9 C 75/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 8 200 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 8 200 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 352,81 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 8 200 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 26. 1. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 8 200 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku I. tohoto rozsudku z titulu dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce, kterou měl žalovaný uzavřít dne 18. 9. 2009 s [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“). Dle této smlouvy měly být žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit souhrnný poplatek ve výši 20 900 Kč, obojí v pravidelných týdenních splátkách. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek a celkem na svůj dluh z předmětné smlouvy nakonec uhradil pouze 37 700 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku na vrácení předmětné půjčky a zaplacení souhrnného poplatku s účinností k 15. 5. 2017 na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny půjčky ve výši 6 318 Kč a nesplacené části souhrnného poplatku ve výši 1 882 Kč. Dále si nárokovala též zákonný úrok z prodlení z částky 8 200 Kč od 20. 11. 2010, tedy od data marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu poslední sjednané splátky půjčky, do zaplacení, který zčásti kapitalizovala ke dni postoupení pohledávky, tj. k 15. 5. 2017, na částku 4 352,81 Kč.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 18. 9. 2009 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že tuto částku vrátí a současně zaplatí souhrnný poplatek za poskytnutí půjčky ve výši 20 900 Kč Celkem tedy měl dle smlouvy uhradit 45 900 Kč, a to v 60 týdenních splátkách, jejichž výše činila 775 Kč, respektive 175 Kč, pokud jde o poslední splátku. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností k 15. 5. 2017 svou pohledávku za žalovaným ze shora uvedené smlouvy o půjčce na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován dopisem právního předchůdce žalobkyně z téhož data. Žalobkyně sama následně žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala k úhradě dlužné částky v celkové výši 13 310,12 Kč předžalobní upomínkou z 18. 7. 2018, v níž byl žalovaný mimo jiné rovněž poučen o tom, že pokud dluh neuhradí dobrovolně ve lhůtě do 25. 7. 2018, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.

5. S ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), posoudil soud věc po právní stránce jako spor ze smlouvy o půjčce uzavřené dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť posuzovaná smlouva byla uzavřena ještě za účinnosti citovaného předpisu.

6. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky.

8. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. Dle odst. 2 cit. ustanovení s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

9. Podle § 39 o. z. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o půjčce, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 524 odst. 1 a 2 obč. zák. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl na základě uzavřené smlouvy o půjčce závazkový právní vztah ve smyslu § 657 obč. zák. Právní předchůdce žalobkyně svou povinnost z této smlouvy splnil, když žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle smlouvy a rovněž dle citovaného § 657 obč. zák. nepochybně vznikla povinnost vrátit v ujednaném termínu poskytnuté peněžní prostředky, tedy částku 25 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo třeba vyhodnotit, jestli byl povinen rovněž k úhradě sjednaného souhrnného poplatku ve výši 20 900 Kč.

11. Při půjčce, jejímž předmětem je peněžité plnění, bylo podle § 658 odst. 1 obč. zák. možné si dohodnout úroky. V daném případě plnil funkci úroku právě sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky. Soud jeho výši hodnotil zejména ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků, ale rovněž s ohledem na okolnosti, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena. Dospěl přitom k závěru, že sjednaná výše poplatku za poskytnutí půjčky je zcela nepřiměřená a odporuje dobrým mravům, a to z níže uvedených důvodů:

12. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí půjčky není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v září 2009, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 14,17 % ročně. V posuzované věci byla půjčka splatná ve lhůtě 60 týdnů, přičemž absolutní výše sjednaného souhrnného poplatku činila 20 900 Kč. To odpovídá roční zápůjční úrokové sazbě ve výši 72,38 % (absolutní výše poplatku přepočtená na období 52 týdnů, tj. jednoho roku, činila 18 096 Kč, což odpovídá uvedené sazbě 72,38 % z poskytnuté jistiny 25 000 Kč). Lze tedy konstatovat, že sjednaný poplatek za poskytnutí půjčky převyšoval úrokovou sazbu obvyklou v době uzavření smlouvy o půjčce více než pětkrát, tedy velmi výrazně.

14. Soud nepominul, že v daném případě získal žalovaný peněžní prostředky v hotovosti hned při podpisu smlouvy, a to v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro něj nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o půjčku žádal u některé banky, kde by musel absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování jeho schopnosti půjčku splatit, který by mohl vést i k tomu, že by mu banka půjčku vůbec neposkytla. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů by byl soud ochoten akceptovat, aby byl ve smlouvě ujednán vyšší úrok, než který by odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Tak vysoký úrok (resp. poplatek), jaký obsahuje smlouva ze dne 18. 9. 2009, však již nelze odůvodnit ani výše uvedenými hledisky, a ujednání, které založilo nárok právního předchůdce žalobkyně na jeho zaplacení, je tak zcela zjevně rozporné s dobrými mravy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že celková žalovaným splatná částka byla zřetelným způsobem uvedena na první straně předtištěného formuláře smlouvy, který žalovaný podepsal. Je totiž zřejmé, že autonomie vůle žalovaného byla při vyjednávání o výši souhrnného poplatku velmi omezená, neboť se jedná o smlouvu uzavíranou tzv. adhezním způsobem, jejíž základní podmínky určil právní předchůdce žalobkyně jednostranně, aniž by měl žalovaný možnost je jakkoliv ovlivnit. Možnost volby žalovaného se tak omezila v podstatě pouze na rozhodnutí, zda smlouvu za předem stanovených podmínek uzavře či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by byla žalovanému dána jakákoliv možnost vyjednávání o výši nabízené úrokové sazby. Ze všech popsaných důvodů soud posoudil ujednání o souhrnném poplatku jako absolutně neplatné ve smyslu § 39 obč. zák. pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy.

15. S ohledem na shora uvedené byl žalovaný z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 18. 9. 2009 povinen zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně a následně i jeho právním nástupcům toliko jistinu ve výši 25 000 Kč. Tuto povinnost již, jak vyplývá z podané žaloby, v plném rozsahu splnil, neboť právnímu předchůdci žalobkyně uhradil celkem 37 700 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, a tuto v plném rozsahu zamítl.

16. Žalovaný měl v řízení plný procesní úspěch, neboť žaloba byla zamítnuta. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. by mu tak vůči neúspěšné žalobkyni mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný byl však po celou dobu trvání řízení pasivní a žádné náklady mu dle obsahu spisu nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.