 2021, který byl soudu navržen ke schválení podáním soudu došlým 5. 5. 2021, se neschvaluje.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 158 057,13 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 54 374 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 436,12 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 13. 2. 2021 domáhala po žalované zaplacení 158 057,13 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 70 436,12 Kč od 4. 2. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 54 374 Kč za téže období z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 6. 1. 2020 v elektronické formě. Na jejím základě podle žaloby poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit sjednaný úrok ve výši 42 603 Kč. Účastníci zároveň se smlouvou o úvěru uzavřeli smlouvu o inkasní službě, na jejímž základě se žalovaná zavázala hradit žalobkyni společně se splátkami úvěru též poplatek za inkasní služby ve výši 206 Kč měsíčně, a smlouvu o zřízení doplňkové služby Podpora, dle které byla povinna nad rámec již uvedených plateb hradit žalobkyni měsíčně též poplatek ve výši 671 Kč. Žalovaná porušila sjednaný splátkový kalendář úvěru, když se dostala do prodlení s úvěrovou splátkou splatnou k 15. 11. 2020 a na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec celkem uhradila pouze 21 630 Kč. Žalobkyně proto následně po marných výzvách k úhradě dluhu poskytnutý úvěr zesplatnila a dlužných nároků ze všech shora uvedených smluv se domáhala soudně. Žalovaná částka sestávala z dlužné jistiny úvěru ve výši 46 424,08 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 33 317,55 Kč, nákladů na upomínání žalované ve výši 800 Kč, souhrnu nesplacených měsíčních poplatků za inkasní službu ve výši 12 772 Kč, souhrnu nesplacených měsíčních poplatků za doplňkovou službu Podpora ve výši 41 602 Kč a smluvní pokuty ve výši 23 212,04 Kč účtované dle čl. V odst. 5.5. smlouvy o úvěru, přičemž oproti celkovému dluhu ve výši 158 127,67 Kč žalobkyně započetla přeplatek žalované ve výši 70,54 Kč, čímž dospěla k celkové žalobou nárokované částce ve výši 158 057,13 Kč. Jako příslušenství žalované pohledávky žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající součtu dlužné jistiny, nákladů na upomínání a požadované smluvní pokuty a dále smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky odpovídající souhrnu nesplacených poplatků za inkasní službu a za službu Podpora, a to s odkazem na čl. II. bod 2.11 smlouvy o inkasní službě, respektive čl. II. bod 2.15 ve spojení s čl. II. bodem 2.13 smlouvy o zřízení doplňkové služby Podpora.

2. K výzvě soudu následně žalobkyně podanou žalobu doplnila přípisem soudu došlým dne 13. 4. 2021. Z tohoto přípisu vyplynulo, že žalobkyně uzavřela se žalovanou ještě další úvěrovou smlouvu, a to pod [číslo]. V této smlouvě dle žalobkyně činila jistina úvěru 30 000 Kč, sjednaný úrok pak 25 562 Kč, přičemž současně s touto smlouvou byly sjednány i obě doplňkové služby, tedy inkasní služba a doplňková služba Podpora. Žalovaná celkem na svůj dluh ze smlouvy [číslo] uhradila částku 11 682 Kč.

3. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.

4. Přípisem soudu došlým dne 5. 5. 2021, tj. den před nařízeným jednáním ve věci, obě účastnice navrhly soudu, aby schválil jimi uzavřený smír, podle něhož se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni 52 424,08 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 46 424,08 Kč za dobu od 4. 2. 2021 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 700 Kč splatných vždy nejpozději do 25. dne příslušného měsíce počínaje 25. 6. 2021, a to pod ztrátou výhody splátek, a dále nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 4 800 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných opět vždy nejpozději do 25. dne příslušného měsíce počínaje 25. 6. 2021, opět pod ztrátou výhody splátek. Žalovaná v rámci uvedeného přípisu uznala uvedený nárok žalobkyně co do důvodu a výše. Zároveň se obě účastnice omluvily z jednání nařízeného na 6. 5. 2021.

5. S ohledem na omluvu účastnic soud postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.

6. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 10 170 Kč měla být vyplacena přímo na účet žalované, částka ve výši 29 830 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně za účelem úplné úhrady závazku žalované plynoucího z úvěrové smlouvy [číslo] částka 10 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně související s vyřízením úvěru uvedené v čl. 4 8. předmětné úvěrové smlouvy. Těmito náklady byly zejména náklady na zaslání smlouvy, náklady na lustraci v centrální evidenci exekucí a dalších registrech dlužníků a ostatní administrativní náklady žalobkyně. Žalovaná se předmětnou smlouvou zavázala žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 42 603 Kč, vše v 72 měsíčních splátkách po 1 286 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 23 % ročně, RPSN pak 38,69 %. Dle bodu 5.11 smlouvy se žalobkyně zavázala, že v případě předčasného splacení úvěru nebude po žalované požadovat žádnou náhradu nákladů a že možnost předčasného splacení úvěru není nijak zpoplatněna. Pro případ, že žalovaná vrátí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, bylo mezi účastnicemi v bodě 5.16 smlouvy ujednáno, že žalované bude vrácena polovina jí uhrazených úroků, a to na podkladě písemné výzvy žalované. V bodě 5.4. smlouvy bylo dále ujednáno, že v případě prodlení žalované se splácením úvěru jí žalobkyně zašle dvě písemné upomínky, které jsou zpoplatněny částkou 300 Kč, respektive 500 Kč. V bodě 5.3. písm. c) smlouvy pak bylo pro případ prodlení žalované s úhradou dlužné částky sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná dostane do prodlení, s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout 50 % zůstatku jistiny úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Dle bodu 5.5. smlouvy byla žalobkyně v případě, že žalovaná neuhradí celou dlužnou částku ani po dvou upomínkách žalobkyně, oprávněna zesplatnit jistinu úvěru s tím, že v takovém případě se ve smlouvě sjednané úroky stanou součástí jistiny a žalobkyně bude oprávněna zesplatnit rovněž smluvní pokutu dle bodu 5.3. písm. c) smlouvy, zákonný úrok z prodlení a upomínky.

7. Ze smlouvy o inkasní službě, která tvořila přílohu č. 4 shora uvedené úvěrové smlouvy [číslo] soud zjistil, že žalovaná udělila souhlas s inkasem plateb z jejího bankovního účtu žalobkyní, přičemž se zavázala jí za výkon inkasní služby po dobu trvání úvěru uhradit částku v celkové výši 14 832 Kč, a to v měsíčních splátkách, jejichž výše měla činit 206 Kč a které byly splatné současně se splátkami shora uvedeného úvěru. Pro případ zesplatnění spotřebitelského úvěru poskytnutého žalované byla v bodě 2.10 smlouvy o inkasní službě sjednána její povinnost uhradit žalobkyni zbývající část sjednané inkasní služby. Žalobkyně měla rovněž v takovém případě dle bodu 2.11 smlouvy právo na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení.

8. Ze smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, jež tvořila přílohu č. 6 shora uvedené úvěrové smlouvy [číslo] soud zjistil, že žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poplatek za výkon doplňkové služby Podpora ve výši 48 312 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 671 Kč, které byly rovněž splatné spolu se splátkami úvěru. Za uvedený poplatek byla žalovaná oprávněna využít možnosti odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, a to nad rámec jejího oprávnění vyplývajícího z čl. V. bodu [číslo]. úvěrové smlouvy, dále možnosti přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy v případě úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnosti přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Případným využitím zmíněných doplňkových služeb nemělo být dotčeno ustanovení čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy.

9. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 3. 4. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, a to tak, že částka ve výši 19 622 Kč měla být vyplacena přímo na účet žalované, částka ve výši 4 378 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně za účelem úplné úhrady závazku žalované plynoucího z úvěrové smlouvy [číslo] z 31. 8. 2017 a částka 6 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně související s vyřízením úvěru uvedené v čl. 4 8. předmětné úvěrové smlouvy. Těmito náklady byly zejména náklady na zaslání smlouvy, náklady na lustraci v centrální evidenci exekucí a dalších registrech dlužníků a ostatní administrativní náklady žalobkyně. Žalovaná se předmětnou smlouvou zavázala žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok ve výši 25 562 Kč, vše v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 23 % ročně, RPSN pak 38,73 %. Dle bodu 5.11 smlouvy se žalobkyně zavázala, že v případě předčasného splacení úvěru nebude po žalované požadovat žádnou náhradu nákladů a že možnost předčasného splacení úvěru není nijak zpoplatněna. Pro případ, že žalovaná vrátí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, bylo mezi účastnicemi v bodě 5.16 smlouvy ujednáno, že žalované bude vrácena polovina jí uhrazených úroků, a to na podkladě písemné výzvy žalované. V bodě 5.4. smlouvy bylo dále ujednáno, že v případě prodlení žalované se splácením úvěru jí žalobkyně zašle dvě písemné upomínky, které jsou zpoplatněny částkou 300 Kč, respektive 500 Kč. V bodě 5.3. písm. c) smlouvy pak bylo pro případ prodlení žalované s úhradou dlužné částky sjednáno právo žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná dostane do prodlení, s tím, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout 50 % zůstatku jistiny úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Dle bodu 5.5. smlouvy byla žalobkyně v případě, že žalovaná neuhradí celou dlužnou částku ani po dvou upomínkách žalobkyně, oprávněna zesplatnit jistinu úvěru s tím, že v takovém případě se ve smlouvě sjednané úroky stanou součástí jistiny a žalobkyně bude oprávněna zesplatnit rovněž smluvní pokutu dle bodu 5.3. písm. c) smlouvy, zákonný úrok z prodlení a upomínky.

10. Ze smlouvy o inkasní službě, která tvořila přílohu č. 4 shora uvedené úvěrové smlouvy [číslo] soud zjistil, že žalovaná udělila souhlas s inkasem plateb z jejího bankovního účtu žalobkyní, přičemž se zavázala jí za výkon inkasní služby po dobu trvání úvěru uhradit částku v celkové výši 8 856 Kč, a to v měsíčních splátkách, jejichž výše měla činit 123 Kč a které byly splatné současně se splátkami shora uvedeného úvěru. Pro případ zesplatnění spotřebitelského úvěru poskytnutého žalované byla v bodě 2.10 smlouvy o inkasní službě sjednána její povinnost uhradit žalobkyni zbývající část sjednané inkasní služby. Žalobkyně měla rovněž v takovém případě dle bodu 2.11 smlouvy právo na úhradu smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky do zaplacení.

11. Ze smlouvy o zřízení doplňkové služby PODPORA, jež tvořila přílohu č. 6 shora uvedené úvěrové smlouvy [číslo] soud zjistil, že žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poplatek za výkon doplňkové služby Podpora ve výši 29 016 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 403 Kč, které byly rovněž splatné spolu se splátkami úvěru. Za uvedený poplatek byla žalovaná oprávněna využít možnosti odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti, a to nad rámec jejího oprávnění vyplývajícího z čl. V. bodu 5.

15. úvěrové smlouvy, dále možnosti přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy v případě úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnosti přerušení splácení na dobu až devíti měsíců nad rámec čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Případným využitím zmíněných doplňkových služeb nemělo být dotčeno ustanovení čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy.

12. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 7. 1. 2020 soud zjistil, že uvedeného dne byla z bankovního účtu žalobkyně č. ú. [bankovní účet] vyplacena částka 10 170 Kč ve prospěch bankovního účtu žalované č.ú. [bankovní účet].

13. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 6. 1. 2020 soud zjistil, že žalovaná zaslala uvedeného dne ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet] ve prospěch bankovního účtu žalobkyně č. [bankovní účet] verifikační platbu ve výši 10 Kč, přičemž do zprávy pro příjemce uvedla, že souhlasí s návrhem smlouvy [číslo].

14. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 7. 1. 2020 soud zjistil, že uvedeného dne byla z bankovního účtu žalobkyně č. ú. [bankovní účet] vyplacena částka 29 830 Kč ve prospěch jiného bankovního účtu žalobkyně č.ú. [bankovní účet].

15. Ze snímku obrazovky internetového bankovnictví žalované soud zjistil, že žalovaná na svém bankovním účtu zřídila inkaso ve prospěch bankovního účtu žalobkyně s měsíční frekvencí čerpání a limitem ve výši 11 000 Kč.

16. Z potvrzení o úhradě dluhu vystaveného žalobkyní dne 7. 1. 2020 soud zjistil, že žalobkyně písemně potvrdila žalované úplnou úhradu dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] k uvedenému datu.

17. Z upomínek ze dne 20. 11. 2020, respektive ze dne 5. 1. 2020, které byly dle přiložených poštovních podacích archů odeslány na adresu trvalého pobytu žalované, soud zjistil, že žalobkyně opakovaně písemně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky úvěru ve výši 2 163 Kč splatné dne 6. 1. 2020 a poplatků za obě zmíněné upomínky ve výši 300 Kč, respektive 500 Kč.

18. Z dopisu ze dne 21. 12. 2020, jenž byl rovněž zaslán žalované na adresu jejího trvalého pobytu, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že přistoupila k zesplatnění jistiny úvěru poskytnutého na základě úvěrové smlouvy [číslo] vyzvala ji k úhradě dlužné částky ve výši 158 311,72 Kč a nákladů jejího právního zastoupení ve výši 18 779,20 Kč.

19. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci.

20. Soud považuje za vhodné se na tomto místě vyjádřit k žalobkyní předloženému znaleckému posudku vypracovanému [titul]. [jméno] [příjmení], znalcem z oboru ekonomika, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví se specializací peněžnictví, odvětví řízení, plánování a organizace ekonomiky, a odvětví účetní evidence. Jmenovaný znalec měl dle zadání žalobkyně zhodnotit podmínky, za jakých žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry, a porovnat je s podmínkami nabízenými dalšími subjekty na trhu spotřebitelských úvěrů, a to ať už bankami, nebo nebankovními poskytovateli. Ze závěrů uvedeného znaleckého posudku vyplynulo, že úroková sazba i sazba RPSN nabízená a využívaná žalobkyní u spotřebitelských úvěrů odpovídá situaci na trhu dalších nebankovních společností a v některých případech i bank, že doplňkové služby nabízené žalobkyní jsou pro její klienty spíše pozitivní a co do ceny i podmínek použití na trhu obvyklé, že sankční ujednání používaná žalobkyní jsou na tuzemském trhu obvyklá a zároveň i přiměřená ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a že žalobkyně posuzuje úvěruschopnost klienta řádně a obezřetně, dokonce v některých ohledech i lehce nad rámec svých zákonných povinností.

21. Soud předně podotýká, že úkolem znalce je vyjádřit se k otázkám, k jejichž zodpovězení je zapotřebí odborných znalostí, jimiž soud sám nedisponuje. Naopak pokud jde o otázky právní, jejich řešení náleží výhradně soudu a znalci nepřísluší činit jakékoliv právní závěry. V přímém rozporu s touto premisou však v předmětném posudku znalec posuzuje hned několik právních otázek. Jedná se v prvé řadě o hodnocení přiměřenosti sankčních ujednání používaných žalobkyní v jejích smlouvách. Je možné připustit, aby se znalec vyjádřil k tomu, nakolik obvyklá a frekventovaná jsou určitá smluvní ujednání používaná žalobkyní v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů, nicméně závěr o tom, zda lze tato ujednání považovat za přiměřená z hlediska dobrých mravů, případně z hlediska příslušných zákonných norem, může činit pouze soud. To samé platí i pro posouzení toho, zda žalobkyně řádně a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona posuzuje úvěruschopnost svých klientů. I v tomto případě se jedná zcela jednoznačně o otázku právní. Dále je nepochybně věcí soudu, a nikoliv znalce, aby sám zhodnotil, zda a případně nakolik jsou jednotlivá smluvní ujednání pro klienty žalobkyně, v daném případě tedy pro žalovanou, pozitivní či nikoliv. S ohledem na shora uvedené je evidentní, že žalobkyní předložený posudek nerespektuje základní zásady, ze kterých by měl znalec při zpracování posudku vycházet, což vzbuzuje pochybnosti o odborné erudici znalce, neboť ten by si měl být jednoznačně vědom toho, k jakým otázkám se může v rámci svého znaleckého zkoumání vyjadřovat a k jakým nikoliv.

22. Sluší se rovněž dodat, že pro rozhodnutí ve věci nejsou jakkoliv podstatné ani závěry učiněné znalcem v otázkách skutkových. Znalec například dospívá k tomu, že jak úroková sazba, tak i roční procentní sazba nákladů spojených s úvěry nabízenými žalobkyní nijak nevybočují ze zavedené praxe na trhu spotřebitelských úvěrů. Žádný z účastníků ovšem v řízení netvrdil, že tomu tak je, a ani soud neposoudil výši zápůjční úrokové sazby, popřípadě RPSN uvedenou v posuzované úvěrové smlouvě, samu o sobě jako nepřiměřenou. Dále je třeba konstatovat, že i pokud by soud na základě předmětného znaleckého posudku vzal za prokázané, že sankční ujednání obsažená v posuzované úvěrové smlouvě jsou na trhu spotřebitelských úvěrů obvyklá, nebyl by tento závěr absolutně podstatný pro hodnocení toho, zda se jedná o ujednání přiměřená. To, že například ujednání o inkasním poplatku obsahují ve více či méně modifikované podobě i formulářové smlouvy dalších nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, je ostatně soudu známo z jeho úřední činnosti, uvedená skutečnost však nemůže mít vliv na posouzení podmínek, za kterých si žalobkyně inkasní poplatek (či v řešené věci úhradu za poskytnutí inkasní služby) účtuje, ani na hodnocení přiměřenosti výše takového poplatku.

23. Ze všech shora uvedených důvodů soud k předmětnému znaleckému posudku při rozhodování ve věci nijak nepřihlížel.

24. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Mezi účastnicemi byla dne 6. 1. 2020 uzavřena úvěrová smlouva [číslo] na jejímž základě měl být žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. Reálně však byly žalované v souvislosti s touto smlouvou poskytnuty pouze peněžní prostředky ve výši 10 170 Kč. Částka 29 830 Kč byla převedena z jednoho bankovního účtu žalobkyně na druhý a dle smlouvy měla být použita na úplnou úhradu závazku žalované vyplývajícího z úvěrové smlouvy [číslo] z 3. 4. 2019, poslední část shora uvedené„ jistiny“ úvěru ve výši 10 000 Kč pak byla dle smlouvy žalobkyní započtena na náklady související s vyřízením úvěru uvedené v čl. 4 8. úvěrové smlouvy a žalovaná s ní nikdy přímo nedisponovala. V uvedené úvěrové smlouvě se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni částku označenou ve smlouvě jako jistina úvěru ve výši 50 000 Kč a zaplatit žalobkyni smluvní úrok, jehož celková výše při zápůjční úrokové sazbě 23 % ročně měla dle smlouvy činit 42 603 Kč, to vše v 72 měsíčních splátkách po 1 286 Kč. Dle bodu 5.3. písm. c) smlouvy byla žalobkyně oprávněna účtovat žalované v případě jejího prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně s tím, že celková výše takto uplatněné smluvní pokuty nesměla přesáhnout 50 % jistiny úvěru, maximálně však 200 000 Kč. V bodě 5.4. smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení žalované se splácením úvěru jí žalobkyně zašle dvě písemné upomínky, které budou zpoplatněny částkami 300 Kč, respektive 500 Kč. Ust. čl. 5 smlouvy pak obsahovalo ujednání o možnosti žalobkyně zesplatnit jistinu úvěru, úroky, jakož i smluvní pokutu dle bodu 5.3. písm. c) a dále zákonný úrok z prodlení a poplatky za upomínky. Žalovaná současně s uvedenou úvěrovou smlouvou uzavřela s žalobkyní rovněž smlouvu o inkasní službě, na jejímž základě se zavázala spolu se shora uvedenými splátkami úvěru hradit žalobkyni rovněž poplatek za výkon inkasní služby, jehož měsíční výše činila 206 Kč a byla splatná spolu se splátkami úvěru vždy k 15. dni příslušného měsíce. V neposlední řadě pak byla součástí smluvní dokumentace související s úvěrovou smlouvou [číslo] smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora, na jejímž základě se žalovaná zavázala hradit spolu se splátkami úvěru a poplatku za výkon inkasní služby též poplatek za výkon doplňkové služby Podpora, jehož měsíční výše činila 671 Kč. Již dříve byla mezi účastnicemi uzavřena další úvěrová smlouva, a to dne 3. 4. 2019 pod [číslo]. Jejím předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalované dle smlouvy mělo být reálně vyplaceno 19 622 Kč, částka 4 378 Kč měla být převedena z jednoho bankovního účtu žalobkyně na druhý a dle smlouvy měla být použita na úplnou úhradu závazku žalované vyplývajícího ze smlouvy [číslo] z 31. 8. 2017, poslední část shora uvedené„ jistiny“ úvěru ve výši 6 000 Kč pak byla žalobkyní započtena na náklady uvedené v čl.

4. úvěrové smlouvy. Žalovaná se v předmětné smlouvě zavázala vrátit ve smlouvě uvedenou jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč a zaplatit smluvní úrok, jehož celková výše činila při zápůjční úrokové sazbě 23 % ročně a sjednané době trvání úvěrového vztahu 72 měsíců částku 25 562 Kč, to vše v 72 měsíčních splátkách po 772 Kč. Žalovaná současně s uvedenou úvěrovou smlouvou uzavřela s žalobkyní rovněž smlouvu o inkasní službě, na jejímž základě se zavázala spolu se shora uvedenými splátkami úvěru hradit žalobkyni rovněž poplatek za výkon inkasní služby, jehož měsíční výše činila 123 Kč a byla splatná spolu se splátkami úvěru vždy k 15. dni příslušného měsíce. V neposlední řadě pak byla součástí smluvní dokumentace související s úvěrovou smlouvou [číslo] smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora, na jejímž základě se žalovaná zavázala hradit spolu se splátkami úvěru a poplatku za výkon inkasní služby též poplatek za výkon doplňkové služby Podpora, jehož měsíční výše činila 403 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou upomínkami ze dne 20. 11. 2020, respektive ze dne 5. 12. 2020 k úhradě dlužné splátky úvěru ze smlouvy [číslo] ve výši 2 163 Kč splatné dne 15. 11. 2020 a poplatků za obě zmíněné upomínky ve výši 300 Kč, respektive 500 Kč. Následně dopisem ze dne 21. 12. 2020 zesplatnila jistinu úvěru a vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ve výši 158 311,72 Kč.

25. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), a podle § 2 a násl. ZSÚ.

26. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

27. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

28. Podle § 2 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

30. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

31. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi byly uzavřeny dvě úvěrové smlouvy, konkrétně dne 3. 4. 2019 smlouva [číslo] dne 6. 1. 2020 pak smlouva [číslo]. Součástí obou těchto smluv byla rovněž smlouva o inkasní službě a smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora. Jakkoliv žalobkyně argumentuje tím, že obě doplňkové smlouvy nebyly povinnou součástí hlavních úvěrových smluv a že k jejich uzavření došlo na výslovnou žádost žalované, soud přesto ustanovení těchto smluv posuzoval v kontextu s ustanoveními hlavních úvěrových smluv, neboť jak smlouva o inkasní službě, tak smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora byly ve všech případech jednoznačně navázány na poskytnutý úvěr, doplňovaly či rozšiřovaly konkrétní pasáže hlavních úvěrových smluv a i z toho, že obě tvořily vždy nedílnou přílohu hlavní úvěrové smlouvy, lze dovodit, že všechny smlouvy tvořily jeden nedělitelný celek, neboť ať už smlouva o inkasní službě, nebo smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora by samy o sobě postrádaly smyslu, pokud by současně s nimi nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru. Soud proto na obě doplňkové smlouvy pohlížel jako na součást hlavních úvěrových smluv. Dospěl přitom k závěru, že obě úvěrové smlouvy (včetně smluv doplňkových) uzavřené mezi účastníky jsou neplatnými právními jednáními ve smyslu § 580 odst. 1 o. z., a to z níže popsaných důvodů.

32. Soud předně poukazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR, který vyslovil premisu, že nelze akceptovat, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Současně zdůraznil, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy jsou klientům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani fakt, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou (viz nález ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11).

33. V posuzovaném případě byl sice úvěrový vztah účastnic v obou případech sjednán na dobu 72 měsíců a ve své podstatě se tedy nejednalo o úvěr krátkodobý, nic to však nemění na tom, že shora popsané závěry lze aplikovat i na řešený spor. Již na první pohled je totiž patrný zcela evidentní nepoměr mezi částkou, která měla být na základě obou mezi účastníky uzavřených úvěrových smluv žalované reálně poskytnuta, tj. částkou 29 792 Kč (19 622 Kč na základě smlouvy [číslo] 10 170 Kč na základě smlouvy [číslo]), a částkou nárokovanou v podané žalobě, jejíž výše činila 158 057,13 Kč s příslušenstvím. V žalobě požadovaná částka tedy více než pětinásobně převyšuje výši peněžních prostředků, které měla žalovaná na základě obou smluv reálně k dispozici. Soud nepřehlédl, že mezi účastnicemi byla velmi pravděpodobně uzavřena ještě třetí úvěrové smlouva [číslo] neboť smlouva [číslo] obsahuje v čl. 4 zmínku o tom, že na úhradu závazku žalované z této smlouvy byla použita část jistiny ve výši 4 378 Kč. Žalobkyně nicméně nejenže netvrdila, že k uzavření této smlouvy došlo, ale soudu též nepředložila žádné důkazy k prokázání této skutečnosti. Nařízeného jednání ve věci se pak nezúčastnila, připravila se tak o možnost, aby jí soud poskytl příslušné poučení podle § 118a o. s. ř. To je důležité zdůraznit i v souvislosti s tím, že soud si je vědom toho, že žalované byly s vysokou pravděpodobností nějaké peněžní prostředky poskytnuty i na podkladě smlouvy [číslo]. Takovou skutečnost však z předložených listinných důkazů nelze považovat za prokázanou. Jedinou prokázanou úhradou poskytnutou ve prospěch žalované je platba ve výši 10 170 Kč, k níž dle přiloženého potvrzení došlo 7. 1. 2020. Z uvedených důvodů měl soud na podkladě žalobkyní předložených důkazů za prokázané, že žalovaná reálně od žalobkyně obdržela pouze zmiňovaných 10 170 Kč.

34. Soudu je z úřední činnosti známo, že i v jiných jím vedených řízeních, jejichž předmětem jsou nároky vyplývající ze spotřebitelských úvěrů poskytnutých žalobkyní, jsou žalovány částky mnohonásobně převyšující poskytnuté peněžní prostředky. Pro ilustraci soud uvádí, že v řízení vedeném pod sp. značkou 7 C 73/2019 byly žalobkyní formou spotřebitelského úvěru poskytnuty peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, žalobkyně se přitom v žalobě domáhala zaplacení částky 145 642,56 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 20/2019 žalobkyně reálně poskytla úvěrovanému částku 13 000 Kč, žalováno bylo 102 668,50 Kč, v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 195/2018 reálně poskytla částku 8 000 Kč, žalobou následně nárokovala 36 258,31 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 8/2018 reálně vyplatila úvěrovanému 23 000 Kč, žalovala 143 787,09 Kč s příslušenstvím, v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 111/2018 činila reálná výše poskytnutého úvěru 8 000 Kč, žalobkyně žalobou požadovala úhradu 90 915,56 Kč s příslušenstvím, konečně v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 88/2019 žalobkyně reálně poskytla úvěr ve výši 8 000 Kč, žalovala pak částku 36 992,64 Kč s příslušenstvím. Ve všech těchto případech přitom byla žaloba podána k soudu v řádu jednotek měsíců poté, kdy se úvěrovaní dostali do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěrů, výše žalobami uplatňovaných částek tudíž nebyla zkreslena dlouhotrvajícím prodlením žalovaných, s nímž se jinak logicky pojí vznik dodatečných nákladů, např. ve formě úroků z prodlení.

35. Již jen na podkladě shora uvedeného výčtu si lze učinit velmi dobrý obrázek o tom, jak jsou obecně nastaveny podmínky úvěrových smluv žalobkyně a především jakým způsobem žalobkyně postupuje při vymáhání závazků z těchto smluv vůči klientům, kteří se dostanou do prodlení se splácením poskytnutých úvěrů. Je samozřejmě pravdou, že závisí na svobodném uvážení jednotlivých spotřebitelů, zda na žalobkyní nabízené podmínky přistoupí a smlouvu s žalobkyní uzavřou, nelze však opomíjet, že tito spotřebitelé se často nachází v existenčních problémech, pokud by o peníze požádali některou z bank, velmi pravděpodobně by jejich žádosti nebylo vyhověno, a nezbývá jim tedy, než se obrátit na některého z nebankovních poskytovatelů úvěrů, mezi něž se řadí i žalobkyně. Uvedení spotřebitelé navíc vzhledem k adheznímu charakteru spotřebitelských smluv žalobkyně nemají v podstatě žádnou možnost jejich parametry ovlivňovat. Soud je ochoten akceptovat, že úvěry nebankovních poskytovatelů jsou úročeny vyššími úrokovými sazbami než úvěry poskytované bankami, což je ostatně logické s ohledem na vyšší rizikovost takových obchodů a na fakt, že tyto úvěry obvykle nebývají účelově vázány a nebankovní poskytovatelé většinou nepožadují ani žádné zajištění svých pohledávek. I nebankovní poskytovatelé úvěrů však musí vykonávat svou činnost v souladu se zásadou profesionality a nesmí zneužívat svého silnějšího postavení a tíživé situace, ve které se obvykle nachází jejich klienti, k tomu, že těmto klientům budou vnucovat smluvní ustanovení, která jsou jednoznačně v rozporu s dobrými mravy. I Nejvyšší soud ČR judikoval, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jakkoliv citované rozhodnutí výslovně zmiňuje smlouvu o půjčce, podle názoru soudu není důvod, aby se shora uvedené závěry nevztahovaly i na smlouvy úvěrové.

36. Při posouzení toho, zda jsou jednotlivá ustanovení řešených smluv v souladu se zákonem, dobrými mravy a požadavkem přiměřenosti vzájemných práv a povinností ve smluvních vztazích se soud nejprve zabýval samotnou výší poskytnutého úvěru. Nemohl přitom přehlédnout, že v obou posuzovaných úvěrových smlouvách uvedená výše poskytnutého úvěru neodpovídá částkám, které byly žalované na základě těchto smluv reálně poskytnuty. Dle závěrů obsažených v rozsudku Soudního dvora EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti [právnická osoba] platí, že do celkové výše úvěru ve smyslu čl. 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 87/102/ nelze zahrnout žádnou z částek sloužících jako odměna za závazky sjednané z důvodu dotčeného úvěru, jako jsou administrativní poplatky, úroky, provize a veškeré další poplatky, které spotřebitel musí zaplatit. Z uvedeného rozhodnutí lze dovodit, že za jistinu úvěru je možné považovat toliko takové finanční prostředky, které byly spotřebiteli skutečně poskytnuty, jinými slovy peníze, jimiž mohl spotřebitel reálně disponovat. Nelze tedy připustit, aby ve smlouvě o spotřebitelském úvěru byla do celkové výše úvěru, tj. do výše jistiny, zahrnuta částka představující náklady poskytovatele spojené s vyřízením úvěrové smlouvy, neboť se ve své podstatě jedná o administrativní poplatek za sjednání úvěru a takové finanční prostředky spotřebitel nikdy nemá reálně k dispozici.

37. V posuzované věci žalobkyně postupovala jednoznačně v rozporu se shora uvedenými závěry, pokud do výše jistiny úvěru zahrnula nejen reálně žalované vyplacené peněžní prostředky, ale též částky ve výši 6 000 Kč, respektive 10 000 Kč, které byly dle předmětných úvěrových smluv započteny na náklady žalobkyně vynaložené v souvislosti s vyřízením úvěrů (čl. 4 8. předmětných smluv). Navíc je zjevné, že ani částky 4 378 Kč (smlouva [číslo]), respektive 29 830 Kč (smlouva [číslo]) nemohly v plném rozsahu představovat jistinu úvěru, neboť byly použity na úhradu závazků žalované z dříve uzavřených úvěrových smluv. Tyto závazky přitom byly tvořeny i některými položkami, na jejichž úhradu žalobkyni vůbec nevznikl nárok, jak bude uvedeno níže (poplatky za doplňkové služby). V každém případě je evidentní, že ve všech úvěrových smlouvách žalobkyně uvedla jistinu úvěru v nesprávné výši, což mělo samozřejmě významný dopad nejen na absolutní výši nárokovaného smluvního úroku, ale třeba i na výši nárokované smluvní pokuty za zesplatnění úvěru (bod 5.3 písm. c) smlouvy [číslo]), neboť oba tyto nároky byly na jistinu úvěru navázány a odvíjely se od její výše. Žalobkyně přitom podobným způsobem evidentně postupuje ve všech svých úvěrových smlouvách, neboť zcela shodně výši poskytnuté jistiny úvěru zkreslovala i ve všech řízeních uvedených v bodě 34 tohoto odůvodnění. Není přitom pochyb o tom, že tento postup je v hrubém rozporu se zásadou profesionality a svědčí o tom, že žalobkyně zneužívá neznalosti svých smluvních partnerů a de facto„ programově“ navyšuje jejich závazky z úvěrových smluv tím, že při výpočtu jednotlivých nároků vychází z nesprávné výše poskytnuté jistiny.

38. Pokud jde o sjednanou výši smluvního úroku, tato v obou případech činila 23 % ročně a převyšovala tak průměrnou výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem v ČR na spotřebu více než dvojnásobně (dle databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB (tabulka B1.2, ukazatel 2 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem) činila tato průměrná sazba v dubnu 2019, tj. v době uzavření první úvěrové smlouvy, 9,61 % ročně, v lednu 2021, kdy došlo k uzavření druhé smlouvy, 9,31 % ročně). Soud by byl přesto v daném případě takto vysoký úrok ochoten akceptovat, a to s ohledem na již zmiňované okolnosti, za nichž došlo k uzavření obou úvěrových smluv (žalovaná získala peněžní prostředky od žalobkyně v krátké době poté, kdy o ně požádala, a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti, s čímž souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni). To by ovšem žalobkyně nesměla při výpočtu výše úroku vycházet z nesprávné výše poskytnutého úvěru (viz předchozí odstavec). Jelikož tak učinila a žalobou se domáhá zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku v částce 33 317,55 Kč, tj. ve výši, která převyšuje částku reálně vyplacenou žalované na základě obou úvěrových smluv, je nutno i tento postup považovat za rozporný jednak se zákonem, jednak s dobrými mravy, a soud má za to, že takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. To samé lze konstatovat i nároku, který žalobkyně opírá o ustanovení bodu 5.3 písm. c) smlouvy [číslo]. To obsahovalo pro případ prodlení žalované se splácením úvěru ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení, a současně omezovalo maximální možnou výši smluvní pokuty na 50 % zůstatku jistiny úvěru, nejvýše však na 200 000 Kč. Jakkoliv takto sjednaná smluvní pokuta nevybočuje z mezí stanovených v § 122 ZSÚ a citované smluvní ustanovení se na první pohled jeví jako zcela souladné s uvedeným ustanovením zákona, žalobkyně i v případě smluvní pokuty postupuje zcela v rozporu se zákonem, neboť v žalobě požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 23 212,04 Kč. Přitom na základě obou úvěrových smluv žalované reálně měla poskytnout 29 792 Kč (z toho prokázala toliko poskytnutí 10 170 Kč). Výše uplatněné smluvní pokuty tedy zcela zjevně převyšuje 50 % jistiny úvěru a postup žalobkyně je v rozporu s citovaným § 122 ZSÚ.

39. Soud se v neposlední řadě zabýval i posouzením parametrů doplňkových smluv, které tvořily součást obou uzavřených úvěrových smluv a z nichž žalobkyně dovozovala některé z žalobou uplatněných nároků. Jak smlouva o inkasní službě, tak smlouva o zřízení doplňkové služby Podpora zakládají nárok žalobkyně na zaplacení dalších ve své podstatě administrativních nákladů souvisejících s poskytnutým úvěrem. Hlavním účelem smlouvy o inkasní službě, která tvořila přílohu č. 4 úvěrové smlouvy [číslo] bylo dle tvrzení žalobkyně i dle bodu 1. 5. zmíněné smlouvy zajištění bezproblémového plnění závazků žalované z předmětné úvěrové smlouvy s minimálním zatížením a eliminací rizik z toho plynoucích, a to tím způsobem, že žalobkyně sama měla provádět inkasa jednotlivých splátek úvěru z bankovního účtu žalované. Ta se zavázala za tuto službu uhradit žalobkyni částku v celkové výši 14 832 Kč ve splátkách po 206 Kč splatných současně se splátkami úvěru. Cíl smlouvy o zřízení doplňkové služby Podpora (příloha č. 6 úvěrové smlouvy [číslo]) je pak dle čl. I. bodu 1.5. této smlouvy prakticky totožný, neboť i v tomto případě jím bylo zajištění řádného plnění závazků žalované pro případ nenadálých životních a finančních situací. Žalované byla dle smlouvy poskytnuta možnost odkladu tří splátek úvěru ročně vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splatnosti a dále při splnění předem stanovených podmínek možnost přerušit splácení úvěru na dobu až devíti měsíců. Za to se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku v celkové výši 48 312 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 671 Kč splatných opět společně se splátkami úvěru, a to bez ohledu na to, zda výše uvedených možností skutečně využije. Totožné podmínky byly sjednány i v doplňkových smlouvách k úvěrové smlouvě [číslo] byť výše poplatků, k jejichž zaplacení se v souvislosti s těmito doplňkovými smlouvami žalovaná zavázala, byla samozřejmě nižší úměrně tomu, jaký byl závazek žalované z hlavní úvěrové smlouvy.

40. Soud na tomto místě nehodlá polemizovat o tom, zda byly obě doplňkové smlouvy skutečně uzavřeny na výslovnou žádost žalované, jak se podává v žalobě, nebo zda bylo jejich uzavřením podmíněno samotné poskytnutí úvěru. Rozhodující je, že ať už byla motivace žalované vedoucí k uzavření předmětných smluv jakákoliv, výše odměny, k jejíž úhradě se žalovaná v těchto smlouvách zavázala, je v obou případech zcela nepřiměřená, a to jak ve vztahu k výši prostředků, které byly žalované poskytnuty na základě úvěrové smlouvy, tak i vzhledem k rozsahu a charakteru služeb, jež měla žalobkyně na základě obou doplňkových smluv poskytovat a nakonec fakticky skutečně poskytla.

41. To, jakým způsobem fungovala sjednaná inkasní služba, je možné nepřímo dovodit z čl. II. bodu 2.3. smlouvy o inkasní službě, podle něhož cenu za výkon inkasní služby tvořily jednorázové náklady žalobkyně na zřízení inkasní služby, zejména vytvoření a otestování API rozhraní mezi bankou žalobkyně a bankou žalované, synchronizace datových vět, vytvoření API tokenů a jejich aplikace do API rozhraní, náklady žalobkyně na zajištění inkasování plateb od žalované, zejména přidělení ID pro jednotlivé příkazy k inkasu a pro jednotlivé příchozí odpovědi na tyto příkazy ze strany banky žalované, párování pokynů mezi příkazem a odpovědí banky, párování příchozích úhrad, jakož i náklady na bankovní poplatky za podání a přijetí příkazu. Byť je citované smluvní ustanovení formulováno velmi obecně, umožnilo soudu učinit si určitý náhled na to, jaké konkrétní úkony musela žalobkyně učinit, aby mohla provádět inkasa sjednaných splátek úvěru z bankovního účtu žalované.

42. Soud připouští, že žalobkyni mohly vzniknout určité náklady v souvislosti s technickým zřízením inkasní služby, respektive s následným zajištěním jejího fungování, tedy v souvislosti se samotným inkasováním plateb od žalované. Zároveň však zastává názor, že v době, kdy jsou bezhotovostní inkasní platby naprosto běžnou součástí obchodního styku, kdy valná většina obchodních subjektů (např. mobilní operátoři, dodavatelé energií, apod.) za provedení inkasa z účtu svých klientů nepožaduje žádnou dodatečnou úhradu a kdy již nezanedbatelné množství bankovních ústavů provádí tyto inkasní platby bez jakýchkoliv poplatků, nelze považovat za oprávněný požadavek žalobkyně, aby žalovaná za poskytnutí inkasní služby hradila mnohatisícovou odměnu, která navíc výrazně přesahuje výši žalované poskytnutých prostředků. Žalobkyně navíc jakožto nebankovní poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí v rámci své podnikatelské činnosti již dopředu počítat s tím, že bude muset nějak zajistit příjem plateb v souvislosti s úhradou závazků svých klientů. Tuto činnost může již při dnešním stavu techniky nepochybně z velké části obsáhnout příslušný počítačový program a soud odmítá uvěřit tomu, že by se celkové skutečně vynaložené náklady na výkon inkasní služby mohly byť jen blížit částce, jejíhož zaplacení se žalobkyně původně domáhala z titulu poplatku za výkon inkasní služby, a to tím spíše, že v posuzovaném případě došlo k zesplatnění úvěru (u smlouvy [číslo]) necelý rok po uzavření smlouvy, přičemž po tomto zesplatnění již žalobkyně žádná inkasa neprováděla a sjednanou inkasní službu tedy žalované ani zdaleka neposkytovala po celou dobu původně sjednaných 72 měsíců. Náklady, které jí v souvislosti se zřízením inkasní služby a zajištěním jejího fungování vznikly či kontinuálně i nadále vznikají (náklady na vytvoření či pořízení příslušného počítačového programu, zřízení datového rozhraní, náklady na úhradu bankovních poplatků, apod.), by navíc žalobkyně podle názoru soudu měla být schopna pohodlně pokrýt z administrativního poplatku, který žalované nesprávně účtovala jakožto součást jistiny úvěru (10 000 Kč). Jestliže žalobkyně nad rámec takto vysoce nadstandardního administrativního poplatku a rovněž i dosti vysokého smluvního úroku požaduje ještě další úhrady za zajištění inkasování plateb od žalované, nutně to soud vede k závěru, že tyto dodatečné platby (poplatek za výkon inkasní služby) již nepředstavují žalobkyní skutečně vynaložené náklady související s administrací úvěru, nýbrž jen další skrytou formu úplaty za poskytnutí úvěru. Tomu ostatně nahrává i samotný text ustanovení čl. II. bodu 2.10 smlouvy o inkasní službě, z něhož žalobkyně dovozovala svůj nárok na doplacení poplatku za výkon inkasní služby. Dle citovaného ustanovení byla žalovaná v případě zesplatnění souvisejícího úvěru povinna žalobkyni doplatit zbývající část poplatku jakožto náhradu škody, která měla být žalobkyni způsobena porušením smlouvy o inkasní službě ze strany žalované. Jestliže ale po dni zesplatnění úvěru žalobkyně již žádné další pokusy o inkaso neprováděla, nemohly jí vznikat žádné dodatečné náklady související s její činností dle smlouvy o inkasní službě a tím pádem jí z tohoto důvodu nemohla vzniknout ani jakákoliv reálná škoda. Je tedy nasnadě, že přinejmenším převážná část nárokovaného poplatku za výkon inkasní služby nepředstavovala náklady, které by žalobkyně kdy reálně vynaložila.

43. To samé lze konstatovat i ve vztahu k poplatku za výkon doplňkové služby Podpora. Předně je třeba poukázat na fakt, že již samotná úvěrová smlouva poskytovala žalované za určitých podmínek možnost odkladu splatnosti úvěrové splátky, byť se tato možnost týkala pouze jedné splátky ročně (viz čl. V. bod 5.15 úvěrové smlouvy). Žalovaná byla rovněž dle čl. V. bodu 5.

13. úvěrové smlouvy v případě, že se v důsledku závažné a nenadálé životní situace ocitne bez příjmů nutných pro splácení úvěru, oprávněna požádat žalobkyni o přerušení splácení úvěru na dobu nejdéle tří měsíců. Smlouva o zřízení Doplňkové služby Podpora tak pro žalovanou v podstatě znamenala pouze rozšíření již stávajících práv plynoucích z úvěrové smlouvy, kdy možnost odkladu splatnosti byla připuštěna u dalších tří splátek úvěru v rámci jednoho kalendářního roku a doba možného přerušení splácení úvěru byla prodloužena o dalších až devět měsíců. Skutečnost, že žalobkyně byla ochotna za určitých podmínek umožnit žalované odklad či přerušení splácení úvěru, by bylo jistě možné považovat za vstřícný krok ze strany žalobkyně vůči jejímu smluvnímu partnerovi, pokud by však cena za tento obecně ve spotřebitelských úvěrových smlouvách poměrně nadstandardní„ benefit“ nečinila v celkovém souhrnu 48 312 Kč, tedy výrazně více, než kolik žalobkyně žalované na základě předmětné smlouvy reálně vyplatila. Takto vysokou částku rozhodně nelze akceptovat jako přiměřené protiplnění za službu takového charakteru, jakou představovala mezi účastníky sjednaná doplňková služba Podpora, a to i s přihlédnutím k tomu, že shora uvedená cena za tuto službu se přinejmenším blíží výši sankcí, které žalovanou podle úvěrové smlouvy měly stíhat v případě, že nebude řádně a včas splácet dohodnuté úvěrové splátky (sankční nároky plynoucí z čl. V. bodu 5.

3. úvěrové smlouvy, poplatky za upomínky dle čl. V. bodu 5.

4. úvěrové smlouvy), pokud tyto sankce dokonce nepřevyšuje. Žalovaná se tedy sice mohla spoléhat na to, že s ohledem na uzavřenou doplňkovou smlouvu se v případě některých nenadálých životních situací, které jí znemožní řádně splácet sjednané úvěrové splátky, buď zcela vyhne případným sankcím ze strany žalobkyně, nebo jejich účinnost alespoň oddálí, s ohledem na cenu, kterou se za to zavázala žalobkyni zaplatit, to však pro ni nepředstavovalo jakoukoliv reálnou výhodu. Je pravda, že vedle otázky potenciálních smluvních sankcí je třeba určitý význam připisovat i oddálení možnosti žalobkyně domáhat se nároků z úvěrové smlouvy soudně (a tím i oddálení možného vzniku s tím spojených nákladů žalované), kterého mohla žalovaná při splnění předem stanovených podmínek na základě doplňkové služby Podpora rovněž dosáhnout, nicméně ani tato skutečnost nic nemění na tom, že absolutní výše úhrady za doplňkovou službu Podpora je zcela evidentně nepřiměřená nejen výši poskytnutého úvěru, ale i tomu, co žalobkyně žalované za tuto cenu nabídla. Z těchto důvodů se soudu jeví sjednaný poplatek za výkon služby Podpora rovněž jako skrytá část úplaty za poskytnutí úvěru.

44. Pouze na okraj soud podotýká, že je mu z jeho úřední činnosti dobře známo, že i mnozí další nebankovní poskytovatelé úvěrů, stejně jako žalobkyně, ve svých formulářových smlouvách velmi často využívají namísto transparentně vyjádřeného úroku právě institutu nejrůznějších poplatků (například poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek apod.). Podle názoru soudu je třeba tyto poplatky považovat za součást úplaty za poskytnutí úvěru, neboť stejně jako smluvní úrok představují na jedné straně příjem plynoucí poskytovateli úvěru z titulu zapůjčení peněz spotřebiteli, na straně druhé náklady, které spotřebiteli v souvislosti s poskytnutím úvěru vzniknou. Nelze přitom připustit, aby tímto pro spotřebitele značně nepřehledným způsobem (v posuzované věci kupříkladu náklady na doplňkové smlouvy žalobkyně vůbec nezahrnula do položky RPSN úvěru – viz čl. I. bod 1.4. obou doplňkových smluv) docházelo v podstatě k „ maskování“ skutečné výše úplaty za poskytnutí úvěru, a to tím spíše, pokud je v daném případě část úplaty (administrativní poplatek) formálně označena jako jistina úvěru a žalovaná je dle smlouvy povinna z této částky žalobkyni dokonce hradit úrok. Celková výše úplaty za poskytnutí úvěru musí být v každém případě nejen vyjádřená pro spotřebitele srozumitelným a přehledným způsobem, ale zejména musí být přiměřená okolnostem a nesmí odporovat dobrým mravům. Měla by tudíž odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Taktomu v posuzovaném případě ze shora popsaných důvodů evidentně není.

45. Soud nepominul, že ve smyslu § 574 o. z. je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než jako na neplatné a že podle § 576 o. z. v případě, kdy se důvod neplatnosti týká jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, pokud lze předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě je však porušení dobrých mravů, jehož se při uzavírání svých úvěrových smluv žalobkyně opakovaně a naprosto programově dopouští, již natolik flagrantní, že takovému jednání žalobkyně ve světle shora citované judikatury Ústavního soudu ČR podle názoru soudu nelze přiznat ani částečnou právní ochranu. Soud proto posoudil obě úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi, jakož i všechny doplňkové smlouvy, které ve své podstatě tvořily součást předmětných smluv, jako neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. pro jejich zjevný rozpor s dobrými mravy, přičemž k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. i bez návrhu žalované.

46. Vzhledem k deklarované absolutní neplatnosti obou úvěrových smluv vznikla stranám povinnost vrátit si vzájemně na základě těchto smluv poskytnuté plnění z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., neboť se mezi nimi jednalo o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.). Žalované bylo reálně žalobkyní poskytnuto celkem 10 170 Kč (respektive poskytnutí takové částky má soud za prokázané). Žalovaná v souvislosti s oběma smlouvami celkem dle tvrzení žalobkyně uhradila 33 312 Kč. Soud tak uzavřel, že svou povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté plnění již bezezbytku splnila. Právě s ohledem na tento závěr soud nemohl schválit navrhovaný smír účastnic, neboť podle tohoto smíru se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 52 424,08 Kč s příslušenstvím, ačkoliv již svou povinnost vůči žalobkyni podle názoru soudu zcela splnila. Obě účastnice při uzavření smíru zjevně vycházely z předpokladu, že mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy jsou platnými právními jednáními. Soud však, jak je popsáno shora, dospěl k jinému závěru, přičemž podle jeho názoru je mezi účastnicemi uzavřený smír za daných okolností v rozporu s hmotným právem, neboť žalovaná se jeho prostřednictvím zavazuje k plnění, k němuž není z titulu hmotného práva povinna. To samé platí i ve vztahu k uznání nároku provedeného žalovanou v rámci přípisu, jímž bylo navrženo schválení předmětného smíru. Z uvedených důvodů rozhodl soud ve výroku I. tohoto rozsudku o tom, že účastnicemi navržený smír neschvaluje (srov. § 99 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

47. Ve výroku II. tohoto rozsudku pak soud podanou žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, a to s důvodů, které již podrobně popsal shora.

48. Žalovaná měla v řízení plný procesní úspěch a mělo by jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. svědčit vůči neúspěšné žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, na podanou žalobu nijak nereagovala, se soudem nekomunikovala a dle obsahu spisu jí žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud ve výroku III. tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.