9 C 79/2023

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 121 324,47 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 116 346 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 7. 12. 2022 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jen jediné z nich.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení dalších 4 978,47 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 22 246,19 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 118 748,84 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 18 729,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 27. 2. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení 121 324,47 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného dluhu žalovaného ze smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla mezi účastníky uzavřena 5. 6. 2022. Tvrdila, že na základě této smlouvy umožnila žalovanému čerpat peněžní prostředky formou revolvingu do výše úvěrového rámce 120 000 Kč, čehož žalovaný v plném rozsahu využil a uvedenou částku vyčerpal. Žalovaný se zavázal, že žalobkyni poskytnuté prostředky vrátí a současně zaplatí smluvní úrok ve výši 27,88 % ročně a další poplatky spojené s úvěrem, a to v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše činila 3,05 % z výše sjednaného úvěrového rámce. Dostal se však do prodlení s úhradou těchto splátek a na svůj dluh uhradil celkem pouze 3 654 Kč. V důsledku této skutečnosti žalobkyně poskytnutý úvěr k datu 22. 11. 2022 zesplatnila. Podanou žalobou se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 118 748,84 Kč, dlužných poplatků za pojištění ve výši 975,63 Kč, nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 600 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 000 Kč, kdy tato částka sestávala ze dvou smluvních pokut po 500 Kč účtovaných žalovanému za prodlení s úhradou dvou splátek úvěru. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvního úroku kapitalizovaného ke dni sepisu žaloby na částku 22 246,19 Kč, který představoval součet zbylých nesplacených úroků vynesených v jednotlivých předepsaných splátkách do zesplatnění úvěru a úrok ve výši 27,88 % ročně z dlužné jistiny za dobu ode dne následujícího po zesplatnění, tj. od 23. 11. 2022, do dne sepisu žaloby, tj. do 27. 2. 2023. Dále se domáhala zaplacení běžícího úroku ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 118 748,84 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 121 324,47 Kč kapitalizovaného za dobu od 7. 12. 2022 do 27. 2. 2023 na částku 4 117,62 Kč a běžícího zákonného úroku z prodlení z částky 121 324,47 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení.

2. K výzvě soudu žalobkyně přípisem z 13. 6. 2023 doplnila žalobní tvrzení o popis toho, jakým způsobem před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy posuzovala schopnost žalovaného úvěr splatit. Uvedla, že její pracovníci před uzavřením smlouvy v souladu s obecně využívanou metodikou žalobkyně k tomuto procesu provedli výpočet tzv. limitu nejvyšší měsíční splátky (dále jen„ MLS“) jak pouze pro osobu žalovaného, tak i pro celou jeho domácnost. Přitom v rámci výpočtu MLS žalovaného žalobkyně vycházela z toho, že čistý měsíční příjem žalovaného činí 25 000 Kč, na straně výdajů žalovaného byla zohledněna částka životního minima jednotlivce dle obecně platných předpisů ve výši 3 910 Kč a výše splátky schváleného úvěru ve výši 1 523 Kč. Po odečtení těchto výdajů žalobkyně dospěla k závěru, že žalovanému i po úhradě měsíční splátky posuzovaného úvěru zůstane k dispozici částka 19 567 Kč. Při výpočtu MLS domácnosti žalovaného vycházela žalobkyně z toho, že další blíže nespecifikovaní členové této domácnosti mají příjem ve výši 25 000 Kč. Do výdajů domácnosti žalobkyně zahrnula normativní náklady na bydlení ve výši 9 010 Kč, částku označenou jako„ životní minimum členů domácnosti“ v celkové výši 7 440 Kč a splátku schváleného úvěru ve výši 1 523 Kč. Tímto způsobem dospěla k závěru, že členům domácnosti zůstane po úhradě splátky posuzovaného úvěru k dispozici 32 027 Kč měsíčně. Žalobkyně dále uvedla, že solventnost žalovaného prověřovala lustrací jeho osoby v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR, přičemž touto lustrací nebyly zjištěny žádné negativní informace ohledně platební morálky žalovaného. Dále si od žalovaného obstarala výpis z jeho účtu za měsíce květen a červen 2022, z nichž je zřejmé, že žalovaný pobíral mzdu od společnosti [právnická osoba] Značnou část svých výdajů žalovaný nehradil přímo placením z účtu, ale jiným způsobem, pravděpodobně hotovostními platbami, neboť velkou část svých příjmů z účtu vybíral prostřednictvím bankomatu. Žalobkyně tak neměla žádnou možnost, jak zjistit či prověřit způsob, jakým žalovaný s vybranými částkami nakládá.

3. Žalovaný se k žalobě, kterou mu soud zaslal na adresu, na níž je hlášen k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřil.

4. Soud nařídil ve věci jednání na den 30. 8. 2023. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a věc projednal v jeho nepřítomnosti. Zástupkyně žalobkyně, která se k jednání dostavila, uvedla, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o úvěru uhradil celkem 3 654 Kč. Současně vysvětlila, že pokud je v žalobkyní předloženém formuláři potvrzení o provedení ověření bonity klienta založeného na č.l. 15 spisu uvedeno, že žalovaný splácí jiným společnostem částky v celkové výši 6 200 Kč měsíčně, jedná se o chybný údaj, neboť uvedená částka ve skutečnosti představuje žalovaným tvrzené měsíční výdaje jeho domácnosti. To žalobkyně ostatně promítla do tabulky obsažené v jejím shora uvedené vyjádření. Výši příjmů žalovaného ani ostatních členů jeho domácnosti žalobkyně před uzavřením smlouvy nijak neověřovala, vycházela pouze z tvrzení žalovaného a z výpisu z jeho bankovního účtu.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 5. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy sdělil žalobkyni, že je svobodný, nemá žádné děti, má základní vzdělání a bydlí v podnájmu. Jeho měsíční čistý příjem měl činit 25 000 Kč, přičemž měl plynout ze zaměstnaneckého poměru žalovaného u [právnická osoba] s.r.o. Jako příjem ostatních členů své domácnosti žalovaný uvedl částku 25 000 Kč. Žalobkyně se na základě uvedené smlouvy zavázala umožnit žalovanému čerpat revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, žalovaný se zavázal vyčerpané prostředky vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 27,88 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž minimální výše měla činit 3,045 % z úvěrového rámce, tj. 1 523 Kč. Splátky úvěru byly splatné vždy k 20. dni v měsíci. Uzavřením smlouvy žalovaný přistoupil k Balíčku pojištění MAX+, čímž byla pojištěna jeho schopnost úvěr splácet. V souvislosti s tímto pojištěním se zavázal hradit měsíční poplatek ve výši 8,9 % z minimální splátky úvěru. Smlouva obsahovala rovněž výčet dalších poplatků spojených s úvěrem. Zároveň v ní bylo obsaženo též ujednání o tom, že pokud se žalovaný opozdí se zaplacením splátky, je žalobkyně oprávněna účtovat mu účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním v paušální výši 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokutu ve výši 500 Kč za prodlení s úhradou splátky úvěru, případně ve výši dlužné splátky, pokud bude tato nižší než 500 Kč, a dále zákonný úrok z prodlení. V případě, že se žalovaný dostane do prodlení s úhradou dvou nebo více splátek nebo nezaplatí splátku déle než 3 měsíce, byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatit.

6. Z dodatku ke shora uvedené úvěrové smlouvě z 9. 6. 2022 bylo zjištěno, že účastníci se dohodli na navýšení úvěrového rámce na částku 120 000 Kč a výše minimální měsíční splátky úvěru na 3 654 Kč.

7. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vystaveného dne 27. 2. 2023 pracovníkem Oddělení řízení rizik žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z toho, že jeho příjem činí 25 000 Kč, příjem jeho partnera dalších 25 000 Kč a že lustrací v registrech Japonská půjčka, SOLUS, NRKI, ISIR, CEE a MVCR nebyly zjištěny žádné negativní informace ohledně platební morálky žalovaného.

8. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného č. [bankovní účet] zachycujícího pohyby na účtu v období od 11. 5. 2022 do 4. 6.2022 bylo zjištěno, že žalovanému na účet v daném období byly připsány celkem tři platby od společnosti [právnická osoba] v celkové výši 4 402 Kč, přičemž jedna z plateb byla ve zprávě pro příjemce označena jako„ mzda na účet“. Dále byla dne 12. 5. 2022 připsána na účet platba ve výši 5 950 Kč označená jako„ přeplatek stravy“ od subjektu označeného jako„ ZEM. CHVALETICE“. Naopak ve dnech 11. 5. 2022 a 12. 5. 2022 byly z účtu odeslány částky ve výši 1 Kč na účty [právnická osoba], s.r.o., a [webová adresa], s.r.o.

9. Z úvěrové zprávy předložené žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně ověřovala solventnost žalovaného v Nebankovním registru klientských informací (NRKI).

10. Z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta předložené žalobkyní soud zjistil, že v rámci procesu ověřování schopnosti svých klientů splatit poskytnuté spotřebitelské úvěry žalobkyně mimo jiné provádí kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je stanovení limitu nejvyšší měsíční splátky (MLS). V rámci tohoto postupu má být ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Zohledňováno přitom má být rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Žalobkyně zjišťuje částku životního minima žalovaného, jakož i členů jeho domácnosti, částku nákladů na bydlení dle údajů ČSÚ a nákladů na placení dalších závazků klienta dle údajů v NRKI. Tyto údaje porovnává s částkou reálných výdajů uvedených klientem. Pokud jsou reálné výdaje uvedené klientem vyšší než hodnota součtu životních minim, statistických nákladů na bydlení a nákladů na splátky dalších závazků dle NRKI, počítá žalobkyně pro účely výpočtu MLS s touto vyšší hodnotou. Vyvstává-li navzdory takovému přezkumu pochybnost o pravosti tvrzení klienta, přistupuje žalobkyně k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání, apod.

11. Z dopisu z 22. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně písemně informovala žalovaného o tom, že v důsledku jeho prodlení s úhradou dluhů z předmětné úvěrové smlouvy jej vyzývá k okamžitému splacení celého dluhu z této smlouvy ve výši 135 090,29 Kč, a to ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Dle přiloženého poštovního podacího archu byl žalovanému dopis odeslán 23. 11. 2022.

12. Z předžalobní výzvy z 15. 12. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 137 621,49 Kč ve lhůtě sedmi dnů s upozorněním, že pokud dluh nebude uhrazen dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání. Dle přiloženého poštovního podacího archu byla výzva žalovanému dopis odeslána 16. 12. 2022.

13. Na podkladě provedených důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav věci: Žalobkyně uzavřela s žalovaným 5. 6. 2022 smlouvu o úvěru, na jejímž podkladě umožnila žalovanému čerpat revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce, který původně činil 50 000 Kč, po uzavření dodatku k úvěrové smlouvě dne 9. 6. 2022 pak 120 000 Kč. Tuto částku také žalovaný postupně prostřednictvím revolvingu vyčerpal. Žalovaný se zavázal, že bude vyčerpané prostředky splácet spolu s úrokem, jehož výše dle smlouvy činil 27,88 % ročně, a dalšími poplatky souvisejícími s úvěrem v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 20. dni v měsíci, jejichž výše činila minimálně 1 523 Kč. Ve smlouvě byla pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru sjednána jeho povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč za prodlení s úhradou splátky a účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání dluhu. Dopisem z 22. 11. 2022 žalobkyně poskytnutý úvěr jednorázově zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení částky ve výši 135 090,29 Kč ve lhůtě 14 dnů od vyhotovení výzvy. Následně byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ještě předžalobní výzvou z 15. 12. 2022.

14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), neboť žalobkyně předmětnou úvěrovou smlouvu uzavírala v rámci své podnikatelské činnosti, tj. v postavení podnikatele, zatímco žalovaný při uzavření smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nejednal, byl tedy v pozici spotřebitele. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 5. 6. 2022 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, která vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 ZSÚ. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byla přitom žalobkyně oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostála, neboť jednak si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet (respektive v řízení neprokázala, že by tomu tak bylo), jednak i z několika málo podkladů, které měla před uzavřením smlouvy k dispozici, z pohledu soudu vyplývaly důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen splácet sjednané splátky úvěru. V takovém případě přitom žalobkyně žalovanému úvěr vůbec poskytnout neměla (§86 odst. 1 věta druhá ZSÚ).

16. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C -449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, dostupném v právním systému Beck-online).

17. Odpověď na otázku, jakým způsobem by měl poskytovatel úvěru postupovat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, poskytuje v obecné rovině ustanovení § 86 odst. 2 ZSÚ, podle něhož má poskytovatel úvěru vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů, přičemž hodnotu majetku má zohlednit pouze za předpokladu, že dle smlouvy o spotřebitelském úvěru má být úvěr částečně nebo zcela splacen výnosem z prodeje takového majetku a nikoliv pravidelnými splátkami, případně za situace, kdy z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na výši jeho příjmů. Je však třeba mít na paměti, že zmíněné ustanovení pouze akcentuje nejdůležitější kritéria při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, rozhodně však dostatečným způsobem nekonkretizuje veškeré podstatné aspekty daného procesu. V této souvislosti se sluší znovu odkázat na závěry již shora citované komentářové literatury. Podle ní se například s požadavkem odborné péče může jen těžko slučovat postup poskytovatele, který si neověří, zda spotřebitel není již v době posuzování úvěruschopnosti v úpadku, a to jednak pomocí insolvenčního rejstříku, jednak pomocí tzv. negativních registrů klientských informací, tedy databází vedených podle § 20z zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, které obsahují informace o závazcích spotřebitelů, u nichž došlo k prodlení. Pokud je totiž spotřebitel již delší dobu v prodlení s úhradou závazků více věřitelům, pak to prakticky s jistotou vylučuje jeho schopnost splácet jakékoliv další závazky. Poskytovatel by si tedy informace z negativního registru klientských informací měl opatřit v zásadě vždy. Zmíněnými registry jsou zejména registr SOLUS zájmového sdružení právnických osob, Bankovní registr klientských informací společnosti CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., a Nebankovní registr klientských informací CNCB, z. s. p. o.

18. V posuzované věci žalobkyně k podané žalobě nedoložila v podstatě žádný důkaz, který by přímo potvrzoval, že řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného. Dokumenty označené jako„ Potvrzení o provedení ověření bonity klienta“ a„ Posouzení úvěruschopnosti klienta. Metodika – výklad“ totiž zjevně byly zpracovány jejími pracovníky a jejich obsah tedy sám o sobě nemá prakticky žádnou důkazní hodnotu. Samotná úvěrová smlouva pak sice obsahovala pasáž, v níž bylo obsaženo několik informací o osobním stavu a příjmové situaci žalovaného, nicméně i v tomto případě nebyly uvedené údaje podloženy žádnými listinami, z nichž by bylo možné jednoznačně dovodit pravdivost tvrzení žalovaného. Žalobkyně by se přitom v žádném případě v rámci procesu ověřování úvěruschopnosti neměla bezvýhradně spoléhat pouze na to, že jí žadatel o poskytnutí úvěru sděluje pravdivé údaje o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, protože pokud by taková praxe byla připuštěna, právní úprava obsažená v § 86 a násl. ZSÚ by de facto pozbyla reálného smyslu a žalobkyně by se zbavila jakékoliv reálné odpovědnosti za posouzení úvěruschopnosti svých klientů.

19. Z uvedených důvodů soud vyzval žalobkyni k doplnění jejích tvrzení stran procesu ověřování úvěruschopnosti žalovaného a současně i k předložení důkazů, které by prokazovaly, že žalobkyně svým zákonným povinnostem v tomto ohledu dostála. Žalobkyně však doložila pouze výpis z účtu žalovaného a dále úvěrovou zprávu, z níž vyplynulo, že učinila dotaz na NRKI ohledně platební morálky žalovaného. Jiné důkazy týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebyla schopna označit ani poté, kdy jí soud poskytl příslušné procesní poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Pokud přitom žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného měla k dispozici skutečně pouze tyto listiny, pak má soud za to, že si rozhodně neobstarala dostatek podkladů k tomu, aby mohla relevantně vyhodnotit poměry žalovaného a to, zda bude schopen hradit sjednané měsíční splátky úvěru. V daném případě se minimálně nabízelo ověřit si výši žalovaným tvrzených příjmů ze zaměstnaneckého poměru, a to tím spíše, pokud z výpisu z jeho bankovního účtu rozhodně nevyplynulo, že by mu na tento účet byla zasílána mzda [právnická osoba] s.r.o., u které měl být žalovaný v době podpisu smlouvy zaměstnán, tím méně že by měl žalovaný měsíční příjem v jím uváděné výši 25 000 Kč. Navíc lze poukázat na to, že sama žalobkyně zjevně nedodržuje svou metodiku pro proces posuzování úvěruschopnosti klientů, neboť z tabulky, kterou soudu zaslala v rámci doplnění žaloby, například nevyplývá, že by při výpočtu [příjmení] žalovaného jakkoliv zohledňovala jeho náklady na bydlení, ačkoliv by tak dle jí předložené metodiky činit měla. Přitom je zřejmé, že nějaké náklady na bydlení žalovaný vynakládat musel, pokud, jak sám uváděl v úvěrové smlouvě, bydlel v podnájmu.

20. Soud dále nesouhlasí s velmi rozšířenou praxí poskytovatelů úvěrů (zejména těch nebankovních), kteří na výdajové straně u svých klientů automaticky vychází pouze z částky životního minima jednotlivce stanovené dle obecně platných právních předpisů, aniž by se blíže zabývali reálnými pravidelnými výdaji žadatelů o poskytnutí úvěru. Přesně tak přitom v daném případě zjevně postupovala i žalobkyně. Jak ovšem uvádí i shora uvedená komentářová literatura, pouhé převzetí životního minima podle § 2 a 3 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, nemluvě o existenčním minimu podle § 5 téhož zákona, samo o sobě nemůže být považováno za přiměřené stanovení a zohlednění životních nákladů spotřebitele, neboť v naprosté většině případů by vyžadovalo takové omezení výdajů, že by již bylo možné oprávněně hovořit o nepřiměřeném strádání žadatele o úvěr, které přitom nelze připustit. Z uvedených částek lze při prověřování úvěruschopnosti vyjít, nicméně je třeba je přiměřeným způsobem odpovídajícím konkrétním poměrům dané osoby navýšit. To žalobkyně v řešené věci neučinila.

21. Žalobkyně zjevně nijak neřešila ani to, že ve výpisu z bankovního účtu žalovaného jsou patrné platby ve výši 1 Kč několika subjektům, které jednoznačně představují ověřovací poplatky, jejichž platbu vyžadují před poskytnutí spotřebitelského úvěru mnozí poskytovatelé, již se svými klienty uzavírají smlouvy prostřednictvím internetu. V daném případě se jednalo o [právnická osoba], s.r.o., a [právnická osoba] Z toho, že žalovaný hradil tyto ověřovací poplatky, muselo být žalobkyni při vynaložení byť jen minimální pozornosti zřejmé, že žalovaný si evidentně půjčil peněžní prostředky i u jiných nebankovních subjektů a existuje zde tedy důvodný předpoklad, že bude povinen splácet nejen dluh vzniklý vůči žalobkyni, ale i další dluhy. Z žalobkyní předložených listin však nevyplývá, že by žalobkyně této skutečnosti věnovala sebemenší pozornost. Žalobkyně sice tvrdila, že si bonitu žalovaného ověřila lustrací v několika registrech klientských informací, prokázala však pouze provedení lustrace v registru NRKI (z níž, pravda, nebyla zjištěna žádná negativní informace ohledně platební morálky žalovaného), což je však z pohledu soudu nedostatečné.

22. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, aniž by řádně posoudila jeho schopnost tento úvěr splatit, ba dokonce v situaci, kdy z jí dostupných podkladů vyplývaly ohledně úvěruschopnosti žalovaného důvodné pochybnosti, neboť i pokud by soud vyšel z toho, že mzdu, která byla žalovanému vyplacena v měsíci květnu 2022 společností [právnická osoba], žalovaný pobírá pravidelně, musel by reflektovat, že tato mzda činila celkem méně než 5 000 Kč. Je přitom zřejmé, že pouze z této mzdy by žalovaný nebyl schopen uhradit veškeré své životní náklady a k tomu ještě sjednanou splátku úvěru. Pokud měl žalovaný v době uzavření smlouvy ještě jiný příjem, pak tuto skutečnost žalobkyně v řízení neprokázala a nebylo tedy možné takový závěr učinit. K poskytnutí úvěru z její strany tedy došlo v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, což podle § 87 odst. 1 věty prvé ZSÚ znamená, že mezi účastníky uzavřená smlouva je neplatná, a to absolutně (viz druhá věta citovaného ustanovení). Žalovaného tak v daném případě stíhá pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

23. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 120 000 Kč, z níž již žalovaný vrátil 3 654 Kč. K úhradě tedy nadále zbývá 116 346 Kč. Soud proto zavázal žalovaného k úhradě této částky, přičemž mu v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k dikci § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ umožnil dlužnou částku uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč, neboť má za to, že by nebylo v možnostech žalovaného uhradit celou dlužnou částku najednou. Soud si je vědom toho, že v zásadě by měl postavit najisto, jaké jsou aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného a v jaké době by tedy měl být žalovaný reálně schopen dlužnou jistinu úvěru žalobkyni vrátit. Žalovaný je však dlouhodobě nekontaktní, na výzvy soudu nereaguje, se soudem nekomunikuje a k nařízenému jednání ve věci se bez omluvy nedostavil. Za této situace by postrádalo smyslu, aby soud odročoval jednání pouze za účelem opětovného předvolání žalovaného a zjišťování jeho aktuálních poměrů, když navíc není příliš reálné, že by se tyto poměry soudu podařilo zjistit prostřednictvím žalovaného. K tomu, aby po dostupných informacích soud pátral z úřední činnosti, pak v civilním sporném řízení není prostor. Soud tedy vyšel z toho, že tak vysokou částku, jakou žalovanému uložil k úhradě, by žalovaný stěží byl schopen zaplatit najednou, když nebyl řádně schopen splácet ani splátky úvěru v řádu jednotek tisíc korun měsíčně. Na stranu druhou z pohledu soudu nelze připustit, aby žalobkyně čekala na úhradu dlužné částky nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť má, jakkoliv se dopustila porušení svých zákonem stanovených povinností, právo na vrácení zbývající části poskytnutých peněžních prostředků v co možná nejkratší době. Soud tedy umožnil žalovanému splácet jeho dluh žalobkyni formou pravidelných měsíčních splátek, jejichž výši stanovil na částku 5 000 Kč. Splácet takto vysoké splátky by ještě mohlo být v reálných silách žalovaného, zároveň se jedná o nejnižší možnou výši splátky, která je pro soud za dané situace akceptovatelná, neboť v případě, že žalovaný bude splátky hradit řádně a včas, bude dluh zcela splacen až za cca dva roky, což znamená poměrně citelný (byť za daných okolností z pohledu soudu stále ještě akceptovatelný) zásah do právního postavení žalobkyně. Splatnost jednotlivých splátek soud stanovil k 20. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná v měsíci následujícím po měsíci, v jehož průběhu nabude tento rozsudek právní moci. Současně byla vyslovena doložka o ztrátě výhody splátek, což znamená, že pokud žalovaný neuhradí byť jen jedinou splátku řádně a včas, může se po něm žalobkyně domáhat úhrady celé zbývající části dluhu.

24. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 4 978,47 Kč s příslušenstvím vymezeným ve výroku II. tohoto rozsudku, soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. Předmětem řízení bylo zaplacení částky ve v celkové výši 165 841,76 Kč, která sestávala z jistiny pohledávky ve výši 121 324,47 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 22 246,19 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 117,62 Kč, běžícího úroku ve výši 15 % ročně z částky 118 748,84 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, který soud pro účely výpočtu výše náhrady nákladů řízení kapitalizoval k datu vydání rozsudku, tj. k datu 30. 8. 2023, na částku 8 979,36 Kč, a z běžícího úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 121 324,47 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, který soud kapitalizoval k datu 30. 8. 2023 na částku 9 174,12 Kč.

26. Žalobkyně měla v řízení úspěch co do částky v celkové výši 129 112,18 Kč – jistiny ve výši 116 346 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 12. 2022 do zaplacení, jehož výše k datu vydání rozsudku činí 12 766,18 Kč. Žaloba byla zamítnuta co do částky v celkové výši 36 729,58 Kč – jistina ve výši 4 978,47 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 22 246,19 Kč, úrok ve výši 15 % ročně z částky 118 748,84 Kč od 28. 2. 2023 do zaplacení, jehož výše kapitalizovaná k datu vydání rozsudku činí 8 979,36 Kč, a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 978,47 Kč od 7. 12. 2023 do 30. 8. 2023, jehož výše kapitalizovaná k datu vydání rozsudku činí 525,56 Kč.

27. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve vztahu k předmětu řízení tak činí 78 % ku 22 % ve prospěch žalobkyně, jíž tedy podle § 142 odst. 2 o. s. ř. svědčí právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 56 % Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 854 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 28 591 Kč Náklady zastoupení žalobkyně tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna jejího zástupce ve výši 20 930 Kč, která se skládá z odměny za celkem tři úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast zástupkyně žalobkyně u jednání soudu dne 30. 8. 2023, kdy každý z těchto úkonů je podle § 7 bodu 5 AT honorován sazbou odměny ve výši 5 980 Kč (počítané v souladu s § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty odpovídající předmětu sporu bez příslušenství, tj. z částky 121 324,47 Kč), a dále z odměny za jeden úkon právní služby učiněný ve smyslu § 11 odst. 2 AT, kterým je předžalobní výzva k plnění, který je honorován poloviční sazbou odměny ve výši 2 990 Kč. Předmětná předžalobní výzva sice obsahuje základní skutkový a právní rozbor věci, tento právní rozbor provedený žalobkyní však absolutně nekoresponduje s právním posouzením věci, které provedl soud, proto není namístě, aby za tento úkon žalobkyni náležela plná mimosmluvní odměna jako v případě, kdy by jí provedené právní posouzení věci bylo správné. Náklady právního zastoupení dále sestávají ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT (tj. z částky ve výši 1 200 Kč), z náhrady cestovních výdajů ve výši 899 Kč za cestu zástupkyně žalobkyně k jednání soudu dne 30. 8. 2023 na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetých 136 km osobním vozem tov. zn. Ford Focus s průměrnou spotřebou nafty 4,1 l [číslo] km, kdy při výpočtu výše cestovních náhrad bylo vycházeno ze sazby základní náhrady za použití silničního vozidla ve výši 5,20 Kč a průměrné ceny nafty 34,40 Kč/km stanovené ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 467/ 2022 Sb., z náhrady za promeškaný čas zástupce žalobkyně na cestě k jednání ve výši 600 Kč za celkem šest započatých půlhodin na cestě po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT a z náhrady za 21% DPH ze shora uvedených položek (tj. z částky 23 629 Kč) ve výši 4 962 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 729,20 Kč (56 % z celkových nákladů ve výši 33 445 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť na povinnost k úhradě nákladů tohoto řízení nedopadá právní úprava obsažená v § 87 odst. 1 větě třetí ZSÚ.