9 C 85/2021

Plný text

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr Petrem Horákem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum , IČO sídlem adresa žalovaného o zaplacení 36 500 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23 873,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 873,53 Kč od 18. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 12 626,47 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 626,47 Kč od 18. 10. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 000,65 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 1. 3. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 36 500 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru, která měla být uzavřena mezi oběma účastníky dne 9. 8. 2020. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal, že tuto částku žalobkyni vrátí ve lhůtě do 17. 10. 2020, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru, jehož výše činila 50 Kč za každý den čerpání úvěru, tj. za každý den ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení. V čl. 8 smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoliv jednotlivé splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pěti splátek. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru v celkové výši 14 000 Kč, který odpovídal sjednanému dennímu poplatku za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky úvěru, a dále smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč odpovídající součtu sankčních plateb za prodlení žalovaného s úhradou pěti splátek. Žalobkyně rovněž žádala zaplacení zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky ve výši 36 500 Kč ode dne následujícího dni splatnosti úvěru, tj. od 18. 10. 2020, do zaplacení.

2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru [číslo] která byla mezi účastníky uzavřena dne 9. 8. 2020 prostřednictvím internetu, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč s tím, že úvěr byl dle smlouvy poskytnut výlučně za účelem financování podnikatelských potřeb žalovaného, a to bez stanovení konkrétního podnikatelského účelu jeho využití. Žalovaný byl v záhlaví smlouvy označen mimo jiné i svým identifikačním číslem a adresou sídla. Zavázal se, že žalobkyni vrátí poskytnutou jistinu úvěru do 17. 10. 2020 a že jí zaplatí poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 % z poskytnuté jistiny úvěru, tj. ve výši 200 Kč za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení, a to nezávisle na již vrácené částce. V čl. 5 smlouvy byl sjednán splátkový kalendář, podle něhož měl žalovaný svůj dluh ze smlouvy uhradit v pěti splátkách po 6 800 Kč, které byly splatné k 22. 8. 2020, 5. 9. 2020, 19. 9. 2020, 3. 10. 2020 a 17. 10. 2020. V čl. 8 smlouvy pak bylo sjednáno, že v případě svého prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalovaný povinen uhradit žalobkyni jednorázovou sankci ve výši 500 Kč.

5. Z potvrzení o provedené platbě vystavených [právnická osoba], s.r.o., soud zjistil, že žalovaný dne 3. 3. 2020 uhradil verifikační platbu ve výši 1 Kč ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet]. Ve prospěch tohoto účtu, který byl rovněž uveden ve smlouvě o úvěru jakožto bankovní spojení žalovaného, následně dne 9. 8. 2020 žalobkyně zaslala částku 20 000 Kč.

6. Z výzvy k úhradě z 30. 10. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve výši 38 200 Kč ve lhůtě tří dnů s upozorněním, že v případě nezaplacení bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dluhu. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána na adresu sídla žalovaného téhož dne, kdy byla vyhotovena.

7. Na podkladě shora uvedených důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela dne 9. 8. 2020 prostřednictvím internetu se žalovaným smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému téhož dne bezhotovostním převodem ve prospěch jeho bankovního účtu peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit ve lhůtě do 17. 10. 2020 a současně zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 200 Kč za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí úvěru do jeho úplného splacení, a to prostřednictvím pěti sjednaných splátek po 6 800 Kč, které byly splatné k 22. 8. 2020, 5. 9. 2020, 19. 9. 2020, 3. 10. 2020 a 17. 10. 2020. V čl. 8 smlouvy pak bylo sjednáno, že v případě svého prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalovaný povinen uhradit žalobkyni jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Předžalobní výzvou z 30. 10. 2020 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v celkové výši 38 200 Kč vzniklého z předmětné smlouvy o úvěru.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“.).

9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 433 odst. 1 o. z. platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 588 věty prvé o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

14. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svou povinnost z tohoto závazku prokazatelně splnila, když poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovanému tak nepochybně vznikla dle příslušných ustanovení smlouvy i dle citovaného § 2395 o. z. povinnost tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok. Jeho funkci v posuzovaném případě plnil sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, jehož celková výše, kterou si žalobkyně v řízení nárokuje a k jejíž úhradě se dle sjednaného splátkového kalendáře žalovaný zavázal, činí 14 000 Kč, což odpovídá 70 % z poskytnuté jistiny úvěru. Ačkoliv si je soud vědom toho, že v daném případě žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností a vystupoval tedy stejně jako žalobkyně v pozici podnikatele, považuje sjednanou výši poplatku za poskytnutí úvěru za rozpornou s dobrými mravy, a to z níže uvedených důvodů.

15. Jakkoliv žalovaný nebyl v předmětné věci v postavení spotřebitele a nevztahovala se tak na něj„ ochranná“ ustanovení § 1810 a násl. o. z., je třeba na něj i přesto pohlížet ve srovnání s žalobkyní jako na slabší smluvní stranu ve smyslu § 433 o. z. Pojem slabší smluvní strany je obecně širší než pojem spotřebitel. Slabší stranou může být i osoba, která není spotřebitelem, tedy je podnikatelem. Může se jednat i o osobu, která ve vztahu k podnikateli v hospodářském styku vystupuje v souvislosti s vlastním podnikáním. Vždy je přitom třeba posoudit, zda je konkrétní osoba skutečně slabší stranou. Zákon totiž výslovně nevymezuje faktory, od nichž se postavení slabší strany odvozuje. S ohledem na dikci § 433 odst. 1 o. z. však lze dovodit, že těmito základními faktory jsou informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže. Hospodářské postavení přitom může být ovlivňováno celou řadu faktorů, jako jsou například finanční síla podnikatele, vertikální propojení, přístup k technologiím apod. Posouzení, zda je v konkrétním případě určitá osoba slabší (smluvní) stranou, se bude vždy odvíjet od konkrétních skutkových okolností (srov. Komentář Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), C. H. Beck, 1. vydání, 2014, s. 1651-1652).

16. V intencích řešené věci, tj. ve vztahu k uzavřené smlouvě o podnikatelském úvěru, má soud za to, že žalovaný splňuje definici slabší smluvní strany. Jeho finanční síla je totiž výrazně menší, než je tomu u žalobkyně. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobkyně je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních zápůjček a úvěrů. Smlouva, která mezi nimi byla uzavřena, naplňuje znaky tzv. adhezní smlouvy ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z., neboť se jedná o typovou smlouvu využívanou žalobkyní v rámci její obchodní činnosti (poskytování úvěrů) ve vztahu k většímu počtu klientů. Žalovaný evidentně neměl reálnou šanci jakkoliv ovlivnit její žalobkyní předem připravený obsah, snad s výjimkou výše poskytnutého úvěru. Smlouva byla přitom koncipována výrazně ve prospěch žalobkyně, o čemž svědčí fakt, že na jedné straně bylo sjednáno vícero smluvních sankcí pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaného (viz čl. 8 .1-8.3 smlouvy), na straně druhé smlouva neobsahuje jakoukoliv sankci pro případ, že by svým povinnostem ze smlouvy nedostála žalobkyně. Za těchto okolností soud uzavřel, že žalovaný při uzavření smlouvy vystupoval v pozici slabší smluvní strany a na věc je tedy třeba aplikovat mimo jiné ustanovení § 433 odst. 1 o. z (srov. mimo jiné závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 17 ICm 4543/2017). Podle něj žalobkyně v daném případě nesměla své hospodářské postavení ani kvalitu odborníka zneužít k tomu, že by využila závislosti žalovaného jakožto slabší smluvní strany a dosáhla zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Právě takovou nerovnováhu přitom zakládá sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru, jehož ve smlouvě sjednaná výše činila 200 Kč na den, přičemž za celou sjednanou dobu trvání úvěru měl žalovaný z titulu tohoto poplatku uhradit žalobkyni celkem 14 000 Kč, což odpovídá 70 % z poskytnuté jistiny úvěru.

17. Soud nepominul, že žalovaný získal potřebné peněžní prostředky bez nutnosti jejich vázanosti na konkrétní účel a potřeby zajištění závazku, což samozřejmě zvyšuje obchodní riziko, které z celé transakce plyne pro žalobkyni jakožto úvěrující subjekt. Ani za těchto okolností však nelze připustit tak excesivně vysokou úplatu za poskytnutí úvěru, jako představuje ve smlouvě sjednaný poplatek. Při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u peněžitého úvěru) totiž platí, že v souladu s dobrými mravy je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

18. Ze všech popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru se zjevně příčí dobrým mravům a je tudíž ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž soud podle § 588 k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu žalovaného. V řešené věci tak nastala situace, kdy sice měly být plněny úroky (neboť povinnost zaplatit úroky je pojmovou náležitostí smlouvy o úvěru), jejich výše však nebyla platně ujednána. Soud proto aplikoval ve věci ustanovení § 1802 o. z. a uzavřel, že žalobkyni svědčí z titulu smluvního úroku právo na zaplacení 1 373,53 Kč. Tato částka odpovídá obvyklé úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, tj. v srpnu 2020, která dle databáze časových řad ARAD dostupné na webových stránkách ČNB (viz tabulka B2 .1.2, ukazatel č. 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem) činila 8,87 % ročně, z dlužné jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč za dobu ode dne poskytnutí úvěru (9. 8. 2020) do dne vydání tohoto rozsudku (18. 5. 2021).

19. Soud dále posoudil jako oprávněný nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 2 500 Kč. Tento nárok se opírá o ustanovení čl. 8 smlouvy, podle něhož bylo prodlení žalovaného s úhradou každé jednotlivé sjednané splátky úvěru sankcionováno smluvní pokutou ve výši 500 Kč. Žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že neuhradil řádně ani jednu z celkem pěti smluvených splátek úvěru. Sjednaná výše smluvní pokuty nepřesahuje limit stanovený v § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“), který se dle § 122 odst. 5 ZSÚ vztahuje i na úvěry poskytnuté fyzickým osobám – podnikatelům. Soud tedy neshledal důvod, proč žalobkyni nárokovanou smluvní pokutu nepřiznat.

20. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč, úrok ve výši 1 373,53 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 500 Kč, celkem tedy částku 23 873,53 Kč. Současně žalovaného zavázal i k úhradě zákonného úroku z prodlení z této částky za dobu ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky úvěru, tj. od 18. 10. 2020, do zaplacení. Nárok na zaplacení úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb., za jehož účinnosti se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu. Ve zbytku, tj. co do částky 12 626,47 Kč s příslušným zákonným úrokem z prodlení, pak soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 36 500 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 23 873,53 Kč s příslušenstvím, naopak co do 12 626,47 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu tedy měl procesní úspěch žalovaný. Míra úspěchu a neúspěchů ve věci tak činila 65 % ku 35 % ve prospěch žalobkyně. Soud proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení mezi účastníky poměrně rozdělil, a to tak, že žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 30 % (65 – 35 = 30).

22. Náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 460 Kč a z nákladů jejího zastoupení ve výši 1 875,50 Kč (mimosmluvní odměna advokáta ve výši 750 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 3 cit. vyhl. a jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 cit. vyhl. (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč, dále tři paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhl. a náhrada za 21% DPH z uvedených položek ve výši 325,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši 1 000,65 Kč (30 % z celkových nákladů řízení ve výši 3 335,50 Kč), a to k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

23. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností stanovil soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.