11 C 184/2024

Plný text

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Jaroslavou Novotnou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 12 217,12 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 509 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 444,30 Kč a s pokračujícím úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 509 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 9 708,12 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 847,05 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 783,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 765,99 Kč a s úrokem ve výši 18,18 % ročně z částky 7 292,33 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se jako právní nástupce společnosti , právnická osoba, podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, . Na jejím základě poskytl žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 5 101 Kč, částkou za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částkou za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 316 Kč a pojistným ve výši 1 560 Kč v 52 týdenních splátkách ve výši 394 Kč s poslední splátkou splatnou dne 3. 3. 2023. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, když do dnešního dne uhradila na svůj dluh toliko částku 7 491 Kč. Dluží tak na jistině částku 7 292,33 Kč a na poplatku částku 4 924,79 Kč. Žalovaná dluh neuhradila ani přes předžalobní upomínku, kterou jí zaslala žalobkyně po postoupení pohledávky.

2. Vzhledem k předloženým listinám, jakož i souhlasu žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, vyzval soud žalovanou, aby se ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) i ona vyjádřila k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalovaná se v určené lhůtě na výzvu soudu nevyjádřila a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spisu.

3. V dané věci má soud z žalobkyní předložených listin, a to zejména ze smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, a žalovaná dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti částku 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 101 Kč, částku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 316 Kč a pojistné ve výši 1 560 Kč, to vše v hotovosti v 52 týdenních splátkách ve výši 394 Kč s tím, že poslední splátka byla splatná dne 3. 3. 2023. Žalovaná však uhradila pouze částku 7 491 Kč. Právní předchůdce žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení zbývající části dluhu předžalobní upomínkou ze dne 28. 3. 2024, která byla žalobkyní předložena včetně dokladu o odeslání.

4. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

5. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 88 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že „Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že „Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení „posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) je přitom plně použitelná i za účinnosti o. z. (viz Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I., komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2077 – 2091). I Ústavní soud (dále jen ÚS) již v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím 2 bianko směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti a je namístě přistoupit k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Tato judikatura se dále prohlubovala a např. nález ÚS ve věci sp. zn. II. ÚS 3194/18 dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. V návaznosti na judikaturu ÚS pak NS ČR v rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019 nebo 20 Cdo 75/2020 uzavřel, že přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je namístě exekuci dle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka, s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 až 4 roky zaplatit 2x až 3x víc, než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami, denními i jednorázovými. Podepsaný soud má v souladu s právním názorem odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (např. rozsudek č. j. 15 Co 61/2022 – 69 ze dne 12. 4. 2022) za to, že uvedené právní závěry NS ČR a ÚS, které ve své většině byly vysloveny v rámci exekučního řízení, jsou o to více použitelné i pro řízení nalézací. Podle uvedeného rozhodnutí: „exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva.“6. Jak již bylo výše uvedeno, smlouvou o úvěru č. , anonymizováno, ze dne , datum, byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok z úvěru ve výši 88 % ročně, který byl po dobu trvání smlouvy vyčíslen pevnou částkou ve výši 5 101 Kč. Obvyklá výše úroků dle obecně dostupného přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období březen 2022 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,2 % ročně, tedy sjednaná výše dosahuje sama o sobě více než desetinásobku obvyklé hodnoty. Vedle toho byla žalovaná povinna uhradit také poplatek za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč, částku za komfortní a flexibilní splácení ve výši 2 316 Kč a pojistné ve výši 1 560 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) tak činila dle uzavřené smlouvy o úvěru 198,45 %. Jednotlivá smluvní ujednání nelze vytrhovat z kontextu celé smlouvy, ale naopak na každé je třeba pohlížet v souvislosti s ostatními, kdy v dané věci jsou tato ve svém souhrnu zjevně nevyvážená. Právní předchůdce žalobkyně si do předtištěného formuláře smlouvy zakotvil poplatky za zpracování úvěru a péči o zákazníka ve výši 38,16 % z výše jistiny, přičemž administrativa tohoto typu smlouvy je jednoduchá a rychlá, takže nevede k takto vysokým nákladům. Veškeré formuláře jsou připraveny, nutné je doplnit jen několik málo údajů, pro něž jsou ve formulářích připraveny i na ně navazující skutečnosti. Ve smlouvě zakotvené poplatky v celkové výši 3 816 Kč (tj. 38,16 % výše jistiny) neodpovídají ekonomické realitě, když jak mzdy, tak příjmy z podnikání jsou vypláceny na účty, prakticky každý ekonomicky činný člověk má nějaký účet, a proto právním předchůdcem žalobkyně předepsané poplatky (také za hotovostní příjem splátek) soud považuje za poplatky, které ve skutečnosti mají vést ke generování dalších příjmů ze spotřebitelského úvěru, tedy jde o skryté úroky z úvěru. Po tomto posouzení pak hodnota úroku z úvěru přesahuje hranici 120 % ročně, což značí zcela zjevně nepřiměřenou výši finančního zatížení dlužníka. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobkyně dále požaduje snížený úrok ve výši 18,18 % ročně. Neobstojí ani argumentace, že se jednalo o vyjádření svobodné vůle účastníků s důsledky pacta sunt servanda, neboť korektiv dobrých mravů se uplatňuje právě na smluvní ujednání. Smluvní ujednání nejsou vyloučená ze soudního přezkumu, naopak tato musí soud ex offo vždy přezkoumávat z hlediska souladu s dobrými mravy. „Následkem rozporu s dobrými mravy je podle § 580 odst. 1 neplatnost právního jednání, ve spojení s ustanovením § 588 je třeba dospět k závěru, že se jedná vždy o neplatnost absolutní.” (viz výše uvedená odborná literatura, str. tamtéž). Na toto posouzení nemá žádný vliv § 1793 o. z. nebo § 1813 o. z., neboť jimi nejsou vyloučena ustanovení o absolutní neplatnosti právního jednání, které je zjevně v rozporu s dobrými mravy; právě k takovému absolutně neplatnému právnímu jednání došlo v dané věci. K tomu lze ještě dodat, že v daném případě se jednalo o vztah spotřebitele a podnikatele, kde za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem „poplatek“ se bude, byť třeba jen zčásti, ukrývat smluvní úrok. Takové jednání podnikatele je zjevně nemravné.

7. Podle výše uvedené judikatury NS ČR, která navazuje na judikaturu ÚS (viz celá řada rozhodnutí Ústavního soudu uváděná ve zmíněných rozhodnutích NS ČR), je třeba zkoumat neplatnost spotřebitelských smluv týkajících se poskytnutí peněžních prostředků (např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci) nikoli izolovaně, ale v celém souhrnu uzavřené spotřebitelské smlouvy, neboť není přípustné nepřiměřené vychýlení v právech a povinnostech stran v zásadní neprospěch spotřebitele. Ve výše uvedených rozhodnutích, která se týkala další fáze uplatnění práva v exekučních řízeních, a to právě ve věcech spotřebitelských smluv o poskytnutí peněžních prostředků, bylo dovozeno, že v případě takovéto nepřiměřenosti se neplatnost vztahuje na celý závazkový vztah. NS ČR dovodil, že pokud jsou povinnosti dlužníka ve svém kontextu nepřiměřené jeho právům, že je na místě exekuci zcela zastavit a tedy smlouvu je třeba jako celek považovat za neplatnou (viz v podrobnostech shora uvedená judikatura). Tak je tomu i v dané věci. Jednotlivá ujednání dané smlouvy o úvěru poskytnutého podnikatelem spotřebiteli jsou natolik provázaná, že je nelze od sebe oddělit, neboť bez takto sjednaných úroků a poplatků (tj. dalšího skrytého kapitalizovaného úroku), by předchůdce žalobkyně peněžní prostředky žalované nepůjčil, tedy neplatná je celá smlouva o úvěru. Její ustanovení ve svém souhrnu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že způsobují absolutní neplatnost smlouvy.

8. Z výše uvedených závěrů vyplývá, že poskytnutí peněžních prostředků žalované je s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení dle citovaného § 2991 odst. 1 o. z. Jak již bylo výše uvedeno, právní předchůdce žalobkyně vyplatil žalované v hotovosti částku 10 000 Kč, žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně na úhradu této částky celkem částku 7 491 Kč, a proto je důvodný nárok žalobkyně co do částky 2 509 Kč (10 000 – 7 491). Ta byla žalobkyni přiznána výrokem I., neboť žalovaná musí své bezdůvodné obohacení v této výši žalobkyni jako postupníku vydat (§ 2991 odst. 1 o. z.). Důvodný je též nárok žalobkyně na úroky z prodlení, neboť žalovaná je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.), když co do výše žalobkyní požadovaných úroků z prodlení, je tato v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přepočítal žalobkyní uplatněné kapitalizované úroky z prodlení za dobu od 30. 7. 2022 do 27. 9. 2023 a přiznal jí částku zákonných úroků z dlužné jistiny 2 509 Kč za toto období ve výši 444,30 Kč a dále pokračující zákonné úroky z prodlení. Ve zbývající části, tedy co do částky 9 708,12 Kč, byl nárok žalobkyně výrokem II. zamítnut. Soud zároveň zamítl i část kapitalizovaných úroků z prodlení, které žalobkyně vypočítala z jí tvrzené nesplacené jistiny ve výši 7 292,33 Kč, a to ve výši 847,05 Kč (1 291,35 – 444,30) a pro vyčerpání žalobního petitu rovněž pokračující úroky z prodlení z částky 4 783,33 Kč (7 292,33 – 2 509), a to vzhledem k jejich akcesoritě. Výrokem II. byl zamítnut i nárok na sjednaný úrok ve snížené výši (18,18 % ročně), který žalobkyně částečně kapitalizovala, a to právě vzhledem k výše podrobně popsané absolutní neplatnosti tohoto ujednání, které způsobuje neplatnost celé smlouvy. Lhůta k plnění ve výroku I. byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.