9 C 71/2025

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl soudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 62 084,95 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 38 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 24 084,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 084,95 Kč od 15. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 3 452 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 16. 5. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení 62 084,95 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena dne 13. 4. 2023 mezi , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným a na jejímž základě měl právní předchůdce žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaný porušil sjednané podmínky splácení tohoto úvěru a k datu splatnosti jej nesplatil, na svůj dluh ze smlouvy neuhradil ničeho. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil svou pohledávku z předmětné smlouvy na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 38 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 24 084,95 Kč a konečně zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 62 084,95 Kč za dobu od 15. 4. 2023 do zaplacení. Pokud jde o proces ověřování úvěruschopnosti žalovaného před uzavření předmětné úvěrové smlouvy, žalobkyně sdělila, její právní předchůdce ověřil úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím jeho lustrace ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a jeho žádosti o poskytnutí úvěru bylo vyhověno.

2. Usnesením ze dne 28. 5. 2025, č.j. 9 C 71/2025-27, které bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 3. 6. 2025, soud vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení zmíněného usnesení doplnila svá žalobní tvrzení v tom smyslu, aby bylo zřejmé, zda její právní předchůdce před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy ověřoval úvěruschopnost žalovaného, a pokud ano, pak jakým způsobem, a k jakým konkrétním závěrům v rámci tohoto procesu dospěl. Žalobkyně byla současně vyzvána, aby soudu předložila důkazy k prokázání toho, že ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného skutečně došlo a že v rámci tohoto procesu nevznikly důvodné pochybnosti ohledně toho, že žalovaný bude poskytnutý úvěr schopen splácet. Žalobkyně byla současně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), v tom smyslu, že pokud výzvě soudu nevyhoví, žalobu požadovaným způsobem nedoplní a současně nepředloží soudu požadované důkazy, bude žaloba přinejmenším zčásti zamítnuta s ohledem na ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“). Obdobnou výzvu pak soud vůči žalobkyni učinil ještě prostřednictvím usnesení ze dne 8. 7. 2025, č.j. 9 C 71/2025-38, ani na tuto výzvu však žalobkyně nijak nereagovala.

3. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas již v podané žalobě, pokud jde o žalovaného, jeho souhlas soud předpokládal, neboť žalovaný se k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud tedy jeho souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal.

5. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 13. 4. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč a žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a současně zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 24 084,95 Kč, obojí ve lhůtě 12 měsíců, tj. do 14. 4. 2024. Úvěr měl být splacen prostřednictvím 12 měsíčních splátek po 5 383 Kč splatných vždy ke 14. dni v měsíci.

6. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, ., bylo zjištěno, že žalovanému byla na tento účet dne 13. 4. 2023 připsána platba ve výši 38 000 Kč od právního předchůdce žalobkyně.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní dne 28. 2. 2025, jakož i z přiloženého seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku za žalovaným vzniklou ze shora uvedené úvěrové smlouvy na žalobkyni.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky z 15. 3. 2025 a dále z předžalobní výzvy z téhož data soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně písemně informoval žalovaného o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Ta pak žalovaného písemně vyzvala k zaplacení dluhu v celkové výši 119 155,28 Kč ve lhůtě tří dnů a upozornila ho na riziko možného soudního vymáhání pohledávky.

9. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:Právní předchůdce žalobkyně uzavřel dne 13. 4. 2023 se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě níž mu téhož dne poskytl převodem na jeho bankovní účet peněžní prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 24 084,95 Kč, obojí ve lhůtě do 14. 4. 2024. Právní předchůdce žalobkyně následně svou pohledávku za žalovaným vzniklou z titulu této smlouvy postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně sama pak žalovaného vyzvala k úhradě dluhu z předmětné smlouvy předžalobní výzvou z 15. 3. 2025.

10. Po právní stránce pak soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).

11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál a neobstaral si dostatečné podklady potřebné k náležitému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a pokud ano, pak se tato skutečnost žalobkyni v řízení nepodařila prokázat.

15. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy její právní předchůdce řádně splnil povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto nástupce poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

16. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o. Samozřejmě se nabízí rovněž možnost lustrace v rejstříku zahájených exekucí, z něhož lze nepochybně rovněž zjistit údaje o případné špatné platební morálce spotřebitele ve vztahu k jeho dřívějším závazkům.

17. V posuzované věci žalobkyně k procesu ověření úvěruschopnosti žalovaného jejím právním předchůdcem uvedla pouze to, že žalovaný byl lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Toto své tvrzení však ničím nedoložila, neuvedla, jaký byl výsledek tvrzených lustrací, z jejích tvrzení navíc nevyplývá, že by vedle těchto lustrací právní předchůdce žalobkyně jakkoliv zjišťoval například výši pravidelných měsíčních příjmů a výdajů žalovaného, přičemž je samozřejmé, že bez takových informací nelze učinit jakýkoliv relevantní závěr o tom, zda žalovaný bude schopen splácet sjednané splátky úvěru či nikoliv. Žalobkyní poskytnutá skutková tvrzení jsou tak sama o sobě v tomto směru zcela nedostačující, navíc nejsou podložena jakýmikoliv důkazy. Žalobkyně přitom nezjednala nápravu ani na základě opakovaných písemných výzev soudu, v nichž byla poučena jak o tom, že ve věci neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tak i o následcích, které nastanou, pokud nedoplní rozhodné skutečnosti a neoznačí důkazy k jejich prokázání soudem požadovaným způsobem. Žalobkyně na tyto opakované výzvy nijak nereagovala.

18. Za dané situace musel soud vycházet z toho, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ. Důsledkem toho je podle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ absolutní neplatnost posuzované úvěrové smlouvy a fakt, že žalovanému podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ vznikla povinnost toliko k vrácení poskytnuté jistiny úvěru právnímu předchůdci žalobkyně, respektive po postoupení pohledávky žalobkyni samotné, na kterou v souladu s § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. přešla zmíněná pohledávka na vrácení poskytnuté jistiny úvěru a žalobkyně tak získala aktivní legitimaci k podání žaloby stran předmětné pohledávky.

19. Z podané žaloby vyplývá, že žalovaný v souvislosti s předmětným úvěrem neuhradil žádnou částku. Vzhledem k tomu, že žalovaný zůstal po celou dobu trvání řízení zcela nečinným, na podanou žalobu nijak nereagoval a se soudem nekomunikoval, tomu nezbylo, než z tohoto tvrzení vycházet. Proto dospěl k závěru, že žalovaného stíhá povinnost zaplatit žalobkyni poskytnutou jistinu úvěru ve výši 38 000 Kč, a zavázal jej k zaplacení této částky (výrok I.). Soud si je vědom toho, že by žalovaný měl dlužnou jistinu podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ hradit v době přiměřené jeho možnostem. S ohledem na absolutní procesní pasivitu žalovaného však neměl možnost zjišťovat, jaké jsou aktuální poměry žalovaného a jaká lhůta k plnění by těmto poměrům odpovídala. Proto soudu nezbylo, než stanovit žalovanému obecnou lhůtu k plnění v trvání tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

20. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 62 084,95 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně měla úspěch co do částky 38 000 Kč, naopak co do zbývajících 24 084,95 Kč byla žaloba zamítnuta v tomto rozsahu je třeba za procesně úspěšného účastníka považovat žalovaného. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 61 % ku 39 % ve prospěch žalobkyně, které tudíž podle § 142 odst. 2 o. s. ř. náleží právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 22 % (61 – 39 = 22). Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 105 Kč a dále z nákladů zastoupení ve výši 12 854 Kč. Ty jsou tvořeny předně mimosmluvní odměnou zástupce žalobkyně ve výši 9 050 Kč za dva úkony právní služby vykonané podle § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen „AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby, kdy každý z těchto úkonů je podle § 7 bodu 5 AT honorován sazbou odměny ve výši 3 620 Kč, a za jeden úkon právní služby vykonaný podle § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění), za který náleží odměna v poloviční výši, tedy v částce 1 810 Kč. Dále náklady zastoupení tvoří tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT (tj. 3*450 = 1 350 Kč) a náhrada za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 10 400 Kč) ve výši 2 184 Kč, na kterou zástupci žalobkyně jakožto plátci daně náleží právo podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3 452 Kč (22 % z celkových nákladů řízení ve výši 15 689 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.