10 C 299/2023

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Pávkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o stanovení výživného pro zletilé dítě

I. Žalovaný je povinen přispívat na výživu žalobkyně počínaje od 14. 9. 2023 výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně splatné vždy do každého 16. dne v měsíci předem.

II. Pokud se žalobkyně domáhala výživného od 14. 9. 2023 v další částce 2 000 Kč měsíčně, žaloba se zamítá.

III. Nedoplatek na výživném za dobu od 14. 9. 2023 do 20. 12. 2023 ve výši 12 841 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje od právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se domáhala toho, aby žalovanému (otci žalobkyně) byla stanovena povinnost přispívat od 14. 9. 2023 na její výživu částku 6 000 Kč měsíčně. Žalobu odůvodňovala tím, že je studentkou prvního ročníku [anonymizováno 5 slov] v [obec]. Žalovaný jí na výživu přispíval na základě rozhodnutí soudu nejprve částku 2 000 Kč měsíčně a v období od 22. 11. 2021 do 30. 6. 2022 částku 5 000 Kč měsíčně. Následně žalobkyně studium přerušila. Od přerušení studia žalovaný na její výživu nepřispívá. Žalobkyně se rozhodla ve studiu pokračovat od září tohoto roku. V souvislosti s dojížděním do školy z místa bydliště zaplatí měsíčně částku 3 000 Kč, školné činí 2 000 Kč za semestr, dále má výdaje spojené s pořízením školních pomůcek a potřeb a se stravným ve školní jídelně. Matka, se kterou žalobkyně bydlí ve společné domácnosti, pobírá pouze invalidní důchod ve výši 6 967 Kč měsíčně.

2. Žalovaný uvedl, že jeho majetkové a finanční možnosti neumožňují platit žalobkyni výživné. Je zaměstnán v pracovním poměru s měsíčním příjmem ve výši 25 853 Kč a dále pracuje pro téhož zaměstnavatele na základě dohody o provedení práce s měsíčním příjmem ve výši 7 586 Kč. Žalovaný specifikoval své měsíční výdaje – nájemné 8 000 Kč, splátka úvěru 6 400 Kč, pojištění úvěru 723 Kč, spoření na důchod 2 000 Kč, obědy v práci 2 600 Kč, pohonné hmoty 5 000 Kč a také své roční výdaje – poplatky za odpad 720 Kč, povinné ručení 2 300 Kč, dálniční známka 1 500 Kč, servis automobilu 3 600 Kč a náklady na pořízení pneumatik 6 400 Kč. Žalovaný poukázal na dlouhodobý nezájem žalobkyně o jeho osobu. Ta jej navštívila jedinkrát v roce 2020 a dle přesvědčení žalovaného tuto návštěvu iniciovala matka žalobkyně za účelem zjištění majetkových poměrů žalovaného. Žalovaný neodpovídá za výši invalidního důchodu matky žalobkyně, která je ovlivněna tím, že převážnou část svého života řádně nepracovala. Stejně tak žalobkyně sama měla možnost vyvinout aktivitu k nabytí finanční nezávislosti či si alespoň brigádně přivydělat. V průběhu řízení žalovaný navrhl variantu placení výživného ve výši částek odpovídajících výši školného, jízdného a stravného, a to přímo na účet jednotlivých subjektů poskytujících žalobkyni tyto služby. Tím by docílil směřování finančních prostředků přímo na hrazení potřeb žalobkyně a nikoliv jiných osob. S touto variantou žalobkyně nesouhlasila a požadovala plnění dle žaloby, snížení nároku by akceptovala pouze na částku 5 000 Kč měsíčně.

3. Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. [spisová značka] vyplývá, že původně byla výše výživného pro žalobkyni stanovena žalovanému rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] ve výši 1 400 Kč měsíčně, přičemž žalovaný dle nesporného tvrzení stran hradil na výživné žalobkyni dlouhodobě částku 2 000 Kč měsíčně. Žalobou ze dne 22. 12. 2021 se žalobkyně domáhala zvýšení výše výživného na částku 5 000 Kč měsíčně. V průběhu řízení bylo z důvodu ukončení studia žalobkyně vymezeno žalované období od 22. 12. 2021 do 30. 6. 2022. Výživné bylo stanoveno smírem stran schváleným soudem usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] ve výši 5 000 Kč měsíčně. Žalovaný k tomu nyní uvedl, že na placení výživného v této výši přistoupil z důvodu ukončení studia žalobkyní, kdy předpokládal, že bude výživné doplácet pouze za období uvedené v usnesení o schválení smíru. V době vydání citovaného rozhodnutí vykazoval žalovaný výdaje shodné skladby i výše jako vykazuje nyní a pravidelný měsíční příjem ze mzdy od zaměstnavatele [právnická osoba] ve výši 25 705 Kč.

4. Podle potvrzení o studiu ze dne [datum] je žalobkyně aktuálně žákyní prvního ročníku denního studia oboru [anonymizováno 7 slov], [obec], [anonymizována tři slova]. Žalobkyně vypověděla, že se jedná o tříleté studium, po jehož ukončení získá titul DiS. Předchozí studium [anonymizována dvě slova] zakončila maturitou v červnu 2022. Ve studiu, nikoliv však v absolvovaném oboru, chtěla pokračovat dále. Z důvodu finančních problémů, v nichž se ocitly s matkou, však nebyla schopna zaplatit školné. Po ukončení studia pracovala v [země] a dále byla vedena v evidenci úřadu práce. Po dokončení školy by chtěla pracovat v cestovním ruchu, měla by zájem o práci v cestovní kanceláři, průvodcovství či administrativní činnost. Tuto práci bude muset skloubit s péčí o matku, která je psychicky nemocná a o bratra, který je rovněž v invalidním důchodu, když fakticky je žalobkyně v roli„ hlavy rodiny“. Náklady spojené se studiem žalobkyně vyčíslila jako školné ve výši 4 000 Kč ročně, dále jako náklady na obědy ve škole, které si však nyní z finančních důvodů nekupuje (na internetových stránkách školy zjištěna cena jednoho oběda v částce 36 Kč), dále si kupuje běžné učebnice, sešity. Škola nabízí možnosti vycestování či zahraničních praxí, které však žalobkyně z finančních důvodů nevyužívá. V budoucnu by si ráda přivydělala na brigádě. Zatím to však není možné z časových důvodů. Protože se jí nepodařilo získat ubytování na koleji, musí do školy denně dojíždět a studium musí navíc skloubit se zajišťováním potřeb matky a bratra. Jízdné stojí 2 200 Kč měsíčně. Telefonní paušál ve výši 500 Kč měsíčně platí žalobkyni kamarád. Žalobkyně bydlí v bytě společně s matkou a bratrem a společně s nimi se i stravuje. Nájemné v městském bytě činí včetně záloh na energie 10 500 Kč měsíčně. Tyto výdaje jsou hrazeny z invalidního důchodu matky a bratra, ti žádné další sociální dávky či příspěvky nepobírají.

5. Z potvrzení zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba] vyplývá celková průměrná výše jeho měsíčního příjmu v částce 33 852 Kč. Dle výpovědi žalovaného se tato částka skládá ze mzdy a odměny z dohody o provedení práce. Žalovaný doložil výši svých pravidelných výdajů. Měsíční výdaje představuje nájemné 8 000 Kč (doloženo nájemní smlouvou ze dne 23. 12. 2020, kde z celkového měsíčního nájemného ve výši 16 000 Kč platí žalovaný dle své výpovědi polovinu), splátka úvěru 6 400 Kč (doloženo smlouvou o úvěru uzavřenou mezi žalovaným a [právnická osoba]), pojištění úvěru 723 Kč, spoření na důchod 2 000 Kč (doloženo smlouvou o stavebním spoření uzavřenou mezi žalovaným a [právnická osoba]), obědy v práci 2 600 Kč, pohonné hmoty 5 000 Kč. Roční výdaje představují poplatky za odpad 720 Kč, povinné ručení 2 300 Kč, dálniční známka 1 500 Kč, servis automobilu 3 600 Kč a pneumatiky 6 400 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut za účelem zakoupení ojetého osobního automobilu, kterým dojíždí do zaměstnání a složení kauce na byt. Výše úvěru včetně úroků činí 420 000 Kč. Sjednání pojištění schopnosti úvěr splácet bylo podmínkou pro poskytnutí úvěru. Žalovaný nemá žádné úspory. Bydlí společně s družkou, za kterou se před devíti lety přistěhoval do [obec], kde tato družka žije i pracuje. Současně se však žalovaný nechtěl vzdát dlouholetého zaměstnání, a tak po celou trvání vztahu dobu dojíždí do zaměstnání denně do [obec] osobním automobilem. Žalovaný zvažoval i variantu bydlení na půli cesty, což by však předpokládalo pořízení dvou automobilů. Po prodělaném covidu (doloženo lékařským potvrzením) má žalovaný zdravotní problémy, otékají mu nohy a musí nosit ponožky s volným lemem, v nedávné době měl zablokovaná záda. Žalovaný poukázal na zdražení dálničních známek v následujícím roce na 2 300 Kč a na zvýšení ceny obědů v zaměstnání, kdy od ledna 2024 bude platit za oběd včetně polévky a započtení ceny nosiče 140 Kč. Proto se obrátil na zaměstnavatele se žádostí o zvýšení mzdy, což nebylo kožné, ale využil alespoň možnost vykonávat druhé zaměstnání.

6. Podle § 910 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z.) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Dle § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Ustanovení § 915 o.z. stanoví, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

7. V projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že žalobkyně po ukončení předchozího studia absolvováním maturitní zkoušky nabyla schopnost se sama živit. Vyživovací povinnost žalovaného, jejíž výše byla stanovena předchozími rozhodnutími soudu, tak zanikla. Aktuálně však zahájením studia s možností dosažení vzdělání vyššího typu žalobkyní (jedná se o vyšší odbornou školu) však došlo k obnovení vyživovací povinnosti žalovaného, jejíž výši je třeba s ohledem na absenci dohody mezi účastníky stanovit tímto rozhodnutím. Návrh žalobkyně je tedy opodstatněný. Pokud se jedná o výši takto stanoveného výživného, vycházel soud, pokud se jedná o potřeby a majetkové poměry žalobkyně, ze zjištění, že v současné době má žalobkyně potřeby přiměřené věku, když náklady na bydlení, stravování a studium jsou zatím zcela hrazeny z příjmů společné domácnosti vedené s bratrem a matkou pocházejících z jejich invalidních důchodů. Pouze rozpočtená výše školného a cestovních výdajů činí 2 500 Kč měsíčně, v této částce však nejsou zahrnuty náklady na obědy žalobkyně (které by ji stály dalších cca 800 Kč měsíčně), náklady na pořízení učebnic, studijních pomůcek a případné absolvování zahraničních studijních praxí, které se vzhledem k žalobkyní zvolenému studijnímu zaměření jeví jako velmi vhodné. Dále v této částce nejsou zahrnuty případné náklady na ubytování na koleji (které by žalobkyni úsporou času stráveného cestováním umožnilo přivydělat si na brigádně), ani náklady na drogerii, oblečení či případné volnočasové aktivity žalobkyně. Majetkové poměry žalovaného, i přes poměrně vysokou výši pravidelného měsíčního příjmu, mu však neumožňují platit měsíčně výživné v žalobkyní požadované výši, tj. v částce 6 000 Kč měsíčně. Oproti poslednímu řízení o výživné sice došlo k nezanedbatelnému navýšení výše příjmu žalovaného z 25 705 Kč na 33 852 Kč, nelze však odhlédnout od toho, že k tomuto navýšení došlo v důsledku zahájení výkonu druhého zaměstnání žalovaným, k němuž přistoupil z důvodu nutnosti pokrytí poměrně vysokých výdajů. Bez dalšího nelze vycházet ani z výše výživného stanovené v posledním řízení před soudem, kde nakonec o výši výživného nerozhodoval soud, ale bylo stanoveno dohodou účastníků. Obsah této dohody byl ze strany žalovaného ovlivněn jeho domněnkou, že se jedná o zvýšení výživného pouze na krátké, časově přesně vymezené období. Z výše uvedeného je zřejmé, že při určení výše výživného nelze vyjít bez dalšího z výše příjmu žalovaného, která sama o sobě by výživné ve výši požadované žalobkyní odůvodňovala, ale je třeba komplexně posoudit majetkové poměry žalovaného. Ty jsou v projednávané věci významně ovlivněny tím, že žalovaný denně dojíždí do zaměstnání z [obec] do [obec], a to z důvodů, které srozumitelně vysvětlil a které jsou pochopitelné a dále tím, že žalovaný je zatížen vysokým dluhem z úvěru, která splácí částkou 7 000 Kč měsíčně (včetně pojištění). Žalovaný prokázal i další pravidelné výdaje, které ve svém součtu činí měsíčně celkem 26 000 Kč. Existenci uvedeného úvěru žalovaný rovněž věrohodně vysvětlil potřebou pořízení automobilu a složení kauce na byt. Žalovaný tedy nenakládá se svým majetkem nezodpovědně či nehospodárně. Žalovanému pak z jeho příjmu zbývá měsíčně po odečtení uvedených výdajů částka 8 000 Kč, avšak bez zohlednění plateb na nákup potravin, ošacení a drogerii, záliby žalovaného, či neočekávané výdaje, které žalovaný do přehledu výdajů nezahrnul. Jeví se tedy jako spravedlivé, aby polovina z této zbývající částky připadla žalovanému a polovina žalobkyni, což odpovídá měsíčnímu výživnému ve výši 4 000 Kč. Stanovení nižšího výživného by již neodpovídalo potřebám žalobkyně, které nelze označit jako přemrštěné. Žalobkyně v řízení vyčíslila pouze naprosté minimum běžných výdajů dívky svého věku. Podstatné je i to, že žalovaný nyní nemá v souvislosti s žalobkyní žádné jiné výdaje, když jí nijak nepřispívá mimo výživné, ani jí nekupuje žádné věci a ani se nijak osobně nepodílí na péči o ni. Tuto okolnost tedy soud rovněž zohlednil při stanovení výše vyživovací povinnosti žalovaného. Ta byla s ohledem na výše uvedené určena soudem v částce 4 000 Kč měsíčně počínaje od 14. 9. 2023, jak požadovala žalobkyně. Výživné je nárokem žalobkyně, proto je žalovaný povinen platit je k jejím rukám, a nikoliv na účet jiných subjektů. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

8. V období od 14. 9. 2023 do vyhlášení rozsudku vznikl žalovanému nedoplatek na výživném za 17 dní v měsíci září ve výši 2 261 Kč (4 000 Kč/30 x 17), za dva plné měsíce říjen a listopad ve výši 8 000 Kč a za 20 dní v měsíci prosinec ve výši 2 580 Kč (4 000 Kč/31 x 22), celkem tedy ve výši 12 841 Kč. S ohledem na výši tohoto nedoplatku soud umožnil žalovanému zaplatit jej žalobkyni ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně splatných společně s běžným výživným, a to pod ztrátou výhody splátek v případě jejich nezaplacení, čím je chráněn zájem žalobkyně na včasném splacení dluhu.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnější žalobkyně náhradu nákladů řízení neuplatňovala.