9 C 65/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 82 786,23 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni</b> <b>- 34 379,81 Kč s úrokem ve výši 9,52 % ročně z částky 25 000 Kč od 4. 6. 2022 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 2. 1. 2021 do zaplacení,</b> <b>- 6 108,47 Kč s úrokem ve výši 9,25 % ročně z částky 3 680 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 680 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení,</b> <b>vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení</b> <b>-) 20 757,79 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, a</b> <b>-) 21 540,16 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku,</b> <b>zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 29. 3. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení 55 137,60 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 047,42 Kč odpovídajícím sazbě 22,62 % ročně z částky 25 000 Kč za dobu od 4. 6. 2022 do 14. 12. 2022, úrokem ve výši 22,62 % ročně z částky 25 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 079,17 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 25 000 Kč za dobu od 2. 1. 2021 do 14. 12. 2022 a zákonným úrokem z prodlení z částky 25 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne 3. 6. 2020. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za komfortní a flexibilní splácení v souhrnné výši 34 989 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na ten celkem uhradil pouze 3 000 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, a to ve výši 73 988,61 Kč. Součástí této částky bylo navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Ta se ovšem podanou žalobou domáhala toliko zaplacení částky 55 137,60 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč a nesplacené části sjednaných plateb za poskytnutí úvěru ve výši 30 137,60 Kč. Dále si nárokovala shora uvedené příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.

2. Žalobkyně dále požadovala zaplacení 27 648,63 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 775,18 Kč odpovídajícím sazbě 19 % ročně z částky 17 633,49 Kč za dobu od 17. 12. 2020 do 14. 12. 2022, úrokem ve výši 19 % ročně z částky 17 633,49 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 970,14 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 17 633,49 Kč za dobu od 10. 12. 2020 do 14. 12. 2022 a zákonným úrokem z prodlení z částky 17 633,49 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 5. 2. 2020. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za zpracování úvěru a poplatek za komfortní a flexibilní splácení v souhrnné výši 24 267 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Na ten celkem uhradil pouze 31 320 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, a to ve výši 48 848,35 Kč. Součástí této částky bylo navýšení účtované právním předchůdcem žalobkyně. Ta se ovšem podanou žalobou domáhala toliko zaplacení částky 27 648,63 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 17 633,49 Kč a nesplacené části sjednaných plateb za poskytnutí úvěru ve výši 10 015,14 Kč. Dále si nárokovala shora uvedené příslušenství pohledávky v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení.

3. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 3. 6. 2020, jejíž nedílnou součást tvořily smluvní podmínky právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 24 314 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 6 079 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč Celkem tak měl uhradit částku 62 989 Kč, přičemž se zavázal, že tak učiní v 24 měsíčních splátkách, jejichž výše činila 2 625 Kč, respektive 2 614 Kč, pokud jde o poslední splátku. Zápůjční úroková sazba dle smlouvy činila 69 % ročně. První měsíční splátkové období počalo dle smlouvy běžet dnem uzavření smlouvy. Dle čl. 7 smluvních podmínek se zpracováním spotřebitelského úvěru, které bylo zpoplatněno shora uvedeným poplatkem ve výši 1 500 Kč, rozuměla činnost právního předchůdce žalobkyně související s uzavřením smlouvy, zavedení žalovaného do jeho evidenčního systému a zpracování nezbytných podkladů a dokumentace. Komfortním splácením se dle čl. 2 smluvních podmínek rozumělo poskytnutí a splácení spotřebitelského úvěru v hotovosti s využitím služeb obchodního zástupce, tedy činnosti po dobu účinnosti smlouvy související s hotovostním režimem splátek úvěru v bydlišti žalovaného nebo na jiném místě dle vzájemné dohody, přepravou hotovosti k a od žalovaného, návštěvou žalovaného v jeho bydlišti nebo na jiném místě podle vzájemné dohody v termínech splatnosti splátek úvěru a možností sjednání času návštěvy. Dle citovaného ustanovení případným neuskutečněním některé z uvedených činností nebylo dotčeno právo právního předchůdce žalobkyně na úhradu poplatku za komfortní splácení. Dle čl. 2 smluvních podmínek se flexibilním splácením rozuměla Garance celkové ceny, Splátkové prázdniny a Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalovaného. Tyto služby byly blíže specifikovány v čl. 4 smluvních podmínek, přičemž Garancí celkové ceny se rozuměl závazek právního předchůdce žalobkyně neuplatňovat sankce a jiná práva spojená s prodlením žalovaného do doby, než žalovaný dosáhne nedoplatku v souhrnné výši dvanáctinásobku první týdenní splátky v případě týdenního splátkového období, případně ve výši trojnásobku první měsíční splátky v případě měsíčního splátkového období. Tato garance měla trvat nejdéle do doby, kdy uplynou tři měsíce od splatnosti poslední sjednané splátky úvěru. Na základě služby Splátkové prázdniny mohl žalovaný za předem stanovených podmínek dosáhnout odložení omezeného počtu sjednaných měsíčních splátek. Služba nazvaná jako Garance neuplatnění pohledávky pro případ úmrtí žalovaného pak představovala závazek právního předchůdce žalobkyně vzdát se veškerých svých nároků ze smlouvy v případě úmrtí žalovaného za předpokladu, že tento nebude mít ke dni úmrtí vůči právnímu předchůdci žalobkyně jakékoliv dluhy po splatnosti.

6. Z předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil dne 29. 6. 2020 částku 3 000 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 5. 2. 2020, jejíž nedílnou součást tvořily smluvní podmínky právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 15 238 Kč, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 529 Kč Celkem tak měl uhradit částku 59 267 Kč, přičemž se zavázal, že tak učiní v 45 týdenních splátkách, jejichž výše činila 1 318 Kč, respektive 1 275 Kč, pokud jde o poslední splátku. Zápůjční úroková sazba dle smlouvy činila 88 % ročně. První týdenní splátkové období počalo dle smlouvy běžet dnem uzavření smlouvy. Podmínky pro poskytnutí doplňkových služeb zpoplatněných shora uvedeným poplatkem za komfortní a flexibilní splácení byly totožné s podmínkami sjednanými ve smlouvě uvedené v předchozím odstavci.

8. Z předložené transakční historie k předmětné úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh z této smlouvy uhradil dne 17. 2. 2020 částku 1 320 Kč, dne 24. 2. 2020 částku 6 000 Kč, dne 31. 3. 2020 částku 6 000 Kč, dne 26. 4. 2020 částku 6 000 Kč, dne 25. 5. 2020 částku 6 000 Kč a dne 29. 6. 2020 částku 6 000 Kč, celkem tedy částku 31 320 Kč.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 14. 12. 2022 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní bylo zjištěno, že pohledávky ze shora uvedených úvěrových smluv byly postoupeny na žalobkyni.

10. Z oznámení o postoupení pohledávek z 16. 12. 2022 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení obou pohledávek na žalobkyni a vyzval jej, aby na svůj dluh z předmětné smlouvy plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalovanému 13. 1. 2023.

11. Z předžalobní výzvy z 9. 3. 2023, která byla dle přiloženého poštovního podacího lístku odeslána žalovanému dne 10. 3. 2023, soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve výši 102 614,88 Kč vzniklého z titulu shora uvedených smluv ve lhůtě do 24. 3. 2023 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

12. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne 3. 6. 2020 poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 24 314 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 079 Kč a poplatek za doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč, tj. celkem částku ve výši 62 989 Kč, a to v 24 pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 2 625 Kč, respektive 2 614 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná do měsíce od data uzavření smlouvy, každá další pak vždy do konce dalšího měsíčního období. Zápůjční úroková sazba dle smlouvy činila 69 % ročně. Mezi totožnými smluvními stranami byla již dříve, konkrétně dne 5. 2. 2020, uzavřena za obdobných smluvních podmínek jiná smlouva o úvěru. Na jejím základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 15 238 Kč, poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 7 529 Kč, celkem tedy částku 59 267 Kč, a to ve 45 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 1 318 Kč, respektive 1 275 Kč, pokud jde o poslední splátku. Zápůjční úroková sazba dle této smlouvy činila 88 % ročně. První splátka byla splatná týden po uzavření smlouvy, každá další však vždy ke konci následujícího týdenního období. Pohledávky z obou uvedených smluv byly postoupeny na žalobkyni, o čemž byl žalovaný právním předchůdcem žalobkyně písemně informován. Žalobkyně následně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhů z obou předmětných smluv a poskytla mu za tímto účelem dodatečnou lhůtu i poučení o tom, že pokud v této lhůtě dluhy nebudou splaceny, bude přistoupeno k jejich soudnímu vymáhání.

13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smluv o úvěru uzavřených podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), které zároveň vykazovaly znaky spotřebitelských úvěrů ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

14. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, zatímco úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou ani jedné z posuzovaných úvěrových smluv, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalovaných pohledávek včetně jejich příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl ve dvou případech ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah založený posuzovanými smlouvami o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z těchto smluv splnil, neboť žalovanému v obou případech při podpisu smlouvy poskytl v hotovosti peněžní prostředky v ujednané výši. Není tedy pochyb o tom, že žalovaného stíhala povinnost vrátit takto poskytnuté jistiny obou úvěrů, tedy částku 28 000 Kč (ve vztahu ke smlouvě z 3. 6. 2020), respektive 35 000 Kč (ve vztahu ke smlouvě z 5. 2. 2020). Pro rozhodnutí ve věci však bylo třeba zabývat se tím, zda žalovanému vznikla povinnost i k úhradě dalších plateb sjednaných v obou smlouvách.

20. Předně je třeba konstatovat, že soud shledal jako zcela oprávněné nároky na zaplacení poplatků za zpracování úvěru, které v obou smlouvách byly sjednány na částku 1 500 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně nepochybně určité administrativní náklady související s přípravou smluvní dokumentace i samotným podpisem smluv vznikly, podobné poplatky si v mnoha případech účtují i banky, výše nárokovaných poplatků se u obou smluv pohybuje okolo 5 % poskytnuté jistiny, což se soudu nejeví nikterak nepřiměřené. Proto soud neshledal důvod, proč právo na zaplacení těchto poplatků žalobkyni nepřiznat. Ke stejnému závěru došel i u poplatku za sjednané doplňkové pojištění, který byl sjednán ve smlouvě z 3. 6. 2020. Výše poplatku z jeho pohledu odpovídá rozsahu a charakteru doplňkové služby, které se žalovanému za zmíněný poplatek ze strany poskytovatele úvěru dostalo, proto i nárok na zaplacení tohoto poplatku vnímá soud jako oprávněný. Jinak je tomu ovšem u dalších v obou smlouvách sjednaných plateb, tedy u smluvených úroků a poplatků za komfortní a flexibilní splácení.

21. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

22. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách [obec] národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v červnu 2020, tj. v době uzavření první z posuzovaných smluv (nárok označený v žalobě jako č. 1), 9,52 % ročně. Posuzovaná smlouva o úvěru přitom obsahovala informaci o tom, že sjednaný úrok odpovídá zápůjční úrokové sazbě ve výši 69 %. To znamená, že sjednaná úroková sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěrů v době uzavření posuzované smlouvy více než sedmkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl více než trojnásobný oproti těmto nejvyšším bankovním sazbám. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že v daném případě byl žalovanému poskytnut nebankovní spotřebitelský úvěr v hotovosti, bez nutnosti zajištění či určení účelu, k němuž mají být poskytnuté peněžní prostředky žalovaným využity. Tyto okolnosti by sice za určitých okolností mohly vést k tomu, že by soud akceptoval vyšší úročení daného úvěru, než jaké by odpovídalo shora uvedeným sazbám bankovních úvěrů, tak vysoký úrok, jaký byl sjednán v posuzované smlouvě, však nelze odůvodnit ani těmito hledisky.

23. Ze shora popsaných důvodů tak soud uzavřel, že ujednání zakládající povinnost žalovaného zaplatit smluvní úrok, jehož absolutní výše činila dle smlouvy 24 314 Kč, se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného.

24. Ujednání o úroku za poskytnutí úvěru představuje ve smyslu § 2395 o. z. jednu z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Je tedy zjevné, že žalovaný měl za poskytnutí peněžních prostředků žalobkyni zaplatit úroky. Vzhledem k tomu, že soud posoudil ujednání o výši zápůjční úrokové sazby jako absolutně neplatné, bylo třeba ve věci aplikovat ustanovení § 1802 o. z. Z něho vyplývá, že za situace, kdy sice mají být úroky plněny, ale jejich výše není sjednána, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto úroky nejsou stanoveny, pak ve výši obvyklé úrokové sazby úvěrů poskytovaných bankami v místě jeho bydliště v době uzavření smlouvy. S ohledem na absenci jakékoliv právní úpravy týkající se výše úroků tak soud uzavřel, že žalovanému vznikla uzavřením předmětné smlouvy o úvěru povinnost hradit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 9,52 % ročně, která odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy, neboť právě tato průměrná sazba podle názoru soudu nejlépe odpovídá pojmu„ obvyklá úroková sazba“ ve smyslu § 1802 o. z.

25. Ve smlouvě byl dále sjednán poplatek ve výši 6 079 Kč za sjednané doplňkové služby, respektive záruky, které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému či jeho právním nástupcům např. v situaci, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru nebo v průběhu splácení úvěru zemře. Tyto doplňkové služby, potažmo dané záruky, již soud podrobně popsal v pasáži věnované skutkovým zjištěním, na kterou pro zjednodušení odkazuje. Je třeba připustit, že se nejedná o služby, které by byly standardně ze strany úvěrujících společností poskytovány jejich klientům, a že tedy žalovaný měl za shora uvedený poplatek obdržet určité protiplnění, které běžně není součástí smluvních povinností poskytovatelů úvěru. Rozsah a charakter tohoto protiplnění však byl podle názoru soudu v hrubém nepoměru k výši sjednaného poplatku, který přesahoval 20 % z poskytnuté jistiny úvěru. Navíc nelze pomíjet, že takto vysoký poplatek za doplňkové služby byl sjednán vedle smluvního úroku ve výši 69 % ročně. V souhrnu měl žalovaný na úroku a poplatku za služby zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně vyšší částku, než jaká mu byla na základě úvěrové smlouvy poskytnuta. Zmíněný poplatek měl žalovaný hradit mimo jiné i za služby spojené s vyplacením úvěru a následným výběrem splátek v hotovosti. Dle jeho smluvních podmínek však právní předchůdce žalobkyně měl nárok na zaplacení poplatku i v případě, kdy k poskytnutí těchto služeb z nějakého důvodu vůbec nedojde (viz čl. 2 smluvních podmínek). Takové ujednání je přitom zjevně zcela nevyvážené a neodůvodněně zvýhodňuje právního předchůdce žalobkyně na úkor žalovaného. V daném případě navíc nelze pomíjet, že právní předchůdce žalobkyně vystupoval v posuzovaném smluvním vztahu v pozici podnikatele a silnější smluvní strany, předmětná smlouva měla navíc tzv. adhezní charakter, kdy se jednalo o formulářový typ smlouvy, jehož autorem byl právě právní předchůdce žalobkyně. Pro žalovaného to znamenalo, že jeho autonomie vůle se při uzavírání smlouvy omezila v podstatě pouze na rozhodnutí o tom, jestli právním předchůdcem žalobkyně předem nastavené smluvní podmínky jako celek přijme či nikoliv. Bylo by naprosto iluzorní si představovat, že žalovaný měl jakoukoliv možnost ovlivnit výši smluvního úroku či poplatku za doplňkové služby. Za těchto okolností z pohledu soudu je třeba i ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit poplatek za doplňkové služby ve výši 6 079 Kč hodnotit jako zjevně rozporné s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z.

26. Ze shora popsaných důvodů soud uzavřel, že žalovanému na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 3. 6. 2020 vznikla povinnost vrátit jistinu ve výši 28 000 Kč, zaplatit poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatek za pojištění ve výši 3 096 Kč a dále zaplatit smluvní úrok ve výši 9,52 % ročně z poskytnuté jistiny za dobu od poskytnutí peněžních prostředků (3. 6. 2020) do jejich úplného vrácení (viz § 2399 odst. 2 věta druhá o. z.). Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že by na svůj dluh ze smlouvy uhradil více, než kolik vyplývá z podané žaloby a z žalobkyní předložené transakční historie, tedy více než 3 000 Kč. Soud tedy vycházel z toho, že jeho úhrady skutečně odpovídaly uvedené částce a že žalovaný tuto částku uhradil dne 29. 6. 2020. Při výpočtu výše aktuálního dluhu žalovaného ze smlouvy započetl zmíněnou úhradu na jistinu dluhu, přičemž zohlednil rovněž fakt, že poslední sjednaná splátka úvěru byla splatná k datu 3. 6. 2022. Tímto způsobem dospěl k závěru, že k uvedenému datu 3. 6. 2022 činil dluh žalovaného na jistině úvěru 25 000 Kč, na poplatcích 4 596 Kč (poplatek za zpracování úvěru + poplatek za pojištění) a na úroku 4 783,81 Kč (úrok ve výši 9,52 % ročně z částky 28 000 Kč za dobu od 3. 6. 2020 do 3. 6. 2022 při započtení úhrady ve výši 3 000 Kč na jistinu dluhu), tj. celkem 34 379,81 Kč. V tomto rozsahu tedy podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 34 379,81 Kč. Současně zavázal žalovaného k úhradě běžícího smluvního úroku ve výši 9,52 % z dlužné jistiny ve výši 25 000 Kč za dobu od 4. 6. 2022 (den následující po dni splatnosti poslední splátky úvěru) do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z téže částky za dobu od 2. 1. 2021 (datum, od kterého žalobkyně požadovala úhradu úroku z prodlení) do zaplacení. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku, tj. co do částky 20 757,79 Kč s příslušenstvím, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

27. Zcela stejným způsobem pak soud nahlížel i na druhou z posuzovaných smluv, která byla uzavřena dne 5. 2. 2020, samozřejmě s tím rozdílem, že v této smlouvě nebyl sjednán poplatek za pojištění. Další rozdíl byl v tom, že průměrná bankovní úroková sazba (ARAD) činila únoru 2020 9,25 % ročně. Soud tedy i u smlouvy uzavřené dne 5. 2. 2020 vyhodnotil jako nemravné, a tudíž absolutně neplatné, ujednání zakládající nárok právního předchůdce žalobkyně na zaplacení ve smlouvě sjednaného úroku, který v daném případě odpovídal dokonce zápůjční úrokové sazbě ve výši 88 % ročně, a poplatku za komfortní a flexibilní splácení úvěru, který činil u dané smlouvy 7 529 Kč, a přepočetl výši úroku, který měl žalovaný dle této smlouvy uhradit, dle shora uvedené průměrné bankovní úrokové sazby. Tímto způsobem dospěl k závěru, že žalovanému vznikla na základě uvedené smlouvy povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 35 000 Kč, zaplatit poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a dále zaplatit smluvní úrok ve výši 9,52 % ročně z poskytnuté jistiny za dobu od poskytnutí peněžních prostředků (5. 2. 2020) do jejich úplného vrácení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že by na svůj dluh ze smlouvy uhradil více, než kolik vyplývá z podané žaloby a z žalobkyní předložené transakční historie, tedy více než 31 320 Kč. Soud tedy vycházel z toho, že jeho úhrady skutečně odpovídaly uvedené částce a že k těmto úhradám došlo v časové posloupnosti vyjádřené v odstavci 8 tohoto odůvodnění. Při výpočtu výše aktuálního dluhu žalovaného ze smlouvy soud započetl zmíněné úhrady na jistinu dluhu, přičemž zohlednil rovněž fakt, že poslední sjednaná splátka úvěru byla splatná k datu 17. 12. 2020. Tímto způsobem dospěl k závěru, že k uvedenému datu 17. 12. 2020 činil dluh žalovaného na jistině úvěru 3 680 Kč, na poplatku za zpracování úvěru 1 500 Kč a na úroku 928,47 Kč (úrok ve výši 9,25 % ročně z částky 35 000 Kč za dobu od 5. 2. 2020 do 17. 12. 2020 při započtení úhrad žalovaného v celkové výši 31 320 Kč na jistinu dluhu), tj. celkem 6 108,47 Kč. V tomto rozsahu tedy podané žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 6 108,47 Kč. Současně zavázal žalovaného k úhradě běžícího smluvního úroku ve výši 9,25 % z dlužné jistiny ve výši 3 680 Kč za dobu od 17. 12. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z téže částky za dobu od 10. 12. 2020 do zaplacení. Ve zbytku, tj. co do částky 21 540,16 Kč s příslušenstvím, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

28. Předmětem řízení bylo zaplacení 82 786,23 Kč s příslušenstvím. Žalobě bylo vyhověno co do částky 40 488,28 Kč s příslušenstvím, naopak byla zamítnuta co do částky 42 297,95 Kč s příslušenstvím. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 49 % ku 51 % ve prospěch žalovaného. Lze tedy konstatovat, že oba účastníci měli v řízení takřka totožný úspěch. Proto soud ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

29. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.