9 C 78/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 170 567 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 66 500 Kč s úrokem ve výši 9,89 % ročně z částky 150 000 Kč od 20. 12. 2018 do 4. 10. 2019, úrokem ve výši 9,89 % ročně z částky 66 500 Kč od 5. 10. 2019 do zaplacení, a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 500 Kč od 10. 5. 2020 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabyde tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 104 067 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 25. 2. 2021 domáhala po žalované zaplacení 170 567 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 531,05 Kč odpovídajícím sazbě 18,96 % ročně z částky 126 538 Kč za dobu od 10. 4. 2020 do 16. 7. 2020, úrokem ve výši 18,96 % ročně z částky 126 538 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 390,16 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 126 538 Kč za dobu od 10. 5. 2020 do 16. 7. 2020 a zákonným úrokem z prodlení z částky 126 538 Kč od 17. 7. 2020 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 19. 12. 2018. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok ve výši 140 580 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 15 000 Kč. Porušila však sjednaný splátkový kalendář a dostala se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Proto právní předchůdce žalobkyně využil svého smluvního oprávnění a svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy k datu 9. 4. 2020 jednorázově zesplatnil. Žalovaná na svůj dluh ze smlouvy celkem uhradila pouze 83 500 Kč. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k 16. 7. 2020 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení zbývající dlužné jistiny ve výši 126 538 Kč a nesplacené části zbývajících plateb, k jejichž úhradě se žalovaná ve smlouvě zavázala, ve výši 44 029 Kč, a to včetně shora popsaného příslušenství.

2. Při jednání, které se ve věci konalo dne 1. 6. 2021, a to v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila, žalovaná potvrdila, že si peníze od právního předchůdce žalobkyně skutečně půjčila, a to pro svou známou [jméno] [celé jméno žalované]. Ta jí slíbila, že bude úvěr řádně splácet. Žalovaná úvěr splácela ze svého účtu, peněžní prostředky jí na to určitý čas zasílala zmíněná [jméno] [celé jméno žalované] Celkem bylo uhrazeno asi šest splátek úvěru, následně [jméno] [celé jméno žalované] přestala posílat peníze. Žalovaná ze svých prostředků ještě uhradila jednu splátku a posléze úvěr přestala splácet. Jestliže je v žalobě uvedeno, že celkem žalovaná na svůj dluh uhradila 83 500 Kč, pak tato částka podle žalované zřejmě odpovídá realitě.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 19. 12. 2018, jakož i ze splátkového kalendáře k této smlouvě soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalované bezhotovostním převodem ve prospěch jejího bankovního účtu č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že uvedenou částku vrátí a současně zaplatí úrok ve výši 140 580 Kč a administrativní poplatek ve výši 15 000 Kč. Zápůjční úroková sazba dle čl. 1 smlouvy činila 59,23 % ročně. Žalovaná měla celkem dle smlouvy zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně 305 580 Kč, přičemž se zavázala, že tak učiní prostřednictvím 30 měsíčních splátek po 10 186 Kč splatných vždy ke každému 23. dni příslušného měsíce počínaje 23. 1. 2019. Dle čl. 5 smlouvy bylo pro případ prodlení žalované se zaplacením splátky úvěru sjednáno mimo jiné to, že právní předchůdce žalobkyně vyzve žalovanou k uhrazení dlužné splátky písemnou upomínkou a poskytne jí za tím účelem lhůtu alespoň 30 kalendářních dnů. Pokud žalovaná v této lhůtě dlužnou splátku či její část neuhradí, bude právní předchůdce žalobkyně oprávněn prohlásit úvěr za splatný.

4. Z výpisu z účtu právního předchůdce žalobkyně soud zjistil, že tento dne 20. 12. 2018 poukázal ve prospěch bankovního účtu žalované uvedeného ve smlouvě částku 150 000 Kč.

5. Z dopisu z 26. 2. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně vyzval žalovanou k zaplacení dlužných splátek úvěru ve výši 59 404 Kč ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy s upozorněním, že pokud ve stanovené lhůtě žalovaná dluh z předmětné úvěrové smlouvy neuhradí, stane se celý poskytnutý úvěr splatným.

6. Z dopisu z 9. 4. 2020 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalované, že vzhledem k nezaplacení dlužných splátek úvěru prohlašuje tento jako celek za splatný k datu 9. 4. 2020, a vyzval žalovanou, aby mu uhradila dluh v celkové výši 172 560 Kč, který sestával ze zůstatku jistiny úvěru ve výši 126 538 Kč, administrativního poplatku ve výši 3 500 Kč, úroku ve výši 40 529 Kč a ke dni zesplatnění kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 993 Kč, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 7. 2020 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, který tvořil přílohu uvedené smlouvy, bylo zjištěno, že pohledávka ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla s účinností k datu uzavření postupní smlouvy postoupena na žalobkyni, a to ve výši 172 560 Kč.

8. Z oznámení o postoupení pohledávky z 26. 8. 2020 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovanou písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ji, aby na svůj dluh napříště plnila již výhradně ve prospěch žalobkyně. Dle přiloženého poštovního podacího lístku bylo oznámení odesláno žalované dne 27. 8. 2020.

9. Z předžalobní výzvy z 20. 12. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k zaplacení dluhu ve výši 195 469,67 Kč vzniklého z titulu shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě do 4. 1. 2021 s upozorněním, že pokud nebude dluh zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalované dne 21. 12. 2020.

10. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.

11. Na podkladě provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovanou dne 19. 12. 2018 poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 140 580 Kč a administrativní poplatek ve výši 15 000 Kč, to vše v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 10 186 Kč, které byly splatné ke každému 23. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje 23. 1. 2019. Dopisem z 26. 2. 2020 vyzval právní předchůdce žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužných splátek úvěru a následně dopisem z 9. 4. 2020 celý poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnil s odůvodněním, že žalovaná nehradí řádně a včas dohodnuté splátky. Pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy následně s účinností k 16. 7. 2020 postoupil na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně sama následně žalovanou vyzvala k úhradě dluhu z předmětné smlouvy předžalobní výzvou svého zástupce z 20. 12. 2020.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění 13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši.

21. Žalované tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Na tom nic nemění ani tvrzení žalované, podle něhož byl úvěr fakticky poskytnut jiné osobě s tím, že žalovaná pouze uzavřela úvěrovou smlouvu. Jestliže žalovaná smlouvu podepsala, aniž by ve smlouvě byla obsažena jakákoliv zmínka o tom, že úvěr má splácet osoba odlišná od žalované, pak je z této smlouvy v pozici úvěrovaného nepochybně zavázána pouze žalovaná a je na ní, aby uhradila ze smlouvy plynoucí dluh. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby následně po své linii případně vypořádala vzájemná práva a povinnosti s [jméno] [celé jméno žalované], pro kterou dle žalované měly být určeny peněžní prostředky získané na základě úvěrové smlouvy. Jejich právní vztah však není předmětem tohoto řízení. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby bylo v řešené věci klíčové, zda lze považovat za přiměřený ve smlouvě sjednaný úrok a administrativní poplatek za poskytnutí úvěru. Soud přitom dospěl k závěru, že nikoliv.

22. V čl. 1 smlouvy byla uvedena absolutní výše úroku, k jehož zaplacení se žalovaná zavázala, a to částka 140 580 Kč. Dále smlouva obsahovala výši zápůjční úrokové sazby, která byla uvedena v čl. 1 smlouvy – 59,23 % ročně. Takto vysoký úrok soud považuje z níže popsaných důvodů za zcela nepřiměřený.

23. Soud si je dobře vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úroku z úvěru není právními předpisy striktně upravena. Obecně však lze konstatovat, že aby bylo jakékoliv smluvní ujednání (tedy i výše smluvního úroku) v souladu s dobrými mravy, mělo by odpovídat nejen obecně uznávaným pravidlům slušného chování, ale též rozumným vzájemným vztahům mezi lidmi a současně i mravním principům, které jsou všeobecně uznávány v demokratickém právním státě. Z ustálené judikatury lze dále dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje, což vyplývá např. ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dle tohoto rozsudku současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Uvedený závěr lze dozajista vztáhnout i na smlouvu úvěrovou.

24. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky (www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5, Domácnosti a NISD (S.14 + S.15) – na spotřebu celkem), soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v prosinci 2018, tj. v době uzavření předmětné smlouvy, 9,89 % ročně. Jestliže byl v posuzované smlouvě sjednán úrok, jehož výše činila 59,23 % ročně, pak takto sjednaná úroková sazba převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěru v době uzavření posuzované smlouvy takřka šestkrát, tedy velmi výrazně. I pokud by soud vycházel z toho, že nejvyšší úrokové sazby bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy se mohly pohybovat okolo dvojnásobku shora uvedené průměrné sazby, tj. kolem 20 % ročně, nemohl by dospět k jinému závěru, než že úrok sjednaný v řešeném smluvním vztahu byl naprosto nepřiměřený, neboť i v takovém případě by byl trojnásobný oproti uvedeným bankovním sazbám.

25. Soud nepominul, že žalovaná získala předmětné peněžní prostředky prakticky ihned poté, kdy o ně požádala, a to bez nutnosti zajištění. Poskytnutý úvěr navíc nebyl nijak účelově vázán. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným finančním prostředkům, než kdyby o ně musela žádat u některé bankovní instituce a absolvovat pravděpodobně mnohem přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nebyl poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro žalobkyni. Těmito skutečnostmi by sice bylo možné odůvodnit sjednání vyšší úrokové sazby, než kolik činila úroková sazba obvyklá na trhu bankovních úvěrů, nikoliv však tak excesivní úrok, jaký byl sjednán v předmětné smlouvě o úvěru. Navíc nelze pomíjet, že předmětná úvěrová smlouva je svým charakterem smlouvou spotřebitelskou, a to smlouvou tzv. adhezního charakteru ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., což znamená, že její základní podmínky byly určeny právním předchůdcem žalobkyně, aniž by měla žalovaná skutečnou příležitost podobu těchto podmínek jakkoliv ovlivnit. Lze tedy konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně ze své pozice poskytovatele úvěru a tedy silnější smluvní strany žalované de facto vnutil úrokovou sazbu, která výrazným způsobem převyšuje sazbu obvyklou v místě a čase pro podobný typ úvěru. Autonomie vůle žalované při uzavření smlouvy se v podstatě omezila pouze na rozhodnutí, zda žalovaná přistoupí na předem právním předchůdcem žalobkyně jednostranně stanovené smluvní podmínky a smlouvu uzavře, či nikoliv. Je iluzorní představit si, že by měla žalovaná jakoukoliv reálnou možnost zasáhnout do procesu tvorby smluvních podmínek, tedy že by předmětem předsmluvních jednání smluvních stran byla například výše sjednané úrokové sazby. I z těchto důvodů soud uzavřel, že ujednání o výši smluvního úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž neplatné ve smyslu § 580 o. z., přičemž soud podle § 588 o. z. k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalované.

26. Ke stejnému závěru pak soud dospěl, i pokud jde o sjednaný administrativní poplatek ve výši 15 000 Kč. V této souvislosti je třeba připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně mohly v souvislosti s uzavřením smlouvy a poskytnutím peněžních prostředků žalované skutečně vzniknout nějaké administrativní náklady. Soud by proto byl ochoten připustit, aby tyto náklady právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval žalované v podobě administrativního poplatku, nicméně výše takového poplatku by podle názoru soudu neměla přesáhnout částku v řádu stovek, maximálně nižších jednotek tisíc korun, navíc by mělo být ze smlouvy zřejmé, za jaké administrativní úkony si právní předchůdce žalobkyně takový poplatek nárokuje. V posuzované smlouvě však je obsažena toliko výše administrativního poplatku, bez bližšího určení toho, za jaké konkrétní služby či plnění je nárokován. Navíc částka 15 000 Kč rozhodně nemůže odpovídat reálně vynaloženým administrativním nákladům právního předchůdce žalobkyně. Úvěr byl žalované poskytnut bezhotovostní formou převodem na její bankovní účet, náklady na takovou transakci tudíž musely být naprosto minimální, pokud právnímu předchůdci žalobkyně vznikly nějaké náklady v souvislosti se samotným uzavřením smlouvy (nic takového ovšem žalobkyní nebylo tvrzeno, natožpak prokázáno), pak ani výše těchto nákladů bezpochyby nedosahovala tak vysoké částky, jakou právní předchůdce žalobkyně nárokoval po žalované z titulu administrativního poplatku. Z těchto důvodů soud i ujednání o administrativním poplatku vyhodnotil jako zjevně rozporné s dobrými mravy, tedy absolutně neplatné dle § 580 ve spojení s § 588 o. z.

27. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že smlouva o úvěru je ze své podstaty smlouvou úplatnou a ujednání o úroku za poskytnutí úvěru je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy (viz § 2395 o. z.). Současně podle § 1802 o. z. platí, že pokud mají být plněny úroky, a přitom jejich výše není ujednána (což lze vztáhnout i na řešený případ, kdy sice výše úroku ujednána byla, ale neplatně), má dlužník hradit úroky ve výši stanovené právním předpisem, a pokud takto nejsou úroky stanoveny, pak obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy. S ohledem na citovanou právní úpravu a fakt, že žádný právní předpis autoritativně nestanoví výši úroků z úvěru pro případ, kdy tato není ve smlouvě platně sjednána, dospěl soud k závěru, že žalovanou stíhá povinnost zaplatit vedle dlužné jistiny úvěru rovněž úrok ve výši obvyklé sazby uplatňované bankami v době uzavření smlouvy, tedy ve shora uvedené výši 9,89 % ročně odpovídající údajům dle databáze ARAD, a to za dobu ode dne, kdy jí byl úvěr poskytnut (20. 12. 2018), až do jeho úplného splacení.

28. Žalovaná nevyvrátila tvrzení žalobkyně o tom, že na předmětný úvěr bylo z její strany celkem uhrazeno 83 500 Kč, v podstatě tuto skutečnost potvrdila. Soud tedy vycházel z toho, že aktuálně dluží na jistině úvěru 66 500 Kč (150 000 – 83 500 = 66 500). Tuto částku tedy žalované uložil uhradit, a to včetně smluvního úroku ve výši 9,89 % ročně z dlužné jistiny úvěru od 20. 12. 2018 do zaplacení. Ačkoliv je z tvrzení účastnic zřejmé, že žalovaná částku 83 500 Kč rozhodně neuhradila právnímu předchůdci žalobkyně najednou, ale že tato částka se skládá z několika dílčích úhrad, jimiž žalovaná postupně částečně umořovala svůj dluh ze smlouvy, soud neměl k dispozici žádné údaje o tom, kdy přesně a jaké částky žalovaná na svůj dluh hradila. Žalobkyně ani žalovaná k tomuto neposkytly žádné tvrzení. Soudu tedy nezbylo, než vycházet z toho, že dle žaloby byla poslední platba na dluh žalované uhrazena 4. 10. 2019. Je tedy zjevné, že o částku 83 500 Kč byl dluh žalované ponížen nejpozději dne 4. 10. 2019. Tento závěr soud zohlednil ve výroku I. tohoto rozsudku tak, že žalované uložil uhradit žalobkyni smluvní úrok za dobu od 20. 12. 2018 do 4. 10. 2019 z celé poskytnuté jistiny úvěru ve výši 150 000 Kč, za období od 5. 10. 2019 do zaplacení pak bude žalovaná povinna hradit úrok již pouze z ponížené jistiny ve výši 66 500 Kč. Soud konečně zavázal žalovanou k úhradě zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající aktuálně dlužné jistině za žalobou požadované období od 10. 5. 2020 do zaplacení, a to s odkazem na ustanovení § 1970 o. z. Žalovaná se totiž dostala do prodlení se splacením svého peněžitého dluhu, přičemž nelze konstatovat, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 104 067 Kč s úrokem a úrokem z prodlení nad rámec úroku a úroku z prodlení přiznaných ve výroku I. tohoto rozsudku, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

30. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky v celkové výši 170 567 Kč s příslušenstvím v podobě úroku, jehož požadovaná výše činila ke dni vydání tohoto rozsudku, tj. k datu 1. 6. 2021, celkem 27 534,61 Kč (v žalobě požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 6 531,05 Kč + běžící úrok ve výši 18,96 % ročně z částky 126 538 Kč kapitalizovaný za období od 17. 7. 2020 do 1. 6. 2021 na částku 21 003,56 Kč), a úroku z prodlení, jehož požadovaná výše ke dni vydání rozsudku činila celkem 13 467,99 Kč (v žalobě požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 2 390,16 Kč + běžící úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 126 538 Kč za období od 17. 7. 2020 do 1. 6. 2021 kapitalizovaný na částku 11 077,83 Kč). Předmět řízení vyčíslený ke dni vydání rozsudku tedy odpovídal částce 211 569,60 Kč. Žalobě bylo vyhověno co do částky 66 500 Kč spolu s úrokem, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání rozsudku činila 22 606,77 Kč (úrok ve výši 9,89 % ročně z částky 150 000 Kč za dobu od 20. 12. 2018 do 4. 10. 2019 ve výši 11 705,42 Kč + úrok ve výši 9,89 % ročně z částky 66 500 Kč za dobu od 5. 10. 2019 do 1. 6. 2021 ve výši 10 901,35 Kč), a dále spolu s úrokem z prodlení, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání rozsudku činila 7 057,29 Kč (úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 66 500 Kč za dobu od 10. 5. 2020 do 1. 6. 2021). Celkem tak byla žalobkyně úspěšná co do částky 96 164,06 Kč. Ta odpovídá 45 % předmětu řízení. Ve zbytku, tj. co do 55 % předmětu řízení, byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu byla procesně úspěšná žalovaná. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že obě účastnice měly v řízení prakticky totožný procesní úspěch. Soud proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o tom, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

31. Pokud jde o lhůtu k plnění, soud vyhověl žádosti žalované vznesené při jednání ve věci a umožnil jí v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. dlužnou částku žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výši stanovil na 5 000 Kč. Učinil tak z toho důvodu, že žalovaná se aktuálně zjevně nachází ve velmi nepříznivé finanční situaci a jednorázové úhrady dluhu by rozhodně nebyla schopna. Její výdělek ze zaměstnání činí 22 000 Kč měsíčně, brigádně si dále každý měsíc přivydělá dalších přibližně 5 000 Kč, splácí však spolu s manželem hypotéku na rodinný dům, ve kterém žijí spolu s dcerou žalované, kdy měsíční splátka činí 13 000 Kč. Dále hradí náklady na energie v domě ve výši 4 900 Kč měsíčně, leasingovou splátku za auto, které používala k podnikatelským účelům, ve výši 6 400 Kč měsíčně a splátky úvěru od [právnická osoba], ve výši 7 000 Kč. Z titulu tohoto dluhu jí zbývá uhradit ještě 200 000 Kč. Hrozí jí exekuční vymáhání přinejmenším jednoho z jejích dluhů. Její manžel aktuálně vydělává okolo 27 000 Kč měsíčně. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná není schopna úhrady tak vysoké částky, jaká byla žalobkyni přiznána, jednorázově. Zároveň však vyjádřila vůli svůj dluh žalobkyni řádně uhradit, přičemž uvedla, že by splátky ve výši 5 000 Kč měla být schopna pravidelně hradit. Pokud tak bude činit, měl by být dluh splacen nejpozději v horizontu dvou let, což lze podle názoru soudu akceptovat, přičemž by takovéto rozložení splatnosti nemělo pro žalobkyni představovat závažnější zásah do jejich práv, neboť žalobkyně je zavedeným subjektem na trhu obchodování s pohledávkami a jen u zdejšího soudu podává ročně stovky až tisíce žaloby opírajících se o úvěrové smlouvy či smlouvy o zápůjčkách, jejichž prostřednictvím jsou vymáhány částky v souhrnné výši mnoha milionů korun. Je tedy zjevné, že žalobkyně by z finančního hlediska neměla být výrazněji poškozena tím, že jedna z jejích pohledávek nebude splacena jednorázově. Soud navíc vyslovil doložku ztráty výhody splátek, což ve své podstatě znamená, že pokud žalovaná neuhradí řádně a včas byť jen jedinou stanovenou splátku, může se žalobkyně po ní domáhat exekučně celé zbývající dlužné částky najednou.