9 C 62/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalovanému Anonymizováno Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 11 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 2 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve věci ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 3. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 11 700 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru, která měla být mezi účastníky uzavřena dne 21. 4. 2024. Žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 2 700 Kč ve lhůtě do 21. 5. 2024, doposud svou povinnost ze smlouvy ovšem ani částečně nesplnil. Žalobkyně se proto domáhala úhrady jak nesplacené jistiny úvěru ve výši 9 000 Kč, tak smluvního úroku ve výši 2 700 Kč, a vůči žalovanému si nárokovala též zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině za dobu ode dne následujícího sjednanému datu splatnosti úvěru (tj. od 22. 5. 2024) do zaplacení.

2. Usnesením ze dne 14. 5. 2025, č.j. 9 C 62/2025-21, soud písemně vyzval žalobkyni, aby doplnila svá žalobní tvrzení v tom směru, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“), a současně aby předložila důkazy k prokázání toho, že tuto svou zákonnou povinnost skutečně splnila. Žalobkyni také konkrétně instruoval o tom, jakým způsobem má splnění své zákonné povinnosti doložit, a sdělil jí, že na podkladě jí doposud předložených důkazů nelze uzavřít, že by před poskytnutím úvěru dostatečně prověřila schopnost žalovaného tento úvěr řádně a včas splatit. Žalobkyni současně poučil v souladu s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), o tom, že pokud svá žalobní tvrzení řádně nedoplní a rovněž soudu nepředloží požadované důkazy k prokázání splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta. Uvedené usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 26. 5. 2025, žalobkyně na něj však nijak nereagovala a žalobu požadovaným způsobem nedoplnila.

3. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena do vlastních rukou dne 23. 5. 2025, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k jeho písemné výzvě obsahující doložku dle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 21. 4. 2024 mezi žalobkyní a žalovaným soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému na bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal, že tuto částku žalobkyni vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 2 700 Kč, obojí ve lhůtě splatnosti do 21. 5. 2024. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 1 % denně.

6. Ze sdělení , právnická osoba, ., z 23. 5. 2025 bylo zjištěno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, a že mu na tento účet byla dne 21. 4. 2024 připsána platba ve výši 9 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .

7. Z předžalobní výzvy z 22. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 13 309,27 Kč s příslušenstvím vzniklého ze shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě tří dnů a upozornila jej na to, že pokud dluh neuhradí dobrovolně, přistoupí k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla předžalobní výzva odeslána žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvě dne 22. 2. 2025.

8. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů i vyžádaného sdělení banky učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Žalobkyně dne 21. 4. 2024 uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetu smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě téhož dne vyplatila na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že ve lhůtě do 21. 5. 2024 vrátí žalobkyni částku 11 700 Kč sestávající z jistiny úvěru ve výši 9 000 Kč a kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 2 700 Kč. Zápůjční úroková sazba k předmětnému úvěru činila dle smlouvy 1 % denně. Předžalobní výzvou z 22. 2. 2025 žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě tří dnů a upozornila jej, že pokud dluh v této lhůtě neuhradí, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení ZSÚ.Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

10. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi smluvními stranami se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas úvěr splatit. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet, respektive to, že by si tyto podklady obstarala, žalobkyně v řízení neprokázala.

11. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy byla řádně splněna povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

12. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

13. V posuzované věci žalobkyně ani po výzvě soudu obsahující poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nejenže neposkytla náležité vylíčení toho, z jakých konkrétních podkladů při ověřování úvěruschopnosti žalovaného vycházela, jaká konkrétní zjištění na základě těchto podkladů učinila a k jakým konkrétním závěrům dospěla, především však nepředložila jediný důkaz, který by svědčil o tom, že vůbec k jakémukoliv ověřování úvěruschopnosti žalovaného z její strany došlo. Za této situace neměl soud jinou možnost, že vycházet z toho, že žalobkyně svou povinnost uvedenou v § 86 odst. 1 ZSÚ porušila, respektive se jí nepodařilo prokázat, že tuto povinnost splnila. Proto soud hodnotil uzavřenou úvěrovou smlouvu v souladu s § 87 odst. 1 větou prvou ZSÚ jako neplatnou, přičemž podle § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ k její neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

14. Důsledkem neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ to, že žalovaný jakožto spotřebitel je povinen vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 9 000 Kč. Ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Žalovaný byl po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nereagoval a se soudem nekomunikoval. Ten tedy neměl žádnou možnost zjistit, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a jaká doba plnění by ve vztahu k těmto poměrům byla přiměřená. Proto stanovil žalovanému obecnou lhůtu k plnění v trvání tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

16. Předmětem řízení byla k datu vydání tohoto rozsudku celkem částka 13 102 Kč, která sestávala z požadované jistiny úvěru ve výši 9 000 Kč, úroku ve výši 2 700 Kč a zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného k datu 11. 6. 2025 na částku 1 402 Kč (úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 9 000 Kč za období od 22. 5. 2024 do 11. 6. 2025). Žalobě bylo vyhověno co do částky 9 000 Kč, ve zbývajícím rozsahu byla zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činil 69 % ku 31 % ve prospěch žalobkyně. Té proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. svědčí vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 38 % (69 – 31 = 38). Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení ve výši 1 573 Kč. Náklady zastoupení tvoří předně mimosmluvní odměna zástupce žalobkyně ve výši 1 000 Kč za dva úkony právní služby učiněné podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a žalobu, kdy za každý z těchto úkonů náleží zástupci žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 400 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT, a za jeden úkon právní služby učiněný podle § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění), za který náleží odměna v poloviční výši 200 Kč. Dále jsou náklady zastoupení tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů souvisejícími se shora uvedenými úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) AT a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek (tedy z částky 1 300 Kč), která činí 273 Kč a na niž zástupci žalobkyně jakožto plátci daně svědčí nárok podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 978 Kč (38 % z celkových nákladů řízení ve výši 2 573 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že soud nevyhověl původnímu návrhu žalobkyně a nevydal ve věci elektronický platební rozkaz, činí soudní poplatek za podanou žalobu v této věci podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků, který tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v účinném znění, 1 000 Kč. Žalobkyně doposud uhradila pouze část soudního poplatku ve výši 800 Kč, soud jí proto uložil zaplatit i zbývajících 200 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.